Anjin komentáře u knih

Dosti jednostranné, ve prospěch stavů, což u téhle autorky ani nepřekvapuje. V podstatě pouze určité rozvedení toho, co je o stavovském povstání známo. Dosti zmatené a roztříštěné.

08.03.2020

Na úvod je třeba říci, že tato kniha má svůj nepochybný význam a přínos, neboť jde o u nás (na rozdíl od např. USA) o poměrně ojedinělý pokus o určitou syntézu a zároveň vysledování historie českého konzervativního myšlení, pokud někdo něco takového existuje, přičemž autor se domnívá že ano. Po stránce popisné a informační nelze hodnotit jinak, než velmi dobře. Je zde však třeba vznést několik připomínek.
Tím prvním je určité sektářství, pokud se to tak dá nazvat, jež je naneštěstí charakteristické pro řadu konzervativců. Objektivně vzato, existují tři tradice konzervativního myšlení, anglická, která staví na racionalitě a tradici, francouzsko-španělská, vycházející z katolictví a metafyziky řádu, a německá, která silněji akcentuje národní společenství. Tyto tři tradice se navzájem mísí a ovlivňují, přičemž nelze říci, že jedna je ta správná a ostatní ne. Bohužel, právě toho se autor dopouští, což je ovšem mezi českými konzervativci poměrně běžné, když považuje za jedinou správnou konzervativní cestu tu anglosaskou a ostatní osočuje z „tupého reakcionářství".
Logicky je pro něj proto obtížné pochopit Vaváka, a Staročechy šmahem označuje za konzervativce. Nehledě na to, že se tím druhým usvědčuje ze smutné ahistoričnosti, protože jednotlivé fenomény je třeba vždy posuzovat v daném prostoru, čase a podmínkách (což byla zase pro změnu velká teze Pekařova).
Obecně, pozdější kapitoly jsou lepší než ty předchozí.

05.03.2020

Hlavní přínos knihy je zejména ve zprostředkování vnitřních dokumentů, které jinak nejsou příliš, snad jen okrajově v jiných historických pracích. Její jediná, ale za to kardinální, chyba tkví ve značné nevyrovnanosti. V mnohých kapitolách jsou jednotlivé dokumenty, nebo porady kladeny za sebe, bez jakéhokoli komentáře, který by reflektovat situaci, za níž se tak dělo, a obávám se, že i celkem výběrově. Z toho pohledu lze hodnotit lépe část druhou, jež už se nezabývá válečnými plány. Jistě, pokud by tomu bylo jinak, kniha by byla přinejmenším dvojnásobná, myslím ale, že by to za to stálo.

03.03.2020

"Moc ležela na ulici, tak jsme ji zvedli. Nyní ji zvedají ústavní soudy... Moc chutná i soudcům." V zásadě stručný a pravdivý popis nebezpečí a nedemokratičnosti soudcovského aktivismu, který bohužel lehce sráží autorova osobní historie. A citace šíleného Petra Hájka si opravdu mohl odpustit. I tak má určitě cenu si těch 33 stránek přečíst. Byť jsem tam nenarazil na nic moc nového.

21.02.2020

Publikace je přínosná zejména co do podrobného popisu korunovačních oslav, při kterých je zde opravdu zaznamenáno s až udivující přesností, což si jistě vyžádalo dost studia, mnoho detailů. Naproti tomu, obávám se, že jinak je zde až příliš mnoho faktických chyb, jen namátkou označení arcivévody Ludvíka za Ferdinandova bratra nebo zaměňování dvou větví Ditrichštejnů.

1 19.02.2020

Dlouhou cestu urazili Křižáci, a my spolu s nimi, přičemž jak vidno, ne každý, kdo s nimi začínal, tak jako z nich, tu cestu dokázal dokončit. Pročež myslím, že si tento díl, ale i celá série, zasluhují závěrečné zhodnocení.

Často je jim dáváno k tíži, že autorka si, zejména s postupujícím příběhem, historii upravuje podle sebe. A to nikoli pouze v jednotlivostech, jak to bývá u dnešních historických románů zvykem, byť úplně se tomu vyhne jen nemnohý autor, viz všudypřítomné poznámky autora, ale poměrně drsným způsobem. Nemohu jí to však zazlívat, protože jednak je otázka, k jakým zdrojům se dostala a jednak nemyslím, že je to na škodu nosné konstrukci celé epopeje. Protože tohle, není tak ani román o Křížové výpravě, jako spíš o lidech. O lidech, kteří se dostali, kteří se dostali do značně extrémních podmínek, přičemž Křížová výprava, co výprava, i jen pěší pouť, by byla dost drsný zážitek i pro dnešního člověka, natož pro člověka středověkého, který byl přeci jen silně srostlý s rodnou hroudou (v ději to jasně ukazují naši polští rytíři).

Navíc, celý děj je vlastně průřezem společnosti a zároveň je značně nadčasový, neboť jsem hluboce přesvědčen, že lidé jsou stále stejní a situace, jimiž se kniha jen hemží, ve kterých se setkáváme s ustavičným lidským hašteřením, lakotou, falší ale také ušlechtilejšími pohnutkami, jako například statečností, schopností sebeobětování nebo hlubokou vírou, se dějí i dnes a denně. Ve zkratce, je to o tom, jací lidé jsou, byli a budou.

Na závěr, a souvisí to s výše napsaným, nemohu než vyzdvihnout práci s charaktery, na kterých celé dílo stojí. Zde se autorka naopak věrně drží toho, co je o historických postavách známo. Byť s nimi někdy pracuje dosti zajímavým způsobem. Mě například trochu mrzí, že víc prostoru nedostal Raymond, který ano, sice objektivně zůstal mezi Křižáckými vůdci jako ten méně úspěšný (i když, skutečně?) a přeci nebyl nikoli nejhorší (ba naopak). Naproti tomu, mizerové jakou Bohemund nebo ten normanský kaplan se potlučou všude. Pozoruhodné je Kossakové zaměření na Lotrinčany, přičemž se zejména Godfriedem pracuje dosti originálně. Zatímco současná historiografie (zatímco v době, kdy to psala, musel ještě přežívat jeho hrdinská gloriola z 19. století) má za to, že mezi vůdci byl spíše v pozadí, a do popředí se dostal až v závěru výpravy, zkrátka byl na správném místě ve správný čas, přičemž se uměl chytit příležitosti, tady je z něj udělaná v podstatě bezradná tragická postava, která je ničena sama sebou.

1 11.02.2020

Poměrně přesné postižení problému Jana Husa. Jistě je to krátké, navíc v podstatě přepis přednášky, takže je to logicky dosti zkratkovité, ale jako kvalitní úvod, jak ostatně píše redaktor, je to více než dostačující.

1 31.01.2020

Zajisté je zde mnoho zajímavých postřehů, mnoho i trefných. Autor nepochybně pronikl do Japonska poměrně hluboko. Domnívám se však, že ne tak hluboko, jak si sám myslel a že mnoho jeho vývodů je spíš důsledkem jeho vlastních názorů. Autoritativnost, s níž činí výroky o určitých aspektech Japonska, a nepřítomnost pokory, s níž by měl člověk k Japonsku přistupovat, mě v tom jen utvrzuje. Například píše o gumě, že je to něco zcela nejaponského, přičemž zcela pomíjí japonskou pečlivost, v čemž jim guma pomáhá, a pro to je tam, zejména u studentů, velmi oblíbená. Také jeho sexuální přirovnání jsou poněkud utkvělé a nevhodné.

1 17.01.2020

Precizní práce a podnětná práce, u které mám pouze pocit, že se trochu minula názvem. Nejprve je zde naformulován pojem suverenity a výjimečného stavu, aby v další části oponoval svým názorovým oponentům (např. Kelsenovi). Trochu jsem zmaten z třetí kapitoly, u které si nejsem jistý, zda Schmitt s politickou teologií jako takovou souhlasí, nebo nikoli. Kapitola čtvrtá je ovšem nejlepší, nekompromisně zde demaskuje liberální politiku a dokazuje nutnost suverenity, byť já, na rozdíl od něj ji nechápu v Hobbesově duchu.

1 27.12.2019

Celkem ucházející, byť poněkud disproporční dílo, což je ovšem dosti logické, vezmeme-li v úvahu, že Portugalsko bylo ještě donedávna pro našince dosti neznámou zemí. Přesto si myslím, že ani ne 250 stránek je až smutně málo na postižení kompletní Portugalské historie. Na druhou stranu, mám pocit, že Klíma je sna jediný náš odborník na tuto nepochybně velmi zajímavou zemi který píše v češtině, a člověk, který se o tuto zemi začne zajímat nemá moc přes koho jiného. Tedy jako úvod do problematiky vhodné. Zajímavé je porovnat autorův postoj k salazarismu z poloviny 90. let (Estado Novo špatné), byť napadá i levičácké excesy po Karafiátové revoluci, s tím jak píše v knize Salazar, tichý diktátor (uměřený obdiv). Docela pozoruhodný posun.

2 26.12.2019

Určitě velmi přínosná kniha, zejména z toho ohledu, že o "Moravismu" opravdu ještě nic moc nevyšlo, maximálně sekundárně, v pracích se širším záběrem, a přitom šlo v určité době o dosti vlivný politický proud. Jde však o dílko dosti útlého, které se navíc zabývá relativně dlouhým obdobím, přičemž projednávání je zde o tomto fenoménu dosti rovnoměrně. Z mého pohledu by tak mohlo být o něco více pozornosti věnováno období, kdy byli moravisté poměrně vlivní, nebo třeba osobnosti Boleslava Bárty.

13.12.2019

Jedním slovem nádherné. Až bude potřeba, zase se k ní vrátím.

12.12.2019

Kardinál Sarah je muž hluboké víry a hluboké lásky k Bohu, to je jisté. Jeho postřehy a výklady o tichu, ale nejen o tichu, jsou v mnohém inspirativní a určitě toho mohou mnoho nabídnout. Musím však říct, že místy jsem měl trochu pocit, že ten výklad je až příliš ukotvený v kartuziánské spiritualitě a dosti nedosažitelný (v maximální míře) pro běžného člověka.

2 10.12.2019

Za mě o něco lepší, než první díl. První polovina není tolik zmatená jako minule, nepochybně je zde předpoklad, že Sana už přeci jen trochu známe, ani tolik utahaná. Nejspíš to souvisí s lepším spádem knihy, který je nepochybně dán tím, že je také o něco kratší než první díl. Je zde možno o něco lépe vysledovat linku vyšetřování, tedy aspoň to, jak se Sano postupně doptal téměř až k závěrečnému odhalení. Proti prvnímu dílu už se nám tu začínají rýsovat i další postavy, což je rovněž pozitivní. Naproti tomu dosti to sráží podle mě hodně zbytečná postava Aoi, jež je na to, jak malou roli nakonec hraje, věnováno až příliš mnoho prostoru a celkově je to postava dost umělá. Nemám pocit, že by tady bylo nějak moc sexuálních scén obecně, zato mám pocit, že jednu homosexuální si autorka až příliš vychutnala. Mě spíš znechutila. Byť mám obavy, že to nebude daleko od pravdy.

2 27.11.2019

Opravdu pěkná kniha, která člověku může mnoho přinést zejména svým širokým záběrem, který spíše než že by přinesl ucelené informace motivuje k tomu, aby se člověk o myslitele, kteří ho zaujali, dále zajímal. Což se pojí i s přehledností vysvětlovaných myšlenek. Problémem je dosti selektivní a výběrový přístup, kdy jednostranně dominují liberální a levicově liberální autoři (stačí jen porovnat osobnosti zařazené pod liberalismus, vůči tuším třem, kteří jsou označení za konzervativce), přičemž o významu některých zařazených osob mám i pochybnosti.

18.11.2019

Kniha, která je opravdu, jak ostatně píší autoři v závěru, míněna vážně. Podrobně podrobný popis toho, jak se Japonsko jevilo dvěma Čechům, kteří v něm žili ve třetí čtvrtině minulého století. To, co považují za podstatné, své dojmy, zážitky, poznatky, to vše sem zapsali a podělili se o to se čtenářem. Potud není co vytknout. Nesmírně otravně působí jejich ideologické "ťavky", které nevím jestli jsou úlevou době, nebo ne. Pokud ne, přinejmenším některé si mohli odpustit.

4 13.11.2019

Co určitě nelze autorovi upřít, tak to je mistrovství slova. Opravdu, je to neobyčejně čtivé, lehké, čtení jde samo od sebe. A vtáhne do děje. (Nemenší poklonu si tedy zaslouží překladatel.)

V čem je tedy problém? Právě že v tom, že když jste uprostřed té skvělé jízdy, začnete mít pocit, že kloužete tak trochu po povrchu. Možná skutečné Rothfussovo mistrovství tkví v tom, napsat knihu (knihy), kde se v podstatě nic nestane. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale skutečně, děj se ponejvíce hýbe na začátku a k závěru. Někde mezi tím si člověk říká: O co tu vlastně jde?

To je ještě posíleno tím, že čtenář vlastně všechno vidí skrze hlavní postavu. Což samozřejmě vede k silné identifikaci s ní, bohužel, alespoň pro mě, je Kvothe hrdina samolibý a sebestředný. I jeho "slabší chvíle" tady vlastně slouží k ukázání toho, jak velkým je. Přitom, mám pocit, že v klíčových okamžicích prostě zasáhl nějaký osud, který ho popostrčil, není to důsledkem jeho mimořádných schopností.

S tím souvisí i to, že zákonitě ohledně všech a všeho ostatního se dosti klouže po povrchu. Nečekejte drobnohled postav a prostředí, jako u některých jiných fantasy. Tady většinou slouží jenom jako stafáž hlavnímu hrdinovi a i u těch, kde by se to přímo nabízelo, se toho o nich příliš nedozvíme, protože buď jsou to postavy mimořádně "tajemné" (že, Denno) nebo tak trochu blázni (zdravím mistra Jmenovače).

Chvílemi ta kniha velice baví, chvílemi jsem měl chuť ji zahodit, a udržel jsem se pouze silou vůle. Pokud dám šanci druhému dílu, tak za nějakou dobu. To vše s vědomím, že zase tak špatná není. Přinejmenším po stylové stránce. Na druhé straně, zcela určitě je přeceňovaná...

7 02.11.2019

Není to žádný rozmáchlý děj ani komplexní vyprávění. Celá kniha v podstatě stojí na charakterem, které sice nejsou nijak zvlášť oblíbené, ale čtenář se s nimi může jakž takž identifikovat a projít s nimi onou pohnutou dobou. Což, myslím, na knihu takovéhle délky je dobrý výkon.

1 29.10.2019

Je znát, že to nepsal profesionální historik, ale o to víc lze ocenit skutečnou nestrannost, jíž se autor, který sice píše o dost možná nejtemnější kapitole japonských dějin, ale na němž je také znát, že má Japonsko rád. Stejně jako lze ocenit znalost problematiky i čtivý styl. Samozřejmě, jsou tu místa, která autor vytáhl do popředí na úkor jiných, třeba bitvu v Leytském zálivu, ale to je asi u knihy tohoto rozsahu pochopitelné. Navíc, je třeba podotknout, že je zde snaha to zasadit do celkového rámce japonských dějin od druhé poloviny 19. století do konce války. Jedná se tak o ojedinělou knihu o moderních japonských dějinách v češtině. A nakonec, v příloze najdete i ústavu Meji (stejně jako ústavu současnou), kterou si také v češtině jen tak nepřečtete.

1 23.10.2019

Dobré jako naprostý úvod do problematiky. Z tohoto důvodu to může být opravdu a zejména prospěšné pro polského čtenáře, což je ostatně také původním cílem této knihy. Co se týče Čecha, tak je to složitější. Na jedné straně lze nepochybně ocenit vervu, s níž se cizinec do téhle, natolik "české", problematiky vložil, stejně jako pečlivost, s níž si vyhledal nejrůznější průzkumy a sčítání. Jako určitá syntéza to tedy obstojí. Ovšem nelze si nevšimnout, a pevně věřím, že je to dáno autorem, že citace autorů jsou dost jednostranné a povrchní, což jednak vyplývá ze snahy o co největší zobecnění, jednak jejich výběrem (pravděpodobně nejčastěji je zde citován Tomáš Halík). Například je zde v jádru celistvě, byť nikoli otevřeně, přejímána teze o době temna, a implicitně je zde naznačováno, že za většinu toho, co u nás katolickou církev potkalo, si vlastně může sama. Což samozřejmě při hlubším proniknutí do tématu neobstojí.

18.10.2019