Ani832 komentáře u knih

Tohle byla moje první kniha s tématem předválečného období a 2. světové války a já jsem mile překvapena.
Smrt jakožto vypravěč pro mě byla neskutečně lákavým aspektem a musím uznat, že nápad i provedení je skvělé. Vzhledem k tomu, že Smrt neexistuje jakožto žijící bytost, měl autor příležitost Smrt stvořit jak chtěl, i s jejími myšlenkami a názory. Tady se Smrt ráda dívá na nebe a barvy, občas má jazyk na vestě a zaujal ji příběh jedné německé dívky. Hlavně jí neschází emoce a empatie.
Jediné, co mě na knize štvalo, bylo nahodilé prozrazování Smrti toho, jak něco skončí. Uvedu příklad: Liesel si jde třeba zahrát fotbal a po tom, co nám Smrt tuhle informaci sdělí, jen tak náhodou prohodí: “Jo, to ještě neví, jak tragicky to dopadne.”
Při takovémhle prozrazování toho, jak co dopadne, nemůže být člověk prakticky vůbec nikdy překvapený vývojem událostí, protože už předem věděl, že tohle dopadne špatně.

Výborný mi přijde i náhled do německé společnosti v předválečné době, člověk se dozví celkem dost o její nátuře a jaké problémy lidé v té době měli, co museli povinně dělat, protože jinak by je stihl trest… Užití hodně německých slovíček dodává příběhu na uvěřitelnosti. Text se četl lehce, i když někdy sklouzával k poetičnu. Lieselin příběh je v mnoha ohledech smutný, ale zároveň krásný a kouzelný.
•
“Říká se, že válka je nejlepším přítelem smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné. Stojí vám za zády a opakuje dokola jedinou věc: “Dělej, dělej.” Tak se do toho opřete. Doděláte to. Ale šéf vám nepoděkuje. Chce po vás ještě víc.”
•
4,5*/5*

25 15.05.2020

Bezpochyby nadčasové alegorické dílo. Až neuvěřitelně přesný náhled do společnosti. O prázdných slibech, lžích, překrucování. O totalitě a části historie bývalého SSSR, ruské revoluci.

Asi je nejlepší do knihy jít bez většího množství informací, jelikož vzhledem k jejímu rozsahu byste jinak věděli všechno.

Přečtení nelituji ani náhodou, a chystám se i na autorovu knihu 1984.

Farmu zvířat bez potíží přelouskáte během necelé hodiny, tak ji zkuste, protože za moderní klasiku není považována náhodou.

zajímavé čtení, 4–4,5*

23 19.03.2021

O autorovi a jeho knihách jsem ze všech stran slyšela mnoho pozitivního, a když jsem zaregistrovala, že mu u nás vychází nová kniha, rozhodla jsem se ji zkusit. Hlavním tahákem pro mě byla anotace, která zněla geniálně a zároveň potrhle; trochu mi připomínala knihy Jonase Jonassona. Přidejte k tomu spoustu nadšených recenzí, naznačte rozebírání témat jako úzkost a psychické zdraví a máte mě v pasti.

Úzkosti a jejich lidé jsou prezentovány jako komedie, což není tak docela pravdivé označení. Ano, sice jsem se mnohokrát nastalými situacemi, chováním postav nebo dialogy opravdu bavila, ale nejedná se o grotesku. Většinu času jde spíš o hořkosladký společenský román, kdy nahlížíme do ne zrovna ideálních životů postav.

Kniha se zabývá obyčejným životem, lidskými pochybami, srovnávání se s ostatními, mezilidskými vztahy, psychikou nebo třeba tím, že život nemáme nikdo zcela pod kontrolou a že je to naprosto v pořádku. Na pozadí toho všeho se odehrává šílené přepadení zajímavé skvadry lidí během prohlídky bytu.

Možná by to mohlo působit trochu nudně, ale v Úzkostech nechybí zvraty a nějaké to napětí. Zároveň jsou velmi čtivé, mimo jiné i díky ukončování kapitol uprostřed děje.

Moc mě bavila hra se čtenářem, kdy člověka, který přepadne zájemce na prohlídce bytu představuje jako individuum, z čehož není jasné, zdali se jedná o muže či ženu. Podobná věc se děje ve chvíli, kdy Backman na začátku představuje postavy, které se do příběhu připletou až za necelých sto stran.

I přes velké množství pro dějovou linii důležitých osob, kterých je přes deset, jsem neměla velké problémy rozlišovat kdo je kdo, jelikož si postavy nejsou svými vlastnostmi a chováním moc podobné. Jejich diverzita zároveň vytváří vtipné a zajímavé prostředí, kde se spolu všichni učí vycházet a porozumět si.

Většina postav je plastických, s vývojem. Někam se posunou, něco jim dojde nebo začnou řešit problémy, které v životě mají.

Do protagonistů se dalo snadno vcítit, nejvíc jsem se dokázala ztotožnit s psycholožkou Nadiou, která se v průběhu dospívání cítila prázdně, zbytečně a smutně bez zjevné příčiny, a s bankéřkou Zarou, kterou trápí výčitky svědomí a trpí úzkostnými poruchami.

Závěr považuju za uspokojivý – příběh se hezky uzavírá, problémy se začínají řešit a je ponechán prostor i určité naději, že to s hrdiny dopadne dobře. Stejně jako celá kniha se nese na hořkosladké vlně a zanechal ve mně smíšené pocity.

Po chvále, jaké se Backmanovým knihám dostává, jsem logicky měla nemalá očekávání, která byla naplněna přesně tak, jak jsem si představovala. Čekala jsem především zábavnou, lehce bláznivou knihu s přesahem, čehož se mi dostalo, tudíž jsem spokojena.

4,5*/5*

19 06.07.2021

Kniha se dělí na tři části – nejdřív vypráví Mira, pak se dozvídáme o generaci před ní, jež si prošla válkou: její babičce, dědovi, matce a matčině sestře Haně, a poslední cca třetinu odhalujeme, co se stalo Haně, čím vším si prošla, proč je tak zamlklá a chová se trochu podivně.

I když je příběh vyprávěn retrospektivně a skáče se v něm v čase, tak se četl lehce. Všechny části jsou dobře propojené a postupně se odkrývá Hanina minulost. Vyhovoval mi i pěkný, čtivý styl psaní a postavy jsou vykresleny velmi plasticky, tudíž se do nich dá snadno vcítit.

Bezpochyby jde o silný příběh, kolikrát jsem si poslední část musela dávkovat a při čtení mi nebylo úplně dobře, jelikož část číslo tři je ze všech nejdepresivnější, nejsilnější.

Celkově je příběh podán dobře a téma zpracované hezky. Poprask a hype kolem Hany chápu, ale kniha mě asi nezasáhla tolik jako ostatní.

Přesto ji můžu velmi doporučit a určitě mám v plánu si přečíst i ostatní knihy Aleny Mornštajnové, jelikož tohle dílo se opravdu vyvedlo.

4,5*/5*

19 08.04.2021

Baskervillský pes je asi nejznámější a nejopěvovanější knihou se Sherlockem Holmesem. I přes obří očekávání mě nezklamala a její čtení jsem si extrémně užila.

Prostředí vřesoviště/blat dodává detektivce tajemnou atmosféru, jako dělanou pro podzimní upršený den pod dekou. Zmiňovaná atmosféra příběhu dodává hodně, máte pocit, jako byste tam stáli a cítili přicházející mlhu.

Jedinou výtku mám k malému množství podezřelých, jelikož potom nebylo těžké uhodnout, kdo se za psem skrývá. Nicméně děj se z většiny odehrává na relativně malé vesnici, v podstatě na samotě, takže větší množství postav by úplně nedávalo smysl.

Určitě se pustím do všech třech dalších novel s Holmesem, možná pak přijdou na řadu i povídky.

17 27.08.2023

Od Staříka jsem měla nemalá očekávání, která dokonale naplnil.

Příběh se dělí na dvě dějové linky střídající se po kapitole – jedna pojednává o tom, k čemu všemu se Alan Karlsson stihl za svých sto let nachomýtnout, a ta druhá o současnosti, kdy (překvapivě) vylezl z okna, zmizel a po cestě potkal zajímavý lidi. Třeba paní, co chová slona. Současná linka mi přišla zábavnější, v té z minulosti už se chvílemi vyskytovalo moc politiky, tím pádem se stala lehce únavnou.

Stejně jako v Analfabetce se v knize nachází plno situačního humoru, absurdit a šílených náhod, takže je třeba to brát s nadsázkou, nicméně mě přesně tenhle typ vyprávění strašně baví.

Jestli máte rádi situační humor a bláznivý zápletky, jděte do toho, je to výborná oddechovka.

4,5*/5*

14 02.08.2022

Přicházím s docela nepopulárním názorem, a to sice, že z tohoto titulu nejsem úplně odvařená. Spíš vůbec.

Z popisu knihy jsem byla nadšená, a tam je asi hlavní kámen úrazu. Kvůli hypu jsem očekávala mnoho, a nejspíš proto jsem z tohoto titulu tak zklamaná.

Celý příběh je psán pomalým stylem, nachází se v něm spousta popisů Animantina pracovního dne na sto způsobu, i když je neustále stejný kromě pár výjimek. Vzhledem k tomu, že kniha má 544 stran, se mi četla hodně, hodně pomalu. Trvalo mi skoro dva měsíce, než jsem ji přelouskala, a většinu času jsem se do čtení musela nutit. Nepřidávaly tomu ani názvy kapitol typu “Jak jsme pili čaj”, jelikož vždycky shrnovali všechno, co se v kapitole stane, takže čtenář nemůže být skoro nikdy překvapen nadcházejícími událostmi.

I když začátek vypadal slibně (asi prvních 50 stran), příběh mě jednoduše nudil, šíleně se táhl, a až někde kolem strany 350 začal nabírat větší spád.
To ale nemění nic na tom, že z něho ve výsledku nejsem nadšená. Kroniky v sobě ukrývají potenciál, ale přijde mi, že ho autorka pořádně nevyužila. Na příhodě s lodním kufrem se dalo krásně stavět, ale nestalo se tak. Stejně tak se podle mě z prostředí viktoriánské Anglie dalo vytřískat víc.

Hlavní postavy mě občas vytáčely, hlavně nepřizpůsobivost Animant a přehnané reakce pana Reeda (mám na mysli hlavně tu se zfalšovanou průkazkou).

Ale teď už k textu jako takovému - Animant hodně často píchalo u srdce, a nesčetněkrát se tam opakovalo slovo nitro – to byla hrůza, takže jsem ho nakonec začala počítat. V celé knize jsem ho našla jednapadesátkrát.

Oceňuju ale některé myšlenky a témata, kterých se autorka dotkla (feminismus, emancipace, Židé a jejich pozice v té době) a obálka se taky povedla – hlavně hřbet, ten je top.

Výše vyjmenované plusy jsou bohužel jedny z mála. Knihu bych si užila mnohem víc, kdyby si k tomu někdo sedl a trochu ji proškrtal.

14 18.02.2021

Petr a Lucie je jedna velká lovestory odehrávající se během první světové války. Po setkání v metru se oba hrdinové postupně sbližují a zároveň si tak trochu propíchnou bubliny, ve kterých žijí – dochází ke střetu jejich sociálních vrstev a pohledu na svět.

Vzhledem k tomu, že se jedná o knihu, která má necelých 100 stran, děj pěkně ubíhá, ale přitom nepůsobí zbytečně zrychleně.
V příběhu se také nachází moc pěkné myšlenky, i jazyk je příjemný a malebný.

Podtrženo sečteno, Petra a Lucii považuju za fajn záležitost, kterou si klidně přečtu znovu.

13 04.03.2021

Předtím, než jsem si tuhle knížku přečetla, jsem o nehodě lodi jménem Wilhelm Gustloff nikdy neslyšela, a přitom to je větší tragédie jak Titanic.

Právě to informování čtenářů o méně známých, ale stále důležitých historických událostech se mi na knihách Ruty Sepetys zamlouvá zdaleka nejvíc.

Ale teď už k ději a tak.

Příběh je vyprávěn z pohledů čtyř odlišných lidí - všichni cestovali na téhle osobní lodi.

Do jejich životů se ovšem nedalo zase tak dobře nahlédnout, především kvůli krátkým kapitolám (klidně i o dvou větách).

Tyhle krátké kapitoly jsou jinak ale určitě plus, jelikož se díky nim kniha čte velmi rychle.

Nechybí zvraty a autorka se nebojí zabíjení postav.

Jedna postava mi teda šla hodně na nervy a jakmile se objevila její kapitola, tak jsem si hlavně přála, ať mám ty její žvásty a myšlenky rychle za sebou. Přesto naprosto chápu její místo v příběhu, s ostatními hlavními postavami docela silně kontrastuje.

Suma sumárum, Sůl moře je vážně fajn knížka, takže vám ji doporučuju a od autorky se určitě chystám přečíst něco dalšího.

12 22.11.2020

Tak jsem se konečně dostala ke svému velkému knižnímu restu - trilogii Hunger games. A už chápu, proč to má tolik lidí rádo.

Příběh je neskutečně originální a vyspělý, rozhodně bych to neoznačila za průměrnou young adult a rozhodně to není knížka se šťastným koncem a jednorožci poskakujícími na duze. A v tom je také svým způsobem tak výjimečná. Vyskytuje se v ní spousta krutosti, nespravedlnosti a bezpráví.

Autorka svět postupně odhaluje, nevybalí to na vás všechno najednou a nechybí ani napětí. Řeší se tu politika, vztahy a já nevím co ještě (a to platí pro celou sérii).

Jednoduše mě to bavilo a klepu si na hlavu, proč jsem se do toho sakra nepustila dřív.

odhadem tak 4,5*/5*

12 12.07.2020

Potom, co jsem dočetla trilogii Hunger games jsem se na Baladu o ptácích a hadech neboli prequel k téhle sérii fakt těšila. Série Hunger games mě bavila, jelikož je super čtením, když máte chuť na něco akčnějšího a dobrodružnějšího, u čeho se dá snadno vypnout. Strávila jsem s ní prázdniny a ráda si ji někdy přečtu znovu. To se ovšem úplně nedá říct o Baladě.

Od téhle pětisetstránkové bichle jsem očekávala, že budu sledovat přerod Snowa k hlavnímu záporákovi, nějaký jeho vnitřní souboj a zároveň se dozvím víc o začátcích Hladových her a nějaké zajímavé detaily a spojitosti.

To se sice stalo, a když jsem se na začátku začetla, bylo to jako vracet se na místo, který důvěrně znám. Bylo příjemný cítit ten stejný vibe jako při četbě původní trilogie. Po nějaký době jsem z Balady už ale nebyla tak nadšená. Děj se podivně táhl, byl plný Snowových myšlenek, které mě po chvíli už tolik nezajímaly.

Tomuhle problému by podle mě pomohly dva pohledy, Snowův a Lucy Gray – příběh z pohledu Lucy by mě fakt zajímal, protože mi přijde jako vcelku zajímavá postava a v průběhu knihy jsem se o ní příliš věcí nedozvěděla. Líbilo by se mi vědět, jak to cítila ona, přičemž by se to tak netáhlo, takže bych Baladu nemusela číst měsíc.

Romantická linka mi přišla hodně lámaná přes koleno a působila uměle. Mezi Snowem a Lucy nebyla žádná, ale fakt žádná chemie a ten jejich románek jsem jim nevěřila. Romantická linka nebyla vůbec třeba a trochu tam vidím snahu nacpat ji do příběhu za každou cenu ‍️.

V knize se v podstatě nevyskytuje žádná postava, ke které bych si vybudovala pozitivní vztah, nejvíc jsem se dokázala vcítit do Sejana a tím to hasne. Tahle skutečnost není nutně špatná, jen mi zrovna nepomáhala v kombinaci s víceméně nudným a rozvláčným dějem.

Po táhlém ději přišel šíleně zrychlený konec, děj vyeskaloval rychlostí pěny, která se hrne z hrnce, když do něj dáte těstoviny a sporák pustíte na max, takže jsem ani pořádně nepobrala, co se děje, a byl konec.

Z hlediska psychologie a nějakého přerodu – ke konci možná rychlejšího, než bych chtěla (Snow se nejdřív mění postupně, ale pak to bere rychlý obrat), knihu mohu doporučit a ve výsledku jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale stejně mi přijde, že kdyby nikdy nevznikla, nic by se nestalo. Nic zvlášť zajímavého ani mindblowing jsem se nedozvěděla, jen nějaké drobné souvislosti, které mi za časté nucení se do čtení úplně nestály. Ale trochu jsem nakoukla do výcviku mírotvorců, což bylo fajn.


3,5*/5*

11 31.08.2021

Toto bylo mé první setkání s autorem a já s ním jsem moc spokojená, kniha mě opravdu nadchla. Autorův styl psaní je takový lehký, nenáročný a snadno přístupný, takže se mi kniha velmi snadno četla. Za pozoruhodné také považuji to, s jakou lehkostí, podobnou klábosení o počasí, popisuje docela vážné a nelehké situace.

Při čtení jsem přemýšlela hlavně o tom, jaké mám v životě štěstí, že nežiji ve slumu a neživím se vynášením smradlavých latrín. Taky jsem ráda za to, že nemusím neustále obhajovat svou inteligenci jako Nombeko jen proto, že přece nechodila do školy, je to černoška a vyrůstala na špinavém předměstí Johannesburgu.

Podle anotace se kniha může jevit jako naprosto ztřeštěná, což svým způsobem doopravdy je. Analfabetka, která uměla počítat je sice hodně nereálná, bláznivá a celkem absurdní story, ale dobře pojatá, což z ní dělá zvláštní knihu v dobrém slova smyslu. Zajímavé je i propojení reálných historických postav se zcela vymyšleným příběhem. Možná se to zdá jako fajn nápad, který nebude moc dobře fungovat, ale opak je pravdou – tato ne úplně obvyklá kombinace spolu s ostatními prvky a motivem příběhu dokonale spolupracuje.

Na začátku nám autor představí dvě dějové linky, které se snad od sebe už víc lišit ani nedokážou, a v hlavě vám zní: Jak tohle spolu souvisí? Jedna kapitola vypráví o holce v JAR a druhá se zaměřuje na nějakou rodinu ve Švédsku. Ani se nenadějete, a tyto dva rozdílné příběhy se plynule spojí v jeden, aniž byste to pořádně stihli zaregistrovat – v tomhle autor opravdu odvedl dobrou práci.

Nadšená jsem i z ukončení knihy, to je totiž moc vtipné, a tím, že se nese na stejné vlně jako zbytek příběhu, mi vykouzlilo úsměv na tváři – lepší a trefnější konec si snad autor nemohl ani vymyslet.

S knihou jsem opravdu spokojená a určitě se chystám poohlédnout i po autorových dalších knihách, zvědavá jsem zejména na Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel.

11 17.03.2021

Hlavním motivem je život obyčejných lidí na Malé Straně, vztahy (obzvláště sousedské), všechny příběhy spojuje prostředí, ve kterém se odehrávají a to Malá Strana.

Tak jako u každé sbírky povídek se v knize vyskytují povídky, které mi přišly lepší než jiné. Za mě jsou nejslabší povídky “Svatováclavská mše” a “Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno”.

Autorův mnohdy detailní popis Malé Strany a konkrétních ulic mi pomáhalo si prostředí lépe představit a povídkám to dodávalo ještě větší kouzlo. Při čtení jsem se mnohokrát pobavila u líčení sousedských trablí, které mezi sebou malostranští obyvatelé měli.

O životech obyčejných lidí je psáno až s jakousi něhou a specifickým humorem. I přesto, že většina příběhů byla velmi poutavá, na tomto titulu mě uchvátil především jazyk, kterým je napsán. Humor je milý, nenásilný, popisy a přirovnání barvitá, jazyk krásný, leč ne vyloženě květnatý.

Nejlepší z povídek je rozhodně ta, jež se jmenuje Figurky. Vypráví o studentovi práv, který se přestěhuje na Malou Stranu, neboť zde hledá klid ke studiu. Ten ale v činžovním domě nenajde. Všichni sousedé ho neustále vyrušují a pokoušejí se s ním řešit své záležitosti, takže se ho pořád na něco ptají.

Nelepší mi přišla právě z těchto důvodů, jelikož sousedé svou přítomnosti vytvářeli spoustu vtipných situací a komentáře v hlavě advokátního koncipienta Krumlovského tomu častokrát nasazovaly korunu.
Kniha mě vážně příjemně překvapila. Styl, jakým Neruda píše mě nadchl, je to takové příjemné vyprávění – skoro jako by vám vyprávěli nějaký příběh prarodiče. I z toho důvodu ve mně jeho texty navodily velice příjemnou náladu.

Máj mě poměrně mile překvapil, nečekala jsem, že se mi bude tak líbit - možná to bylo ovlivněno tím, že jsem nejdřív viděla film a z toho jsem nebyla ani trochu nadšená. Chvílemi mi atmosférou i verši trochu připomínal Kytici, kterou mám moc ráda. Pokud bych ale tato dvě díla měla porovnat, tak by u mě zvítězil Erben.

Jedná se sice o krátkou skladbou, ale dokáže toho na málo stranách hodně odvyprávět. To je zapříčiněno mimo jiné tím, že se jde rovnou k věci bez velkého (a zbytečného) okecávání. Příběh si čtenáře umí udržet, hezky plyne, použitý jazyk je nenáročný a celková atmosféra je výborná, temnější. Mácha spojuje romantiku s něčím, co se téměř blíží hororu a tato kombinace velmi dobře funguje. Mé celkové dojmy z Máje jsou pozitivní a určitě by mi nevadilo si ho přečíst znovu.

10 05.09.2023

Tahle kniha se tváří poměrně předvídatelně a prokouknutelně. Šla jsem do ní s tím, že si přečtu něco celkem vtipného o ženě lehce vybočující ze společnosti s problémy se sociální interakcí. A “Eleanor” taková je – do určité chvíle. Popisuje hrdinčin osamělý život a než se knížka dostane k temnějším věcem a k odhalování něčeho hlubšího, chvíli to zabere. V jeden moment jsem měla problémy číst dál a udržet pozornost. Prosím, nevzdávejte to, ten příběh ze začátku jen pokládá základy, na kterých později staví.

Protože tenhle počin klame tělem, další vývoj mě překvapil a pak už bylo těžké se odtrhnout. Je fajn, že je příběh zakončen na pozitivní notě, nicméně se Eleanor ze všeho začala vyhrabávat trochu podezřele rychle, což mi nepřijde úplně realistické.

Celkem bych “Eleanor se má vážně skvěle” označila jako milou, vtipnou, hořkou, někdy fakt depresivní story, od které budete odcházet v hořkosladkém rozpoložení.

Asi nechci prozrazovat víc, zkuste ji, třeba vás překvapí jako mě.

4,5*/5*

9 03.12.2022

Hlavním motivem nebo myšlenkou díla je především zobrazení pokrytectví v mnoha podobách. Tento motiv se opakovaně objevuje v různých částech povídky. Například ve chvíli, kdy Kuličku v dostavníku všichni nejprve odsuzují, ale když vytáhne košík napěchovaný jídlem, najednou jim je vhod a jídlo bez většího zaváhání přijmou. Podobná situace nastává v případě, kdy je Kuliččina profese jakožto jediný prostředek k vycestování z Tôtes (místa, kde se zastaví v hostinci) velmi výhodná a přes pohrdání, které k Alžbětě ostatní projevovali, ji najednou usilovně přemlouvají k tomu, aby se dala do práce, jelikož je to pro ně momentálně užitečné.

Dalším motivem je předsudek, který se v povídce několikrát objevuje, a to vůči Kuličce. Předsudky a pohrdání ostatních se odvíjí od jejího zaměstnání – prostituce. Všichni se na ni koukali skrz prsty a považovali ji za něco míň kvůli tomu, že je nevěstka. Kdyby netušili, čím se Alžběta živí, určitě by na ni pohlíželi trochu jinak. K tomu se také váže skutečnost, že zbylé osazenstvo automaticky předpokládalo, že pro Kuličku přeci nemůže být žádný problém vyspat se s Prušákem, když to je přeci její práce a chodí za ní každý z Rouenu.

Motiv číslo tři, jenž se prolíná celým příběhem a hraje v něm zásadní roli, jelikož vytváří hlavní zápletku, je láska k vlasti. Prušáka Kulička odmítla především kvůli vlastenectví, a kdyby se tak nestalo, cestující by směle pokračovali dál a na příběhu by nebylo nic moc zajímavého. Od vlastenectví se zkrátka odvíjí hlavní dějová linie a díky němu dochází k hlavnímu konfliktu.

Vzhledem k tomu, že jsem o autorovi už slyšela a Kulička je jednou z jeho nejznámějších povídek, jsem očekávala, že dílo bude mít jistou úroveň, a že asi bude nějakým způsobem výjimečné. Zároveň jsem očekávala především čtivost, přehlednost a svižný děj. Všechny tyto aspekty Kulička má, očekávání byla splněna, takže jsem spokojená.

9 17.04.2021

Všechny balady se mi líbily, kromě jediné - Věštkyně. Tato balada mě nudila a přišlo mi, že oproti ostatním baladám se dost lišila, byla totiž dost vlastenecká a děj se točil okolo českých pověstí a české historie. Sbírka se mi četla dobře, akorát jsem se musela hodně soustředit, abych zachytila všechny detaily. Většina balad měla spád, kolikrát byly i napínavé, jako například Svatební košile. Na to, že byly balady napsané v devatenáctém století, se daly krásně číst a jedním z mnoha důvodů je, že lidé mají stejné vlastnosti jako tehdy. Například v baladě jménem Poklad je hlavním tématem chamtivost. Ve Zlatém kolovratu je například vyobrazena závist nebo ve Vodníkovi smilstvo. Skoro všechny balady jsou takové příklady toho, jak bychom se měli nebo neměli ideálně chovat.
•
Tištěné balady versus filmové zpracování a nadčasovost balad
Víc se mi líbí tištěné balady, protože při jejich čtení jsem si mohla děj představit podle sebe. Filmové zpracování ovšem bylo pěkné, hudba v pozadí se k baladám hodila a celkově z filmu čišelo tajemno, občas i předtucha něčeho zlého. Líbilo se i postupné uhasínání sedmi svící, jedna z nich vždy zhasla po jedné baladě.

Balady mají pořád co říct, protože lidé mají pořád stejné vlastnosti, jaké jsou vyobrazeny v baladách - chamtivost, důvěřivost, netrpělivost… Lidé mají pořád výčitky svědomí nebo pocity viny. Díky tomu se dá do postav snadno vcítit, a proto je většina balad nadčasová.

9 15.05.2020

Ten, kdo stojí v koutě byla vážně super kniha a patří mezi mé nejlepší přečtené za rok 2019. Podle mého názoru by si ji měl přečíst asi každý, řekla bych, že si z příběhu můžou všichni něco odnést. Kniha byla čtivá, Charlie akorát v dopisech občas psal jako hotentot, ale to vůbec nic nemění na tom, že příběh je skvělý. Charlie psal dopisy na psacím stroji, a možná by dopisy byly ještě autentičtější, kdyby byly napsané fontem “psací stroj”, ovšem to už je opravdu zanedbatelné, jenom já jsem občas takový hnidopich. Jo, a na zadní straně obálky je napsáno 12+. Samozřejmě každý je na tom jinak, ale od dvanácti to fakt není, vzhledem k tomu, že se tam sem tam probírají věci jako drogy. Doporučila bych tak od 14, 15 let, ale záleží na člověku. A na závěr - fakt bych si přála se někdy cítit nekonečně. Můžu jen doporučit a chystám se někdy kouknout i na filmovou adaptaci.

První tři kapitoly pro mě byly docela výzvou, jelikož jsem nejprve vůbec nechápala, co se v knize děje a byla jsem celkem dost zmatená. To se ale po pár dalších kapitolách rychle spravilo a já se v tom fiktivním světě začala orientovat. Celý ten smyšlený svět se totiž zprvu zdá extrémně komplexní hlavně tím, jak je propracovaný. Dozvídáme se totiž o tom, jak to tam funguje, lehce se naťuklo také to, jaké mezi sebou jednotlivé země mají vztahy.

Celý příběh ale stojí především na hlavních postavách, z nichž je každá jiná a svá. Kvůli této diverzitě pak mezi výpravou sem tam vznikají menší spory. I když je těžké občas těžké se s postavami ztotožnit, stejně je prakticky nemožné si je neoblíbit, ať už kvůli jejich charakteru nebo smyslu pro humor.
I přesto, že má kniha téměř čtyři sta stran, měla jsem ji přečtenou za pár dní, hlavně díky tomu, jak je čtivá. Příběh mě neskutečně vtáhl a všechny zvraty a trable prožívala společně s postavami, dokázala jsem se dobře vcítit do situace.

V této knize je dle mého naprostá absence vyloženě hluchých míst. Jakožto dobrodružná kniha má spád a na nějaké vyloženě zbytečné okecávání nebo popisy tam není prostor. Nějaká místa, která by se dala vynechat, aniž by se nějakým způsobem změnil průběh příběhu, v textu jsou. Tyto pasáže jsou ovšem rovněž podstatné a mají v knize právem své místo, protože díky nim poznáváme hlavní postavy mnohem víc do hloubky, poznáváme jejich minulost.

S některými vlastnostmi hlavních postav se dokážu dost dobře ztotožnit. Jedna z členů výpravy, Nina, je opravdu velmi vlastenecky založena, což chápu, jelikož mám svou zemi také moc ráda a sama se za alespoň částečného vlastence považuji.

Pro mě nejbližší vlastností, která se vyskytuje u všech šesti hlavních postav je jejich humor. Jejich fórky jsou skrznaskrz protkané sarkazmem, občas sklouzávají až k černému humoru.

Obdivuhodné je také Kazova vlastnost spočívající v detailním plánování. Celý plán jejich únosu z velké části stojí na Kazově promyšlenosti a záložních plánech. Bez toho, aniž by měli připravených několik plánů b, by to celé skončilo ještě před vyplutím z přístavu.

velký doporučení, 5*/5*

8 15.01.2021

The Cuckoo’s Calling neboli Volání kukačky mě moc neohromilo.

Můj hlavní problém tkví v tom, že by kniha zoufale potřebovala editora. V příběhu se nachází spousta zbytečných scén (někdy i kapitol), které děj jednak vůbec neposouvají dopředu, jednak nejsou užitečné ani v budoucím vývoji celé story. Rozsáhlé popisy neuvěřitelné bolesti detektivovy amputované nohy byly vážně otravné. To, že ho bolí noha, nás nezajímá. Nás zajímá, jak je na tom s případem, sakra.

Mou další výhradou jsou občasné wtf momenty, jako například popis úst semknutých kolem cigarety, které autor/ka přirovnává k řitnímu otvoru kočky. Proboha proč?

Taky jsem úplně nepochopila jednání vraha, přišlo mi nelogické, ale kvůli spoilerům to tady nebudu dál rozebírat.

Jinak se mi líbila dvojka Cormoran Strike x Robin Ellacott, spolu tvoří fajn dvojici, z níž jsem si oblíbila spíš Robin.

Zpátky k příběhu. Vyšetřování mi přišlo super, bylo systematické, akorát se vždycky někde zaseklo a příběh se začal táhnout.

Ovšem co musím pochválit, je atmosféra. Ta byla super, taková temnější, do toho prostředí Londýna a jeho ulic a míst...

Angličtina byla celkem jednoduchá, ovšem ne tak strohá, s jakou jsem se v knihách zatím setkávala. Narážela jsem na pro mě spoustu neznámých slovíček, díky nimž jsem se občas trochu ztrácela, ale nebylo to nic, kvůli čemu bych příběhu neporozuměla.

Ale od Kukačky jsem čekala víc. A přitom stačilo tak málo, aby se posunula o několik levelů výš. Další díly tudíž nemám v plánu číst.

smutných 2,5*/5*

8 30.12.2020