Alyx komentáře u knih
(SPOILER) Film jsem neviděla. Knížka se čte snadno, ale znovu jsem si ověřila, že mě ty mužské fantazijní světy zkrátka nebaví. Tak jako v každé červené knihovně pro ženy se musí vyskytnout zámožný prostopášník, který se zamiluje do hlavní hrdinky a vidí v ní tu jedinou, tak se v klučičí červené knihovně musí vyskytnout prostitutka, co dá hrdinovi zadarmo, a sexy doktorka. Tady uroložka, která ho nejdřív vybízí, aby vyprazdňoval semenné váčky, a pak ho vezme na swingers párty Navíc už jsem trochu stará, abych držela masku coolgirl/pickme girl/notlikeothergirl, takže klidně řeknu, že když chlap označuje svoje dcery jako „pičí farmu“ a „harpyje“ (sranda, néasi!) a s rodinou se smíří, až když se mu narodí syn, který jediný je zmíněn jménem, je to trapné. A jestli nás výpovědi o obtěžování ve škole něco naučily, tak je to fakt, že když se před studentkou svleče profesor (sranda, neasi!), tak to poslední, na co myslí, je, že si musí podrobně prohlídnout jeho genitálie, protože je fakt vzrušená. A ukazovat penis školkovým dětem (sranda, neasi!) je legranda k popukání.
(SPOILER) Ani nevím, čím mne knížka přesvědčila sáhnout po cca 20 letech zase po scifi. Já jsem fanoušek příběhů se zákulisními intrikami, popisy cizích kultur a fungování jejich společností, a města, miluji města, popisy bitev mě nudí, kolikrát je přeskakuju. Tak s tím nebyl u Vzpomínky problém :-) V knize se vlastně nic jiného než intrikaření neděje. Můžu říct, že jsem byla vzhledem ke svému vkusu spokojená. Kdo čeká akční sicfi, bude asi zklamán.
Naznačená dějová linie s emzáky je spíš taková vějička, aby intriky v hlavním městě dávaly smysl.
Je pravda, že mě celou dobu rozčilovalo, nakolik věrnou společnicí se Trojí Posidonie hlavní hrdince stala. Stojí na na její straně, přetože si tím zásadně komplikuje vlastní kariéru. Nicméně důvody byly na konci celkem uspokojivě vysvětleny. A zřejmě i totéž platí o Pěnišníkovi.
Protože čtu hodně, originalita námětu se u mne dostala vysoko na žebříčku preferovaných vlastostí knížky. Deset malých černoušků v totalitním Švédsku? Davaj! Trochu jednohubka, nic moc propracovaného, ale proč ne. Dospělý čtenář ocení, že totalita ve Hře na smrt není žádná cool totalita s arénami smrti, ale spíš nám dobře známá otravná totalita s byrokracií a nedostatkem jižního ovoce. Fajn je i to, že se autorka vyhnula klišé, že by hlavní hrdinka Anna měla k režimu vyhraněný vztah. Anna není ani disidentka, ani fanatička. Prostě jako 90% všech lidí hraje s kartami, které dostala. Co ale těžko koušu je, že se autorka zjevně neumí ani trochu vžít do uvažování někdoho, kdo v totalitním režimu skutečně žije. Jinak by se Anna těžko mohla ptát ruské doktorky zapojené do tajného projektu "A co na to vaše lékařská etika?" nebo partajního tajemníka "Vy sledujete svoje vlastní lidi?" (WTF? Jistě, je to totalita, ta je na tom založená!). Kdyby takhle postupoval Honza Zeman, nikdy to nedotáhne ani na praporčíka. A hlavní hrdinka Hry na smrt by se taky nestala agentkou tajných služeb, protože by ji s její upřímností vyrazili už z pionýra.. :-)
Při čtení téhle povídky jsem měla trochu jiný problém než většina ostatních. Nevadila mi rozvleklost, nevadila mi popisnost vědeckého deníku. Co jsem ale nemohla překousnout byla nereálnost popisu prostředí v Antarktidě. V době svého vzniku mohla lákat svým tajemným příbehem, protože tehdy byla Antarktida prakticky neprobádaná. Dnes už máme celkem jasnou představu, jak to tam vypadá a jak extrémní nároky to místo na lidi klade. To není svět, na který vás "připraví tuhé zimy v Nové Anglii". Rozhodně to není místo, kde se dá takhle bezproblémově pobíhat. A i když víme, že nejvyšší hora Antarktidy nemá "víc než deset kilometrů", ale necelých pět, tak je naprosto mimo předpokládat, že by ve Vinson Massif dva chlápci vybavení na počátku dvacátého století prohledávali tajemná města a pak "utíkali" před nějakou potvorou.
Rozhodně originální převyprávění Iliady (a kousku Ovidiových proměn, Ilias končí myslím Achillovou smrtí). Je legrační označovat ten román za "feministický", protože ženy v něm nejsou prakticky v žádném směru hybatelky děje, autorka dodržuje kánon daný antickým eposem. Jenom z "předmětů" udělala vnímající bytosti, což ostatně vždycky byly, i když to tak Homér zřejmě nevnímal.
Zároveň je legrační označovat ho jako "protimužský", jak se tu někdo zlobí. To by musela být "protimužská" celá Ilias. Tam skutečně jsou ženy zmiňovány jen "tuhle daroval tomuhle, a když zemřel, dostal ji tenhle", "tadytu si vzal za svou otrokyni tenhle a oblíbil si ji." Naopak autorka trochu polidštila Patrokla, který byl i podle Homéra příjemný chlapík a urovnával spory, které měl pruďas Achilles se zbytkem světa. To se sice týkalo mužů, ale dejme tomu, že byl celkem vlídný i na ženy.
Jinak se všichni muži chovají, tak jak je popsal Homér. Achilles Agamemnonovi Briseis klidně vydá, ale je uraženej až na půdu. Nějak neřeší, co s ní bude, je stejně naštvaný, jako kdyby mu někdo sebral oblíbenou židli.
Zároveň bych ten příběh rozhodně nanazvala červenou knihovnou. Bríseis je pragmatička, která se snaží přežít. K Achilovi necítí žádnou lásku, maximálně je jí na konci míň nepříjemný než na začátku. A drží se ho z čistě pragmatického důvodu - Achilles nemá ve zvyku dávat své souložnice poté, co ho omrzí, obyčejným vojákům. Ona se mu celkem líbí, asi jako ta židle.
Jeho skutečné city, tak jako v Homérovi, patří Patroklovi. Mimochodem je překvapivé, jak autorka opatrně ťape kolem fyzické stránky jejich vztahu. A není to tím, že by coby dáma narozená ve čtyřicátých letech minulého století byla nějaká puritánka. U heterosexuálních aktů se nijak nežinýruje, ať už jde o Agamemnonovy prasárny, svatbu v šatech potřísněných spermatem nebo snahu Briseis dovést Achilla aktivně k erekci, když má depku z Patroklovy smrti. (A ostatně i v tu chvíli ho nechce utěšit, neprojevuje mu žádnou lásku, ale z jejího vnitřního monologu je jasné, že si prostě uvědomuje, že když se mu nebude hodit na sex okamžitě se jí zbaví). Ale u Achilla a Patrokla se jen jemně naznačuje, což je skoro škoda, protože by to zřejmě byl jediný z obou stran plně dobrovolný sex v knize.
Celkem legrační je zpodobnění velké lásky Odyssea k Penelopě, které se projevuje tak, že po sexu se svou otrokyní jí o Penelopě vykládá. Ale opět to není nic, co by nevycházelo z aktických textů. Odysseus před Trójou i cestou domů, která se krapet protáhla, skočil na kde co, i když mu teda nelze upřít snahu dostat se domů za synem a za Penelopou.
Božskými zásahy, které Trojskou válku celkem zásadně ovlivňovaly, autorka šetří. Objeví se jen dva - Apollonova pomsta za zneuctěného kněze a Thetis přinášející synovi zbroj. A dejme tomu u Priamův příchod, který projde armádou nepoznán jako nůž máslem, a zachování Hektorova těla.
Rozhodně stojí za přečtení :-)
Nuž, nebylo to špatné. Mám velkou slabost pro tajemná městečka, kde se dějí divné věci. A zároveň mě kniha motivovala podívat se, kde je bažina Okefenokee a jak to tam vypadá. Tak jako jednohubka ok.
Nebyla špatná. Taková jednohubka. Upřímně řečenu, už v půlce knihy musí být každému čtenáři jasné nejen, proč se Perswefona neměla podle matky stýkat s Benem, ale i kdo je vrah. Kdyby šlo po film, vystačil by si režirér s šeti herci :-)
Zajímavá studie toho, jak člen střední třídy, který se má vlastně dobře, zatouží po skutečném bohatství. Líbilo se mi to. I nápad je zajímavý. Ve finále z knihy vyplývá, že velké peníze prověří všechny vztahy a většinou vydrží jen ty pokrevní, a z nich jen ty nejužší (rodič dítě ). Nápad s gangsterem byla takový trochu naivní a ve stylu deus ex machina, ale tak je to román...
Není to vyloženě špatná knížka, ale klame tělem. Spíše než krimi je to psychologický román, který navíc předpokládá, že čtenáři jsou plně obeznámeni s podrobnostmi zločinu lorda Lucana, o kterém sice nepadne ani zmínka, ale je jasné, že se jím autorka inspirovala.
Zajímavá záležitost. Neobyčejný jazyk. Sociální román říznutý magickým realismem je docela přesné hodnocení. Já bych dodala, že má v sobě i něco z pravidel pohádky. Zajímavé je, že v celém příběhu vlastně není žádný záporák. Supluje ho "svět" a jeho nespravedlivé uspořádání.
Kdybych mohla dát víc než 100%, tak je dám :-) Jednoznačně čtenářský zážitek roku. Velmi často se o nějaké knize píše, že je "originální". Větinou to není pravda. Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové originální je. A nejen to. Je i mimořádně dobře napsaná. Dokonce jsem těsně před tím, než vrah vstoupil na scénu, udělala něco, co jsem snad u žádné knihy neudělala. Vrátila jsem se na úplný začátek a znovu prožila sedm verzí dne na Blackheathu, abych si ještě jednou prošla všechny ta vodítka a dovolila, aby se mi složil "minutu po minutě". A teprve pak jsem dovolila vrahovi otevřít dveře. :-) Po celou dobu čtení jsem se bála, že vysvětlení toho, co se na Blackheathu děje, příběh nějak shodí. Nestalo se tak. Nakonec je zakončení vůbec možná nejlepší, protože nechává prostor různým vysvětlením. Lahůdka.
Téhle knize se povedlo něc, co už dlouho žádné - udržela mě v napětí. Nebyla jsem schopná rozklíčovat, jestli čtu mysteriózní příběh, psychologickou studii, jestli jsme se potkala s nespolehlivým vypravěčem.... Autor se vyvaroval otravných "zvratů", (je to tak, ne tak to není, celou dobu byl vrah tvůj nejlepší kamarád, ha). Prostě zvolna rozkrývá něco, co na počátku jen naznačí. Víte, že v té rodině bylo něco špatně. Ale co...
Není to vyloženě špatné, ale jde poznat, že autor si jen představuje, jak normalizace vypadá.
Úžasná detektivka, nejlepší ze série. Jediné, co mě štavalo, že, že ani tak brilantní spisovatelka jako Rowla neumí odolat lacinému podbízení se čtenářkách, které se chtějí identifikovat s Robin. Takové klišé. Hlavní hrdina je sexuálně aktivní, ale ve skutečnosti svými partnerkami pohrdá nebo mu jsou lhostejné, zatímco on stále touží po té jediné úžasné pravé, na které ale neobdivuje jen její vzhled, ale hlavně povahové vlastnosti, které ji činí tak jedinečnou. Brr, to patří do romantické literatury, ale ne do tak super příběhu.
Příjemná duchařinka. Taková starosvětská. Nepřekvapí, ale potěší.
Zpočátku mě mrzelo, že čtu tenhle román během nejteplejšího červnového dne v historii měření (38,9 stupně) a nemůžu se do atmosféry líp vcitit. Ale na konci, na konci už mě to nemrzelo vůbec... Vlastně si říkám, že globální oteplování vůbec není tak špatný nápad a do slovenskych hor se stejně má jezdit v létě, když se tam člověk může ztratit v žabkách a s igelitkou...
Prostředí zajímavé, ale děj nastavovaná kaše. Po čase se ty intriky přejí a člověk zapomene, že se řeší za jakých okolností zemřela jedna z hlavních postav. Na konci to zrychlí, možná až moc.
Dobrá kniha, ale podle nadšených recenzí jsem asi čekala trochu víc. Konec mě zklamal. Poté, co autorka ukázala pochopení pro psychické potíže, přijde závěr ve stylu deus ex machina "problémy zmizí, protože já jsem se rozhodla". Přitom stejný pokus o radikální řešení už nejmíň dvakrát Sisi v knize udělá a vždycky selže. Houbaření byla jedna z mála částí jejího života, ve kterých byla pevná v kramflecích. Dokonce i jen díky houbám navazovala nějaké sociální vztahy. Pokud skutečně stála o trvalou změnu a zlepšení, musela by v reálném životě jít po malých krůčcích a stavět na tom, v čem si je jistá. Proto ten konec pro mne byl buď ukázkou autorské bezradnosti, nebo prostě "špatným koncem", kdy Sisi naposledy zkusí radikální řez, opět selže a buď skončí zase ve špitále, nebo si konečně uvaří tu muchomůrku.
Zajímavá knížka, která je logicky ovlivněná osobou autorky. Vybírá "výjimečné ženy" hlavně z pohledu anglo-amerického prostředí. Zároveň chybí jakýkoliv kritický pohled, což není úplně dobře. Například Eva Peron není tak úplně jednoznačně pozitivní osoba, jak je tu prezentována. Ale celkově je knížka dobrá.
Tak tohle stálo za to. Originální téma, košatý jazyk a kreativní ukázka, jak odhalit pevné mantinely předsudků, mezi nimiž musí v Anglii předminulého století manévrovat každý, kdo není bohatý muž z dobré rodiny. A dokonce ani takový, to nemusí mít snadné, pokud se jen trochu liší, jak se ukazuje na příkladu bratříčka hlavní hrdinky.