Antoramix
komentáře u knih
Čína procitla
Milan Weiner
Ke knize mě navedlo jméno Milana Weinera, ale tady to je jiný Weiner, než ho známe z filmu Vlny. Jako přesvědčený komunista nám představuje ideologicky vzorové propagandistické dílo o "nové" lidové Číně. Nechybí tomu nic - vrazi z Wall Streetu, militarističtí imperialisté, kuomitangské stvůry a naproti tomu hrdinové práce, uvědomělé rolnictvo a stachanovští úderníci. Láska k vlasti, straně a milovanému Maovi to je poselství knihy. Za tuhle lásku se jim pak Mao krásně odvděčil miliony mrtvých během kulturní revoluce. Komu bezmezně věřil poznal i sám Weiner ani ne za rok během procesů se Slánským. Jen by mě zajímalo, jak se Weiner k těmto svým čínským dílům stavěl v roce 1968 ? Jako studijní materiál pro pochopení doby skvělé, ale jako propaganda a oslava maoistického marxismu neakceptovatelné.
Bez haléře kolem světa II.
Harris Franck
Druhý díl krásného cestopisu Harrise Francka, který se rozhodl dobrovolně procestovat svět jako vandrák a to s velmi omezenými finančními prostředky. Úvod začíná tam, kde končí první díl a to v Egyptě. Tam to není tak zajímavé, ale od nalodění směr indický subkontinent je to jízda. S Franckem zažíváte neuvěřitelné kulturní, sociální, náboženské, ale i národnostní peripetie a rozmanitosti. Nejvíce je to patrno u kastovního systému, který je přímo fanatický. Tohle bych se nebál zfilmovat, ale rasové upřednostnění bílých sáhibů by už v současnosti určitě neprošlo. Vždyť, i když jste chudák tak jako bílý jste díky příspěvkům mohl pohodlně cestovat. Budu se těšit na poslední díl. Skvělé.
Matka
Karel Čapek
Silný emocionální zážitek. V čem může být láska otce jiná než láska matky ? Prožíval bych to stejně i přes mužský pohled na svět. Protiválečná divadelní hra, která graduje každým řádkem. S chvěním na srdci otáčíte stránky a rezonuje ve vás každý dialog, každý příběh členů rodiny, každý osud. S blížícím se nacistickým nebezpečím pro naší zemi je ale i silně vlastenecká. Umím si představit, že vidět tuto hru v roce 1938 s charizmatickým Štěpánkem, tak na konci se sálem povstanete a zpíváte sborově národní hymnu. Pane Čapku, děkuji, že jste mi posledních 14 dní se svými díly udělal naprosto nevšedními.
R.U.R.
Karel Čapek
S Bílou nemocí jsem objevil kouzlo Karla Čapka a tak se mi ještě nechtělo ho tak rychle opustit. Další na řadě bylo R.U.R. Chvilkami je to jak naivní film z meziválečné doby třeba s Adinou Mandlovou, či Oldřichem Novým, ale hlavní pointa je naprosto v něčem jiném. R.U.R. - Rossumovi universální roboti. Ano, roboti. Slovo, jenž Čapek dal světu. Prorocká vize budoucnosti. Člověk si hraje na Boha a neví, že si hraje s ďáblem. Problémy s porodností, rostoucí kvalita AI. Po sto letech se to až mrazivě blíží. Uvědomujeme si, že za několik třeba i desítek let může mít AI třeba 300, 500 IQ ? Díky tomu, že je dílo dramatem, tak děj je intenzivní a graduje. Možná by mohl skončit před závěrečným dějstvím. Čapek asi chtěl dát naději....opravdu ale takou naději chceme ? Další nadčasové dílo, které umocňuje fakt, že je z roku 1920.
Bílá nemoc
Karel Čapek
Když jsem v seznamů dystopií našel i jméno Karla Čapka, řekl jsem si, proč jsem ho vlastně nikdy nečetl ? Asi to bylo tím, že když je to povinná literatura, tak k tomu máte odpor a radši jste si sehnal obsah do čtenářského deníku od spolužaček. Ze začátku jsem si musel zvyknout na jiný styl četby, jelikož se jedná o drama. Trvalo to jen chvilku a naopak díky tomu je tempo naprosto strhující. Čapek ve své protiválečné hře reaguje na situaci v Evropě před 2. světovou válkou. Těch podob s Hitlerem si nelze nevšimnout a když si přirovnáte projevy Maršála s projevy současných mocipánů, je to až mrazící. Nadčasové, fantastické. Pro zintenzivnění zážitku jsem hned shlédl i film ze stejné doby. Herecký koncert Haase a především Štěpánka je uchvacující. Tohle se opravdu Němcům nemohlo líbit, takže se nemůžeme divit, že baron Krüg se musel ve filmu přejmenovat na Krog. Film i drama podporuje českou národní hrdost a vlastenectví. Ač jsou obě verze takřka totožné, tak film přece jen dává nějakou naději...tu, která před blížícími se událostmi roku 1938 byla více než potřeba.
Kallocain
Karin Boye
Rok se s rokem sešel a zase to nutkání vpustit do mého cestopisného zaměření nějakou dystopii. Jako u Orwella a Zamjatina, tak i tady nelituji. Boyeový antiutopický svět není tak propracovaný, jako u již zmíněných autorů. Klidně by se příběh mohl odehrát v Berlíně roku 1940 a ne v nějaké vzdálené budoucnosti. Autorku inspirovala návštěva Třetí říše a tak tu je velmi patrná snaha ukázat obludnost nacistického systému. Hlavní hrdina přichází s objevem séra pravdy, které umožní odkrýt jakákoliv tajemství, která člověk má. Tato droga - Kallocain tak může odhalit každého nepřítele Světového státu. Nepřítelem je vlastně každý, jehož myšlenky nejsou totožné s ideály státu. Kniha se čte místy těžce a tak jsem musel zvolit stejný styl četby jako u Zamjatina. Nespěchat. Naladit se. Pochopit. Kniha od poloviny graduje a především zpověď Lindy o pocitech matky ve Světovém státu je naprosto úchvatná. Úplně mě mrazilo. Je vidět, že to psala žena. Co ale ten závěr ? Proč ? Možná tím chtěla Boyová vykřičet světu, v jakém stavu je svět v roce 1940 a jak bezvýchodná je budoucnost....a tenhle pocit, skepse, jí stál nakonec i její život.
Indiánský erotikon: Zaručený recept na chutné manželství
Danka Štoflová
První kniha byla pro mě jak zjevení a stala se hned srdeční záležitostí. "Dvojky" jsem se nemohl tak dočkat, že jsem si jí dokonce objednal, aniž by ještě vůbec vyšla. Když jsem se ale začetl, říkal jsem si, kde že je ta Danka, co mám tak rád ? Ne, že by to nebylo zábavné, ale newyorská část mi nesedla a neustále jsem listoval, kdy už začne ta native stránka. V půlce jsem se dočkal a zase ten hřejivý pocit a úsměv na rtu. Jenže i tady se mi párkrát stalo, že jsem zapochyboval a říkal si proč tohle ? Příběhy ale pohladily a závěr ? Nádhera. Tohle bych mohl číst neustále. Ta poselství dělat lidi lepší. Z pohádek cítím ochutnávku další knihy. Budu se těšit.Moc.
Bez haléře kolem světa I.
Harris Franck
Velmi zajímavý cestopis z edice Země a lidé. Autor se rozhodl procestovat svět jako vandrák, či vagabund a to s velmi omezenými finančními prostředky. To vše dobrovolně , vybaven jen znalostí několika jazyků a foťákem. Kniha je zkrácená, což je znát především u Evropy, kterou víceméně proběhnete. Pak už je to detailnější a čtivější. V období před 1. světovou válkou je místy šílenost se takto vypravit do mohamedánských oblastí Sýrie a Palestiny. Nebezpečí číhalo snad všude, ale někdy stačilo říci, že jste Američan a byl jste vítán jako celebrita. První díl končí v Egyptě, kde se náš cestovatel setkává s mnoha dalšími vandráky především z Německa. Jen by mě zajímalo, jestli ty fotografie jsou přímo od autora a jestli ten kodak vůbec používal. Také jestli si psal deník, nebo si to vše tak detailně pamatoval ? Uvidíme třeba v dalším díle.
Cesty D. Livingstona po jižní Africe
Jan Macháček
Poslední dobou jsem si moc oblíbil tuto cestopisnou edici Země a lidé z 20.let 20.století. Jaké bylo pro mě velké překvapení, že jsem v seznamu našel utajeného Davida Livingstona. Myslel jsem si, že na našem území vyšly jen dva sešitky z let 1906-7 a pak velmi ceněný rodokaps Napříč Afrikou z roku 1924. No a ono vyšlo něco podobného z překladu Jana Macháčka ještě v roce 1926. Obě knihy jsou si dost podobné. Jsou to zkrácené překlady, ale nepřijde mi, že by se tu části nějak často dublovaly. Je velká škoda, že o této objevitelské ikoně toho vyšlo tak málo a ještě tak osekané. Z každého řádku je cítit velká touha o objevu něčeho nového a to vše popsat a předat světu. Oproti jiným objevitelům tu ale z Livingstona cítíme křesťanskou lásku a lidství v té nejryzejší podobě. Jeho výpravy provázelo mnoho svízelů a je s podivem, že to s ním zažila i jeho rodina, či celé rodiny vyslaných misionářů. Snad se někdy dočkáme kompletního vydání nějakého jeho díla. Byla by to velká pocta této velké osobnosti světových objevů.
Asie
Friedrich Anton Hellwald
Po skoro dvouleté anabázi dočteno. Nebylo to tím, že by to nebavilo, ale po několika kapitolách jsem pochopil, že se to nedá číst jak normální kniha. V knize je tolik zajímavých informací, že jsem si začal dělat poznámky. Na internetu jsem pak zjišťoval další detailní informace, takže to nebyla četba, ale badatelská činnost. Každá kapitola začíná místopisem, ke kterému vám ani mapa na konci nepomůže. Názvy, které v současnosti neexistují, či jsou i pro zkušeného geografa neznámé. Když tohle překonáte, tak národopisná část je lahůdka. To množství národů, států, chanátů a sultanátů o kterých nemáte ani potuchy. Hellwald ve svém díle využil do té doby známých poznatků ze všech možných děl a spisů, aniž by na tom místě vůbec byl. Kapitoly jsou velmi různorodé a ovlivněny tím, co ten který geograf sám zjistil, či měl na to místo nějaký názor. Samozřejmě, že některé informace jsou již neplatné, ale to nezkazí ten krásný pocit z objevování úžasného světa Asie v 19. století. Dílo doplňují krásné ilustrace a na konci zajímavé tabulky z Evropy. Vůbec jsem netušil, že Aš byla v roce 1880 tak velkým městem. Náročné, ale velmi zajímavé a poučné.
Povídky z Konga
Jürgen Jürgensen
Útlá 75 stránková brožurka z cestopisné edice Země a lidé z 20. let minulého století. V knize jsou čtyři příběhy z Belgického Konga prožívané koloniálními vojáky a domorodými askarii. Tím, že jsou příběhy skutečné, tak to tomu dodává na autentičnosti. Jürgensen dokáže umě vystihnout napětí, že minimálně u prvních dvou se opravdu nenudíte. Jelikož mám starou češtinu rád, tak je kniha velmi milým překvapením.
Mezi zálesáky
Theodore Roosevelt
Druhá kniha od Theodora Roosevelta v edici Země a lidé je svým stylem podobná té první o lovech v Africe. Čtenář se v knize seznámí s lovy severoamerické fauny. Buď jsou to přímo Teddyho výpravy, nebo ten lovecký příběh někde slyšel. Vím, že tato edice byla věnována mládeži a že knihy jsou zkrácené a neměly být nákladné, ale i tak to vše vyznívá hodně nesourodě a neuceleně. Lov losa je třeba velmi podrobně a zajímavě popsán, že si připadáte, že se toho všeho účastníte také. Pak ale máte nějaký lov třeba jen na odstavec. Vrcholem je poslední nejdelší kapitola o Divokém západu, která je ze začátku opravdovou slátaninou. Zachraňuje to nakonec skvělý závěr o Indiánech a tajemné bytosti v neprostupném lese. Kniha je poučná a místy i zajímavá. Aspoň už konečně vím, co je karibu, či kuguár :-).
Novinářem v Číně 2: Nezešílet!
Tomáš Etzler
První díl jsem končil slovy : Jízda pokračuje... a ono tomu tak skutečně bylo. Etzler tu představuje syrovou novinařinu a bez jakýchkoliv příkras totalitní politiku komunistické Číny. Oproti prvnímu dílu je tu více Etzlera, ale ono to tu prostě musí být. Nejenže je to více autentické, ale jeho osobnostní rozklad se značně podepsal na jeho práci. Nebere si servítky s některými českými politiky a poodhalí tu překvapivé zákulisí jeho odchodu z ČT. Tohle není dystopie, ale krutá soudobá realita. Před poslední kapitolou jsem shlédl i Nebe. Silné téma. Jen když se oproti filmu pro CNN přidaly komentáře k Číně, mohlo jich tam být víc. Za skvělou věc považuji vložení QR kódu s odkazy na reportáže. S tímto je zážitek z knihy mnohem intenzivnější. Díky, budu se těšit třeba na Novinářem v Afghánistánu....doufám, že brzy.
Vyprávění černých kamarádů
Henry Morton Stanley
Tak jak už název napovídá, tak kniha je souborem příběhů, které vyprávěli domorodí nosiči, či askariové u táborových ohňů během Stanleyho výprav. Příběhy jsou náhledem do africké kultury a etnografie. Některé příběhy jsou zajímavé, ale často mi přijde, jako by tomu něco chybělo. Mám rád takovéto příběhy a hodně jich znám z indiánského prostředí. Nevím, jestli to je Afrikou, ale některé příběhy mi prostě vyznívají prázdně. Mám za sebou četbu všech Stanleyho děl vyšlých na našem území a to i těch z 19. století. Stanley je z novinářského hlediska extrémně detailní a chce mít všechno tak, jak to je a bylo. Tady ho z toho podezřívám také. Jak to bylo řečeno, tak jak jsem si to zapsal do deníku, tak ten příběh prostě je. Nic víc, nic míň. Potěšilo, ale úplně nenadchlo. I tak díky za zajímavé setkání s africkou kulturou.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?
Tomáš Etzler
Tohle není dystopie, to je ničím nepřikrášlená realita, kterou nám tu Etzler ve svých novinářských zážitcích z Číny předkládá. Nebojí se vše říct syrově a to i někdy s ostřejším výrazem. Ekonomický růst a modernizace " Říše středu" je na úkor devastace prostředí, nesvobody a ničení životů vlastního národa. Jak někdo může obdivovat jakýkoliv totalitní systém ? V tomhle by jste chtěl někdo opravdu žít ? Knihu by si měl přečíst snad každý a mělo by se stát povinnou četbou. Škoda, že není v knize více fotografií, či odkazy na reportáže. V batohu už se mi ale usadil druhý díl a tam už vím, že odkazy jsou. Jízda nekončí, jedeme dál...díky za obohacující zážitek.
Lovecké toulky po východní Africe
Theodore Roosevelt
Útlá kniha z pera významné osobnosti amerických dějin. Teddy Roosevelt zde popisuje lovecká dobrodružství, která zažil se svým synem Kermitem ve Východní Africe. Lovy měly badatelský účel, jelikož ulovená zvířata stahovali z kůže a zasílali do vybraných muzeí. Původní americké vydání je pětisetstránková bichle, takže tady je znát zkrácení a hlavně konec je překladatelem hodně uspěchaný. Zajímavé jsou Roosveltovo myšlenky nad přínosem bílého kolonialismu. Překvapuje, že se zbraněmi před 1. světovou válkou jste mohli skolit nosorožce a slona relativně snadno. U knih o lovech mám rád ty popisy přírody a neznámých zvířat, ale pokaždé se přistihnu, jak fandím spíše té zvěři. Příjemné čtení z doby, kdy bylo stále co objevovat i na poli loveckém.
Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí
Danka Štoflová
Na tuto knihu mě navedla televizní nominace na Magnesia Litera a budu této náhodně mnohokrát děkovat. Tohle bylo přesně to, co jsem na léto potřeboval. Je vidět, že je autorka blogerka, takže jsou kapitoly krátké a pravděpodobně převzaté z jejího blogu. Každá kapitola se dá číst samostatně a mě se osvědčilo nespěchat. Autorka Češka tu popisuje manželství s čerokézkým indiánem a jeho rodinou v panenské přírodě Kouřových hor. Při střetu kultur tu zažívá někdy tak vtipné situace, že se s radostí z plných plic zasmějete. Některé kapitoly jsou k zamyšlení a některé i inspirující. Autorka pochází z mého kraje a já na rozdíl od Danky vidím chemičku v Litvínově celý život. Jenže já se snažím najít tu indiánskou krásu přírody tady u nás v Krušných horách, či Českém Středohoří. Indiánské příběhy si vyprávíme v teepee na táboře, či v potní chýši. Nadšení z četby ovlivnilo i mnoho mých přátel, pro které je kniha také součástí tohoto léta. Poslední dvě kapitoly zasáhnou plně srdce i duši. Jedinou kaňkou je pochybnost, jestli to vše autorka opravdu zažila. Budu věřit, že ano a také budu věřit, že ten můj strom na mě čeká tady někde u nás...díky za čtenářský zážitek.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Přesně před rokem jsem do své čtenářské bubliny pustil 1984 a následnou Farmu zvířat a bylo to jak zjevení. Byl jsem nadšen. Rok se s rokem sešel a zase ten pocit, jako že teď je ta pravá chvíle na MY. Nelituji, ba naopak. Mám rád původní první česká vydání, ale tady ten rok 1927 byl hodně znát. Ač mám za sebou bezpočet knih z 19. století a starou češtinu jsem si oblíbil, tak tady jsem vůbec nevěděl o čem se píše. Musel jsem zvolit novodobější překlad. Není to místy lehké čtení, musíte se hodně soustředit, ale to je to pravé kouzlo Zamjatina. Deníková forma a psychické stavy hlavního hrdiny mohou někoho odradit, ale mě se právě toto moc líbilo. Ta změť myšlenek, ten jeho neuvěřitelný dystopický svět. Za mě je Zamjatin génius, že toto mohl napsat v roce 1920. Souběžně s četbou jsem poprvé shlédl kolorovanou verzi Metropolis ze stejné doby a to vše komplexně vytvořilo opravdový zážitek. Všichni známe Orwella, ale Zamjatin je tím pravým průkopníkem poukazující na hrůznost totality a to ještě tak nevšedním způsobem. Buď vás kniha neosloví, nebo si jí zamilujete tak, jako já. Nadčasové.
Revír bez hranic
Rudolf Luskač
Když člověk čte 5 knih najednou, tak to trochu trvá, ale nakonec s radostí dočteno. Krásné čtení o lovech a přírodě. Luskač tu vystupuje jako neohrožený lovec, co skolí vše, co mručí, mňouká, vyje, plave a dokonce i mluví. Nepsal jsem tohle už někdy náhodou ? Ano. Pro mě trochu zklamání z první poloviny, kdy to je vlastně kniha Zelený ráj a některé příběhy byly i v knize Lovci veliké země. Takže jsem bohužel něco četl už potřetí. Druhá polovina o dobrodružstvích ze Střední Asie, či Kavkazu byla pro mě novinkou a to velmi poutavou. Když opomeneme ty prosovětské texty, kde je opěvována i Leninova lidskost a přínos bolševismu, tak Luskač nikdy nezklame. Pro milovníky přírody jasná volba.
Asie - Kulturní obrázky pro mládež
Josef Kořenský
Tak tohle bylo něco úplně jiného než Austrálie, která mě trochu zklamala. Vlastní zkušenosti z cest umě Kořenský doplňuje ukázkami z jiných, do té doby známých cestopisů. Za toto dík, protože mě tím navedl na další knihy, které bych si s radostí přečetl. Autor tu po Asii vykonává pomyslné kolečko od Sibiře až do Malé Asie. Některé kapitoly především o Číně, Japonsku a hlavně Indii byly tak zajímavé, že jsem se rozhodl si dělat výpisky. Tím ta četba byla o hodně zdlouhavější, ale tohle vůbec nevadilo, ba naopak. Bylo pro mě zážitkem seznamovat se zvyky a místy z dob, kdy bylo ještě co objevovat a cestovatelství bylo vlastně takovým jedním nekonečným dobrodružstvím. Je zajímavé, že kniha byla určena mládeži, jelikož dnes by to bylo spíše pro dospělé čtenáře. Krásné ilustrace doplňují velmi obohacující text.