Addie komentáře u knih
Prvních pár stránek na mě působilo poněkud naivně a ptala jsem se sama sebe na otázky typu proč to či ono, ale během čtení jsem postupně získala odpovědi na vše, co mi vrtalo hlavou. Velmi mě bavily flešbeky a věrohodná zobrazení historických postav. Moje pobavení s každou stránkou gradovalo, takže přešlo od prvotního cukání koutků koutků v slzy smíchu.
Ano, je až s podivem, kam to se svým štěstím zprvu nevzdělaný gumpovský hrdina dotáhl, ale, a můžete mě za to kamenovat, já tuhle poněkud nereálnou část příběhu nehodlám autorovi zazlívat.
Murakami je výborný psycholog, ale ta knížka nevyvolala můj zájem a silné pocity tak jako Na jih od hranic, na západ od slunce.
Je dobře napsána, žádná kýčovitost v rovině vztahů (jen co je pravda), ale místy mi přišlo, že se Norské dřevo až moc snažilo dojímat.
Chvíli jsem váhala, zda dát nejvyšší hodnocení. Byl to nezvyk - číst po dlouhém období, kdy Šabach vydával jen povídky, i něco ucelenějšího. Zrovna u této knihy mi přijde, že až po určitém čase v ní najdeme Šabacha, tak jak ho známe, tedy stoprocentního.
Jakožto prozatímní nečtenář Dostojevského stěžejních děl z něj mám nespecifikovatelný pocit. Nemůžu však popřít, že k němu chovám úctu coby k velikánovi. Toto dílo při jeho absurditě bylo svým způsobem oříšek, ale díky za něj - lidská hloupost nemá hranice, což myšlenka jedné z postav zcela dokazuje.
Křehká sbírka jako Skácel sám. Nejvíce mě zaujala báseň Ukolébavka.
Lustig nemaže med kolem pusy. Budiž povinnou literaturou pro ty, jimž téma koncentračních táborů nepřipadá závažné...
Povídky se mi líbily, hlavně ta s Medovníky. Žabákovská mi přišla dost ,,ujetá", ale dejme tomu, že extravagance musí být. A někdy mi bylo líto, že povídky byly tak krátké.
Pochopitelně jako Evropanka asi nechápu jejich poslání tak, jak je potřeba, a tak na mě udělaly kladný dojem, kdežto kdejakého Asiata by asi především dojímaly...
Ne, Krysař vůbec není špatné čtení, dokonce mi nepřekážel (a byl pro mě srozumitelný) zvolený jazyk, ale kniha na mě nepůsobila uceleně (v rámci kompozice), spíš jen jako věty poskládané náhodně za sebou. Jenže moji pozornost dílo vzbudilo až cca od poloviny, což je trochu smutné.
Tentokrát mi povídky přišly spíše úsměvné než pro zasmání, ale rozhodně bylo v rámci kvality a Šabachova umu co číst.
Užitý způsob vyjadřování dodává dílu na věrohodnosti (jako by jej vážně psal malý klučina), celkem mě překvapilo, že mi nepřekážel. Možná pro to pojetí, pro které má člověk pocit, že vyrůstá s autorem deníku... Nenáročná, milá oddechovka.
Pan básník těžko někdy ukáže jinou tvář, než s kterou jsme od začátku seznámeni, ale upřímně bych si to ani nedokázala představit, protože právě tuhle beru jako jeho neodmyslitelnou součást, myslím, že právem.
JHK se nebojí vyjádřit, - co na srdci, to na jazyku, bez zbytečného pozlátka.
,,Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl."
To mluví za vše, alchymie k tomu ani není potřeba...
Moje první Coelhovka, nemohu říct, že kdovíjak srdcová záležitost, ale své poslání u mě splnila.
Pokračování Kruhu mi přišlo o něco slabší. Několik šifer sice obohatilo povahu knížky o další a další nevyjasněné záležitosti, ale mě to celkem otrávilo, protože společně s nimi se mi vytrácela základní předešlá srozumitelnost formy.
Ani jako (asi jedenáctileté?) dítko jsem nebyla tak naivní, abych si myslela, že ohledně Alice je všechno dóóóst dobrý a cool (leda tak v plotě...). Už tehdy jsem byla zhnusena tím, jak z knihy vyplývá, že na jejích problémech snad stojí celý svět a zoufala jsem si nad primitivností knížky, která realitu zkresluje tak, jak to jen jde. Proč však netahat méně prozíravá děvčátka za nos, že? Úplně nejvíc mě děsí představa, že by to celé některé z nich mohlo brát vážně, ba ještě hůř, postavělo na tom svoji životní filozofii (byť asi jen nakrátko)...
Na to, že k neoriginálním (rozuměj nepůvodním) mangám přistupuji poněkud s nelibostí, tento nejaponský kousek si mě získal kresbou i myšlenkovou formou.
Chvílemi jsem sice musela přivřít očko při náhledu do pubošské americké střední školy, ale gothic provedení si mě zkrátka získalo.
Příjemná knížka, člověk by si nejradši znova zajel na tábor...
Minimálně já, když si na ni vzpomenu.
Moje povinná četba asi z druhé třídy.
Těžko se mi loví v paměti, ale to co si vybavuji, to kouzlí úsměv na rtech.
Velikán v oboru balad a jeho autorská klasika...
Je výhrou umět se vyjádřit, což Bezruč zvládal naprosto bravurně...
Bradavice jak je neznáme, čili opepřeny o turnaj tří (vlastně čtyř) kouzelníků. Povedené zpestření.