1871 komentáře u knih
Není to mainstream. Nedivím se, že má vedle nadšených čtenářů i hodně takových, kteří to zcela nechápou, protože je jim to tak cizí až nepochopitelné. Nikde se tam nepíše o tom, že si má člověk užít, co může. A jako syn vládce by mohl. Stále se tam naopak opakuje motiv, že se má člověk směňovat za svůj cíl. Rozuměj usilovat o něj, snažit se, obětovat mu svůj čas a svou námahu... Nepopírá ale, že je mnoho takových, kteří to neřeší a nežijí tak. Nijak je neodsuzuje, jen je lituje. Trochu tam cítím vliv východu, povinnost je tam nadsazena právu, práva společenství jednotlivci.
Jazykově skvělé, pro mě i stylisticky. Četl jsem ji podruhé a to hlavně pro náladu a pocit, který to ve mně vyvolává. Hodně mi to připomíná Krylovu Děkuji.
Hrrr na ně! Právě vrcholí krize Rusko - Ukrajina. Za mých mladých let se vždy tradovalo, jak jsou masy hnány do války jen zvůli mocných a pro zájmy mocných a dnes se to tu objevuje znovu...Blbost, není to jen tím.
A o to víc v souvislostí se skutečností praští člověka do očí to, co v tom příběhu je. Jak moc obyčejných lidí se nechá strhnout náladou, chtějí být dobrovolníky a přejímají tak absurdní důvody pro válku, až to bolí. A ten kdo dobrovolníkem být nechce obdrží bílé pírko, znak zbabělce. Doufám, že i dnes se najde nějaký policista, který zatkne viníky na obou stranách a postaví je před soud za spiknutí, úklady proti míru, nedovolené ozbrojování...
Tak nevím jestli je ta kniha tak zmatená, nebo je to špatným překladem, ale je tam pár protichůdných tvrzení. Například: "Neměla o mně zájem..." a pak na téměř celé stránce popisuje, jak spolu strávili večer. Takových věcí je tam více. Pak také ten titul ...jak mít všechno u pr**le. Dobře, část knihy je o tom, jak to tam mít, ale většina je o tom, jak to tam nemít a co tam nemít a tím tam mít něco jiného.
Je to dobré pro uvědomění si růzností pohledů na svět, ale určitě to není návod, jak to udělat úplně správně.
Obraz Doriana Graye. Pro mě obraz hlavně jako popis osoby. Snob, který se vším, hlavně svým mladistvým vzhledem a zdravím mládí, tváří jako ideál. Každý zážitek, který by se mohl negativně do tváře promítnout, je odsunut na namalovaný obraz. Na fyzické tváři osoby se to nepromítlo, takže se to vlastně skoro ani nestalo. Obraz dobře situovaného člověka z dobré společnosti, který se nemusí vůbec ohlížet na obyčejné lidi kolem. Je hluchý a slepý k jejich problémům.
Trochu v tom vidím dnešní lidi, kteří úzkostlivě vytvářejí svůj ideální, nereálný obraz na sociálních sítích. Jak moc se liší realita od jejich obrazu. Nejsme všichni taky tak trochu Dorian Gray?
Odpočinkové a přitom k zamyšlení. Vypravěč j jiný než ostatní, protože si všiml. Ale ten, kdo ty stromy sází je úplně nevídaný zjev. A nejlepší jsou ti úředníci, kteří to prohlásí za přírodní les se samovolným vznikem.
Četl jsem původní jazykovou verzi a občas jsem si musel vypomoci slovníkem vzadu. Ještě že tam byl. Ale četlo se mi to kupodivu dobře, možná lépe než některé aktuální knížky v moderní češtině.
Labyrint světa mi neskutečně připomněl některé internetové diskuse. S tím rozdílem, že Komenského postoj chápu jako kritiku celého lidstva a jeho naturelu. Kdežto dnešní diskutující, kritizují cokoliv u odpůrců. Jako příklad může posloužit příběh o Šalamounovi. Nejmoudřejší člověk s jasným pohledem na věc, prohlédne každou přetvářku a nedokonalost. Ale stačí zahrát na jeho slabou stránku. Pochválit ješitnému jeho moudrost a stane se z něj obyčejný člověk.
Proto ráj srdce nepovažuji za doslovný návod. Je to jen další metafora jako labyrint světa. Ukazuje co s tím škaredým a bezvýsledným světem. Snažit se ho změnit svým srdcem a začít se snažit od sebe. Prostě začít od sebe, ne začít napravováním druhých.
Nebylo by špatné, kdyby to byla povinná četba. Varování před tím, kam vede slepá poslušnost převlečená za povinnost. Dobrovolné vzdaní se svědomí, které bere hrdina jako výhodu, ne-li vysvobození. A pak už jen jede jako stroj na rozkazy. Jediné emoce jsou strach z toho, že nesplní očekávání a bude potrestán. A čím vyššího postavení dosáhne, tím víc se o ně bojí.
Mám hrůzu z toho, kolik lidí dnes volá po silné politické osobnosti a mají na mysli něco jako "vůdce". A čím víc vystupováním vůdce připomíná, tím je jim sympatičtější.
Nevím co přesně jsem čekal, ale bylo to překvapující. Pro hlubší pochopení mi hodně pomohl přiložený komentář. Konvertitou jsem se nestal, chvála bohu. Dost mi to připomnělo Starý zákon a hodně jsem si uvědomil výjimečnost Nového zákona.
Kdysi jsem četl Hobita, na Pána prstenů jsem byl po zhlédnutí filmu zvědavý. Musím uznat, že jazykově je Pán prstenů lepší než Hobit. Jde cítit, že autor vyzrál.
Člověk při čtení nesmí zapomínat na dobu a kontext psaní. Je to prostě divadelní hra doby, kdy mělo divadlo jen dvě polohy. Tragédii a komedii.
Výjimečný příběh o výjimečném životě, o tom jak těžké je přijmout výzvu. O tom, že i boží člověk, někdo by řekl i svatý, svádí svůj boj s Bohem...
Neustále mne udivuje při celkovém počtu Pratchettových knih, množství témat z etiky, historie, náboženství a i moderních věd, na které nenápadně odkazuje. Až je mi líto, že ne všechny vtipy postřehnu, protože mi unikne narážka nebo souvislost. Třeba tady ve Zloději času, jeho plátkování. Čím rychleji se pohybujeme až se začneme blížit rychlosti světla, tím více se čas zpomalí. Nepřipomíná vám to něco? Ale až tady jsem zaznamenal myšlenku udělat to obráceně. Nejprve zpomalit čas a až tím zvýšit rychlost. Škoda, že si to Einstein už nemůže přečíst. Kdoví jaké další uznávané teorie bychom se pak dočkali.
Doba dospívání je problematická vždycky. A doba dospívání v takových kulisách se nedá úplně pochopit. Dá se do ní ale alespoň částečně vcítit.
...právnost.
V tomto případě právo ženy (dívky) být čarodějem, ne jen čarodějnicí. Nakonec se jí to povede, vlastně proti tomu nikdo nic tak smrtelně vážně nemá, kromě toho že je to proti tradici a také je to nepřirozené...
Knížka plná stereotypů a předsudků, všechny jsou ale tak lidové a popravdě u absolutní většiny populace platné. Takže pro tuto většinu je to vlastně empirická zkušenost, dokud se nesetkají s někým novým, kdo se tomu vymyká a toto setkání vytvoří zkušenost novou. Není to tedy tak, že téměř všichni rasisté, xenofobové, homofobové, mačové a všichni ti ostatní prostě ještě nepotkali někoho, kdo by je přesvědčil svým vlastním životem, jako správným příkladem? Pravda, nesměli by to být úplní ignorantští pařezové.
Četl jsem ji dlouho a to i radím. Není to jedna kniha, je to hodně knih, vzájemně se na sebe odvolávají a jedna druhou ovlivňují. Přitom je to sbírka žánrů a sbírka různých dob původu. Některé na sobě mají nános tehdejší morálky a předsudků. Jiné ztratily svůj přesný význam staletími a překlady. Pořád má ale co nabídnout k přemýšlení. Jsem věřící, ale zároveň agnostik. A ani tuto knihu knih nemohu číst nekriticky.
Za mě trochu slabší Pratchett. Trochu jsem se ztrácel v některých dialozích a hodně postav nebylo na Pratcheta dost dotažených. Byly jen takové obyčejně dobré. I hlavní osoba Mikuláš byla celou dobu taková nejistá a až vlastně úplně na konci se z něj stal ten pravý novinář. Napíše pravdu, i když ne celou. Rodinu do toho nenamočí. Stane se drsně spravedlivým, k mocným dost arogantním... Ale také Pratchett přiznává, že tyhle zprávy, hlavně ty, které dokazují něčí nevinu většinu čtenářů vůbec nezajímají. Nemá to tu šťávu jako zprávy o létajících talířích, ženách rodících hady a podobně: Lež oběhne svět, než si pravda stihne obout boty.
Diplomacie a politika. Tohle téma nakousl Pratchett už několikrát, ale nikdy takhle z blízka. V situaci a v zemi, kde není centrální moc, kde se o moc přetahují 3 dědičné mocenské síly a tradice i postavení vlastní třídy je pro tyto síly důležitější než celkový rozvoj vlastní země.
Okrajové téma je zneužití pravomoci u člověka, který se dostane na vysokou pozici, na kterou nemá kvalifikaci ani buňky. Navíc ve službách policie, kde se předpokládá plnění rozkazů. A tady stály rozkazy za to.
Není to jen fantasy a komedie. Je to opravdová sociální kritika.
upíři, uhlazení, úlisní, ale stejně krvelační, jako ti staří obyčejní... Přišli do Lancre na pozvání, z krále udělají ovládanou figurku a mají propracovaný plán jak postupně ovládnout všechno obyvatelstvo. Mají i takový malý seznam těch, které je potřeba dostat na svou stranu nebo odstranit - bábi Zlopočasnou. Nepřipomíná vám to něco? Je to takové lehké odpočinkové čtení s ukrytou myšlenkou.
Snové a zastřené a na konci se dovíme, že to takové má být.
Oponoval bych názoru některých čtenářů o antisemitismu. Ano vetešník má všechny špatné vlastnosti, jak je prezentuje antisemitismus, jeho mrtvý syn měl všechny skryté vlastnosti skrytého žida. Ale postavy Hilela a jeho dcery jsou ztvárněny skoro jako svaté. Takže židé jsou zde různí, formováni hodně prostředím, ve kterém vyrostli. Stejně tak ostatní osoby, ostatních národností.
Hodně mě zaujalo, že je kniha psaná jako deníkový záznam dívky. Většina dějového dění vychází od jejího chlapce. Ona se přizpůsobí jeho snu, odchází s ním a podporuje ho. V mezních situacích vlastně i proti svému cítění. Bral jsem to jako knihu, která říká, že vše má svou cenu, kterou platíme. I láska znamená, že musíme zaplatit. Zaplatíme částí svého snu, nebo zaplatíme pohledem na partnera, který platí ztrátu snu celého. Jediné bezztrátové řešen je vytvořit sen nový, společný.