annihilation komentáře u knih

Lanegan byl vždy ten typ hudebníka, který neřekne ani o slovo navíc. Nikdy se neupínal na otřepané fráze, kterými by hovořil ke svým fanouškům a v rozhovorech se málokdy zmiňoval o svém soukromí. Jeho krédem byla hudba a jen hudba – a jakákoliv jiná promluva nebo zmínka byly zbytečné. Skutečnost, že se vůbec rozhodl vydat knihu o své minulosti, byla proto pro všechny obrovským překvapením.
Sing backwards and weep má dvě roviny. Jednou z nich je šílený soubor příběhů jak vytržených z Welshova románu - drogy, alkohol, promiskuita, násilí, týrání, bezdomovectví, psychické obtíže a řada trestných činností navrch. Tou další je fakt, že nejde o vymyšleného antihrdinu své doby, ale o skutečného člověka z masa, kostí a bolesti. S tímhle faktem budeme konfrontováni po celou dobu vyprávění.
Máte chuť se smát, když někoho napadne vyfouknout crackový dým do záchodu v letadle? Máte pocit zadostiučinění, když se nejprotivnější žena na světě napije vody s příměsí krve? Máte namále, protože si barvitě představujete abstinenční příznaky v podobě černé gastroenteritidy? Skoro. Skoro vás to vtáhne a chcete se smát, zašklebit se znechucením, významně si poklepat na čelo. Kdo proboha vytvořil takovou literární postavu? A to je právě to nejlepší -zamrazí vás z toho - nikdo. Je to právě Mark Lanegan, kdo vám odříkává svou pokoutnou historii a nebojí se jít až na krutou dřeň. Za vším tím ubohým chováním nemocného muže se skrývá obrovská bolest odnepaměti nemilovaného a závislého člověka, který nějakým zázrakem vždy všechno (a tak trochu omylem) přežil.
Přežil, ale aby nežil. Aby přežíval napříč tomu, že ztratil všechny, na kterých mu kdy záleželo. A právě tato nepředstavitelná tíha nám pomáhá pochopit, jak je možné, že všechna jeho tvorba působí tak silně a opravdově. Protože je. A tohle procházení se po poli vzpomínek se rozdělilo vedví a přelilo se do spousty úžasných (a teď i čitelnějších) písní na albu Straight songs of sorrow a dohromady tak vytvořilo ten nejpodivnější umělecký diptych.
A nakonec přichází klišé - ale pokud je klišé skutečné, vadí to něčemu? – v momentě, kdy všechna ta čerň vyprávění dojde do okamžiku absolutního vykoupení a sebepřijetí, zjistíte, že to byl jediný možný způsob, jak ji uzavřít a snad nikdy se k ní nevracet.

8 25.11.2024

Věřím, že když je poeta mrazivě upřímný, pocity neuchopitelný a jde hlouběji, než na dřeň, jeho opravdovost a talent rozpoznáte při čtení první básně. Tyto verše jsou neotřelé, děsivé a hrají hru samy se sebou a překonávají se slovy. Majakovskij je plný magie, magie nečlověčí.

"...A můj strach
chytnul se nebe cípu
a snaží se
spasit jak parník požárem stižený.
Do ticha bytů,
k lidem na smrt bledým,
stooká záře z přístavu teď letí.
Tak výkřik
ten poslední,
o tom, že hořím, křič do všech staletí!..."

1 05.09.2024

Ukázková oscilace kolem všudypřítomných témat - neprolínání těla s duší, mocnářský vztah matky s dcerou a fatální interpretace chování ostatních - už působí vyčpěle. Na sto padesáti ubohých stránkách prosvítá silné téma, které se cyklí samo v sobě jako fraška a dává čtenáři jasně najevo, že se mu do rukou dostal generický Kunderův román, od kterého sice může čekat silnou prozaickou úroveň, nikoliv však orgastické vyvrcholení dokončeného díla, které převyšuje samo sebe a pokaždé se nutí ptát na nové otázky.

1 05.09.2024

Publikace by mohla nést název "Runy: učebnice pro první stupeň základních škol". Ne že by v ní byly přímo chyby, ale je absolutně plytká, chybí jí oduševnělost a jakýkoliv náznak přesahu. Tím, že je doplněna o autorčiny osobní obřady, které se vágně snaží maskovat za psychomagické rituály, úplně ztrácí zbytky serióznosti. A to vše je zaobaleno do příšerného vydání od Fontány. Škoda času - Josef Veselý vám o runách poví víc a stačí mu to na čtrnáct stránek.

26.05.2024

Kdo by byl řekl, že hlad a žízeň budou tak příjemným překvapením. V první řadě musím zmínit fakt, že se po dlouhé době konečně setkáváme se spisovatelem, který opravdu umí psát povídky a nebojí se při jejich tvorbě experimentovat, měnit způsoby literárního provedení, vybočovat z žánru, inteligentně slučovat konkrétní s abstraktním a navíc všechny (?) tak neotřele propojit. Oceňuji formu, která nezůstává jen u krve a tupého napětí, ale překonává samu sebe v existenciálním strachu a všudypřítomné nevyhnutelnosti.

3 31.12.2023

Kapající voda nevydlabává kámen silou, ale trpělivostí. A tahle voda vás za sedm set stran bílého šumu trpělivě ubije. Neumím si vybrat, co je horší: Vyumělkovaná angažovanost, na kterou mohou všichni jen kývat, nebo plytký příběh lacině stvořené hlavní postavy? Únavné pasáže psané v korespondencích či mdlých článcích, nebo nepřirozenost prostředí románu a vedlejších postav? Nebo jen fakt, že se tenhle brak skrývající se za tunou pozlátka donutíte přečíst až do úplného konce?

Pokud mám z této knihy vybrat autorův nejlepší počin, bude to jasně předmluva a doslov. Ta sebeironie jako by z nich čišela. Spousta úspěšných romanopisců už povídky nepíše - asi že už to neumí. A také k nim nepíší vysvětlivky - asi že to značí, že povídky nebyly kvalitní. Vím, že se Stephen King rád pohybuje na hranici braku, možná i to činí jedním ze světově nejpopulárnějších spisovatelů, ale nebojí se překvapit dobrými nápady, uvěřitelným popisem postav a nečekanými zvraty. Tady své čtenáře překvapí třinácti paskvily. Třeba nejvíce vychvalovaný příběh "N." není nic jiného než špatně vykradený Lovecraft (Cthun? Vážně?), kterému natolik chybí spád, že se musí skrývat za obsedantně kompulzivní poruchou, naproti tomu "Němý" je přímočaře nudné a předvídatelné vyprávění, zatímco "Pekelný kocour" se nezmůže na nic jiného, než na fádní nechutnost. Potenciál asi mohl být jedině v povídkách "Rotoped" a "Předplatné New York Times", ale King ho přímo královsky zabil. "Just after sunset", jak je nazvaná sbírka, je více než příhodné. Tohle je tma a ticho, které si nezaslouží váš čas.

1 31.10.2023

Vy zblblí aristokrati,
vy zpuchřelí měšťáci,
vy vzdělanci,
vy šťastlivci, dostal se vám do rukou dramatický poklad!

1 10.08.2023

"Poslouchej ptačí zpěv!
Všichni ti ptáčci
umřou!"

Kerouac je zábavný hovado, ostatně jako vždy.

16.08.2022

Konečně někdo propojil téma hermetismu a výtvarného umění. Konečně se někdo zamyslel na tím, že tento druh literatury chybí. Konečně tento nápad někdo docenil a na vydání mu dal mu veliký rozpočet, takže mohla konečně vzniknout barevná přehlídka okultních obrazů v plném rozlišení. Jak se tohle může ve finále nepovést? Po těchto všech světlých momentech se S. Elizabeth zmohla jen na krátkosáhlý článek uměle natažený do několika pasáží. I přes spoustu nepřehlédnutelných znalostí a neotřelých myšlenek její dílo působí neuceleně, nic neříká - a co musím nelibě podotknout - úplně mu chybí závěr. Citace jsou bolest pro oči. (A má s tím problém většina autorů - kéž by si vzali příklad z Umberta Eca!) Proč se zaměřuji na popis díla, které neuveřejním a běl (čerň) prázdných stránek místo toho vyplním díly jiných autorů, respektive uměle našroubovaných autorek? Tímto tahem je kniha místo stmelení rozervaná na část obrazovou a na část textovou - stávají se z ní dvě díla figurující v jednom, která ztrácejí podstatu - a to jen proto, aby zůstala skryta myšlenka, že kdybychom separovali obraz a text, získali bychom velmi podnětný nápad na uměleckou výstavu a v textu konečné nic.

16.08.2022

Mám jen jednu otázku: Když nechceš své poznatky doopravdy sdílet, proč píšeš knihu?

2 27.08.2021

Peter Heinz Feist napsal další z průměrných životopisů, které nám umělce mělce představí, ale neodváží se vyslovit něco tklivého, ba dokonce ani odporného - drží se své roviny a nedosáhne dál než na úroveň referátu. Vypráví o datech a všedních životních událostech, o motivech a malířově posunu. Byť se opírá o barevné konstelace a období spousty zlomových momentů, vyznívá šedě a fádně. Nutno dodat, že se nikdo neobtěžoval po sobě vydaný text přečíst, natož o jeho korekturu. Možná by bylo lepší knihu nečíst, ale jen v ní listovat. Možná by bylo lepší ji ani nevydávat a raději se vypravit něžného Renoira prozkoumat do útrob galerií.

6 16.06.2020

Traduje se o lásce na první pohled. Jak byste řekli lásce, když někomu propadnete po přečtení první básně?
Plath.
Styl její poezie neútočí na hlavu, kde by nechal vyvstat některou vzpomínku a pomohl vám docílit toho konkrétního pochopení, kterého lze dosáhnout jen skrze umění, ale ostře útočí na duši - otevře ji, roztrhá a nechá ji pulzovat slovo po slově jako zápisky prapodivného minulého či budoucího života, který je vám na hony vzdálený a přitom váš. Proč vás tak zaujaly tyto verše? Pro svou malebnost, poetičnost, temnotu, křehkost? Především pro opravdovost.

"Rázuješ sloupořadím mého nóbl domu,
vzteky se neznáš, ničíš girlandy plodů,
i bájné loutny a pávy, cupuješ síť
způsobných mravů, jež oddalují smršť.
Honosný řád zdí leží v prachu; jen krkavci
krákají nad těmi troskami; z tvých očí srší blesky
a v jejich zášlezích se kouzlo vytrácí
jak čarodějnice, co prchá z hradu těsně před rozbřeskem.

Přes zpřelámané sloupy je vidět na skaliska;
hrdinně se tyčíš v kabátu a kravatě, já v tichu
pózuji: v řecké říze, s vlasy do uzlu jak Psýché,
jsem tebou jako uhranutá. Hra se nám zvrtla v drama:
když náš zchátralý dům postihla tahle spoušť,
jaký rituál slov spraví to, co vichr zlámal?"

8 15.02.2020

Werther je vším, čím nechcete být, pokud jste nešťastně zamilovaní. Nemůže za to fakt, že jste ten příběh už tisíckrát slyšeli, ale marné doufání, že po tisící prvé přinese nějaký nečekaný prvek, byť už jen ve formě slov, kterými k vám hovoří. Místo toho však Goethe stvořil jednoho z nejnudnějších hrdinů, se kterým odmítáte soucítit, protože není nic víc než neschopný ubožák bez kousku cti a odvahy, který se jen koupe v hektolitrech patosu a sebelítosti. A pokud dílo přečtete celé, tak jen proto, že se nemůžete dočkat momentu, kdy se konečně zastřelí.

Arthur C. Clarke je snoubením inteligence, vzdělanosti a skvělého přednesu, stejné jsou i jeho příběhy. Pokud se někdo jeho knihy bojí otevřít, protože si pod nálepkou "sci-fi" představí elaboráty o uspořádání kosmických raket, nejenže se neuctivě plete, ale především přichází o velmi trefně zpracované charaktery postav zmítajících se v nadčasových příbězích s nevypočitatelným koncem. (I pro překvapivou gradaci nejvíce oceňuji povídky "Devět miliard božích jmen" a "Všechen čas světa")

3 11.04.2019

Co je ideálem knihy o umělci? Dozvědět se něco (nového) o jeho životě, tvorbě a motivech, neméně pak možnost si díla prohlédnout a posoudit. Tato publikace splňuje jen druhý požadavek - je kvalitně potištěná mnoha nádhernými reprodukcemi, které jsou vždy doplněné o triptych z výřezů díla. Ale promluva, která má barevnou stránku doplňovat, působí jako útržky prezentace od někoho, kdo si o svém čtenáři myslí, že nepojme více jak tři řádky slov na stránce, což má za důsledek fakt, že je text nesouvislý, působí nudně a nezapadá do kontextu ilustrací (je profesionální mluvit o díle, které se nachází na jiné straně a nedat k němu alespoň odkaz?). Kdyby stať o Munchově životě nebyla nesmyslně rozkouskována, ale uvedena v grafické publikaci jako úvod/závěr, mohl by tento svazek fungovat jako celek. Ale to by pak na první pohled bylo znát, že je povrchní, neinovativní a omezená. Doporučuji tedy jen pro Muncha samotného - jeho talent má šanci vyniknout.

6 07.06.2018

Na divadle působivá, na papíře ještě více. Proč nezobrazit chatrnost lidství právě na životě hmyzu? Proč neudělat složité jednoduše? Proč se vůbec nenamáhat s propojením dějových linií? Vždyť hra funguje tak, jak byla míněná. Je roztěkaná, podivná, směšná, trpká, ironická, trefná a obludně prozíravá. A kdy vám naposledy dala kniha možnost volby vybrat si, jaký konec si zaslouží(te)?

7 31.03.2018

Z proklatě dobrého k zatraceně špatnému. A proč? Je snad hranice mezi geniální satirou a brakem tak tenká? Bývala. Tohle je moc. Ne moc drsné, ne moc vtipné, ne moc přehnané, prostě moc hloupé. Chvilkami pobaví, většinu času jí při čtení chcete odhodit (nebo s ní Palahniukovi něco přiskřípnout - no co, navedl vás!). Škoda zabitého potenciálu.

"Maluji jen to, co vidím, a ne to, co by rádi viděli ostatní." Ano, o Monetovi se píše samo - pro jeho výraznost, osobitost a ne vždy kladně přijímanou originalitu. I proto je tento odborně psaný životopis poutavý, čtivý a rádi se k němu vrátíte. Publikaci doplňuje obrazová část, nad kterou se jistě rozplyne (nejen) každý milovník umění - protože, buďte upřímní i vy, kterým barevná plátna nic neříkají, Monet nakonec svými tahy štětce a intuitivním výběrem barevných kompozicí zaujme každého. Takže ano, kniha obsahuje kvalitní textové pojednání i řadu výtečných vyobrazení malířových prací. Co ale nedává žádný smysl, je fakt, že jedna část nekoresponduje s druhou. Díla zmiňovaná v Tetivově textu nejsou (až na pár výjimek) k nalezení v obrazové příloze, což je nepříjemný důvod, který dokáže bravurně pokazit dojem z celé knihy - její celý koncept nedává smysl.

6 04.09.2017

Popsat konzistentně zlomy v českém výtvarném umění za více jak posledních sto let? Jak to (nás) asi tak provést? Musí být neuvěřitelně těžké složit dohromady tolik do sebe nepasujících dílků, ale jak se dozvíte, lze to udělat s obrovskou grácií. Proč hovořit o umění nudně, když je možné naprosto rozbořit koncept jakékoliv encyklopedie a hravě smazat hranice mezi vědomostmi a kreativitou? Tato kniha je psaná šíleným textem, doplněná trefnými parafrázemi známých děl, smutné a nostalgické vzpomínky vám vykreslí v komiksech, ke slavným dílům nepřidává rejstříky, nebojí se humoru a všechny události spojuje do pozoruhodně fungujícího a netradičního celku. Tím, že tuto publikaci vytvořili umělci, se jim z ní podařilo udělat samostatné umělecké dílo. A tím je jiná a tak výtečná. Přiznejte si to - je to žlutá vrána mezi všemi černými ovcemi.

8 11.07.2017