Antoramix komentáře u knih
Cestopis z pera ženy cestovatelky je opravdovou raritou na 19. století. Anna Brasseyová se svou rodinou obeplula na výletní lodi Sunbeam celý svět. Svět koloniálních velmocí, nedotčené přírody a velkých kulturních rozdílů. Zajímavé bylo, že mnoho výletů a dobrodružství zažila i se svými dětmi. Postavení jejího muže Toma jim umožnilo být všude vítáni a zváni, takže díky množství darů byla loď na konci vetešnickým krámkem a Noemovou archou zároveň. Čeština je květnatější více než obvykle a tak to místy není lehké čtení. Přece jen je to deník, proto i dny, kdy se nic nedělo, nejsou tak zajímavé. Nejhezčí jsou části věnované Tahiti a Havaji, kde by chtěl žít snad každý a to nejen v té době. Poutavý byl i popis plavby Magalhaesovým průlivem. Kniha je doplněna krásnými rytinami a pěknou mapou. Knihu vlastním kompletní, takže žádný dopis Toma na konci jsem nenašel a asi tam ani není.
Dílo psané květnatou starou češtinou pojednává o jedné z největších objevných expedicí rozporuplného dobrodruha H.M. Stanleyho. Při své druhé objevné cestě prošel střední Afriku od Zanzibaru až k moři po nebezpečné řece Kongo. Velmi se mi líbila část na dvoře bugandského císaře Mutesi I., kde byly i části věnované životu a historii Bugandy. Neuvěřitelné bylo sledovat množství svízelů, které cestu provázelo - nemoci, útrapy přírodní, nebezpečné peřeje a neustále boje s domorodci. Velmi zajímavé je číst o množstvích národů, kmenů, králů a kultur, které jsou často i kanibalistické. Obdivuhodná byla až buldočí zarputilost Stanleyho, který stůj, co stůj, chtěl svůj velký geografický průzkum dokončit. Místy to není jednoduché čtení, jelikož cestopisy této doby se snaží být velmi podrobné na místopis. Nádherné rytinové ilustrace jsou nesmyslně řazeny jak po textu a to hodné daleko, tak i před něj, takže se neustále u nich listuje. Součástí díla jsou i 2 krásné mapy cesty. Ač je v úvodu označeno, že se jedná o I. díl, tak je to I. díl jen cestopisné edice. Dílo je kompletní a Malým zkráceno o nepodstatné části cesty. Za mě je četba historickým, etnickým i geografickým zážitkem.
Dílo psané květnatou starou češtinou pojednává o jedné z největších objevných expedicí rozporuplného dobrodruha H.M. Stanleyho. Při své druhé objevné cestě prošel střední Afriku od Zanzibaru až k moři po nebezpečné řece Kongo. Velmi se mi líbila část na dvoře bugandského císaře Mutesi I., kde byly i části věnované životu a historii Bugandy. Neuvěřitelné bylo sledovat množství svízelů, které cestu provázelo - nemoci, útrapy přírodní, nebezpečné peřeje a neustále boje s domorodci. Velmi zajímavé je číst o množstvích národů, kmenů, králů a kultur, které jsou často i kanibalistické. Obdivuhodná byla až buldočí zarputilost Stanleyho, který stůj, co stůj, chtěl svůj velký geografický průzkum dokončit. Místy to není jednoduché čtení, jelikož cestopisy této doby se snaží být velmi podrobné na místopis. Nádherné rytinové ilustrace jsou nesmyslně řazeny jak po textu a to hodné daleko, tak i před něj, takže se neustále u nich listuje. Součástí díla jsou i 2 krásné mapy cesty. Ač je v úvodu označeno, že se jedná o I. díl, tak je to I. díl jen cestopisné edice. Dílo je kompletní a Malým zkráceno o nepodstatné části cesty. Za mě je četba historickým, etnickým i geografickým zážitkem.
Krásná kniha o životě mandžuského tygra, z kterého vyroste pro Číňany legendární Duch hor - Velký Van. Tygr se stane opravdovým vládcem tajgy před kterým se třese i medvěd. Bojí se ho i lovci a hledači žen- šenů až do doby, než přijde ten největší nepřítel - civilizace se vším všudy. Kapitoly jsou krátké a čtivé. Kdo miluje přírodu a tajgu především, nešáhne vedle. Závěr je hodně silný a mě tedy dostal.
Dostal se mi do rukou svazek, který krásně voněl dýmkovým tabákem. Tato kniha je ideální na to si sednout do křesla a pozvolna číst a třeba i u toho tu dýmku pokuřovat. Ač se díky rozměrům, velikosti písma a obrázkům zdá, že je to dětská knížka, tak není. Autor se snaží najít krásy života v žití v přírodě na Dálném východě u pobřeží Pacifiku. Hledá nejen žen-šen, ale i sám sebe. Kniha by se dala přečíst za den, ale tady by to asi byla škoda. Potřebujete trochu čas se na Prišvina naladit a tu cestu smyslu života tu s ním pozvolna projít.
Mám rád knihy z tajgy, takže Arseněv musel být další v pořadí. Kdo má rád tento kraj, tak si knihu moc užije. Nejzajímavější jsou části věnované místním národům, které ještě v období před a po 1. sv. válce relativně hojně osidlovali toto území. Dnes už jsou z nich jen střípky opité alkoholem. Byla to doba, kdy tu tygr ještě běžně pobíhal a les byl opravdovým pralesem. Není to ale místy lehké čtení, jelikož Arseněv popisuje až zbytečně podrobně, takže znáte všechny potoky, říčky, geologická podloží, rostliny a každý mys i zálivek u pobřeží. Velmi nápomocná je tak pěkná mapa na konci knihy, i když jsou v ní chyby - poslední cesta vedla do Chabarovska, ne opačným směrem. Když knihu čtete po částech a nebude vám vadit, že to nějaký čas potrvá, tak pro milovníky drsné přírody to je jasná volba.
Tady byl zážitek už držet v ruce tu brožovanou knihu z roku 1915 s pěknou mapou na obálce. Havlasa tu květnatou starou češtinou krásně popisuje cestu kolem světa se svou americkou manželkou. Je neuvěřitelné, jak krásné fotografie dokázal pořídit s fotoaparátem té doby. Nejpopisnější, ale i nejhezčí, jsou části věnované Tahiti a Japonsku, kde pár strávil nejdelší čas. U Japonska mě překvapila kritičnost a také fakt, že autor dokázal předpovědět válku s USA o Tichomoří, i když ještě ani nezačala první světová válka. Je obdivuhodné, že s manželkou dokázali strávit několik dní v tahitské džungli a i přespat venku v amerických horách, i když měli normální vycházkové oblečení. Je lehce smutno, že tehdá ještě byla místa toliko člověkem nezasažená, což už teď prakticky není. Balzámem na duši je číst o krajích a koloniích, která už sice dávno nejsou, ale vy můžete tak krásně o nich snít a s Havlasou tam vlastně i být.
Mé druhé setkání s Luskačem a nelituji. Krásná kniha o lovech v Karélii a Valdaji. Libí se mi, že tu jsou i zajímavosti ze života zvířat a že překvapivě na Luskače není tolik prosovětského textu. Autor, jako slavný hrdina Rudolf Rudolfovič, tu loví vše, co skáče, běhá, lítá, vyje, mručí, mňouká, plave a plácá ploutvemi. Dokonce loví i trestance a záškodníky. Vím, že to je kniha o lovu, ale toho zabíjení je přece jen až moc. Přistihl jsem se, že jsem několikrát radši fandil té zvěři. Smutné je, že lovecké vášni neunikl ani los v době hájení. Za to snížené hodnocení, jinak krásné čtení.
Kniha o "sjíždění" řeky a to hodně neobvyklým způsobem. Při plavbě autor popisuje velmi podrobně krajinu a vzpomíná na to, co se mu při jeho toulkách jižními krajinami SSSR přihodilo. Název knihy by měl být spíše Vzpomínky s řekou, jelikož horským dobrodružstvím je věnováno více prostoru. Bohužel chvílemi je kniha spíš učebnicí biologie a zdržuje při četbě neustálé googlení, když chcete zjistit, jak která ta rostlina a živočich vlastně vypadají. Od poloviny, ale kniha dostane spád a při putování za tygrem a především levhartem si opravdu užíváte surovost té nádherné přírody, až je vám smutno, že tam nemůžete být s ním.
Krásné čtení ve staré češtině - ssát, musulmani, mohamedáni a ten slovosled vět. Autor seznamuje především mladé čtenáře s místy, která navštívil při svých cestách z dob meziválečných. Navštívíte již neexistující Kočinčínu, britský Singapore a lovce lebek Dajáky. V druhé části knihy pak objevíte krásy tajuplné tajgy a jejich národů. Knihu čtete jedním dechem a najednou konec. Překrásné ilustrace.
Mám rád knihy o tajze, takže tuto novinku jsem přivítal s radostí. Národ Mansů jsem neznal, takže jsem se těšil, že něco zjistím o jejich kultuře a zvycích. Skutečnost je však velmi smutná. Vymírající národ utápí své útrapy v alkoholu a mizí z přírodního prostředí. Kniha mi ze začátku připadá spíše jak cestopisný deník a mansijských slov je požehnaně, až se člověk ztrácí nejen, kde to vlastně je, ale o čem se vůbec mluví. Kapitoly jsou i krátké. Postupně je kniha více popisnější a čtivější. Asi si autor pamatoval z pozdějších let více. Také bych doporučoval mapu, aby bylo poznat kudy autor putuje. Hezké popisy drsné přírody. Část jsem četl v mrazu na zimním vandru. Takže tematické.
Po přečtení všech Kozákových knih o tajze, byl Luskáč další volba. Oproti Kozákovy není tak popisný v přírodě, ale více se zaměřuje na dobrodružno. Nádherné ilustrace Z.Buriana ve vydání z roku 1969. Líbila se mi i stará čeština, kde si člověk musel hledat, co některá slova vůbec znamenají. Je vidět, že autor je velký sovětofil a dává to hodně znát. Adorace sovětské země a socialistického zřízení je až přehnaná i na tu dobu. Kniha je psána v první osobě, takže čtenář se prakticky stává účastníkem všech dobrodružství. On tu autor ale myslí sebe - Rudolfa Rudolfoviče.
První rybářské příběhy - dá se tomu věřit a poučné pro nerybáře.
Druhý příběh o Kang - mi alias Golúb - jevanech a ženšenu je moc pěkný, ale až moc textu je věnováno oslavě sovětů a ideální lásce.
Třetí o nálezu mamuta a cestě za tajemným údolím - oni mají radost, že to tam stroje zničí. Jinak čtivé. Havran pobavil.
Celkově spokojenost, ale Kozákova tajga zatím vede.
Kozákovo knihy o tajze jsou nádherné, takže toto byla jasná volba. Přijde mi trochu slabší, než jiná díla se sibiřskou tematikou, ale i tak stojí za to přečíst. První část Bílý hřebec je soubor tří povídek, které jsou odlišné, ale nakonec propojené. Nejlepší asi ta první o boji hřebce a o obnovení vztahu manželů. Druhá část knihy je další Kozákovo kniha z oblasti východní Sibiře. Krásný milostný příběh v nedotčené přírodě. Každý by chtěl najít tu svou .... Narinu.
Tuhle knihu jsem objevil náhodně tady v databázi a nelituji. Kozák ,ač zarytý komunista , tak opravdu úžasně popisuje přírodu. Hltáte každý řádek a připadá vám, že ten jelen dýchá přímo u vás. Nejen, že si potom užíváte drsnost zasněženého lesa ( jako letos ), ale máte touhu tu Sibiř navštívit. Snad jen bez toho velkého mrazu. Kniha je souborem jeho dvou knih z jeho loveckých výprav do Sibiře.
Krásná kniha z prostředí sibiřské tajgy a hlubokého Bajkalu. Kozák umí krásně popisovat přírodu a to takovým způsobem, že snad tou mladou dívkou musel být on sám.