Anjin
komentáře u knih
Korunovační řád českých králů
Jiří Kuthan
O tom, že Karel IV. vytvořil nový korunovační řád, je malá zmínka snad v každé knize, která se týká jeho života. V těch lepších se dočteme i to, že byl inspirován francouzským vzorem. Ale co ten řád obsahuje konkrétně? Jaký byl přesný postup v průběhu korunovace? To jsem už dlouho hledal, a tato kniha mi to konečně nabídla, ve větším formátu, než jsem čekal. Je ovšem třeba poznamenat, že jako úvod do problematiky to není úplně vhodné, spíše rozšiřuje informace získané v jiných medievistických knihách.
Křesťanské alternativy v politice
Jiří Hanuš
Kniha, která ve své době určitě mohla přispět do debaty n dané téma, s větším odstupem času se však objevuje její nevyváženost. Jejím největším kladem jsou dvě historické pasáže, jedna týkající se křesťanského personalismu a cest italské křesťanské demokracie. Pokulhává ve dvou zásadních aspektech, což i narušuje její dlouhodobější platnost. Za prvé, neschopnost autorů dívat se na křesťanskodemokratické strany jako na vnitřně velmi koherentní skupinu, s čímž se pojí i nulová reflexe v hodnotovém posunu mnohých ,,křesťanských" stran. S tím souvisí i to, že přinejmenším někteří autoři nepochybně vychází z pozic liberálního katolicismu, což je místy dosti zřetelné.
Kryptoměny
Jan Lánský
Autor si dal poměrně ambiciózní úkol, pokusit se ve všech podstatných oblastech, přitom ale stručně, seznámit čtenáře s moderním fenoménem kryptoměn, a to tak aby to bylo srozumitelné i pro laiky. Leč musím konstatovat, že přinejmenším u mě se mu to rozhodně nepovedlo.
Možná je to můj osobní problém, však jsem také zarputilý nepřítel techniky, nicméně, domnívám se, že autor selhává přinejmenším ve schopnosti přiblížení se normálnímu čtenáři. Navzdory očividné snaze, není schopen vystoupit ze své pozice ,,ajťáka", takže až příliš velkou část knihy zabírá popis IT konstrukce kryptoměn, která bohužel výše řečenému laikovi nic moc neřekne, nebo má aspoň problém jí pochopit. A to prochází celým pojednáním, respektive dosti potlačuje ostatní možná témata, např. dopady kryptoměn na společnost, nebo ekonomiku. A co je vůbec nejhorší, ve svém zaujetí touto moderní vymožeností je dokonce schopen napsat i takové věci, jako že nelegální tržiště drog nemusí být úplně špatné, protože používá Bitcoiny.
Ale možná že právě to nejlépe poukazuje na to z jaké komunity a od jakých lidí tahle věc (o které jsem i po přečtení knihy, nebo spíše mě to v tom ještě utvrdilo, že je potenciálně velmi nebezpečná) vzešla.
Keltské křesťanství
Gorazd Vopatrný
Vnitřně dosti nekoherentní, je vidět, že jde o slepené články, které byly postupně vydávány na sobě. Snad i kvůli tomu jsem postrádal poněkud syntetičtější pohled na celkový vývoj keltského křesťanství. A po celou dobu mě tahalo za uši (obrazně řečeno) používání výrazu monastýr. Chápu, že pro autorovu církevní tradici je to typické, ale, ať se na mě nikdo nezlobí, iroskotské (či keltské) křesťanství je západní církevní tradice, ba dokonce se dá říci katolická, a je tedy vhodnější používat výraz klášter.
Na druhé straně tomu nelze upřít informační hodnotu, téma je u nás stále dosti terra incognita (za sebe musím ocenit například pasáž o keltských hymnech, ale takových objevných pasáží je zde vícero). A vlastně se celkem těším na "Podivuhodný svět keltského křesťanství", protože věřím, že to bude mnohem ucelenější kniha.
Svědek naděje
George Weigel
Obsáhlá a podrobná záležitost, která nám umožňuje poznat život velkého papeže skutečně dopodrobna.
Někteří by snad mohli kritizovat viditelně oslavný tón, jímž je celá kniha psána, já k nim však nepatřím (a to ač pravděpodobně patřím do skupiny, kterou autor zařadil pod názvem "katoličtí restauracionisté" mezi kritiky pontifikátu Jana Pavla II.). Sv. Jan Pavel byl totiž skutečně mimořádným papežem, mužem hluboké modlitby, pevných zásad a laskavého srdce. Jistě, nebyl bez chyb, ale značná část z nich plyne na vrub toho, že byl prostě dítětem své doby, potažmo osobnostních rysů, jež je nesnadné překonat (a pak, v jiných situacích snad mohly působit positivně).
Moje jediná výtka směřuje však směřuje ke stylu psaní. U řady pasáží jsem měl pocit, že autor tak nějak klouže po povrchu, resp. že Jan Pavel je v nich pouze jakýmisi statistou. Nebo velmi rozvlekle popisoval problém, a pak ve dvou odstavcích shrnul, jak ho papež vyřešil. Chápu, že se snažil popsat jeho pontifikát komplexně, ale tahle disproporcialita trochu odváděla pozornost.
Na závěr musím pochválit skutečně vystihující název knihy, protože pakliže bychom museli najít nějaké sousloví, jež by sv. Jana Pavla skutečně vystihovalo, pak není lepší než "Svědek naděje".
Utrpení a radosti očistce
František Spirago
Očistec je poněkud neobvyklé a tajemné téma o kterém se toho příliš neví a to i mezi katolíky. Důkazem ostatně je i tato útlá knížečka, kterou lze ale nanejvýše ocenit, neboť se snaží poněkud poodhrnout tento závoj tajemna a předat čtenáři co možná nejvíce známých informací na téma očistec.
Americana 1 - Zpráva o velmoci
Rio Preisner
Dosti náročné čtení. Preisner byl vpravdě člověk mimořádného rozhledu, což mu umožňovalo libovolně prolínat filosofii, Theologii, dějiny ideí apod. a k tomu připojit kapitolu o hudbě. Navíc je to psáno značně specifickým jazykem, který je navíc velmi osobitý (nadužívání některých slov, přikládání jim významu, který ne vždy zcela odpovídá obvyklému jejich použití) a který navíc bohužel poněkud znesnadňuje čtení a brání "naladit se s autorem na stejnou vlnu".
V kostce řečeno, jde o hluboký vhled jednoho emigranta na USA, zemi, kde žil svůj exil, a o řadu navazujících a souvisejících úvah. Ne se vším se ztotožňuji (ač asi jinak s Preisnerem na "stejné straně barikády"), přesto je to hluboké, je to zajímavé, ale nemohu se obránit pocitu, že i poněkud zmatené.
Mýtus republiky: Identita a politický diskurz raně novověké polské šlechty
Jan Květina
"Příliš mnoho not, drahý Mozarte." Zatímco Šlechtická demokracie beze zbytku vyčerpala zvolené téma, tady se autorovi poněkud utrhla ruka, a zjevně se rozhodl, že do knihy nacpe v podstatě vše, co ho zajímá. Zatímco tak část třetí (a vlastní těžiště knihy), splňuje vytyčené cíle, část druhá je poněkud naddimenzovaná a poněkud roztříštěná, přičemž vždy není jasné, jak se téma pojí k části třetí. A část první byla opravdu zbytečně dlouhá. Je pravdou, že dnes je módní široce rozpitvávat vše okolo, kromě zvoleného tématu, ale tady by méně bylo více.
Přes to to hodnotí, jako fanoušek Polska a polské historie, kladně, ale čtení to jednoduché nebylo.
Náměstkové Kristovi: Životopisy papežů
Charles A. Coulombe
Velmi dobrá kniha. Jediná výtka se týká několika málo, za to však celkem do očí bijících chyb (např. špatný rok svatby budoucího Ludvíka XVI. s Marií Antonií).
Smrt a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů
Václav Bůžek
V podstatě stručné dílo, které ale zvolené téma beze zbytku vyčerpává. Navíc docela čtivě sepsané.
Laboratoř sekularizace
Petr Fiala
Spíše průměr. Kniha snad měla význam v dob svého vzniku, dnes už nemá po historické stránce mnoho co nabídnout. Pokud autor mluví o katolické církvi, pak v něčem má snad pravdu, v mnohém je nepochybně až příliš hyperkritický (např. jeho popis řešení otázky skryté církve) a papouškuje obvyklá klišé bez skutečného pochopení vnitřní dynamiky církve. Naproti tomu k jeho popisu KDU-ČSL nemám výhrad.
Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493)
Karl Friedrich Krieger
Kniha, která se věnuje v podstatě vzestupu Habsburského rodu, od dob „chudých hrabat z Habichtsburku" až do doby, kdy se z nich stala za Fridricha III. panovnická dynastie prvního řádu. Vzhledem k poměrně útlé velikosti knihy nejde o dílo příliš podrobné, spíše přehledové. I to však potěší, protože u nás toho sice o Habsburcích vychází stále mnoho, vesměs ale až od Ferdinanda I., spíše však až od Marie Terezie (no, kolik knih třeba u nás vyšlo o Filipovi II.? - jen Parker). Nepočítaje v to historický bulvár od Größingové...
Rovněž je třeba ocenit, že Argo vydalo knihu, která se na Habsburky dívá z německého pohledu, kterýžto aspekt u nás stále ještě je silně přebíjen pohledem na casa Austria jako na dědičného nepřítele. I tak, autor se mohl vyhnout některým tradičním klišé německé historiografie, např. de facto napsat, že Zlatá bula sicilská byl podvrh, když v jiných oblastech (Fridrich III.) se o to vší silou snažil.
Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526-1618
Petr Vorel
Nelze než ocenit autorův záměr věnovat se nepříliš probádanému tématu, leč snaha je asi to jediné, co lze této práci přičíst k dobru. Snad by nebylo příliš, očekávat od profesora a "předního" odborníka na 16./17. století, že bude vědět, že titul, který zavedl císař Fridrich III. (k němuž vůbec se ve své knize chová dosti nehezky) pro členy Arcidomu, zní archidukes, nikoli "arcikníže". Pak jsou zde všeobecně známé drobné detaily, kdy zaměňuje Ligu a Unii (Unie byla protestantská, Liga katolická) nebo plete číslovky u panovníku (např. o Matyášovi píše jako o II.). Neztotožňuji se ani s autorovými závěry, kdy konstruuje jakousi "novou" Svatou říši. Ne snad, že by nevznikaly nové orgány, ale pokud je mi známo, žádný dokument nikdy starou říši nerozpustil (až do roku 1806), nelze tedy vyvozovat, že snad jsme do této říše nepatřili, jak se autor křečovitě snaží dokazovat. To že naše přináležitost k ní byla omezena na minimum je samozřejmě pravda, ale to neznamená, že jsme z ní nějak "vypadli". Ostatně, v samotné knize je, dostatek důkazů o opaku, byť se to autor snaží zamlouvat (namátkou ona otázka říšské daně). Do říše fantasie je tak třeba odkázat fantasie páně profesora o personálním spojení titulu kurfiřta apod. Neméně křečovitě autor opakuje, že český trůn byl volený, ovšem neuvěřitelně hloupě působí argumentace Zlatou bulou Karla IV., ve které se ale praví přesný opak!
Nabízí se otázka, proč takto zavádějící kniha byla vůbec napsána. Snad z nějakých nacionálních představ prof. Vorla? Pro příště by udělal dobře, kdyby se držel měny a šlechtických rodin.
Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi
Erik von Kuehnelt-Leddihn
Co dodat? To se prostě musí přečíst. Kniha, která snad nejpronikavěji popisuje vývoj posledních staletí západní civilizace, co jsem kdy četl. Co se týče faktografie, nemusíte snad souhlasit úplně se vším, ale pokud jde o principy a východiska, bezchybná.
Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana
Lukáš Petřík
Nic převratného, ale dobré jako určitá přehledová studie, která srovnává konzervatismus Reagana a Thatcherové, a zároveň je zasazuje do konzervativních tradic jejich zemí.
Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí
Bedřich ze Schwarzenbergu (p)
Prozíravé dílko, na kterém zaráží, jak přesně dokázal Lancknech věci budoucí, z nichž v jeho dobách byly ještě jen stíny a sny (nebo noční můry). Španělský deník je zajímavý, ovšem zdá se, že se zde Karel VI. ze Schwarzenbergu dosti vyřádil, neboť jsou to spíše jen fragmenty (je ovšem otázka, v jakém stavu byli/jsou předlohy). Ovšem, nutno podotknout, že jde o jedno z mála prací, které lze v češtině ke Karlistickým válkám najít. Pozoruhodnější jsou zápisky Zrození revolucí, z nichž drtivá většina zarazí svou jasnozřivostí a i aktuálností.
Zavraždění králové
Philippe Delorme
Z velké část spíš než historie jde o historická fakta, pospojovaná a okořeněná autorovou fantasií. Je zjevné, že má velmi rád monarchii, ba nebál bych se ho označit za royalistu. Což je velké plus. Na druhé straně, je zde až příliš historických chyb, byť je otázka, jestli nejsou částečně dílem překladatele. Navíc je dost zjevné, že je Orleánista.
Don Carlos a ti druzí: Karlistické války ve Španělsku v letech 1833–1939
Jiří Chalupa
Dobré. Jako úvod do samotné problematiky plně dostačující, zajímavé. Je zároveň vidět, že se autor přinejmenším snaží o nestranost. Nicméně se nevyhnul určitým zjednodušením a stručnosti, což je dílem dáno stručností, dílem popularizačním charakterem textu.
První česká federativní ústava z roku 1619
Karolina Adamová
Dosti jednostranné, ve prospěch stavů, což u téhle autorky ani nepřekvapuje. V podstatě pouze určité rozvedení toho, co je o stavovském povstání známo. Dosti zmatené a roztříštěné.
České konzervativní myšlení (1789-1989)
David Hanák
Na úvod je třeba říci, že tato kniha má svůj nepochybný význam a přínos, neboť jde o u nás (na rozdíl od např. USA) o poměrně ojedinělý pokus o určitou syntézu a zároveň vysledování historie českého konzervativního myšlení, pokud někdo něco takového existuje, přičemž autor se domnívá že ano. Po stránce popisné a informační nelze hodnotit jinak, než velmi dobře. Je zde však třeba vznést několik připomínek.
Tím prvním je určité sektářství, pokud se to tak dá nazvat, jež je naneštěstí charakteristické pro řadu konzervativců. Objektivně vzato, existují tři tradice konzervativního myšlení, anglická, která staví na racionalitě a tradici, francouzsko-španělská, vycházející z katolictví a metafyziky řádu, a německá, která silněji akcentuje národní společenství. Tyto tři tradice se navzájem mísí a ovlivňují, přičemž nelze říci, že jedna je ta správná a ostatní ne. Bohužel, právě toho se autor dopouští, což je ovšem mezi českými konzervativci poměrně běžné, když považuje za jedinou správnou konzervativní cestu tu anglosaskou a ostatní osočuje z „tupého reakcionářství".
Logicky je pro něj proto obtížné pochopit Vaváka, a Staročechy šmahem označuje za konzervativce. Nehledě na to, že se tím druhým usvědčuje ze smutné ahistoričnosti, protože jednotlivé fenomény je třeba vždy posuzovat v daném prostoru, čase a podmínkách (což byla zase pro změnu velká teze Pekařova).
Obecně, pozdější kapitoly jsou lepší než ty předchozí.
