Amolein komentáře u knih

Tahle kniha byla pro mě jako dělaná. S panem Clinem toho máme asi hodně společného. Milujeme počítačové hry, sledovali jsme stejné filmy a seriály, hráli D&D, snad jen v té hudbě jsem měl trošku odlišný vkus.

Kniha je úplnou povinností pro geeky a vlastně asi všechny vyrůstající v osmdesátých letech. Ta kniha je plná nostalgie, stovky popkulturních odkazů způsobily, že jsem knihu četl dlouho. Musel jsem si totiž hned vyhledat a pustit písničky, najít si hry, které se v knize objevují, nebo zhlédnout zmiňovaný film. Ještě mě jich pár čeká...

Na druhou stranu nevím, jak moc zajímavý bude popis světa knihy Ready player one, pro mladší čtenáře. A vlastně i samotný příběh, který vychází z hraní RPG her asi moc nezaujme nehráče. Možná ale i tak pro vás stojí kniha za přečtení, aspoň pochopíte jejich svět (svět počítačových hráčů).

Kromě světa a příběhu se mi v knize líbí i postavy. Jsou uvěřitelné, mají své motivace a vlastní příběhy a rozvíjí vzájemné vztahy, které je zajímavé sledovat.

Hned po knize jsem si pustil i film. A to jsem neměl dělat. Ten film je pro mě hrozným zklamáním. Vůbec nemohu pochopit, že je Cline uveden i u scénáře tohoto filmu, protože scénář je na tom filmu největší tragédie. Klobouk dolů před Spilbergovou mistrně odvedenou prací, vizuální podívaná je to pěkná a určitě osloví řadu dnešních komerčních diváků. A hlavně těch, co nečetli knihu. Ve filmu jde o naprosto tuctový příběh. jak chudák ke štěstí a lásce přišel. Postavy jsou buď dobré nebo zlé, o většině z nich nevíte vůbec nic, mně osobně navíc přišli hlavní hrdinové dost pitomí. Příběh se od knihy dost liší, ale ty hádanky mohli udělat trošku těžší. 5 let se snaží je rozluštit největší mozky planety a pak na to náhodou přijde puberťák? Odkazy na 80 léta jsou tu taky, ale v menší míře a taky často jiné než v knize. Prostě a jednoduše, těmhle hrdinům jsem neměl ani chuť fandit a to je škoda. Možná by pomohlo se na film kouknout ještě před knihou.

8 14.10.2019

Zvláštně dokonalá kniha poskládaná z různých surrealistických obrazů. Krása těchto obrazů spočívala v jejich zajímavém uspořádání. V těch mnoha paralelách a kontrastech, na nichž je postavena estetika knihy. Najdete zde krásně romantické romantické obrazy lásky ale i brutálně ohyzdné obrazy smrti a krve (např. dělníci rozdrcení strojem, do kterého se při práci zachytili). Paralely zase krásně zachycují duševní stav postav a například podobu bytu, který se s blížícím se koncem neustále zmenšuje.

Další pozitivum knihy vidím v jejím nádherném jazyce. Boris Vian používá básnický jazyk plný metafor a přirovnání, a také si vytváří své vlastní novotvary. Mnohdy vlastně musí, protože pojmenovává věc, kterou jeho vlastní fantazie vymyslela.

Třetí dobrá věc na knize jsou postavy. Nejsou to hrdinové v pravém slova smyslu. Spíš jsem je vnímal pouze jako karikatury určitého životního postoje, názoru. Colin - mladík, který měl peníze, měl vše a byl jenom šťastný, se nakonec z této iluze probouzí. Chloe - křehká mladá dívka, která se stane obětí nemoci. Chick - se sám rozhodne, a zahubí se svým fanatickým obdivováním existencialismu.

Knihu bych tedy doporučil spíš těm, co mají pochopení pro různé absurdní situace a také těm, co obdivují krásy jazyka.

7 05.04.2020

(SPOILER) Wow, tak tohle mě fakt dostalo! Kniha „My“ od Zamjatina mi neskutečně připomněla Orwellovo „1984“. Antiutopický svět, kde se potlačuje individualita, společnost řídí jedna strana v čele s jedním vůdcem, soukromí neexistuje a myšlenky jsou zločin? Zní to povědomě, že? Ale hádejte co? Zamjatin to napsal skoro 30 let před Orwellem! A to bez zkušenosti s totalitními režimy.

Hlavní hrdina D-503, matematik, který miluje svůj Jednotný stát, se zamiluje do I-330 a začne pochybovat o všem, čemu věřil. Pod vlivem I-330 se D-503 dokonce zapojí do revoluce s cílem svrhnout tyranskou vládu, ale jak už to v dystopiích bývá, revoluce nedopadne dobře. A pak přichází Stroj, děsivý nástroj režimu, který popravuje každého, kdo se odváží odporovat.

Už Orwellovo „1984“ mě zasáhlo svou silou a poselstvím. Ale „My“ má punc originality, protože vzniklo dřív. A ten deníkový styl vyprávění? Ten je vlastně také okopírovaný. Ale co je na „My“ jiné, je provázanost s matematikou, s exaktní vědou, která má naplánovat dokonalou společnost. A právě ten matematický jazyk, ty složité konstrukce, dělají z „My“ náročnější četbu. Ale věřte mi, stojí to za to! Ponořte se do světa, který předběhl svou dobu a inspiroval jedno z největších děl světové literatury. A tak trochu neprávem zůstalo trochu opomenuto.

6 09.03.2025

Kdo by ji neznal. Jana Eyrová je sirotek, který i po smrti rodičů zažívá jenom příkoří a proti kterému jako by se spikl celý svět. Je to velmi silná káva sledovat, jak je 10leté děvče doslova šikanované nejdříve vlastní tetou a jejími dětmi a pak ještě vychovatelkami z internátní školy. Takový začátek knihy musí vzbudit soucit u všech čtenářů.

Sci-fi o přežívání zbytků lidstva v postapo světě, který ovládly rostliny. Nebezpečí číhá na každém kroku. Člověk ztratil vše z výdobytků moderní civilizace, a tak mu na obranu zbývá pouze nůž jako v době kamenné. Zatímco rostliny zmutovaly do mnohem zákeřnějších podob než jaké známe dnes.

Fantazie autora při vytváření nové rostlinné říše je opravdu fascinující. Tolik nových a zajímavých rostlin. Stejně dobré je jeho vypravěčské umění. Snadno si dokážete představit svět, který v knize vykreslil.

Čtení je to velmi napínavé. Lidem jde neustále o život, ale mě při čtení udržoval hlavně zájem o to, zjistit, co se na Zemi vlastně stalo, že se takto proměnila. Bohužel strach o životy lidí nebyl ani tak moc silný, protože autor tolik nevykreslil charaktery jednotlivých postav. Vlastně nejprokreslenější postavou je tu houba. Spíše než příběh konkrétních lidí je tato kniha kronikou posledních zbytků lidstva.

6 30.10.2022

Kniha psaná na obranu demokracie. Jednoduché, ale velmi poučné čtení. Hledá souvislosti a podobnosti mezi tím, jak jsme ztratili demokracii v Evropě ve 20. století, a tím, jak Amerika (potažmo svět) ztrácí demokracii nyní. Ano, kniha je určena Američanům, ale vlastně přímo na ně se zaměřuje jen několik kapitol.

Určitě doporučuji přečíst. Budete vidět víc souvislostí v tom, co se děje v politice dnes. Mě osobně to jen utvrzuje v obavách, že demokracii pomalu ztrácíme. Bohužel si tuto knihu mohu přidat k celé řadě dalších knih, které vidí budoucnost (/současnost) "nevesele", pokud se lidé nezmění a nezačnou aktivně vystupovat na obranu demokracie a svobody.

6 10.04.2021

(SPOILER) V této knize Čapek neřeší žádné velké civilizační problémy jako ve svých nejznámějších dílech. Ba naopak, věnuje se zde obyčejnému člověku, obyčejnému životu.
Ač si příběh pan Čapek vypůjčil ze skutečné události, převyprávěl ho skvěle. Genialita této knihy spočívá zejména v jejím multiperspektivním vyprávění. Tedy v tom, že můžete sledovat události a postavy z různých úhlů pohledu. Nejdříve se s celým příběhem seznámíte očima hlavního hrdiny. Potom pohledem dvou četníků, kteří se sami v mnohém neshodnou, a nakonec ještě pohledem soudu a sousedů z vesnice. Autor si tak se čtenářem hraje a zcela podle svých filosofických postojů noetického skepticismu mu zabraňuje poznat jednu pravdu. Je Polana skutečně tak krásná, jak ji vylíčil na začátku Hordubal? Četníci a později i sousedky o ní hovoří jako o ošklivé, vychrtlé, staré (no 30 letá). Je tak snadné podlehnout vypravěči. Nakonec si vlastně sami můžete zapřemýšlet, co bylo skutečným motivem vraždy.
Jak moc věrný byl Čapek při líčení Podkarpatské Rusi a života na vesnici v tehdejší době posoudit nedokáži, ale rozhodně to bylo napsáno tak, že to ve vás zanechá velmi silný dojem.
A nakonec nesmím vynechat ani v tomto díle Čapkův jazyk. Obdiv k tak krásné práci s českým jazykem. Snad nikdo jiný nedokáže ukázat, jak bohatý jazyk máme, tak prostě, tak jednoduše, abychom k tomu musely brát do rukou slovníky a všelijaké jazykové příručky. I když tady se možná někomu ten slovník hodit bude, ale spíše cizojazyčný. Juraj si z Ameriky kromě peněz přivezl také nějaké anglicismy a samozřejmě se v Podkarpatské Rusi setkáme se slovenskými výrazy, o dialektu ani nemluvě.
Přečíst tedy rozhodně doporučuji. Sami uvidíte, jak snadno se kniha čte. Ať už to bude příběh, co vás vtáhne, nebo myšlenky o hledání pravdy, určitě nebudete zklamaní. Tato kniha se dá číst vlastně víckrát. Když si mezi jednotlivými přečteními necháte dostatečný odstup, může se vám stát, že knihu budete vnímat zcela odlišně.

6 18.09.2020

Klasika žánru scifi vlastně není tak úplně ryzí scifi. Kniha je spíše takovým politologicko filosofickým dílem. Jádrem knihy jsou politické manipulace. Neočekávejte žádné akční pasáže. Děj posouvají dopředu dialogy plné lstí, manipulací a politických kliček.

Ze začátku jsem byl dosti zmaten a musel jsem si na internetu dohledat, o co v knize vlastně jde. K obtížnosti pochopení přispívá, že kniha se vlastně skládá z 5 povídek, které jsou od sebe časově dosti vzdálené. V každé z nich vystupují jiné postavy a svět už vypadá trochu jinak. Proto se můj názor na knihu dost proměňoval. Na začátku jsem byl celkem zklamaný. Později, když už jsem znal souvislosti a dávalo mi to větší smysl, jsem byl nadšený.

Každopádně nejedná se o čtení pro každého. V knize nejde ani tak o příběh, vlastně ani o postavy, které se tak rychle mění, že se o nich nic bližšího nedozvíte, jako spíše o myšlenky (vývoj civilizace). Však i sám Asimov přiznal, že se inspiroval dílem historika Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše.

Na závěr ještě malinká poznámka k překladu. Pokud byste knihu chtěli číst, určitě vám doporučuji sehnat si překlad až z roku 2001 nebo novější. Starší překlady bohužel trpí mnoha neduhy.

6 06.09.2020

Na tuhle knihu jsem byl natěšený, protože mi ji hodně lidí doporučovalo. Musím uznat, že se jedná o velkolepé dílo, které v žánru scifi nemá obdoby, ale přesto mě tato kniha neuchvátila.
Co mi kniha dala? Dozvěděl jsem se něco víc o čínském světě, nejvíce o kulturní revoluci, za níž se příběh knihy začíná odehrávat. Také mě seznámila se zajímavými fyzikálními problémy, i když k jejich pochopení jsem musel používat google. (Pokud nejste fyzik, tak kniha ani jinak číst nejde. Tedy pokud by vám nevadilo, že tomu, co čtete, ani zbla nerozumíte.)
Líbí se mi samotná zápletka příběhu. Nebudu ji vyzrazovat, sice se jedná o určitou variaci klasického science fiction paradigmatu, ale tady opravdu zaujme. A nakonec se kniha také příjemně čte.
Tím jsem ovšem vyčerpal všechna pozitiva této knihy. Asi nejvíc mi vadilo, jak je příběh vyprávěn a jak je vystavěn svět. Mnohokrát jsem měl chuť knihu už odložit, protože jsem četl přespříliš odborné pasáže, které příběh nikam neposouvaly. Chápejte, čtete něco, čemu vlastně (bez googlu) ani nerozumíte, a ono je to navíc pro příběh knihy úplně zbytečné, děj to nikam neposouvá, svět to blíže nerozkresluje. Mám pocit, že autor nás chtěl jenom potrápit matematicko-fyzikálními technikáliemi.
Další věcí je logika. Ve fantasy světech ji ani moc nehledám. Tam se občas "ulítnout" dá, ale v tomto scifi románě bych ji očekával. Navíc pokud je umístěn v reáliích komunistické Číny. Spoustu věcí mi přišlo opravdu až moc "fantasmagorických", svět mi nedával smysl, jednání postav také ne, a kdybych měl psát jejich charakteristiku, tak to snad dobře dokážu jenom i policisty Ta S´, který má alespoň nějaký výraz. Je však možné, že mnoho věcí dostane svůj smysl až v dalších dílech, já ale už v této trilogii pokračovat nebudu. Raději si přečtu něco staršího, Asimova nebo Clarka. Tam je totiž kromě vědy i ta vyprávěcí stránka s určitou duší.

6 19.01.2020

Již dvanáct let je Paul Atraid, známý spíš jako Muad´dib, Imperátorem. Spolu s fremeny si podmanil většinu planet ve vesmíru, potlačil vliv velkorodů a stal se skoro božským světovládcem. Ale i tento spasitel Duny má své nepřátele, kteří plánují jeho sesazení.

Druhý díl mě trochu zklamal. Čekal jsme epické pokračování ze světa Duny, ale to se nekonalo. Epická stránka doslova vymizela. Ono je to vidět i na mnohem útlejší knížce. V ní zůstala zejména rovina plná intrik a filosofie.

Kniha je vlastně věnovaná těm, které zajímá, jak bude vypadat vláda Paula Atraida jako imperátora po tom, co potlačí usurpátorské snahy Harkonnenů. Bohužel se kniha soustředí pouze na jeho osobu a na jedno spiknutí, které ho má odstranit z trůnu. V knize se toho moc neděje, a tak místo výpravných pasáží, čtete pouze dialogy jednotlivých postav. Dialogy se zde navíc neustále vrací ke stejnému tématu (ústy další postavy) a to vám sice umožní více pochopit uvažovaní jednotlivých postav, ale děj to hodně brzdí.

Práci s postavami ale hodnotím jako velmi dobrou, a to hlavně proto, že žádná z nich vlastně není ani kladná ani záporná. Už samotný Paul tady není jen obdivuhodný osvoboditel Duny. Ukazuje se tu i jako krutý vládce a sám podporuje kult, který ho dokonce zbožštil.

5 16.07.2022

Perfektní čtivo. Napínavé, atmosférické, strašidelné a hlavně velmi dobře napsané. Čte se úplně samo, nebudete chtít skončit.

Knihu jsem četl kdysi jako gymplák a od té doby jsem si v sobě pamatoval tu strašidelnou atmosféru. Příběh jsem dávno zapomněl, ale stále jsem vnímal ty temné a chladné chodby pevnosti, kde záhadně mizí vojáci. Chtěl jsem to prožít znovu. Tentokrát to nebylo tak silné, jako v dětství, ale stále to bylo úžasné čtení.

Použití zcela archetypálních postav (zlý velitel jednotek SS, ohrožená naivní Židovka, atd.) příběhu velmi sedí, stejně jako míchání skutečné historie s mytologií a různými odkazy na další autory hororu. Tahle knížka není o žádné hloubce postav nebo eticko-filosofických otázkách. Má vás prostě pobavit a to dělá na výbornou.

5 27.09.2021

"vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jeho zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejsvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc."

Havlova esej pojednává o totalitním režimu (v Havlově terminologii post-totalitním), který sužoval Československo 4 desetiletí. Napsal ji roku 1978, tedy rok po vydání Charty 77.

Havel zde rozebírá jak vysoké komunistické funkcionáře, tak obyčejné občany, kteří "přijali" režim a samozřejmě i ty, co se mu snažili postavit, disidenty. Pochází odtud známá metafora zelináře, který do výlohy umístí heslo "Proletáři všech zemí, spojte se", ne proto, že by něco takového skutečně chtěl. Ale možná jen proto, že "musel", že nechtěl mít problém. Ale tím všem ukázal: 1) svou loajalitu 2) co by měli dělat všichni ostatní, protože je to "normální". Stává se tak vlastně šiřitelem onoho zla post-totalitní společnosti. A přesně na tomto podle Havla celý režim vlastně stojí. Není to žádná armáda, není to ani ideologie, jsou to samotní lidé, kteří se přizpůsobili. A největším nepřítelem režimu tedy není nepřátelská armáda, nebo nějaký usurpátor moci, ale "život v pravdě", tedy vystoupení z řady a žití podle svého svědomí. Proto: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Ano čiší z toho obviňování obyčejných lidí z pasivity v době "normalizace". A proto se dále Havel zamýšlí nad tím, jakou moc vůbec mají lidé v takovéto obří mocenské mašinérii.

Čtení to je sice dosti náročné. Běžný čtenář se může ztrácet v záplavě filosofických či politických termínů, ale myslím si, že základní myšlenky pochopí. Zvlášť proto, že kniha (až z doby "normalizace") se zdá až mrazivě aktuální. Přečtěte si to a zjistíte, že si text nemusíte interpretovat jen jako protikomunistický. Havel už zde viděl problémy konzumní společnosti, rozvoje technologie, úpadku v podobě pohodlnosti a zábavy. Tedy jevy, které se zdají aktuálnějším problémem, než samotný komunismus.

Moc by mě zajímalo, jak by vypadala podobná úvaha dnes. Předjímal "životem ve lži" také post-faktickou dobu? Je vůbec "život v pravdě" dneska vůbec možný? Škoda, že už takovou úvahu Havel napsat nemůže.

5 08.05.2021

Příběh knihy vypadá na první pohled velmi napínavě. Je dokonce vyprávěn méně plastičtěji než díl první. Postavy už mají nějaké své pozadí, emoce a čtenář se s nimi může ztotožnit, obdivovat je, nenávidět a tak dále. To je za mě polepšení oproti předchozímu dílu. Přesto zejména část Generál zůstává spíše politicko-filosofickým pojednáním, jako to bylo u Nadace. Neočekávejte hluboký propracovaný příběh, místo toho najdete hluboké politické úvahy.
Bohužel mi na knize a hlavně světu Nadace vadí, že je pro mě čím dál víc neuvěřitelnější. Asimov se do svého díla snažil vložit osudy tisíců planet a miliardy lidí, ale celkově to působí, že se nikde nic neděje a jedinou změnu přináší asi 5 postav, o kterých sám píše. Vzhledem k tomu, jak velké časové období a jak velké říše zde popisuje, zdá se dost podivné, že nikdo jiný nemá jakýkoliv vliv na dějiny, vlády, atp. Že zde neexistují další síly, které by do osudu promluvily. Tak je ve své rozlehlosti tento svět poněkud plochý.
Sílu knihy vidím zase ve jejích myšlenkách. Přemýšlím-li nad dějinným vývojem velkých civilizací a říší minulosti našeho světa, najdu v této knize mnoho paralel a vysvětlení. Ať už je aplikuji na Římskou říši nebo Hitlerovo Německo. Neboli s touto scifi neuniknete pryč z tohoto světa, ba naopak začnete o našem světě ještě více uvažovat.

4 13.10.2020

Třetí díl pro mě představoval čtení jak na houpačce. Chvíli jsem byl unášen napínavým líčením politických intrik, chvíli jsem se nudil při neustálém opakování a rozebírání postojů různých postav. Najednou jako by to ztratilo spád a pořád se to opakovalo dokola.
Ano, opět kniha nestojí na ději a vyprávění nějakého příběhu, hlavní je zase politika, náboženství a filosofie. Nicméně na rozdíl od předchozího dílu se tady už alespoň zase něco děje, což je rozhodně dobře. Také se mi líbí, že nesledujeme osudy jen jedné hlavní postavy, ale autor tentokrát rozdělil pozornost mezi více postav. Užijeme si tak nejen děti Paula Atraida Leta a Ghanimu, ale samozřejmě i jeho sestru Aliu, matku Jessicu, manželku Irulán a další.
A navíc i přes svou tloušťku a nudné zdlouhavé pasáže si kniha udržela mou pozornost, protože jsem chtěl vědět, jak tohle sakra dopadne. Udrží se Atraidové u moci? Vrátí se Impérium rodu Corrino? Dosáhne Bene Gesserit svého? A musím říct, že ten závěr je opravdu velkolepý a přesvědčil mě, že si seženu další díl.

3 28.08.2022

Vtipná a zároveň smutná knížka. Satirické zobrazení britské vyšší společnosti a intelektuálů z univerzity vyvolává úsměv i dnes. Na druhou stranu je ale vlastně děsivé, že to, co kritizoval Amis na školství v polovině dvacátého století, vidím ještě dnes v českém školství.

V knize převládá onen suchý anglický humor balancující na hraně trapnosti. Když si představím, jak vypadala britská morálka v době vzniku díla, a potom si přečtu, jak vystupuje hlavní hrdina v knize, věřím, že Jim musel hodně provokovat vyšší kruhy. Pravda je, že dnes už se to jako příliš velká provokace zdát nemusí.

Šťastný Jim opravdu není šťastný. Jeho život přesně vystihuje jedna věta z románu: dělám ze strachu raději to, co nechci, než to, co bych chtěl. To je vidět skoro všude. Snaží se plnit všechny úkoly, které mu zadá profesor Welch, i když ten si z něj dělá jenom sluhu, a navíc jím Jim pohrdá. Ale bojí se o místo. Nedokáže ukončit vztah s Margaret, která se mu nelíbí a obtěžuje ho. Obviňuje se z toho, že ji ublížil. Když si má vybrat právě mezi Margaret a Christinou, volí jistou Margaret, než nedosažitelnou Christinu. Jeho vzdor zdá se být marný, groteskní a trapný. I když trapná byla vlastně spíše celá ta univerzitní fraška. Přesto mi byl smutný Jim velmi sympatický pro svou upřímnost, odpor k snobské společnosti, k pokrytectví a pro jeho touhu po lásce a po plném lidském životě.

Kingley Amis popsal život na univerzitě a vztahy Jima Dixona velmi uvěřitelně až na samotný závěr. Happy end se do tohoto reálného díla vůbec nehodil, i když jako určitou odměnu pro Jima, byste mu ho vlastně přáli.

3 20.03.2021

Třetí část noetické trilogie je jakousi obhajobou prvního dílu a pokračováním (nebo spíš vysvětlením) jeho pragmatické filosofie. Autor si i zde klade otázku ohledně povahy pravdy a možností jejího poznání (odtud noetická trilogie). Na začátku se může zdát, že náš život je jasný a přesně nalinkovaný. Hrdina převyprávěl svůj celý život, ale pak začíná polemizovat sám se sebou, a dívá se na svůj život jinýma očima. Co když jeho život nebyl jen obyčejný, co když vše dělal jen pro svou honbu za kariérou, co když se sám stylizoval do role hypochondra? A mnoho dalších možností, které se nám nabízejí pro vysvětlení jen svého života. Jak to asi bude, když se budeme pokoušet vysvětlit životy jiných? (toto jsme mohli vidět v předchozím díle Povětroň) Co z toho je pravda, lze jen těžko říci, ale všechno to jsou určité možnosti, které je třeba vzít v úvahu.
Na této knize se mi nelíbila jen její filozofická rovina, ale i ta prostá lidská a Čapkův způsob vyprávění. Zejména první část, v níž sledujeme první představení života hlavního hrdiny. Někomu by se mohla zdát nudná, jeho život skutečně nudný byl, ale pan Čapek právě tyto obyčejné věci, prosté lidské zážitky umí skvěle vylíčit. Bavilo mě, že jsem nečetl žádný velký příběh, ale o tom, jak se jako kluk prosadit ve školní třídě, jak v pubertě překonat problém a oslovit dívku, kterou miluju, jak si uspořádat vztah s manželkou, která se mi stává stále cizejší a spoustu dalšího všedního.
Krásně jsem si u knížky zapřemýšlel o životě. Spousta pravd zde napsaných je nám asi každému jasná, ale někdy si je takto přečíst a zase si je v tom dnešním shonu připomenout, za to stojí. Jedna za všechny: recept pro šťastný život: to co děláme, dělat s láskou k věci.
Zajímavá je na knize i ona odlišnost tří částí. Příjemné, nostalgické, ničím nerušené pocity jsem měl při čtení první části, vyprávění veskrze hodného prostého železničáře. Druhá část, kde se objevily další perspektivy jeho života, tuto idylu narušila. Najednou jsem jako by ztrácel jistotu a nedokázal jsem si hlavního hrdinu zařadit, což bylo poněkud nepříjemné, ale na druhou stranu také zajímavé. Jak jsem mohl tak snadno naletět vypravěči. A třetí část byla ta vysvětlovací, že vše je jen úhel pohledu a člověk je mnohem víc. A i ten nejobyčejnější život má nesmírnou hodnotu ve své rozmanitosti.
Po jazykové stránce je toto dílo také typický Čapek. Snadná srozumitelné, ale bohatá řeč, v které se míchá spisovná mluva spolu s zastaralými výrazy a vulgarismy.
Knihu určitě doporučuji. Dostane se vám jistě poučné čtení, ale nechtěl bych, aby vznikl dojem, že budete číst nějaké filosofické dílo. Tak to vůbec není, nebojte se toho. Kdo chce, filosofii i psychologii (Freud, Nietzsche) si v díle určitě najde, ale i ti ostatní dostanou zajímavě podaný lidský příběh s ponaučením.

3 04.10.2020

Hltal jsem každou další stránku líčení strastí mladé nedobrovolné jeptišky. Kniha je plná emocí, které vás pohltí. Budete s hlavní hrdinkou soucítit, doufat v její lepší budoucnost a nenávidět její nepřátele. Krutost jeptišek, matky představené, ale i vlastní matky a sester se na životě Zuzany opravdu nemilosrdně podepsaly, přesto ona po celou dobu vyprávění zůstává morálně čistým vzorem.

Příběh vás chytne i díky tomu, že je psán v dopisech. Zuzana v nich líčí život v klášterech a svou nešťastnou situaci markýzi de Croismarovi, kterého prosí o záchranu. O to živěji a autentičtěji to celé působí. A vy můžete doufat, že Zuzaně také odpoví a nakonec pomůže. To se ovšem dozvíte až v dodatku ke knize, který vás asi také překvapí.

3 21.05.2020

Klasika, která je pro mě v něčem hodně špatná a v něčem hodně dobrá.
Za hodně špatný považuji příběh knihy. Nejenom, že je to stará ohraná písnička známá z jiných knížek, ale vlastně se ani nijak nerozvíjí. Nevíte proč se tam věci dějí a nikam se neposouvají. Nedostatky příběhu souvisejí i s obrovskou naivitou, které je v něm obsažena. (\"Proč to děláte? No přece, abych měla z čeho žít.\" To ho naplnilo obrovským úžasem.) Ta mi ale tolik nevadí, protože tématem knihy je vlastně mládí, ke kterému naivita patří a protože Rolland potřeboval takto naivní postavy, aby dokázal do svého díla vtěsnat svůj idealismus.
Naopak za dobré považuji myšlenky v díle obsažené. Já jsem jich tam našel opravdu hodně. Od postoje k válce, přes politické a náboženské názory až k celkovému hodnocení společenských změn, které přineslo 20. století.

(\"Jsme ubozí tvorové,\" řekl.
Lucie po chvilce odpověděla: \"My? Jak pokojně žijeme! Jiní lidé mají horečku. Válka. Továrny. Všechno to spěchá a štve se. Pracovat, žít, užít...\"
\"Ano,\" řekl Petr, \"chvíle vyměřená životu je krátká.\"
\"O důvod víc, aby se nechvátalo!\")

Ale pro hloubavé čtenáře tato kniha asi nebude, spíš bych ji doporučoval těm, co mají rádi (možná spíš rády) romantické zamilované příběhy. Ale i ti si mohou přečíst mnohem lepší příběhy.

3 03.02.2020

"NORA: Nikdy jste mě nemilovali. Jen vám připadalo, že je docela příjemné být do mě zamilovaní."
Přes 100 let staré drama o vztazích, ale jak to vypadá některé myšlenky nezestárly do dneška. Mám pocit, že majetnický přístup ke vztahu, kdy partnera vnímáte jako váš majetek, je stále častější. Jenže mnoho mladých dívek ani nedojde k prozření jako Nora, aby se ze vztahu snažily vymanit.
Ano, dnes už knihu nemůžete vnímat jako něco objevného, protože na toto téma máme možná lepší knihy, propracovanější psychologické romány. Ale když si uvědomíte kdy kniha vznikla, musíte před autorem smeknout klobouk.
Spoustu věcí vám zde bude připadat poněkud zastaralých, ale některé jsou sakra aktuální a přitažlivé v dnešní době. Nedodržovat společenskou morálku a žít podle sebe je skoro krédem dneška.
Těžko hodnotit, jestli se vám kniha bude líbit. Můžete ji vnímat jako zastaralou, neobjevnou, nebo jako ostrou kritiku (i dnešních) společenských poměrů. Číst se vám ale bude dobře. Vyprávění má spád a bez zbytečných odboček směřuje k vyústění.

3 01.06.2019

Pro mě první kniha od mistra hororu pana Kinga. Jeho díla znám ale z filmové podoby. Holčička, která měla ráda Toma Gordona je kratší kniha a pro autora spíše netypická, protože v ní chybí nadpřirozeno. Co děsí zde, je dětská představivost devítileté holčičky, která se ztratila v lese. Někomu možná v knize bude chybět děj a akce, ale pro mě to tak nebylo. I na úplně obyčejné zápletce dokazuje pan King, že je mistrem slova. Kniha mě dokázala velmi dobře chytit a nešlo se odpoutat až do konce příběhu. Na druhou stranu delší už by asi kniha být nemohla, přestože autor z banální situace dokázal bravurním vyprávěním udělat nervydrásající příběh, déle už by čtenář osudy děvčátka v lese sledovat nechtěl.
Na knize obdivuji hlavně barvitost líčení dětské psychiky a spád, který kniha má.

3 29.10.2018