amurek komentáře u knih

Děkuji čtenářské výzvě za téma „Kniha s oximórem v názvu“. Na základě doporučení jsem se totiž rozhodla přečíst knihu Malý velký muž a musím říct, že se četla moc dobře. Příběh mě vtáhl do děje, navíc mi dal mnohem víc. Obnovila a hlavně doplnila jsem si díky němu trochu historii dobývání Divokého Západu, jelikož mě přiměla zasednout k internetu a vyhledat si další informace. Jména slavných bojovníků na obou stranách, tj. jak indiánských náčelníků, tak generálů vojsk souhlasí s historií, včetně data slavných bitev a jiných významných událostí. Co se týče indiánů, z různých filmů a knížek samozřejmě známe hlavní kmeny a zhruba způsob jejich života. Toto podání je však trochu jiné, než známe z příběhů, kterými jsme žili v dětství. Pohled bílého chlapce, který dospěl v muže na střídačku mezi bílými a mezi indiány, jeho rozpolcenost, kdo je a na čí stranu se má v té které bitvě přidat, nás vede k zamyšlení, neboť „bitvy“ se vedly, vedou a budou vést. Někdy mají smysl, někdy jsou nesmyslné a zbytečné, ale byly, jsou a bohužel stále budou součástí lidské společnosti…
Za mě má kniha tzv. plný počet bodů a mohu ji jen doporučit. A kdo by chtěl vidět 7. Kavalérii generála George Armstronga Custera a zažít atmosféru bitvy U Little Bighornu roku 1876, má možnost. Díky vyhledávání informací jsem objevila stránku nadšenců, kteří nám toto každé dva roky umožňují ve Všeticích u Benešova - http://www.custer.cz/

12 27.05.2019

Po této knize jsem šáhla díky čtenářské výzvě. Ze začátku jsem měla docela problém se do ní začíst, nicméně mě to s každým dalším náznakem „něčeho“ přimělo číst dál a dál. Od konce knihy jsem však čekala víc. To odevzdání se jednotlivých postav přidělenému osudu mě docela deprimovalo. Styl psaní K.Ishigura je pro mě nový, ale zaujal mě natolik, že zvažuji, kterou knihu tohoto autora si v budoucnu ještě přečtu.

2 16.05.2019

Dobře napsaný zamilovaný příběh, ve kterém autorka skvělým způsobem přiblížila čtenářům prostřednictvím jednotlivých postav nutnost otevřené komunikace ve vztazích.

9 10.05.2019

Kniha se četla dobře, i když cestopisných údajů v ní bylo opravdu pomálu. Líbilo se mi, že některé části deníku byly vtipně napsány rádoby z pohledu malého Míši. Rodina Sztulova má můj obdiv, jak všechno zvládala.
V souvislosti s touto knihou jsem dostala doporučení na podobnou, a to „S dětmi, vozíkem a nočníkem“ – tak snad někdy natrefím i na ni.

1 18.04.2019

Smutný, ale dobře napsaný příběh těžce zkoušené ženy, která měla smůlu snad danou již do vínku. Hrůzná zkušenost v době dospívání a žádné rodinné zázemí ji vehnaly do manželství, kde hledala lásku a oporu, dostalo se jí však pouze zklamání, bídy a násilí. Těžko odsuzovat matku tří dětí. Ano, z našeho pohledu možná byla naivní, ale hlavně byla hrozně zoufalá. Snaha zajistit dětem lepší živobytí přehlušila veškeré pochybnosti a nedůvěru. Odchod od dětí do cizí země pro ni nebyl lehký, věřila však v lepší budoucnost. Celý život ji provázel strach. Strach z odsouzení okolím, z násilnického manžela, z pasáků. Těžko se pak divit, že měla strach utéct, když jí pohrozili, že ublíží dětem. V cizí zemi, bez pasu, bez znalosti prostředí se není co divit, že propadla beznaději. Přesto nakonec zabojovala a posbírala všechnu odvahu, aby se mohla s dětmi znovu setkat. Vzhledem k otevřenému konci můžeme jen doufat, že se jí to povedlo.

5 09.04.2019

K této knize mě přivedla čtenářská výzva 2019. Naposledy jsem četla verše jako dítě školou povinné a odrazovaly mě od nich následné povinné rozbory básní. Verše v této knize se mi četly kupodivu velmi dobře. Možná je to i tím, že je jaro, příroda se zrovna probouzí a to, co chtěl autor svými verši vyjádřit je právě souznění člověka s přírodou a jeho pohled na život. Dovedu si přestavit, že si sednu večer pod strom na lavičku a po celodenním shonu se zklidním například básní „V modřínech“ jejíž konec zní: „Modřínů vlající chocholy nad hlavou šuměly mi, les v nitro vcházel mi pomalu a všemi smysly mými.“

03.04.2019

Knihu jsem si koupila na základě doporučení a vysokého hodnocení čtenářů a rozhodně nelituji. Knih o holocaustu jsem přečetla hodně, Hana je však jiná. Je to velmi dobře napsaný příběh, ve kterém jednotlivé dějové linky přeskakují v časové ose, aby se nakonec osudy hlavních postav navzájem propojily. Velmi emotivní pro mě byla třetí část knihy, hlavně poslední dvě kapitoly. V nich Hana popisuje své pocity viny za smrt blízkých a potřebu postarat se o Miru, díky níž nakonec vynaložila spoustu úsilí, aby se znovu zařadila do života, ačkoliv po tom, co prožila, to nebylo vůbec lehké.
Poslední věty knihy však dávají naději: „Pořád mě navštěvují vzpomínky. Stále je hodně těch tíživých, ale přibývají i ty, kvůli kterým chci dále žít.“
Je to má první kniha od Aleny Mornštajnové, ale určitě ne poslední. Dávám plný počet * a rozhodně doporučuji k přečtení.

33 27.03.2019

Ač smutná, přece jen je to jedna z mých oblíbených knih. Patří mezi ty knížky, které občas vytáhnu z knihovničky a přečtu si třeba jen určitý úryvek. Po delší době jsem si ji v rámci výzvy opět přečetla celou. A jak již napsali někteří přede mnou, člověk si při čtení tohoto příběhu uvědomí, že zdraví je opravdu to nejcennější, co máme.

2 16.03.2019

Knihu jsem četla poprvé před mnoha lety a pamatuji si, že se o ní v té době hodně diskutovalo, stejně tak jako o knize My děti ze stanice ZOO. Stejná tématika, jiný úhel pohledu, jiný příběh. Přesto mnoho společného. Drogy, citové vydírání, destrukce rodiny, sliby, krádeže, bezmoc, naděje, zklamání, … Smutný, ale dobře napsaný příběh z pohledu milující matky drogově závislého syna. Knihu jsem si ráda znovu přečetla a mohu ji jen doporučit.

2 10.03.2019