tatjana1737 diskuze u autorů

Jasně, že jsem četla lepší historické romány i lepší romance, ale i tak je to čtivé a k oblíbeným knížkám téhle se pravidelně vracím. Některé pasáže mi přišly trochu naivní už před lety, kdy jsem je četla poprvé, ale celkově autorka píše hezky, svižně, vtipně, nechybí romantika ani erotika, zápletky jsou možná někdy předvídatelné, ale i tak... Kdo hledá oddychovou četbu s dobrými konci, s krásnými, inteligentními a sebevědomými ženami, které natrefí na ty správné, mužné, vstřícné a ideální partnery, ten je u JD na pravém místě ;-).

S využíváním historických faktů, znalostí historie jako takové, či se samotnou gender otázkou v jednotlivých dějových údobích by se u JD dalo jistě polemizovat, ale jak píšu výše - když čtenář hledá oddych, romantiku, únik a trochu snění, nemůže u ní sáhnout vedle.

Osobně nejvíce preferuji "sametovou" tetralogii a Ohnivé + Ledové dvojče. Ostatní knížky nejsou špatně psané, ale pro mne už ztrácely na hodnotě právě tím, že byly místy historicky neuvěřitelné. Například pořád nemůžu zapomenout na přesun hrdinky ze současnosti do středověku, kde svého šlechtice a jeho dvůr učila zpívat muzikály z 20. století. Nebo na příběh ženy-lékařky, která obrátila starověké lékařství vzhůru nohama, ale díky nehodě se o ní žádné zprávy do současnosti nedochovaly a její odkaz zanikl apod. Věrohodněji na mě působí to, kde jsou sice události z historie nám známé, ale příběh ústřední dvojice je zakomponován nenápadně a tvoří v podstatě samostatnou osobní linii jednoho páru či rodiny v celku dějin dané země či doby, aniž by autorka manipulovala s fakty z "velké historie".

Příběhy mají většinou stejného jmenovatele - slovní souboje mezi silnou ženou a sebevědomým mužem, kdy nakonec oba "dozrají", najdou kompromis a zjistí, že bez toho jiskření a jeden bez druhého nemohou být. A to je pěkné i dneska - která z nás by doma nechtěla ideálního muže, který nejenže vypadá jako ztělesnění našich snů, ale navrch je výborný milenec (takže stačí jediný dotyk, aby vášeň vzplanula jasným plamenem), dokonale nám rozumí, umí nás rozesmát, ale i naštvat a usadit, když je to potřeba? Zasazení do středověku či 19. století, kdy dámy nosily pěkné róby a muži byli rytíři a gentlemany, kdy společnost byla svázána nějakými pravidly a jasným vědomím rolí obou pohlaví, to už je taková třešinka na dortu ;-).

Kdo hledá seriózní historický román, kterému předcházelo studium pramenů a snaha vcítit se do myšlení doby, tak bude s knihami Jude Deveraux nespokojený. Kdo hledá mraky erotiky, taky asi úplně neuspěje, ale komu stačí ke spokojenosti "červená knihovna", je u téhle autorky správně. Jako oddychová četba je to ideální a na rozdíl od jiných věcí z tohohle žánru, to není úplně blbé. Zpětně Deveraux po přečtení jiných knížek hodnotím jako o něco vyšší průměr, přesto vím, že ke svým oblíbeným titulům se budu pravidelně vracet a vzdychat nad Milesem Montgomerym či doktorem Westfieldem :-).

Autor velmi čtivých knížek především o svém regionu, důstojný nástupce (a řekla bych, že ho i překonal) Míly Nevrlého. Knížky jsou psané sice popularizačně, ale i pro odborníky, čtou se s lehkostí a přitom poskytnou mnoho zajímavých informací. Mojí srdcovkou jsou Jizerské hory, ale s chutí se začtu i do ostatních, které mi tak poskytnou přidanou hodnotu na vlastních výletech.

Další z autorů, kteří mi zformovali dětství. Seznámila jsem se s ním při černé hodince v chatce na Souši, kde nám z něj předčítala paní učitelka Sýkorová. Místnost osvětlovala jen svíčka a světlo z takového toho okénka ve dvířkách kamen, venku jizerskohorská tma, mělo to neuvěřitelnou atmosféru... Po návratu z tábora domů jsem naběhla do knihkupectví a koupila si "Na vlnách odvahy a dobrodružství". Atmosféra nikdy už nebyla tak napínavá, ale příběhy se mi dodnes neomrzely a neodmyslitelně patří k mému prázdninovému čtení i dnes. Za jednu z nejdojemnějších povídek považuji "Kavalíry oblak".

Jako pro matku chlapečka je pro mne nepředstavitelné, že by můj syn v nějakých patnácti utekl z domova, obeplul svět, hledal opály, pracoval na šífu, živil se jako gaučo... Jenže tehdy byla jiná doba a svět byl mnohem větší a dobrodružnější místo než dnes.

Je mi líto, že Batlička je v pozadí jiných autorů, zasloužil by si větší pozornost ze strany žánrových čtenářů, i pro svůj pozoruhodný život a hrdinnou smrt.

Jeden z mých srdečních autorů, kteří zformovali nejen mé směrování čtenáře, ale i můj myšlenkový svět. Chytla jsem ho v době, kdy jsem byla dítě, doprovodil mne pubertou a stále se k němu vracím. Díky okouzlení z jeho knih jsem si našla skautský oddíl a stala se členem; přezdívku jsem zvolila podle jednoho chlapce z jeho oddílu (ne, nic mužatkovského, šlo o toho, který se kamarádil s Láďou Velebilem a sám měl přezdívku podle pejska z knížek E. T. Setona). Líbí se mi nejen popisovaná dobrodružství (na kterých je úžasné to, že je může prožít úplně každý, pokud má štěstí na kamarády a trochu fantazie na vymýšlení her a hříček), ale i mravní apel a předávané hodnoty. Mluvit nesprostě se mi snad nikdy nezadaří, ale udělat co nejčastěji (ideálně denně) nějaký dobrý skutek, pomáhat druhým a snažit se jednat čestně, se snažím dodržovat i dnes. A i když jde o hodnoty, co se dnes příliš nenosí, jsem si jistá, že je budu vštěpovat i svým dětem.

Coby absolventa historie se mi líbí odraz doby, v níž se knížky odehrávají (převážně první republika), včetně takových drobností, jako jsou krátké kalhoty chlapců oproti kloboukům a dlouhým kalhotám dospívajících a jejich světáckému kouření v pasážích, popisu tehdejšího školského systému (Když Duben přichází) či tehdy ještě jasnému diferencování toho, kdo pochází z jaké pražské čtvrti (Poklad černého delfína).

Jen si stále kladu otázku, jaké osobní démony musely Jestřába trápit, když téměř v každé knize je nějaká hrůza, nějaký temný motiv, který děsí a straší hlavní hrdiny i čtenáře. Jen namátkou:
- "Záhada hlavolamu": postava tajemného Ema a smrt Jana Tleskače? Brrr!
- "Tajemství Velkého Vonta": Když člověk při prvním čtení knihy zjistí, co bylo v tom koši... není třeba cokoli dodávat.
- "Chata v Jezerní kotlině": Postava pomateného Derneta a jeho životní příběh...
- "Modrá rokle": Ztracený / utopený kamarád.
- "Pod junáckou vlajkou: Démonický Ondra coby nemesis hlavního hrdiny.

Jediné, co Foglarovi nemohu odpustit, že i v novějších knížkách se neobjevuje výraznější dívčí postava, což muselo a musí nejednu holčičí čtenářku rmoutit. A co se týče pomluv o jeho orientaci, považuji je za pomluvy a nikdo mne nepřesvědčí o opaku. Jeho knížky mohou tak dnes svým zaměřením na chlapce působit, ale je nutno si uvědomit, v jaké době Foglar vyrůstal, jak byl vychováván, jaké hodnoty byly ve společnosti, že školství bylo oddělené, a že pro svůj oddíl by i dýchal.

Na foglarovkách je úžasné to, že se věnují období, kdy jsou hoši hochy, prožívají nejkrásnější roky svých životů, sice je trápí mnoho věcí, ale čest a houževnatost vždy zvítězí.

Ze všech jeho nástupců mi nejvíc foglarovský přišel Velinský se svým "Posledním tajemstvím Jana T." - těm, co nečetli, doporučuji. Líbí se mi více než "Meč Vontů"; je to v podstatě další foglarovka, jen ji nenapsal Foglar :-).

Asi se budu vymykat, ale "Lanczovku" jsem objevila až na vysoké škole. O prázdninách jsem byla pozvaná ke kamarádce na grilovačku a dopadlo to tak, že jsem jí z knihovny vytáhla "Š jako Šarlota", sedla si do kouta a za večer to přelouskala :-). Přestože šlo o jednu ze starších knížek Lenky Lanczové (a ohledně líčení milostných scén velmi decentní), líbila se mi a po návratu domů jsem naklusala do knihovny. Cestou do Prahy do archivu, kde jsem bádala na bakalářskou práci, a zpátky domů, jsem přečetla vždy jednu další knížku, takže během poměrně krátké doby jsem měla slušný přehled o autorčině díle :-). Akorát v určitém okamžiku jsem přestala stíhat a držet krok, protože Lenka Lanczová "chrlí" kolem 4 knížek ročně a pořadníky v knihovně jsou dlouhé :-). Její knížky sice obsahují spoustu myšlenkových schémat, když jich člověk přečte v krátkém časovém úseku víc, je to chvílemi "na jedno brdo", čtenář už po pár stránkách vytuší pointu a s kým hlavní hrdinka skončí, přesto jsou čtivé, nenásilně poučné a hlavně - Lanczová má neuvěřitelný talent na vystihnutí duše dospívající dívky. Četla jsem i nějaké její novější věci určené dospělým čtenářkám, ale není to prostě ono. Lenko, vrať se prosím k psaní románů pro mládež, věřím, že toho máš ještě hodně co nabídnout!

Docela se divím, že si Lenku Lanczovou ještě žádný student nevybral jako objekt své závěrečné práce. Ideálně student aprobace Český jazyk - dějepis, protože v jejím díle lze krásně sledovat proměnu doby a reálií, stejně jako otevřenosti dospívajících ve vztahu k sexu.

a) Místopis:
V Bakově a okolí jsem nikdy nebyla, ale díky autorce je znám jako své boty. Je zajímavé pozorovat proměny oněch míst v průběhu jednotlivých knížek. Pro místní kronikáře doporučuji číst Lanczovou jako zdroj dat o svém bydlišti!

b) Dobové reálie:
V průběhu knížek se krásně dá vypozorovat proměna informačních technologií (hlavní hrdinové nejprve na sebe čekali před školou, sem tam si zavolali, pak se prozváněli na mobily, posílali si textovky, začali si psát na ICQ, skypovat, ...), vývoj hudebních žánrů (v každé knížce má hlavní hrdinka nějakou oblíbenou píseň, kterou si pouští, když je jí smutno - v prvních knihách to jsou Wanastowky, Lucie, později Divokej Bill, ...) či jaké filmy ve své době frčely (vždy se šlo do kina na nějaký dobrý trhák - Muži v černém, Shrek, ...). Stejně tak, co se nosilo a jací frčeli kluci.

c) Postava hlavního hrdiny:
Knížky Lanczové odrážejí i to, jak ve své době vypadal pořádný "frajer". V prvních knihách, kdy se poslouchaly Wanastowi vjecy, to byl dlouhovlasý rebel nosící roztrhané džíny a džínovou vestu na holém těle :-). Později už to byl "skejťák", dredař, týpek s "mecháčkem" na hlavě a kolečkem vousů kolem úst apod.

d) Vyobrazení sexu:
Starší knížky jsou hodně zdrženlivé, autorka se třeba jen omezí na konstatování: "Milovali jsme se". Když v "Š jako Šarlota" bylo, že se milovali ve sprše, měla jsem skoro ruměnec na tváři, jak je to sprosté :-). V novějších knihách už nepřekvapí poměrně explicitní líčení masturbace hlavní hrdinky či samotného aktu milování. Holt doba pokročila :-).

Přestože Lenka Lanczová napsala mraky knížek a čtenář, pokud není skalní fanoušek, se v nich trochu ztrácí, je několik z nich, které se vymykají a stojí za to je mít v knihovně nebo si je alespoň přečíst. Ať už jsou cenné příběhem, nečekanou pointou či mravním apelem.

Osobně se mi líbí celá trilogie Blíženců (o prázdninách vždy sahám po prvním díle), i když dnešním čtenářkám možná přijde v některých momentech naivní, líbil se mi příběh o dívce, která objeví matčin deník (nepamatuji si název), a dost velká hustota byla knížka o dvou spolužačkách, které si jsou podobné, vydávají se za sestry a na chalupu jezdí stopem - každá zvlášť a hrají hru, která dorazí dříve (opět si nepamatuji název; nechci prozrazovat víc těm, co nečetli, ale příběh opravdu není jen o tom, co popisuji :-D, ale ti, co četli, vědí ;-)).

Autor jednoho z mých oblíbených světů, kam se ráda vracím. Z celé ságy považuji za nejlepší první a druhý díl, s postupujícími díly kvalita poněkud klesá, ale i ve slabších knihách lze najít silnou myšlenku nebo překvapivý motiv. Se čtením jsem skončila téměř v cílové rovince, nyní zjistila, že mi pár knížek chybí, takže asi po Vánocích opráším své styky s Richardem a Kahlan :-).

Četla jsem vše v prvním vydání a je fakt, že snad žádnému jinému autorovi neuškodila změna překladatelů. Pokud má pravdu heslo na Wikipedii, druhé vydání v pevných vazbách by mělo mít překlad jednotný, takže pokud se někdo chystá dát Goodkindovi šanci, ať spíše sáhne po pevné vazbě.

Dokud se na scéně nezjevil Martin, považovala jsem Goodkinda za jednoho z nejlepších autorů fantasy, co se mi dostala do rukou.

Vy, co jste četli vše, můžete mi zodpovědět otázku - kam se poděla dračice??

P.S.: Seriál jsem neviděla, nechci si kazit imaginaci.

Autor "skautských" chlapeckých románů, který je poněkud neprávem opomíjen a ve stínu Jaroslava Foglara. Kdo má rád foglarovky, tomu se jistě budou líbit i "novákovky". V reprintu jsem četla Statečná srdce a Hochy na řece, obojí je čtivé a hezky napsané.

KDO MÁ RÁD AUTORA, AŤ RADŠI NEČTE DÁL, ABY NESKONČIL JAKO JÁ...
Jaroslava "Braťku" Nováka mi poněkud zkazil ústecký archivář Vladimír Kaiser, když mi o něm zarputile tvrdil, že byl pedofil. Hádala jsem se s ním, že to se říká i o Foglarovi a že jde o pomluvy, a on mne přesvědčoval, že v Městském archivu Ústí nad Labem je uložena Novákova pozůstalost, která obsahuje i fotografie nahatých členů jeho oddílu. Argumentovala jsem, že jsou to VODNÍ skauti, takže se asi někde svlékali, když blbli ve vodě. Kaiser na to, že tam jsou i zvětšeniny chlapeckých necudných partií. Vymáčkla jsem ze sebe, že se to třeba Novákovi líbilo kompozičně, ale pak už mi odpovědi došly. Protože Vladimír Kaiser je trochu pábitel a rád nadsazuje, nevím s jistotou, zda si dělal legraci nebo ne, a nemohu ty "pomluvy" potvrdit ani vyvrátit, protože jsem onu pozůstalost na vlastní oči neviděla. Radši však budu i nadále žít v přesvědčení, že šlo o kec. Navíc jsem mluvila s jedním bývalým členem Braťkova oddílu a ten mi říkal, že tomu nic nenasvědčovalo.

Pokud bych měla škatulkovat, zařadila bych Mooreovy knihy asi do žánru humoristické fantasy. Čtenář ale ať nečeká nějakou plitkou béčkovou zábavu, ale opravdu inteligentní čtení plné narážek na způsoby vedení politiky, známé i málo známé pohádkové motivy, archetypy literárních postav apod. Těm, co mají rádi fantasy, nevadí jim odlehčení žánru, milují slovní humor, ale současně jásají nad objevem hluboké myšlenky, která je může obohatit, doporučuji k přečtení.

K Zapletalovi jsem se dostala na skautském setkání Fénix v roce 1997, kdy jsem Sedmičku koupila od nějaké postaršího strýce u stánku, který měl v šáreckém údolí postavený u cesty. Když jsem okukovala vystavené zboží, prohlásil, že Zapletal je lepší než Foglar. Coby vyznavač kánonu, který vyrůstal na Rychlých šípech a ke skautingu ho přivedly foglarovsky a touha po ušlechtilém přátelství, jsem si tenkrát v duchu říkala: "To víš, že jo. NIKDO není lepší než Foglar." Musím však přiznat, i když se mi to říká těžko, že Zapletal je lepší :-). Foglarovky místy opravdu působí "little bit gay" a hlavně odráží dobu první republiky. Dívčí čtenáře může odradit absolutní absence dívčích charakterů, chlapce zas určitá naivita popisovaných dobrodružství a idejí hlavních hrdinů. Oproti tomu Zapletal píše tak, jako kdyby se jeho příběhy odehrávaly současné mládeži a umí skvěle vystihnout uvažování hrdiny (s "Pajdou" ze Sedmičky se vždycky cítím trapně, když ukradne čokoládu a nepřizná se, a hrozně, když mu Jespák dá facku a vyloučí ho z oddílu...). K Foglarovi se sice pořád vracím, ale Zapletal u mne vede.