annihilation komentáře u knih
Kniha popisuje příběh Billyho Pilgrima, který se jako zajatec dostal do Drážďan, kde úplnou náhodou přežil jejich nechvalně známé bombardování. Po tom všem začne tvrdit, že ho unesli mimozemšťané a že cestuje časem tam a zpátky, takže ho mají všichni za starého labilního blázna.
Je vždy těžké nějak popsat Vonnegutův příběh, ale stejně je víc důležité soustředit se na myšlenku. Tato kniha je vázána na autorův zážitek, kdy opravdu za 2. světové války pracoval v Drážďanech na jatkách a zažil celou tu hrůzu spojenou s nálety. Samozřejmě že je kniha plná kritiky války jako takové a Američanů právě za bombardování Drážďan. Dále se klasicky zamýšlí nad životem a to vše podává svým stylem plným černého, avšak velmi chytrého, humoru.
Jde o skvělou knihu zabývající se lucidním sněním – autor je v tomto oboru průkopník, sám vedl výzkum, který luciditu prozkoumal a prokázal a všechny tyto věci zkoušel především sám na sobě, takže ví, o čem mluví a dokáže to popsat. Zabývá se zde tím, jak lucidní sny vznikají, jak je navodit a především jak je využít. Věděli jste, že se tato metoda dá využívat nejen k sebepoznání (a i následnému smíření se sebou samým), ale také v boji proti fobiím?
Jelikož jde o celkem novou publikaci, výzkum je více celistvý a také přesnější – například Freud dříve neměl takové možnosti, jaké jsou teď a vycházel hodně ze spekulací a domněnek. Pokud vás toto téma zaujalo, vřele doporučuji – kniha je velmi čtivá i pro laika, dokonce i zábavná (což je u odborných knížek příjemná změna) a dozvíte se spoustu zajímavých a užitečných věcí. Jediné, co bych vytkla je, že se nezabývá žádnými negativními (ať už psychickými či fyzickými) účinky, ale možná to je schválně.
"Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech."
Často se první sloka Máje učí na školách nazpaměť, ale já si kladu otázku - proč? Říká nám tato sloka něco o básni? Takto vytržená může vyznít jako pouhá oslava přírody, do které zapadá člověk a jeho idea naplněné lásky. Avšak v Máchově díle je motiv přírody použit přesně naopak – krásná nespoutaná krajina je zde kladena jako tvrdý kontrast s lidským utrpením a bezmocí. Někdo by mohl namítnout, že sám autor v doslovu podává vysvětlení, že jde o oslavu krásné májové přírody, zcela zřejmě však tento doslov napsal jen proto, aby dílo bylo vůbec vydáno.
Kontrasty jsou právě jedním z hlavních motivů a východisek Máchovo díla. Balancování mezi životem a smrtí, jemná jarní příroda a depresivní představa popraviště,"na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Mácha rozevírá hlubokou propast mezi lidskou individualitou a společností, uměním a reálným životem, rozdíl mezi sněním a krutou skutečností. V některých dílech bývá souboj polarit nutností, která vede ke smíření, avšak u Máchy ústí v pocit nedostatku. Přesto jsou protipóly neodmyslitelně spojeny. I přes cenu nekonečné bolesti.
Nutno dodat, že jako silný symbol se v tomto díle jeví země. Země v Máji figuruje nejen jako kontrastní příroda, ale i jako počátek a zároveň konec: "Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou", země je podstatou tvoření a ničení, života a smrti.
Autor se v tomto díle dotkne otázky, jestli existuje i něco po smrti. V posmrtný život nevěří, snad ani nedoufá. Smrt je totiž ponurý cíl, má v ní dojít k završení temného života každého jedince.
Dílo provází jakási životní cesta, která končí tragicky. Ke konci básně jako by se Karel Hynek Mácha vtělil do zlého lidského osudu, pomocí ich-formy se najednou stává součástí příběhu; přebírá bolest na svá bedra. Tímto jako by se sám stal romantickým hrdinou. Strhne čtenáře svou upřímností. Ten je nucen pochopit, že jde o ryzí formu umění, protože vychází přímo z básníkova nitra.
Šílenství je kniha, jejíž povídky nahlodávají mysl a probouzejí úzkost v její čisté podobě. Psány jsou velmi čtivou formou, vždy jde o až téměř jednoduchý mystický příběh, který se rozuzlí až na úplném konci. Nejzajímavější jsou asi postavy - vždy naprosto psychicky choré a zahalené tajemstvím a především depresivní úvahy, které vám pomohou nahlédnout hlouběji do autorovy duše a pochopit, proč si vzal život již ve svých pětadvaceti letech.
"Jsem zlatá dýka, jejíž čepel se ztupila.
Má duše je štíhlá – jen se vymrštit. Jen mé tělo je těžké. Duše mi vězí v síni.
Tváří v tvář strachu nejsem zbabělec. Zbabělý jsem jen vůči sobě. Ach! Kdybych tak byl krásný…
Sám se stydím, jak velký si připadám.
Jsem tak velký, že svá tajemství mohu svěřit jen sobě.
Nikdy jsem necítil obavy. Vždycky jsem cítil chlad."
"Ve skutečnosti totiž čas už nemá žádnou moc nad těmi, kdo prožili okamžik, v němž se soustředil celý jejich život. Nic už nás nezabolí, dosáhlo-li naše utrpení nejvyššího stupně. Nic už nás nerozechvěje, otřáslo-li námi nejvyšší vzrušení. Tento vrcholný moment ovšem pocítí málokdo. Kdo jej jednou prožil, je pak buď zaživa mrtev jako já, nebo – pouze – hluboce rozčarován a nezřídka končí sebevraždou."
Blake většinou píše velmi krásně, ale zde mám bohužel pocit, že kvalitu jeho dílu velmi snížil překlad - když se někde objeví nějaký volný verš, hned to zní mnohem lépe.
Povídkové knihy, ač spojené jedním tématem, pro mě byl vždy problém popsat, především proto, že každá z nich probouzí v člověku úplně jinou emoci, vyvolává jiné vzpomínky a úvahy. Bohumil Hrabal vám umí svými krásnými slovy navodit jakýkoliv pocit – rozhoupe vás nostalgií a za malou chvíli přenese do veselé nálady, to vše aby vám pak naservíroval čistý smutek a ten opět nahradil něčím, co vás pohladí na duši. Mám pocit, že jeho knihy jsou skvělé i z důvodu, že jsou psané česky a jsou naší mysli o něco blíže. Upřímně lituji všech překladatelů, kteří se jeho knihy snaží převést do jiných jazyků – to musí být teprve oříšek.
Nejvíc se mi asi líbil příběh s názvem Diamantové očko, byl totiž naplněn jistým druhem radosti z žití, kterou mají asi jen…pábitelé? Zaujal mě již úvod (a následovné použití v povídce), kdy autor dokázal vtisknout poetičnost běžné věci:
Některé skvrny
Nelze vyčistit
Bez porušení podstaty látky
(lísteček z chemické čistírny)
Celý poutavý příběh vypráví Bromden – je zavřený v ústavu pro duševně choré, kterému „vládne“ despotická sestra a pacienti jsou zde zcela zbaveni jakékoliv mužnosti a naděje. To vše je ale silně nabouráno po příchodu Randela McMurphyho, který se nechal hospitalizovat místo toho, aby podstoupil nucené práce na farmě, a nehodlá se podřizovat nesmyslnému systému na ovládání lidí. Se sestrou a jejími pomocníky začne vést velmi chytrý boj, kterým podkopává jejich autoritu a pacientům zase vrátí touhu, která jim tak scházela.
Většina jistě zná výborné Formanovo filmové zpracování, ale jako to tak bývá, film se nikdy nemůže vyrovnat knize, protože nedokáže ztvárnit spoustu myšlenek. V tomto díle je skvěle popsán vývoj postav a ich forma „Náčelníka“ celému příběhu dodává jisté kouzlo – především pro jeho psychotickou představivost a vnesením obrovské lidskosti do příběhu, který kritizuje její násilné potlačování.