annihilation diskuze u autorů

Burroughs je feťák. Jo a taky teplouš. ♥

Když se řekne jméno Jaroslav Seifert, každému se vybaví Nobelova cena, bohužel málokomu už jeho překrásné básně. Seifert byl člověk s nezměrným talentem a je patrné, že při hledání veršů nahlížel hluboko do svého nitra a na papír je pokládal spolu s duší. Ať už píše v rýmech nebo volně, ať už píše o ženách, o mamince, o válce, bolesti, nebo umírání, vždy je v nich přítomná ryzí láska. Láska k umění i umělcům, láska k člověku i všem lidem, láska k lásce samotné. Slova jeho poezie jsou propojením lidskosti, neúprosnosti času, trápení i vykoupení.

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

Charles, můj miláček, nejprokletější ze všech prokletých. Jeho verše mi při prvním přečtení sebraly dech a doteď mi ho nevrátily. Mezi ostatními básníky vždy vyniká, má v sobě totiž nějaké ohavně krásné (či krásně ohavné?) kouzlo, kterým dokáže rozdmýchat lidskou fantazii do zrůdných obrátek a něžnou symbolikou ovládnout čtenářovu duši.

Nepřítel

Má mladost nebyla než samý déšť a sníh,
že slunce pro mraky jsem sotva uviděl.
Mám sady - bouřky však, jen bouřky žaly
v nich
a ovoce, ach, to jsem nikdy nesklízel.

Tak znenadání jsem se setkal s podzimem
a bylo třeba vstát a zanechat a jít,
jít znovu dobývat tu zaplavenou zem,
kde díry veliké jak hroby bylo zřít.

Ale kdo řekne mi, že květy, o nichž sním,
z té mokré hlíny kvést já ještě uvidím
a že v ní naleznou svou starou sílu zas?

Z života ujídá nám bolest, hlodá čas,
a nepřítel, jenž spí, ó srdce, u tvých bran,
z té krve vyrostl, jež ubíhá mi z ran.

Poe je pro mě jedním z nejmilejších spisovatelů i proto, že se nemohu rozhodnout, jestli mám radši jeho prózu nebo poezii. Upřímně mě velmi překvapilo, že byl tak moc talentovaný v obou těchto odvětvích a v každém z nich rozvíjel jiné myšlenky.
Dle mého názoru svými povídkami dokázal předčit dobu a doposud se mu většina autorů nevyrovná. Dokáže rozvinout detektivní příběh založený na dedukci a naprosto vás uchvátit a rozpohybovat vaše mozkové závity, v jiném vyprávění zase strhává vaší obrazotvornost k úzkosti a temnotě. Jeho básnická tvorba je zase velmi niterní, s nádechem mystična a melancholie. Jeho nadčasovostí a nesmírným nadáním si mě naprosto získal.
Jediné trochu nepochopitelné je pro mě časté srovnávání s H. P. Lovecraftem. Oba patří k mým největším oblíbencům, avšak mám za to, že jejich próza je velmi odlišná a citlivý čtenář by měl být s to jí rozlišit - ač jsou zaručeně oba nepřekonatelní ve svém hororovém oboru, jejich náměty i podání spočívají jinde. I když, na druhou stranu mě vlastně moc těší, že jsou v současné virtuální době tak moc oblíbení a to i napříč generacemi.

--------
Alone

From childhood's hour I have not been
As others were; I have not seen
As others saw; I could not bring
My passions from a common spring.
From the same source I have not taken
My sorrow; I could not awaken
My heart to joy at the same tone;
And all I loved, I loved alone.

Then- in my childhood, in the dawn
Of a most stormy life- was drawn
From every depth of good and ill
The mystery which binds me still:
From the torrent, or the fountain,
From the red cliff of the mountain,
From the sun that round me rolled
In its autumn tint of gold,
From the lightning in the sky
As it passed me flying by,
From the thunder and the storm,
And the cloud that took the form
(When the rest of Heaven was blue)
Of a demon in my view.

Upřímně - nikdy jsem nečekala, že mě může někdo z ruských autorů, kteří mi vždy přišli svým myšlením něčím vzdálení, takto zaujmout. A pak jsem narazila na Démona, který mě naprosto okouzlil a přes něj jsem se dál a dál dostávala k dalším básním, které tento talentovaný spisovatel za svého krátkého života stihl napsat a nezbylo mi nic jiného, než ho všem doporučit. Také se mi nelíbí vše - hlavně takové ty oslavy krajiny v Rusku a podobné věci, které se asi od zástupců romantismu očekávaly, ale v jeho díle se dá určitě nalézt velká spousta kvalitní a přemýšlivé tvorby.

"Na jaře, kdy se ledy hnou
a plují řekou neklidnou,
kdy místy holá země vnadí
svou černí louky budoucí,
kdy pole teprv čeká mládí
a mlha se v nich převrací,
má to v mé nahé duši snadné
to neblahé zlé tušení,
dívám se, jak příroda mládne,
a zda je mládnutí jen v ní.
Ruměnec, nedotčené rysy,
to všechno bere čas a jde,
a ten, kdo tolik trpěl kdysi,
už lásku v srdci nenajde."

Už když se podíváte na Lovecraftovu fotografii, musím vám být naprosto jasné, že jeho příběhy budou oplývat duševně chorými postavami a nebudou končit šťastně. Po přečtení jeho životopisu jsem si myslela, že si na něj vytvořím nějakou averzi, ale i přes ty všechny věci se kterými nesouhlasím je to pořád jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec. Líbí se mi jeho přístup ke psaní - vezme nějakého chudáka, kterého nechá objevit něco tajemného a špatného, cítíte, že to s hlavním hrdinou dopadne špatně a že to ví i on sám a i přesto se vrhá dál do příběhu, který je načrtnut tak, aby povzbuzoval vaši fantazii a obrazotvornost, protože každé zlo a každý hnus je pouze ve vaší hlavě, autor vás k němu pomalu vede, ale nikdy ho nevysloví. Po zaujetí příběhem už si začnete domýšlet konec, to ano, a věřím, že se mu často velmi přiblížíte, avšak nikdy se nedá uhodnout celá ta gradace, ten finální strach. A právě to na něm velmi oceňuji - pohrál si s krutou myšlenkou ze strachu z neznáma jak jen se dalo a nedivím se, že je jeho Necronomiconem dodnes fascinována spousta lidí.
Kdybych si měla vybrat z nejlepších, asi bych označila povídky: Divák, Stín nad Innsmouthem a Hudba Ericha Zanna.

Krchovský je hrozně zvláštní osobnost. Na jednu stranu jsou jeho básně oplzlé a nechutně zvrhlé, na druhou jsou velmi niterní, smutně vtipné a teskně dekadentní. Já sama ho řadím mezi nejlepší české básníky, navíc po zhudebnění jeho básní s kapelou Krch-off i mezi nejlepší hudebníky. Líbí se mi, že pořád jede ve svých starých tmavých kolejích poety a přes to vše působí velmi příjemně a lidsky.

Drtivá většina společnosti se na Jima Morrisona dívá jen jako na krásného a věčně zfetovaného zpěváka, který se nedokázal ovládat a rád na sebe poutal pozornost, ale málokdo se už dostane k jeho básním, které ho odhalují jako křehkého a přemýšlivého muže, který se nedokázal smířit se svou složitou osobností a hledal způsob, jakým osvobodit sám sebe. Mně samotné naprosto sebraly dech, protože jsou velmi niterní, po literární stránce kvalitní a bohužel velmi přehlížené.
Jim Morrison nebyl jen hudebník, byl to především básník s obrovským talentem...

Zmatené toky myšlenek, které se často jeví jen jako hrubé náčrty knihy a přitom vás pohltí svým vyprávěním a nezkrotnou touhou po příběhu, rozesmutní svou poetičností a pobaví svou pravdou. Bohumil Hrabal je jedním z nejlepších a také nejzajímavějších českých spisovatelů právem. Čeho si cením je jeho otevření, kterým svým psaní prokázal. Dokonce bych řekla, že některé jeho knihy jsou ryze osobní (především trilogie) a smekám před ním a jeho kritickým sebeuvědoměním, které dokázal podat tak zázračnou formou, kterou se naprosto odlišuje od jakékoliv stylu psaní. Doporučuji všem, kteří milují slova, pohlazení po duši a i občasný smutek ze života.

Stephen King musí být podle mě naprosto bezmeznou fantazii. Tolik knih a přitom pořád spousta skvělých nápadů. Když jsem se s němu v pubertě poprvé dostala, uchvátil mě a při každé návštěvě knihovny jsem zamířila právě k regálu s jeho knihami. Líbí se mi, že jsou na jednu stranu jednoduché - velmi dobře se čtou, nejsou plné cizích výrazů a hlavně jsou velmi napínavé, takže není problém je přelouskat za pár dní, a zároveň se v nich něco skrývá - něco hlubšího a zajímavějšího. Často kritizuje náboženské fanatiky, masové chování a lidskou blbost a dělá to velmi zábavnou formou. Navíc nepochopím, jak někdo může napsat tak neuvěřitelně fantaskní věci a zasadit je do reality tak, že si je dokážete představit jako skutečné.
Kromě starých povídek se mi asi nejvíc líbily knihy: Osvícení, Dlouhý pochod a Lisey a její příběh. Ačkoliv teď budu svého výběru litovat, protože byly dobré všechny.

Franz Kafka je pro mě autorem, o kterém nedovedu říct, jestli se mi opravdu líbí nebo mě děsí a znechucuje. Nikdy mi nepřipadalo, že by jeho díla byla povrchní, ale jeho styl psaní mi často neseděl, například u jedné z nejslavnějších povídek - Proměny. Nápad, myšlenka i zakončení jsou skvělé, ale jako by nenalezl slova, která by se mi dobře vnímala. Naopak u drtivé většiny jeho věcí se vždy pozastavím a žasnu na jeho talentem a zvláštností myšlenek, které se mu zmítaly v hlavě. Proces je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla a to ani nemluvím o jeho povídkách (nebo spíš jen o toku myšlenek?), které člověka odhodí do jiného světa, kde se dají slova použít jinak, než obvykle.
Ač se mi od něj tedy nelíbí vše, určitě bych ho všem doporučila. Takto zvláštních a svým způsobem velmi osobitých autorů je velmi málo.

Milá naivita. Jak jinak to popsat? Na jednu stranu jsou všechny ty sluníčkové básničky hrozně pěkné a antidepresivní, na druhou stranu jsou mělké a nicneříkající. Když mi bylo patnáct, tak jsem je zbožňovala, pořád mi sice připadají vesměs roztomilé, ale už to není ono. Více ocením nějakou hloubku a symboliku. :) Ale asi záleží na vkusu a hlavně náladě, na odlehčení je to ideální.