Anjin komentáře u knih
Snad jako úvod do problematiky je to obstojné dílko, kterému ovšem jeho schématičnost nedovoluje větší rozvinutí.
Víc než o tom, kdo a jak mohl za konečný zánik Rzeczypospolite, se jedná o zasvěcený, byť relativně útlý, popis toho, jak její politický systém doopravdy fungoval. A nutno podotknout, že to vůbec nevyznívá tak jednoznačně, jak se zdá a především, jaké je obecné povědomí. Ukazuje, že asi největší nebezpečí, které se nakonec stalo celému státu osudné, bylo obsaženo už v samotném politickém systému.
Těžko se začítalo, těžko. Ostatně, přistupoval jsem k tomu dost s nedůvěrou, protože Stín krkavce pro mě ve výsledku byl mimořádným zklamáním. Nicméně, musím říct, že po nějaké 150 stránce se to pořádně rozjelo a já jsem si po dlouhé době zase užil kvalitní fantasy (byť v podstatě steampunk) od které jsem se nemohl odtrhnout a jejíž druhou polovinu jsem přečetl na jeden zátah. Ano, není to dokonalé. Informace proudí ke čtenáři až příliš pomalu a k tomu spíš jen tak mimoděk a pak je najednou konec. Stejně přicházejí zvraty děje. A nakonec i proměny postav jsou takové, přestože v konečné důsledku dosti výrazné (a nikoli úplně špatným směrem). Přesto, s mírným optimismem hledím k dalšímu dílu.
,,Obě vyprávění mají v sobě temná božstva, jež podezírám z toho, že se vynořila z hlubokých zákoutí Robovi mysli." Já bych řekl, nejen ty dvě. Ale pěkně popořádku.
Les mytág byl nový (alespoň pro mě), neotřelý příběh, ze kterého ten les opravdu vystupoval jako by byl živý. Lavondyss šel o krůček dál, a přestože se odvažuji tvrdit, že příběhově za prvním dílem o zaostává, i on vyvolává neopakovatelnou (a o poznání temnější) atmosféru, která si umně zahrává s mýty, jež jsou nám nějakým způsobem povědomé.
Les kostí je sbírka. Na ní oceňuji povídku hlavní, jež se vrací k Lesu mytág a poodhaluje kousek hlavního příběhu. Jako celek... je to až příliš temné a depresivní. Až příliš pohanských bůžků a božstev, které až příliš často do svých osidel lapí bezmocné protagonisty, až začínám mít pochybnosti, zda-li nelapili i autora. Celkem zajímavý je Trnatec, a koneckonců také Infantom, ale zejména díky odlišnému stylu.
Tak už jsme úplně odhodili naše původní průvodce dějem, jen na nás občas v nějakém odstavečku vyskočí, aby se připomněli, že tu stále jsou, a koherentnosti děje to prospívá. Teď už se pohled zaměřuje spíše na vůdce výpravy, mezi kterými si vydobyl čestné místo (nebo v jeho případě možná vymodlil) Godfried Lotrinský. Za nimi stále bzučící úl navzájem se proplétajících individuálních osudů První krev, první mrtví (nejen ti v bitvách), první loučení s některou postavou.
Chvílemi jsem přemýšlel, jestli autor opravdu jenom chce co nejlépe předat teoretický podklad ideologie multikulturalismu, nebo ji sám věří. Došel jsem k druhému. Pokud by snad šlo o první, dalo by se to pochopit. Pokud by si autor zachoval určitý odstup, a popisoval, jak se kde k multikulturalismu staví a kdo na to má jaký názor, nedala by se knize upřít jistá kvalita. Ale ono jde především o ideologické dílo, které nám stopadesátkrát předkládá v podstatě stejné, byť s malými obměnami, vizi autorova vysněného světa. Ohavná je zejména kapitola začínající Youngovou, která obsahuje neomarxistickou ideologii toho nejtvrdšího kalibru. Proto, obrácení tolkienovského "Hezký je ten, kdo hezky koná." nemohu dát nic jiného.
O tom, že Karel IV. vytvořil nový korunovační řád, je malá zmínka snad v každé knize, která se týká jeho života. V těch lepších se dočteme i to, že byl inspirován francouzským vzorem. Ale co ten řád obsahuje konkrétně? Jaký byl přesný postup v průběhu korunovace? To jsem už dlouho hledal, a tato kniha mi to konečně nabídla, ve větším formátu, než jsem čekal. Je ovšem třeba poznamenat, že jako úvod do problematiky to není úplně vhodné, spíše rozšiřuje informace získané v jiných medievistických knihách.
Sbírka více či méně trefných výroků jedné postavy Písně ledu a ohně. Nic víc, nic míň. Přidaná hodnota: Pokud fanouškovsky sbíráte vše, co s touhle tématikou vyjde, a nebo pokud si zapamatujete a ve vhodnou chvíli některou z hlubších Tyrionových průpovídek.
V zásadě věrná kopie přednášek stejnojmenného předmětu na PF UK, kterýžto více rozvádí některá témata českých i obecných právních dějin a církevního práva.
Mimořádně silná kniha, byť v řemeslném provedení by se určité slabší stránky našly. Především, knihu nelze, jak je ostatně napsáno už v anotaci a jak podotýkají kolegové níže, jednoduše zařadit. Respektive, má v sobě prvky více žánrů. Nutno podotknout, že jsou do sebe zakomponovány velice uměle a dohromady vytvářejí úžasnou atmosféru, která je asi nejsilnější devizou celé knihy. Skutečně, po téhle stránce je asi vrcholem knihy scéna v Andělovi temnoty, která mě samotného na okamžik přesvědčila, že všechny jeho obyvatele stíhá strašlivé prokletí.
Co podle mého názoru místy lehce pokulhává, jsou charaktery postav. Na jedné straně je to jedinečné panoptikum, z nichž každá je jiná, má svojí motivaci a svůj příběh, na straně druhé, jak se jim dostáváme trochu pod kůži, začíná být situace lehce nevyrovnaná. Zatímco „juliánská" linka je bezesporu perfektně prokreslená, v té druhé už to tak přímo není. Zejména hlavní postava prochází dějem občas tak, že její myšlenkové posuny občas vyplynou poněkud odnikud a není úplně možné je sledovat. To je i u některých dalších postav. Také paralely mezi oběma linkami jsou někdy až příliš umělé (resp. jejich osudovost).
Jak už jsem ale psal, celkově jde o velice silnou (byť místy předvídatelnou a čtenáři nějak povědomou) záležitost. Uvidíme, jak se předvedou další díly.
Už dlouho pozoruji, že v mnohých knihách o politickém myšlení je Rakousko (a Střední Evropa obecně) trestuhodně zanedbáváno. A přitom, svým národnostním i politickým složením, stejně jako státním zřízením, to byl útvar, který by myslím mohl být v mnohém inspirativní i dnes. Danou publikaci proto hodnotím, i s ohledem na kvalitní styl, jakožto i nepochybnou fundovanost autora, jako určitou snahu o nápravu výše zmíněného nežádoucího stavu, nanejvýše kladně.
Ano, jako všeobecný přehled to stačí. Naneštěstí, autoři zcela zjevně selhávají v jakémkoli pokusu o objektivitu. Deklarovaná snaha o vyhnutí se europocentrismu se nám mění v absolutně nekritické přejímání ruských autorů a jejich postojů (více jak polovina zdrojové literatury, možná dokonce 2/3, je ruskojazyčná). Určitě není potřeba se vůči ruské historii nějak primitivně vymezovat, a zajisté je potřebné se mu zasvěceně věnovat, ale ve vyvážené, odborné politologické vědecké práci by určitě neměl být relativně podrobně popisován vývoj ruského pravoslaví, zatímco katolicismu je zde věnováno nepoměrně méně prostoru, navíc dosti negativně (viz zjevně jednostranná prezentace Velkého schizma). A ostatní civilizační kruhy jsou upozaděny ještě více.
Samotná studie o stranách možná už v dnešní době vyznívá spíše trochu historicky (ostatně, s tím už sama také nejspíše byla psána), nicméně to nijak neznehodnocuje její obecné závěry a je zajímavé dnešní optikou sledovat další vývoj v ní jmenovaných subjektů (jmenujme např. Sulíkovu SaS, nebo nynější vývoj v moravistickém hnutí).
Přemýšlím, jak knihu pobrat. Zatímco první část (ano, i v díle prvním ze čtyř je uprostřed vidět určitý markantní zlom) sledujeme příběh tří bratří-rytířů, kteří se spíše souhrou okolností dostávají na sněm v Clermontu, v část druhé se nám děj rozprskne do řady malých epizod a epizodek, jejichž aktéry jsou různí účastníci výpravy. Je to dobře? Přijde na to. Pokud dokážeme přenést přes srdce, že v celku pravděpodobně nebude nikdo výrazně v popředí, pokud autorce odpustíme účelovou historickou fabulaci, můžeme si užít perfektní popis doby, kdy pohanští bohové a bůžkové ještě žili mezi lidmi a kdy se Západ vytrhl z kořenů a navzdory chodu dějin i všem předpokladům se vypravil na Východ. Protože o tom především je tato kniha.
Vzhledem k poněkud méně známé problematice zajímavější než první díl.
Kniha, která ve své době určitě mohla přispět do debaty n dané téma, s větším odstupem času se však objevuje její nevyváženost. Jejím největším kladem jsou dvě historické pasáže, jedna týkající se křesťanského personalismu a cest italské křesťanské demokracie. Pokulhává ve dvou zásadních aspektech, což i narušuje její dlouhodobější platnost. Za prvé, neschopnost autorů dívat se na křesťanskodemokratické strany jako na vnitřně velmi koherentní skupinu, s čímž se pojí i nulová reflexe v hodnotovém posunu mnohých ,,křesťanských" stran. S tím souvisí i to, že přinejmenším někteří autoři nepochybně vychází z pozic liberálního katolicismu, což je místy dosti zřetelné.
Autor si dal poměrně ambiciózní úkol, pokusit se ve všech podstatných oblastech, přitom ale stručně, seznámit čtenáře s moderním fenoménem kryptoměn, a to tak aby to bylo srozumitelné i pro laiky. Leč musím konstatovat, že přinejmenším u mě se mu to rozhodně nepovedlo.
Možná je to můj osobní problém, však jsem také zarputilý nepřítel techniky, nicméně, domnívám se, že autor selhává přinejmenším ve schopnosti přiblížení se normálnímu čtenáři. Navzdory očividné snaze, není schopen vystoupit ze své pozice ,,ajťáka", takže až příliš velkou část knihy zabírá popis IT konstrukce kryptoměn, která bohužel výše řečenému laikovi nic moc neřekne, nebo má aspoň problém jí pochopit. A to prochází celým pojednáním, respektive dosti potlačuje ostatní možná témata, např. dopady kryptoměn na společnost, nebo ekonomiku. A co je vůbec nejhorší, ve svém zaujetí touto moderní vymožeností je dokonce schopen napsat i takové věci, jako že nelegální tržiště drog nemusí být úplně špatné, protože používá Bitcoiny.
Ale možná že právě to nejlépe poukazuje na to z jaké komunity a od jakých lidí tahle věc (o které jsem i po přečtení knihy, nebo spíše mě to v tom ještě utvrdilo, že je potenciálně velmi nebezpečná) vzešla.
Vskutku jenom málokdy se vidí kniha takovéhoto rozsahu (necelých 200 stran), ale mimořádně hutně nabitou informacemi. Perfektně vybalancovaný popis postav, bitev i celého toho příběhu Války růží. Lze i ocenit, že autor si zachovává určitý odstup a snaží se na každou postavu dívat nestranně a kriticky.