andrii24 komentáře u knih
... potažená smutkem, táhlým chladem marnosti, proudem sivé existence, stinné úzkosti. Na ní máme jeden druhého, nedáme zadarmo kůži ani duši. Na ní "čaroděj za sen," ani post mortem, nevzepřel se víře, předat pochodeň s nadějnou emocí, že tam, na konci chmurného tunelu, se přeci jednou světlo rozsvítí.
Vyplaví se odnikud. Vypoví, pod štítkem, klenutím stáje "Delf." Život. Vypraví vraní klín, vrané hoře hřívám.
Hraniční p/r/ožitky. Polibky a polibky. Vzduch je prosycen horkými vzdechy. Ale když se Erós utká s Arésem, opanován je mrazivými strachy. Venku krátké nádechy. Povznést se. Poznat sedmé nebe. Otevřené bublinky a zpátky. Doma dlouhé výdechy. Šumivý sekt s ledovými střepy.
Zříš, člověče. Pár, na kterém exotický šál vlaje. Říší šíří, kříží vášně modré krve, až se podaří oslabit ty hříšně rudé, zákeřně zakořeněné, horké jedy.
Ten, který byl zavázán, kterého patřičně svázal ryk múz.
Za psího počasí, v kalužích života. Nemyslet na slzy, i když pár se jich spustí. Zvlhne nejeden kapesník. Bez pesimismu hledět, hledat utěšující slunečník, s pestrými pruhy.
Bohatýr srdce. Z citu vyšel jako žebrák. S majetkem. Sám pán msty své. Kdo lačný jeho léček, Jeho temnost zamotá vaším chtíčem, dmoucím se nad límce jisté cti blahé.
Ne a ne se obrátit proti zlovůli vykonavatele. "Lordu Mortovi," strůjci s pohárem krve.
Romeo ze vsi, rajského procesí. Příjemce daru vnitřního bohatství, který nepodlehl ĎÁBLOVĚ PASTI.
Povodily si jej svody, když zradil váž/e/nost máje. JARNÍ VODY. Jemné vlnky v bouřlivých proudech hadích krajek grófky. Nedostál slibu polibků. Nezpečetil na prsteníčku cit. Podzim života za to sklízí slzy. Setrvává. V rozlehlé opuštěnosti. Osudná vášeň v cukrkandlových rukavičkách.
Za volantem fantom, co se vozí po krás/k/ách hor, až je z toho mord. Dáši další HOLKA NA ZABITÍ.
Režisér hravých neřestí bez závoje, faulů jednoho pana Fauna. Návykových "carpe diem," působících JAKO JED.
Kapacity s city ve svěráku se ptal: "CO JE VÁM, DOKTORE?"
Nový dědic morrisvillské modré krve.
Osudový muž, milenec let. Vítaná modla, která i mou maličkost uvedla do mdlob, když ODCHÁZEL S PODZIMEM.
Do Kachyňovy kuchyně nahlédl přes VYSOKOU ZEĎ, až srdce poskočí.
Byl jedním z mála rozumných. Byly mu cizí. Zajídaly se poměry místních, letních charakterů. Posádka poklesků. A tak raději vyskočil ze své "jamky," pláchnul JAKO ZAJÍCI. Před lovci. Plemeny, co plení. Lidskými hraboši. Na loďce bez kotvy, do dáli, aby byly jeho oči ušetřeny spoušti Dne kobylek. Po česku.
Lidu dal pražskou poetiku pokoutných BONŮ a zákoutí KLIDU. Vítězoslavně třímal PRAPOR, TANKOVAL porevoluční úspěch.
Vlastník klíčů od 13. KOMNAT, líčící střepy a pavučiny celebrit.
Fešácký James Dean svého času. Dnes čerstvý osmdesátník.
Dědí, garantuje part/e. Oponář chvilek, větvící marcipán i pelyněk. Někdy opravář. Ochutnávač /pra/linek. ŽIVOT.
Klape. Hraje jim to. Pospolu. Náramně. Kapelníkům kopané. I sólo, při penaltě.
Nachmelená nálada. Barová balada duší, bludiček dnů a nocí, s nimiž se houpe, zatraceně vratce země točí. Hastrmani, trhani vrávoravé chůze z hostince SVĚT. Žádní světci, svědci podsvětí, co zakusili okrajových částí, okoraného ovzduší, tvrdých kůrek chleba. Nepřizpůsobiví paňáci, nasáklá těla. Mouchy člověčí. Tekutý mo/u/r v "zelené zahradě" společnosti.
(SPOILER) Spolu na cestě, zůstali až do konce. Oni a klasická, májově zamilovaná dvojice? Ale kdeže... Zhoubní milenci, vychýleni z osy, taveni posedlostí vášně, na dotek nirváně, nasládlému parfému smrti. Sžíravým chtíčem napuštěni. Temní hybatelé funerálně fatální love story.
Jen tak myšlenky samy tepou, unášejí, smýkají... duši z trýzně vyrvat, zahnat, oddálit. Útěkem ze soukolí bolesti, cestou nenávratnou, neb cíle bez samovznícení nelze protnout.
Napojte se mezi břehy. Po řece bytí přece, někdy klidně, hladce, jindy divoce, se šrámy, různé bárky plují. Jedna přímá, plná bílých labutí. Jiná se klimbá, je černá, zlo budí. Mefistofelovy stinné svody zpod hladiny vycení. Zkrabacený kabátec ohnivě hřeje. Na sebe si ho bere spalující osudí, mrazivého údobí.
Mrtvá a živá v jednom stavení. To nebude bezpečné, ani dělat dobrotu. Vrací dech duchu první paní domu. Žahavá metrnice s ohnivou loučí. Její věčně oddaná, co plamenně se loučí. Také však nenaleť náletu zazobaných pánů, pavích ptáčků, kteří ráčí štěbetat, škubat pírka, upíjet z fontány hrdliček.
Prudce se pře s tím, kdo si ho má podmanit. Mytický gigant vs. věru bacha, žádný kavalír, hypnotizér - fanatik na moři. Inu, to chce pružné vlasce, bytelné pruty, nervy ze železa, neboť se brání. Mohutným ocasem mocně máchá do vln. Majestátnými ploutvemi zpod hladiny, silou spodních hlubin, řinčí vodami. Odolává nátlaku hrotů hávu hlasitého, horečnatého hněvu pekla. Nezaleknut nelekl. Spoutána byla pýcha, mysl panovačná. Sežehnuta síť i harpuna v srdci "Harpagona" člověka.
Krouživý, cudný lístek lásky. Jen ho, zadumané hrdličky, zachytit. Klenotnici slunného zálivu otevřít. Ve známost uvést cit.
Pára stoupá. Ten přepych, ta elegance, vyjíždí z první koleje, z prvního nástupiště. Věhlasný, hvězdný dopravní prostředek na své pravidelné trase. Cizinci - cestující ve voze a... mrtvý v jednom uzamčeném kupé. Vražda s citem naaranžovaná, vražda o patro výš, v "bílých rukavičkách." Vrahova tvář skryta až do cílové stanice.
"Jejich poprvé." Až smrt strhla pečeť nenávisti rodů, až smrt podala usmiřující kytici. Tak mladí na lásku, a přeci... tak mladí na smrt. Napili se toho nejvzácnějšího, nejblahodárnějšího pramene, vypili až do dna číši nektaru okouzlení. Lásky, té many nebeské, seslané z andělských ochozů, do pozemských životů. Třepotavý šepot motýlích křídel i žal trubadúrů. Brány posmrtné se otevřely, srdce zastavily. Těla nejslavnějších veronských milenců, napuštěna vší bolestí, teď leží v hrobce, se srdeční slabostí. Jen tam, na druhém břehu, na nebeském kůru, hlas jejich věrné a věčné lásky vyjímat se bude, silně a hrdě. Jen tam se smí Romeo a Julie v poklidu políbit, volně nadechnout ambrozie.