tatjana1737 diskuze u autorů

Argo v roce 2024 chystá vydání další knihy od autorky.

V listopadovém magazínu knihkupectví Luxor je s autorem rozhovor. Mj. zde uvádí, že chystá další knihu o smrtkách - o založení cechu a zakládajících Smrtkách, o dění v okamžiku, kdy Nimbus nabyl vědomí.

Na dotaz, jakého historického patrona by si coby Smrtka vybral, Shusterman v Praze odpověděl, že má mnoho oblíbených autorů (zmiňoval tuším Kurta Vonneguta), ale že by si vzal jméno podle Stevena Spielberga, kterého považuje za génia. Prý není náhodou, že zrovna Spielberg se ujal přenesení trilogie na filmová plátna :-).

Neal bude mít 13. 10. V Praze v Luxoru od 17:30 autogramiádu:

https://literarni-kavarna.knizniklub.cz/clanek/63879-autogramiada-niela-shustermana-koseni

Rozhovor s autorem na stránkách KD: https://www.knihydobrovsky.cz/blog/pavel-cech-jiz-od-malicka-jsem-mel-svuj-svet-slozeny-z-veci-ktere-me-pritahovaly-a-dojimaly-1002

A ještě jeden na iDnes:
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/vsechny-knihy-vidim-v-obrazech-rika-malir-a-spisovatel-pavel-cech.A100107_160324_brno_krc

Aniž bych si toho byla vědoma, s Pavlem Čechem jsme se potkávali několikrát, ale já se nikdy pořádně nepodívala. Impulsem k tomu, abych pořádně otevřela oči, se před asi dvěma měsíci stala mapa Stínadel, kterou když jsem zahlédla v televizi, hned jsem si poznačila autora a řekla si, že toto musím mít doma. Nevěděla jsem přitom ale vůbec, že tento pán je autorem i knihy O Červenáčkovi, kterou jsem objevila díky Alekis a pořád řešila, zda si ji koupit, a nebo že jde o nejoblíbenějšího autora mé velice dobré kamarádky, která o něm opakovaně mluvila a dokonce mi na podzim koupila časopis s jeho ilustracemi. Toto vše se mi propojilo až včera, kdy jsem si řekla, že než si Červenáčka objednám, zkusím si ho půjčit v knihovně, a při hledání na mne vypadly další autorovy knihy, které mne zaujaly především komentáři jejich čtenářů. A tak jsem udělala hned několik objednávek v knihovně, odpoledne vzala děti a šla knihy vyzvednout, aby se mi ani nevešly do batohu.

Včera večer jsem přečetla tři z vypůjčených knih, dnes čtvrtou a pátou, přičemž je mi jasné, že všechny (a i ty další) si budu muset pročíst opakovaně, vrátit se k nim v klidu, procítit si je a ponořit se do nich. Co ale mohu říct už teď je, že všechno, co k němu říkala kamarádka nebo psali (nejen) spřátelení uživatelé na DK, je čirá pravda. Nevěřila bych, že knihy lze číst i beze slov, a o autorově vnitřním světě svědčí už jen to, že to tolik jeho čtenářů má velice podobně, ať jde o děti nebo dospělé.

Nemám moc ráda pojem "Eastereggs", ale nedokážu najít odpovídající český ekvivalent. Jak jsem nyní knížky četla v rychlém sledu po sobě, neunikly mi narážky, které autor do nich schoval, drobnosti, kterými je vzájemně propojil. Věřím tomu, že František, kterému je věnována kniha O klíči, jen tentýž z knížky O zahradě. Ta obsahuje obrázek města s dlouhými schody vedoucími do staré čtvrti, na kterých je naprosto zřetelně nakreslen pětiboký kámen. Zahrada, ve které se před Vonty schoval Červenáček, je toutéž zahradou z knihy, a její branka se objevuje i u Dědečků. A nebo v knížce O klíči, když jde kluk ze školy a za ním vybíhají malé Rychlé šípy. V knize pro Tebe jsem po přečtení prvního příběhu ihned listovala zpátky, jestli na dveřích od bytu bude jmenovka. A byla tam! :-)

Kevin by se měl účastnit besedy v ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze,
20.července od 18.00 hodin. V plánu je i autogramiáda.

S autorem jsem se setkala v rámci svého studia a jeho přednáška byla velice inspirativní. Okouzlilo mne jeho nadšení a přístup k vlastní práci, mít takového učitele musí být opravdu radost. Obdivuhodné je i to, že ač jde o mladého člověka, ví, o čem mluví a umí to podat. Respekt! :-)

V euforii po dočtení Kletby krkavců jsem Kevinovi poslala e-mail, abych podpořila jeho křehké spisovatelské ego. Odepsal a prý by měl 19. nebo 20. července pobývat v Praze, na akci realizované v rámci knihkupectví nebo veřejné knihovny :-).

Rozhovor s autorkou ze dne 6. 9. 2019 na stránkách KD:
https://www.knihydobrovsky.cz/blog/dobro-druh-rozhovor-s-paulinou-swist-1589

Rozhovor s autorkou (6. 8. 2021) na webu Čteme české autory: https://www.ctemeceskeautory.cz/2021/08/rozhovor-s-autorkou-ivanou-novakovou.html

Joanu Bolouri mi doporučila exšvagruška a docela se trefila. Asi nejvíc se mi líbila kniha "Podle pravidel", která je mi - coby matce - přece jen bližší. "Nejkrásnější čas v roce" je takovou milou vánoční pohádkou a docela si dokážu představit, že podle téhle knížky někdo natočí romantickou komedii. U "Se(x)znamu" mi při (prvním i druhém) čtení vadilo to množství sprostých slov, což autorce vytýká dost čtenářek i u ostatních knih. Pokud se ale přes tohle čtenář dokáže přenést, a nevadí mu koncept ženské hrdinky coby takové ostřejší Bridget Jonesové, tak u Bolouri najde vtipné, svižné i romantické čtení. Netvrdím, že bych z jejích knih udělala stálou součást své, bohužel nikoli nafukovací, knihovny, ale ráda si přečtu nějakou další nebo si jen tak, jako oddychovku, přečtu některé z těch, co jsem už četla.

Netvrdila bych, že Mornštajnová píše konzumně nebo že ji budou mít v oblibě hlavně ženy, které málo čtou. Čtu opravdu hodně a její knihy pro mne mají obrovskou hloubku a zasahují mne svojí lidskostí. Autorka postavy předkládá jaké jsou, nijak je nehodnotí, a nechává jen na čtenáři, jestli se s nimi ztotožní či nikoli. Na jejích knihách se mi líbí nejen nenásilné informování čtenáře o tom, jak velké dějiny dokázaly ovlivnit obyčejného člověka, ale i to, že každý si z nich odnese něco jiného podle toho, čím zrovna žije, v jakém životním období se nachází či jakou má za sebou již prožitou zkušenost. V neposlední řadě obdivuji jazyk, kterým píše a její spisovatelský styl, který mne zejména u Hany vtáhl do knihy a odmítal pustit ven.

K Hartlovi mne přivedla kamarádka, se kterou se sice vídáme sporadicky, ale pojí nás silné přátelství a každé setkání je něčím obohacující. A tentokrát mne obohatila objevením Patrika Hartla. Jeho knihy jsem četla postupně, jak vycházely, a upřímně musím konstatovat, že nejvíc se mi prostě líbí jeho prvotina. "Prvok, Šampón, Tečka a Karel" mají sice oproti ostatním knížkám obtížně zapamatovatelný název (minimálně co do pořadí jmenovaných postav), ale kniha má své dějové zvraty i poselství, a na rozdíl od ostatních díky menšímu rozsahu čtenáře tolik "nezahlcuje". U dalších knih mi totiž připadá, že toho měl autor hodně na srdci, a tak je děj leckdy překombinovaný, hutný a odehrává se toho hrozně moc. Kdyby se něco trochu rozmělnilo a natáhlo, anebo nechalo do pokračování či jiné knihy, nebylo by to na škodu. Přesto ale u Hartla hodlám setrvat a číst ho dál. Na rozdíl od Viewegha, kterého jsme svého času skupovaly s kamarádkou, jen co se objevil na pultech knihkupectví, se mi totiž jeho styl líbí mnohem víc, lehkým perem píše i o vážných věcech, a mám pocit, že čtenář, který už má něco odžito, si v něm pokaždé najde něco svého, co ho osloví. V neposlední řadě, co jsem viděla Všechnopárty a četla pár rozhovorů(protože Hartl je teď v kurzu!), na mne autor působí jako sympaťák a hezky se na něj dívá :-). Jen jeho smích bych doma asi nedávala, nad tím jsme s manželem kroutili hlavami ještě hodně dlouho :-D.

Teď jsem si ještě po sobě přečetla komentáře k jednotlivým přečteným knížkám a udělala si radost. U Šampona, Prvoka a spol. (já je prostě ve správném pořadí nedám!) jsem si přála zfilmování, a co jsem pochytila v další Všechnopárty, tentokrát s Martinem Hofmannem, film bude. Hofmann prohlásil, že v něm hraje postavu, která i myslí, takže tipuji Karla? a velmi se těším!

Jedna z mých srdečních záležitostí. Zpětně už ani nevím, jak jsem se k Setonovi dostala, ale asi před Foglara, který mne přivedl ke skautingu, jež mne dovedl k Setonově lesní moudrosti. (Mimochodem, takový ten sešit, kam jsme si kreslili topografické značky, tvary listů apod. se v našem středisku jmenoval "Ká El Emka" - Kniha Lesní Moudrosti...) Od Setona jsem zprostředkovaně získala skautskou přezdívku (podle jednoho chlapce z Foglarova oddílu, který ji měl podle jedné z "postav" z Rolfa zálesáka), a tom, že pro mne měl velký význam svědčí i nepřiznaný hold, kdy jsem sprostě obšlehla jeho podpisovou značku.

Jako první jsem četla asi Stopy v divočině, i když jsme doma měli Dva divochy. Jejich tloušťka mne ovšem tehdy dost odrazovala, stejně jako úvodní pasáže, které mne nebavily a při prvním čtení jsem kvůli nim knihu zbytečně odložila, abych až při druhém pokusu zjistila, že to nejlepší má teprve přijít. A doteď se k tomu zelenému vydání v měkké vazbě vracím, byť jsem ho při návratu z jednoho tábora nechala tři dny v batohu, aniž bych tušila, že v těsném sousedství je i rozbitá sklenička třešňového džemu, takže na ořízce knihy a některých stránkách zůstaly už navždy tmavé fleky...

Na jedné skautské výpravě v Oldřichově v Hájích jsme pak četli Krále vlků, a já si dodnes pamatuju poetiku oněch večerů, kdy jsme nakonec skončily vzhůru jen dvě a četly si vzájemně, zatímco ostatní už usnuly, a Kniha moudrosti se na dlouhou dobu stala mým must have, než se mi povedlo ji po antikvariátech sehnat. A když pak v Leprezu vycházely další příběhy, šla jsem po nich jako divá, byť úroveň některých z nich už postrádala sílu onoho vyznění z prvního setkání s autorem.

Po letech přišla ze skautingu desiluse, která vrhla jisté trpké světlo i na Foglara (nemluvě o dalších věcech, které mi ho trochu zkazily, včetně historického odstupu od doby, kdy se jeho knihy odehrávají), ale Seton mi zůstal. A podvědomě ve mně rezonuje kdykoli jdu ven, a to obzvlášť od doby, co mám děti a mnohem víc díky nim znovu vnímám drobnosti typu stop v divočině, stromů, které kolem rostou, ale i toho, jak co kvete, jak voní hlína, jak zurčí voda či jak hladí vítr. Některé ze zálesáckých vědomostí mám pevně vryty do paměti, takže kdykoli vidím velký kus březové kůry, mám tendenci si jej odnést domů, kdybych potřebovala někdy rozdělat oheň, ale potupně přiznávám, že mokasíny jsem si nikdy dle nákresu ze Dvou divochů nešila. V neposlední řadě mi ovšem Seton pomohl uchopit tehdy pro mne abstraktní období z dějin americké literatury, a díky němu jsem si nakonec v maturitním ročníku tu angličtinu přece jen zlepšila.

I přes osobní selhání s mokasíny doufám, že ETS si najde cestu i k mým dětem, a to i díky naprosto půvabným ilustracím, které jsem svého času zdárně perokresbou kopírovala do svých deníků. Mnohé z jeho myšlenek jsou nadčasové; mrzí mne, že autor není v širším obecném povědomí u dětí - řadila bych ho do povinné četby hned vedle, a možná ještě nad, našeho Štorcha.

CHRONOLOGIE PŘÍBĚHŮ ZE SVĚTA CIZINKY

(převzato z úvodu knihy "Sedm kamenů lásky a ztráty")

Panicové (1740) - povídka (vydána samostatně i jako součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
Cizinka (1946 a 1743) - kniha
Vážka v jantaru (1968, 1744-1746) - kniha
Prchavá zeleň (1744 a 1745) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
Mořeplavec (1968, 1746-1767) - kniha
Lord John a Klub pekelného ohně (1756) - povídka (součást knihy Lord John a Ďáblovy ruce)
Lord John a sukuba (1757) - povídka (součást knihy Lord John a Ďáblovy ruce)
Lord John a důvěrná záležitost (1757) - kniha
Lord John a Bratrstvo čepele (1758) - kniha
Lord John a přízrak vojáka (1758) - povídka (součást knihy Lord John a Ďáblovy ruce)
Armádní zvyklosti (1759) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
Lord John a skotský vězeň (1760) - kniha
Mor nemrtvých (1761) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
V obležení (1762) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
Bubny podzimu (1969-1970, 1767-1770) - kniha
Hořící kříž (1770-1772) - kniha
Ledový dech (1773-1776, 1980) - kniha
Paměť kostí (1776-1778, 1980) - kniha
Vepsáno krví vlastního srdce (1778, 1980) - kniha
Meziprostor (1778) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)
Lístek ve větru v předvečer všech svatých (1941-1943) - povídka (součást knihy Sedm kamenů lásky a ztráty)

Hmm, tak kromě toho, že je připravován komiks o osudech Jaimeho před setkáním s Claire "The Exile" - "Vyhnanství" (https://www.knihydobrovsky.cz/vyhnanstvi-graficky-roman-cizinka-95114195), objevila jsem ještě, že v angličtině vyšel průvodce po místech z Cizinky, skotských mýtech apod.: https://www.dcthomsonshop.co.uk/outlander-country. Vypadá to velmi hezky, ale nemám tucha, zda je plánováno i české vydání... Zkusila jsem napsat do Omegy, uvidíme, co odpoví ;-).

Od autorky jsem četla jen Cizinku (prozatím do Bubnů podzimu) a budu se opakovat, ale kdybych prve neviděla seriál a natrefila na předlohu, byla bych z ní mnohem víc odvázaná a nadšená. Takhle jsem byla velmi ovlivněná nejen podobou herců (myslím, že se výběr představitelů povedl, a v některých případech postavám, které v knize nemají tolik prostoru, nebo nejsou tak výrazné, vyloženě prospěl), ale zejména jejich ztvárněním role, takže především Claire mne nevýslovně iritovala a rozčilovala. V seriálu jsem pak viděla různé nelogičnosti, vadilo mi explicitní zobrazování násilí a sexu, které se v knize sice objevují také, ale čtenář může přece jen pracovat se svou obrazotvorností a některé pasáže si v hlavě zjemnit, oproti epizodě, kde mu vše naservírují i s detaily. Co rozdýchávám doteď je scéna z Wenthworthské věznice, to nějak pořád nepobírám, proč to autorka vůbec vymyslela (a považuji to za nadmíru choré). Jinak ale musím říct, že co jsem opustila adaptaci, knižní předloha mne bavila víc a víc a mnohem víc jsem autorce baštila i reálie, historické vsuvky apod. Pokud knize skutečně předcházela tak důkladná příprava, jak se všude píše, tak smekám. Byť mi u Claire přijde poněkud nevěrohodné, že už do minulosti vstupovala plně vybavena (jako náhodou vyrůstala se strýčkem, uměla kopat latríny, rozdělávat oheň, a coby zdravotní sestřička se ještě začala jako hobby zajímat o bylinky, takže se v 18. století dokázala parádně uplatnit), anebo že Jaime je mužskou postavou z Disneyovky (já prostě nevěřím chlapům, kteří - natož v 18. století - běžně hovoří o svých citech a po hádce se sami omlouvají), knižní série se mi moc líbí, a přestože naše knihovna má omezenou kapacitu a už nějakou dobu deklarujeme stop stav, uvažuji, že bych do ní ta nová vydání (s lepším překladem a bez chyb) začlenila.

Ke knihám jsem se dostala náhodně přes komentář jedné uživatelky, vyplázla poplatek za meziknihovní výpůjční službu, přečetla, a pak sháněla po bazarech, protože ač název, anotace či obálky českého vydání smrdí brakem, není to vůbec blbé. A upřímně přiznávám, že i erotické scény, hlavně prvních dvou knih, jsou hooodně dobré ;-). (Za mne je top scéna s Noahem ve zpovědnici ;-).) Jen mne mrzí, že další povídky a příběhy z tohoto světa nelze sehnat, náhodou jsem narazila na stránku DigiBooks s přehledem dalších osudů Jackie a spol., ale netuším, kde by se dalo sehnat...

https://www.digibooks.sk/show.php?id=23806

Pokud někdo váhá, zda po Mylesové sáhnout, tak doporučuji nejen těm, co si rádi/y přečtou nějakou eroťárnu (a to chytrou eroťárnu), ale i příznivcům fantasy, protože dějová linka už se pak od erotiky hodně odklání a řeší zápletku s hledáním svatozáří padlých andělů. Škoda, že po autorce nebyla taková poptávka, protože kdyby si s historickou a fantasy linkou víc vyhrála, víc rozpracovala svět serimů, upírů, sukkub a dalších postav, mohl z toho být dnešní době slušný mainstream.

Už víc jak dva roky pilně "angelikuji" a musím konstatovat, že jsem neustále ohromena tím, do jakých detailů je celá sága propracovaná, a jakou práci autorka odvedla v době, kdy neexistoval internet, ani ještě nebyla sepsaná syntetická díla či dílčí monografie. Ač je Angelika mylně řazena do žánru červené knihovny či četby pro ženy (proč? Jen kvůli společné lince ústředních hrdinů? Není to tak náhodou omyl pramenící z filmové adaptace B. Borderieho??), považuji ji za román historický a to naprosto úžasně podložený. Samozřejmě, chybky se tam najdou, ale je jich minimum a jsou opravdu pro fajnšmejkry (třeba detaily týkající se mostního bydlení advokáta Desgreze na Petit-Pont bych opravdu neodhalila nebýt jednoho francouzského historika, který se specializuje na bydlení Pařížanů v éře Bourbonů).

Knihy jsem poprvé četla v nějakých třinácti, kdy mne zajímal opravdu hlavně jen děj, takže množství jmen a faktů šlo zcela mimo mne. Po 20 letech jsem se k nim vrátila a s čím dál hlubší znalostí francouzské historie 17. století a jejích aktérů musím konstatovat, že je četba úplně jiným prožitkem. Jednak na mne některé z pasáží přestaly působit dojmem telefonního seznamu (zejména díl Angelika a král se hemží tituly a jmény), a pak mohu obdivovat propracovanost a navázanost na skutečné historické události, ať ve formě jejich reflexe nebo prostých narážek. S jistou životní zkušeností na mne také mnohem víc působí pasáže, které jsem dříve nedoceňovala (z prvního čtení si například vůbec nepamatuji díl Angelika a její láska + díly odehrávající se v Americe mne vyloženě nebavily), a neustále narážím na nová a nová životní moudra týkající se partnerství, přátelství, vztahů, rodičovství, dětí, ale i života obecně.

Pokud by někoho zajímalo víc, tak na webu angelique.cz jsou nejen medailony jednotlivých postav, ale v rámci diskusí i objevy jednotlivých angelikoložek, které se týkají každodennosti, geografie, historie, ekonomiky, politiky, módy, kultury apod. Nemluvě o mnoha velmi vydařených a propracovaných fanouškovských fikcích, které zaplňují hluchá místa z "kánonu".