anthraxCZ komentáře u knih

Mistrovské dílo. Existenciální filozofie podaná nádherně čtivou a uměleckou formou románu, disponujícím snadným příběhem a čitelnými postavami. Dynamicky se měnící tempo vyprávěného příběhu se zuřivě výmluvnou filozofií existence, na jejímž počátku stojí nic. Na jejím závěru to samé. Antoine Roquetin jakoby snad navazoval na tradici byronských hrdinů - cynik, pesimista a člověk zhnusený naprosto vším, především světem a lidmi. Celý text si povahu udržuje, aby se pak popřel. Hledání minulosti v přítomnosti, nechutná tělesnost lidského těla a hlavně stavy nervy drásající, neúnosné a děsivé Nevolnosti. Camus je v Mýtu o Sysifovi filozem, Sartre v nevolnosti filozofem spisovatelem. Obě díla, neuvěřitelně hodnotná nejen po literární, ale i společensko-lidsko-filozofické stránce, jsou záchytnými body meziválečné literatury. Změnily mi pohled na svět. Akorát mi občas bývá nevolno.

7 10.04.2015

Strhující spisovatelské umění. Barnes prolíná Flaubertův život nejen do flaubertologa-amatéra Geoffreyho, nýbrž i do osobnosti a života svého; k tomu všemu do životů nás všech. Nezapomíná na odkrývání smyslu literatury, psaní knih a umění vůbec. Můžeme svůj život číst na podkladu životopisu nějakého spisovatele? Ostatně, není to vlastně to, co děláme každý den - identifikace a projekce? Neztotožňujeme se s našimi hrdiny natolik, že je projektujeme do vlastních životů? A má to smysl? Není to jen hra na něco? Protože stejně tak jako Flaueberta Geoffrey nikdy naplno nepoznal a nepozná, my své hrdiny nepoznáme. Otázkou je, zda můžeme poznat alespoň sami sebe? Jak poznáme, který papoušek byl ten Flaubertův? A kdybychom to věděli, k čemu by to bylo? Beztak ve vztahu, v manželství, v lásce se jen připravujeme na smrt toho druhého. A pak zemřeme my sami. Mistrná metafikce s přesahem do našeho světa. http://opynion.blogspot.cz/2014/04/minirecenze-julian-barnes-flaubertuv.html

7 05.04.2014

Všudypřítomnost nastávající smrti se Zahradníček snaží překonat směřováním pozornosti k přírodě a jejím krásám. Lyrika obrazná, pestrá a plná skoro až nepředstavitelných obrazů a metafor. Na první pohled líbezné přírodní veršíky, pod povrchem neustálé úsilí se z vědomí tikajících hodin, vědomí konečnosti a jaksi zbytečné existence vymluvit, omluvit, vypsat. Působivá sbírka.

5 26.03.2015

Stylisticky mistrně napsané romaneto. Klasika Jakuba Arbese, v níž se zcela jasně odráží vliv Edgara Allana Poea. Zatímco Poe je čistě anglosaskou záležitostí, Arbes čistě českou. Navíc se mi zdá, že právě Praha v pozadí jakoby příběhu dodávala ještě zajímavější, ponurnější atmosféru. Nádherně vystavěný a vystupňovaný příběh s racionálně se tvářícím, leč iracionálním závěrem, kvůli kterému si budete klást otázky o věrohodnosti konce. Není přece jen závěr další z mystifikací Arbesových?

4 01.04.2015

Po přečtení celého básnického díla Vítězslava Nezvala zdá se mi jeho surrealistická tou nejsilnější. Praha s prsty deště, Absolutní hrobař a Žena v množném čísle jsou vrcholem poetické tvorby, Valérie a týden divů zase nádhernou prozaickou variací na surrealistické motivy a témata zmiňovaných sbírek. Za zhlédnutí stojí i nadčasový film Jaromila Jireše, jehož vizionářské, někdy hravé a lehce erotické scény stále vidím před očima.

3 01.04.2015

Řeka Olza symbolem plynoucího života plného tragických příběhů a arbitráního bezpráví, vycházejícího z podstaty nesvobodného světa ovládaného penězi a touze po moci. Mikropříběhy spojuje naturalistické vidění s důrazem na drobnohled, lyrické pasáže a akcent existencialistický. Dvořáček se vyznačuje perfektně zvládnutým jazykem, který fragméntárně a útržkovitě vystihuje detaily a zároveň posouvá příběh dopředu. Bylo by zajímavé sledovat, kam by svou poetiku posunul, dožil-li by se vyššího věku.

2 15.05.2015

Strhující zpověd člověka, který si v dětství prošel Osvětimí a pro něhož židovství přestalo být náboženstvím. Stalo se naopak jakýmsi neodlučitelným cejchem, stigmatem, kvůli němuž vypravěč rezignuje na plnohodnotný partnerský vztah. To ústí až v odmítnutí splození dítěte, ptaní se po smyslu své existence a jeho nesnadném přijetí. Přivedením dítěte na svět by se totiž vypravěč stal otcem, bohem, vykonovatelem osudu nového života - tak jako byli bohy nacističtí dozorci v koncentračních táborech. Komplikované a nelehké čtení, avšak plné emocí. Za nejzajímavější považuji netradiční perspektivu na problematiku poznamenanosti šoa.

1 24.01.2016

Ad Actu podle mě charakterizuje slovo hra. Ta tu totiž probíhá hned na několika rovinách. Nejpatrněji asi po formální, jazykové stránce. Ouředník míchá, kombinuje, vrací se zpět, vytváří neočekávaná spojení, odkazuje dopředu, na klišé a ustálená spojení, a nabízí tak docela pestrou a zábavnou směsici jazykové hry. Druhou rovinou, na které si se čtenářem Ouředník pohrává, je žánrová. Text započíná jako reflexivní text jednoho hrdiny, posléze se přelévá v detektivku, aby nakonec nenaplnil ani jedno. Ad Acta na mě působila neuceleně a neukonečeně (nikoliv však v negativním smyslu, o nedokončenost tu podle mého jde), to se mi líbilo, přesto mě ale ničím jiným než hrou s jazykem a čtenářovým očekáváním nezaujala.

1 05.01.2016

Praha tancující v rytmech smrti, pomstychtivosti a režijního pojetí závěrečných dnů války. Město se ocitá v chaosu, mezi odbojovými organizacemi je tvrdá konkurence, s Němci se nakládá mnohdy hůře, než s oběťmi a vězni behěm války. Barenyiové vidění velké dějinné události je černo-bílé a jednostranné, pouze z pohledu strany německé, která je obětí bezpředmětného a bezdůvodného násilí a zla Čechů, kteří neváhají pronásledovat i německé Židy, cikány či Maďary.

Nesmírně detailně a perfektně napsaná knihá, leč jen jednostranná. Tvrzení Barenyiové na začátku, že jde o holou skutečnost, je tak jen tvrzením čistě subjektivním a založeným jen na německé perspektivě utlačovaného národa, nikoliv na snaze postihnout Pražské povstaní opravdu dvojace.

Černo-bílost je negativem, na druhou stranu nás nutí k zamyšlení, přehodnocení a demytizování velké dějinné události, kterou nelze vidět nekriticky ani z jedné strany. Pro Čecha nejspíše nepříjemné čtení, ale to jen na první pohled - na ten druhý nesmírně reflexivní a promyšlené, byť třeba vůči české straně nespravedlivé, rozkrývá mnohoznačnost jakéhokoliv velkého konfliktu v lidské historii. A v tom tkví smysl románu - poukázat a podnítit k nezaslepenému přijímání čehokoliv.

1 18.05.2015

Durych v kulturně založeném Japonsku rozehrává příběh několika dětí, které se ocitají v mezní situaci rozporu morálních hodnot a svého vlastního života. Byť uvědomění ratolestí působí nerealisticky, nádherně dotváří zrůdnost celé dějové linie. Durych si klade otázky po smyslu smrti, její oprávněnosti, jejího chápání jako vykoupení, do toho míchá etiku, lidskou víru, společenskou čistotu, zodpovědnost a zároveň zlo, které je trpělivé, a o to strašnější. Dokonalý důkaz toho, že i s málem se dá pracovat velkolepě.

1 21.04.2015

Černý odborník s neuvěřitelným přehledem o dění ve světové literatuře obhahuje český existencialismus, který se, aniž by znal své francouzské předchůdce, definuje na základě domácích politických a společenských problémů. Eseje jsou systematické, přehledné a zcela osvobozeny do akademického dilentatismu. Ostatně, následující citace budiž toho zářným příkladem. "A to intelektuálovi nemůže být? Pak je to kurva..." vysvětluje Černý Hanušův zbabělý přerod z autora existenciálho románu na době poplatného socialisticko-marxisticky vyprázdněného spisovatele.

1 21.04.2015

Úžasný román, plný napětí a nepředvídatelných jevů. Poe jakoby to nejlepší ze svých povídek shrnul v jednom delším románu. Přečteno během dvou dnů, hltal jsem to a nemohl se dočkat, co bude dál. Škoda, že Poe nestihl vytvořit více románů.

1 30.11.2012

Ne příliš jednoduchá četba, vyžadující velkou koncentraci. Brabcové se nedá upřít jedno - je mistrem obrazotvornosti, jazyka a asociací. "Stropy" jako takové ale pro mě postrádají hloubku. Ano, máme tu totálně zdevastované osobnosti, živořící na pokraji možného, realitu, prostoupenou iluzí, představivostí a stavy deliria, stropy ztotožněné nejen fyzickými, obytnými stropy, nýbrž i těmi filozofickými, lidskými, svobodu omezujícími v tom nejobecnějším smyslu; ale čistě subjektivně a osobně: nedařilo se mi vykřesat nic hlubšího zatím. Dost možná je ale chyba na mé straně.

23.03.2016

Na první pohled poměrně nepřehledná poetika, která spojuje nespojitelné a jejíž nesrozumitelnost je dost možná účelem. Těžkopádnost sdělení zdá se tématem, s Rudčenkovou se nicméně nevzdávám, rozhodně se ke sbírce znovu vrátím, protože něčím mě Chůze po dunách provokuje.

20.01.2016

Navenek nádherná přírodní lyrika, pod povrchem snaha vymluvit se z trýznivého vědomí konečnosti přírody, světa a lidského individua. Nutnost zániku, hynutí a z toho vyplývající pomíjivost nejen lásky zdá se být ve Vrchlického sbírce jednou z posedlostí. Jak se vyrovnat s neúprosností času? V hledání krásy? Krásy přírody? Lásky?

01.04.2015

Nic to nemění na tom, že kniha se dobře čte a díky ilustracím a své útlosti celkově pěkně plyne. Formánek píše skvěle, jazyk ovládá naprosto mistrně. To, že šlo o pokus o rekord a sázku, je však na "Létajícím jaguárovi" znát. Kdyby kniha nevznikla v presu, pravděpodobně by šlo o zcela obyčejný text, který by zapadl. Příběh kolem knihy je totiž zajímavější než obsah knihy samotný. http://opynion.blogspot.cz/2014/01/recenze-josef-formanek-letajici-jaguar.html

27.01.2014

Zajímavý příběh, zachycení snových a fantaskních nálad a pocitů, spletité vztahy, trocha filosofie, odkazy na současnou kulturu, proudy vědomí a myšlenek - to všechno jsou přívlastky, které vystihují "Lucemburskou zahradu". Pakliže máte Ajvazovy knihy v oblibě, neváhejte a "Lucemburskou zahradu" přečtěte, nebudete totiž zklamaní, protože autor pokračuje v linii, kterou nastolil v několika předcházejících knihách. Jako seznámení s autorem "Lucemburská zahrada" poslouží rovněž výborně. http://opynion.blogspot.cz/2014/01/recenze-michal-ajvaz-lucemburska-zahrada.html

27.01.2014