any333 komentáře u knih

Jedním slovem nádhera! Autor překrásně popsal vztahy v přírodě, ať už potravní, nebo mezi Bílým tesákem a jeho průběžnými majiteli. Dávám mu za pravdu, že se charakter musí tvarovat. Popsal život takový, jaký je.

10 22.04.2016

Dračí oči jsem dostala společně s To pod stromeček a když už mi ona zmíněná 'cihlička' došla, rozhodla jsem se, že se podívám i na tuhle 'pohádku'. Jen jsem si tak nějak ve své naivní hlavě vsugerovala, že se jedná o čistější pohádku pro děti, ne pro dospělé, jak jsem se pak přesvědčila asi o patnáct stránek vepředu. Má znuděnost, s jakou jsem k příběhu přistupovala, se náhle rozplynula a nastoupilo místo ní vítané peprné rozptýlení. Jen když jsem pak jistou scénu o výhni a žezlu dávala přečíst spolužákům, trochu žasli nad tím, jak se mi pořád daří vyhledávat a číst takové sprostoty. Ale když já si vážně myslela, že je to pohádka...
No, tedy poté, co mě scéna o stvoření mladého prince vyvedla z úplné pohádky, dostavilo se další takové prozření; fakt, že jediný drak, co se tam za celou dobu mihne, je pouze hlava šmírovacího Devítíkomoráka. Tehdy jsem už úplně odevzdaně a bez nějakých zkoušek předvídavosti postupovala po stránkách a zvykala si na vyprávěcí styl psaní s promlouvacími frázemi autora, co obyčejně moc nemusím, ale nakonec jsem se i s nimi sžila.
Děj až do toho, než čaroděj skutečně zatne dráp do správy státu, plyne velmi pokojně a v duchu seznamování, pak je čtenář pomalu stavěn před kousky mozaiky celistvého plánu, co souvisí i s roky předtím, než se odehrává samotný popsaný příběh. Neskutečně jsem se tehdy začetla, držela Petrovi palce a dumala nad tím, o co tomu Flaggovi vlastně ve skutečnosti jde, protože jsem si nemohla připustit to prosté pohádkové 'chtění páchat zlo', kdy zloduch něco takového dělá proto, že je zlý zloduch. Ale někde jsem četla nějaké zmínky, že se Flagg vyskytuje i v jedné jiné autorově sérii, tak na to třeba jednou dostanu odpověď.
Na konci je děj dělen do mnohdy velice krátkých kapitol, co nemají někdy ani šest řádků, ale napětí se stupňuje a vyplouvá tu na povrch um atmosféry hororového krále, protože jsem měla osobně pocit mrazu, že slyším Flagga taky dupat někde na schodech, a to jsem četla v přízemí. Nikdo asi nečekal nic jiného, než jak to nakonec dopadlo, ale i tak bych to označila za zábavné čtení, sice asi ne přímo pro děti - tedy pokud u nich nejsou vyvinuté dvojsmysly a nebo kdyby se moc nebály Flagga, aby pak usnuly - , ale tak nad těch jedenáct by to asi už podle mě šlo.

8 21.04.2019

Vždycky před Vánocemi je zajímavé přemýšlet o tom, co vám podle všech možných ukazatelů za knížky nadělí vaši nejbližší takzvaně 'pod stromeček', přestože někdy tam ten uříznutý jehličnan může úplně chybět. Ta nejvíce zřetelná předtucha mě napadla u mé babi, co se mi o prázdninách pokoušela půjčit právě zdejší To, ale jelikož zjistila, že už ho nemá, skončila jsem jakožto ještě Kingem nedotčený čtenář u Řbitovu zviřátek a jak jsem se vyjadřovala už v komentářích tam, příběh psaný takovýmhle stylem mě uhranul. Takže když ke mně na druhý svátek vánoční přistoupila s něčím podobným zvláštní černé rozšířenější cihle, co však měla na zadní straně červené balonky, nezbývalo mi nic jiného než jen nechat si ze rtů splynout společně se zaraženým děkováním jediné slovo: Pennywise. A nemýlila jsem se.
Myslím, že spoustu lidí by ten počet stran mohl odradit, ale protože si ráda škodolibě hraju s povědomím o své osobě u osob jiných, rozhodla jsem se nijak s dočtením neotálet, abych hned někdy v únoru mohla mít To na referát, nad nímž k mému překvapení nakonec kroutil hlavou dokonce i náš češtinář, což už je co říct. Ale to trochu předbíhám. K tomu, aby člověk mohl o knize vyprávět, musí ji mít nejdříve dočtenou. S tím jsem začala hned o Vánocích u babi a konečně jsem ten rok našla něco, co mě vykoplo od svátečních povinností a naprosto mě odprostilo od nálady na vánoční pohádky, protože už jsem sama se sebou pomalu také nemohla vydržet. Sice jsem se poprvé podivila nad jistou až přílišnou reálností spojenou s věcmi, co sice lidi skutečně říkají a dělají, ale většinou nemá nikdo dost kuráže k tomu, aby to dával k sobě do příběhu. Možná proto, včetně těch detailních zajímavých myšlenkových pochodů, jsou tyhle knihy pořád tak čtivé. Člověk prostě zpozorní, když se v okolí vyskytne nějaká - většinou přisprostlá - abnormálnost a vydrží mu to na několik stránek dopředu, kde ho pro změnu nakopne zase něco jiného. Nevím, jak se s tímhle vypořádávali jiní, ale mě to do sebe takovýmhle způsobem vtáhlo tak, že jsem se v dobrovolné čtecí výzvě, kterou jsem na sebe uvalila, dokázala do Silvestra dostat až do poloviny. Pak k mému rozčarování zase začala škola a já si byla nucená dát pauzu, než mě k sobě zase To s povinností na ten plánovaný referát přitáhlo natolik, že jsem kvůli němu zvládla obdivuhodně i na tři dny v týdnu úplně vypustit notebook a ničit si oči do bolestivého slzení, protože po Richiem zrovna šel nějaký naštvaný dřevorubec a to jsem to přece nemohla zabalit a jít spát. Co se týče mých pocitů na konci, nemohla jsem se dočkat, až to doopravdy dočtu, ale ne proto, že už jsem se To chtěla zbavit, ale proto, že jsem si přála prostě prožít tu emoci po tom, co se všechno uklidnilo a skončilo, nebo jak to mám vysvětlit. A musím se přiznat, že to na mě pak uvalilo lehké abstinenční příznaky, co však zase lehce vyrovnalo nalistování na opravdu vtipné scény. A všechno bylo zase v pohodě.
Abych tu z toho ale nedělala deníček plný chvály, někdy se mi hůře přenášelo přes mezihry z Mikeova pohledu, ale tuším, že za to mohli hlavně ty vážně hodně rozvité 'dějiny', jak se To vracelo, aniž by to vyprávění pak nějak výrazněji ovlivnilo hlavní děj. Ale jako velmi rozšířené zpestření to beru a uznávám, že s něčím takovým to To dělá ještě uvěřitelnějším.
Trochu se mi také nelíbilo to, že když jsem viděla nejnovější film ještě před knížkou, tak mi to vlastně vykecalo kostru děje na nějaké dvě části dopředu, ale bylo to spíš jen o vynechání lekavých efektů, protože jinak bylo v textu tolik dalších odboček, že jsem neviděla důvod, proč bych si čtení neužívala. Navíc pak přišla doba dospělosti, o níž už jsem spoilery neměla, takže s tím souvisel nervy drásající konec, kdy jsem nevěděla, jestli se Chüd povede, nebo nepovede, povede, nepovede... Vážně jsem si pak oddechla. Protože po těch stránkách, co čtenář prožíval s postavami jejich příběhy, je jasné, že k nim chtě nechtě přilne a pak se o ně bude bát. Jo, je to chytře vymyšlené. A pojištěné.
Když už jsem u těch postav, připadá mi nemožné si alespoň někoho neoblíbit jako vážně hodně a nebo se v něm třeba i poznat. A pokud se můžu soudit, jsem něco mezi Billem a Richiem, takže jsem na jejich části čekala nejvíc. Mimoto jsem také díky knize pochopila, že Henry Bowers a jeho parta mají v příběhu větší podíl zásluh, než jsem si myslela předtím, takže jsem zvědavá, jak to pak rozvedou v září v It: Chapter Two. Jediné, co mě v souvislosti s tímhle dále mrzí, je nerozvedení osudu Patricka Hockstettera, protože kapitola s jeho 'lednicí' mi přišla docela dost zajímavá. Ale třeba mám jen příliš zvrácený vkus.
No, tak se tedy těším na září. A taky na to, jak těm, co budou vést čistě filmové teorie na pokračování, zamíchám úsudky s tím, co bylo v knížce.

8 08.03.2019

Před přečtením jsem slyšela o autorčině knize s názvem Sůl moře, takže když jsem si všimla stejného jména, neváhala jsem. Dějiny mě zajímají a navíc, kolikrát se kdo může takovýmhle stylem dozvědět něco víc o historii Litvy, o které se toho většinou moc neví? Už jen tohle mě prostě nabádalo, abych knihu přečetla, ale nakonec žádných taháků ani nebylo potřeba, protože mě příběh na nějaký čas úplně rozložil. Přispívaly k tomu jak krátké kapitoly, tak i směřovaný děj.
Lina mi přišla jako silná holka, co ji ale dost zraní zrada, které to tam bylo na každém rohu plném. Vážně lituji ty, co museli v takových podmínkách žít a pak se vrátili domů. Museli tam žít v neustálých obavách, co přinese další den, a když už si konečně zvykli, zase je přemístili na jiné místo, kde začínali zase od znova a bylo to horší než předtím.
Oblíbila jsem si Andriuse, takže mě úplně zarazila jedna chvíle, kdy to nebylo zrovna růžové a pak posléze se po odkrytí všech souvislostí styděla stejně jako hlavní hrdinka. Tahle kniha mě vlastně celkově neustále něčím šokovala, většinou nepříjemně. Jako příklad uvedu přiznání stále naštvaného pána z vlaku. A ze všech nejvíc se mi do paměti zapsala scéna s Pickwickovým klubem, co mě vážně rozesmála, i když to bylo spíš takové hořkosladké.
Konec ve mě zanechal spoustu nevyřešených otázek, ale pro dobro mým oblíbenců musím říct, že jsem byla docela spokojená.

8 23.08.2018

Život mě naučil tomu, že bych neměla odmítat signály, co se na mě hrnou ze všech stran. Možná to byla jen náhoda, ale kvůli těm jistým předchozím zkušenostem tomu moc nevěřím.
Začalo to tím, že mě mamka jednou v létě přizvala k nové filmové verzi Carrie a hned mě seznámila s tím starším, co už viděla. Pamatuju si, že jsem to tenkrát nějak nedokoukala, protože kdovíproč vypadl signál, ale její vyprávění mě navnadilo tak, že jsem si umínila, že se s tím filmem někdy seznámím nějak víc. To jsem sice doteď nedodržela, ale posléze potom se ke mě dostalo předloňské To, kterému jsem se až do té chvíle zarytě vyhýbala. Druhý den po zhlédnutí jsme pak jeli navštívit babi. S kamarádkou jsme tam na sebe potajmu dělaly různé vtipy na Pennywise tak dlouho, až se babi rozhodla, že mi s takovým zápalem, jaký jsem vykazovala, musí půjčit knihu. Přistoupily jste tedy k její rozhodně ne skromné knihovně a hledaly tak dlouho, než si babi vzpomněla, že To už dávno někomu půjčila. A tak, aby mi to nakonec nebylo líto, skončil u mě Řbitov zviřátek. A přiznám se, že mi ta knížka nedala spát jak v noci, tak i ve dne. Propadla jsem obrovské Kingovské mánii, schraňovala veškeré dostupné informace a neskutečně si oblíbila album Brain Drain od Ramones(a hlavně typickou 'Pet Sematary'). To sem ale tak trochu nepatří, že? No, jen jsem chtěla trochu osvětlit, jak moc mě tenhle autor chytil. A že si rozhodně plánuji přečíst i něco dalšího.
Úplný začátek mi přišel lehce nezáživný, takže se se mnou trochu táhl, ale jen do té doby, než přišla první zmínka o Řbitovu. A přestože jsem při prvním přečtení toho prapodivného slova asi pak pět minut zírala na obálku, jestli jsem se nezbláznila, co to tam vidím, teď mi to přijde jako zábavný a naprosto přirozený výraz. Nejspíš záleží na zvyku.
Když přišla událost s Churchem, zarazila jsem se, protože jsem netušila, jak by měl kocour sám vyplnit všechny zbývající stránky. Avšak stačilo se jen znovu lépe podívat na obálku a popřípadě si přečíst úryvek v anotaci a došlo mi, o co tam půjde. A i když jsem to uhádla, stejně to nezamezilo tomu, abych byla jako na jehlách a aby mi běhal i v horkém létě mráz po zádech, přestože jsem na sobě měla svoje kožené kalhoty. Hlavně na konci, kdy se do sebe skládaly dílky toho podivného 'maratonu', mě tenhle příběh úplně paralyzoval. A rozložil, protože mi někdy připadalo, že tu sílu smrti a Proutěného muže cítím někde u svého ramene.
S některými činy postav rozhodně nesouhlasím, ale nelze říct, že bych jim nerozuměla. Ale, jak se už dávno traduje, cesta do pekla je vždy dlážděna čistými úmysly. A přestože přijde dokonce i varování, někteří ho neposlechnou a stejně tu překážku překonají. Jenže pak bychom se neměli čeho bát, čím zpytovat své svědomí. No, všechno zlé je pro něco dobré.
Teď si jinak pohrávám s myšlenkou, že vrátit tu knihu babi hned po dočtení asi nebyl ten nejlepší nápad, protože bych ji nejradši sjela ještě jednou. A jako na potvoru to mají všude vyprodané, stejně jako další tři věci, co bych taky chtěla. Takhle mě naštval asi jen ten nejtypičtější otevřený konec, s jakým jsem se tu - a asi celkově za svoje čtenářské zkušenosti - setkala. Co to jako mělo být? Pokud se přikloním k povaze pohřbených, asi je mi to docela jasné, ale stejně bych asi radši byla klidnější, kdyby se to vysvětlilo. Ale třeba bych tomu pak sebrala jisté mysteriózní kouzlo.
Jinak ještě na závěr tohohle dlouhého sdělení připojím jeden vtipný moment, co se nám stal s kamarádkou, když jsem jí já na oplátku po dočtení pouštěla film - co jen tak mimochodem nabízí jakž takž uzavřené finále, k čemu bych se osobně taky přikláněla - a vyprávěla jsem jí přitom o své asi nejoblíbenější postavě odsud, Victoru Pascowovi. A když se tam konečně v té své důležité scéně poprvé objevil a já jí to s radostí sdělila, kamarádka se na mě zděšeně podívala se slovy: ,,To jsi si jako vážně oblíbila 'tohle'?"

7 09.01.2019

Knihu mi půjčil taťka s tím, že se v ní najdu. Myslím, že měl jako v mnoha jiných věcech pravdu. Někdy si pokládám podobné otázky jako autorka ve svém mládí, ale většinou k nim najdu odpověď vlastním přemýšlením, které může být ovlivněné mým osobním názorem, což není férové vůči všem.
Nejvíce mě zaujala část, kdy se při popisovaném zasvěcení začal egyptský život prolínat s tím relativně existujícím v přítomnosti, protože se mi pak zdálo, že se tam vyskytlo silné deja vu. Dále mě také inspirovala část s opaky neřestí a také význam znamení, ve kterém se narodí. A konec egyptské reinkarnace, kde nezkušenost a cílené vyhýbání vše sesypalo jako domeček z karet.
V mnoha chvílích jsem se musela zastavit a pořádně se zamyslet, protože jsem se dokázala přistihnout, jak čtu slova, ale uniká mi jejich význam, nic po nich nezůstávalo. Takhle jsem musela reagovat hlavně u složitějších témat, abych je správně pochopila.
Myslím, že je dobře, že autorka tuhle knihu napsala, ale jak už zmiňuje na začátku, je důležité, aby každý našel svou vlastní cestu, protože napodobovat někoho jiného nepomůže. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Jsem zase o něco blíž.

7 16.08.2018

Zase jedna z knih, jejichž reklamy byly před dávnou dobou hodně časté, a já se k ní přesto dostávám až teď. Čekala jsem, že se bude jednat o něco mezi Percym Jacksonem a Harrym Potterem, no, osobně si myslím, že když ty spojitosti nebudu hledat, ani je neuvidím. Autoři vymysleli obsáhlé dílo z podzemního - a ještě docela málo objeveného světa - a dali hlavnímu hrdinovi dost neobvyklou zálibu. Navíc je to celé psáno takovým tím stylem, jaký je známý ze starších knih.
Začátek se trochu táhl, ale já byla tak zaujatá představováním okolí, že jsem si to uvědomila až když jsem se na konci první části sama sebe zeptala, co vlastně vím. Vlastně, mohla za to jistě ta podivná rodina, co byla tak realistická, až to bolelo. A o Rebecce jsem byla už od té části v noci přesvědčená, že s ní není něco v pořádku.
Will je mi sympatický a Chester taktéž, člověk se s nimi sžije, outsiderů je všude dost. Jen mě v dobrém slova smyslu štvalo, proč přicházejí na další podrobnosti tak pomalu. Ale to byl jen můj problém, že?
Každopádně se ohromně těším na další díl, protože mi to připadá spíš jako taková ochutnávka, vrcholek ledovce. A co ten epilog? Ono se to prostě bez toho druhého dílu neobejde.

7 10.02.2018

Ze začátku jsem se nemohla vůbec začíst, protože mi autorčin styl psaní přišel tak moc neznámě plytký a nepodrobný, že mi polovina informací unikala. A přesto, že se to s ubíhajícími stránkami nezměnilo a pro popisy Irska, na něž jsem se v tomhle příběhu společně s tím případem tak těšila, jsem se musela mnohdy i třikrát vrátit, nakonec jsem stejně po jakési pomyslné polovině knihy byla jako na trní. Tu část bych označila jako lepší než první, jelikož děj odtamtud spěl na pohled do docela jasného bodu s poněkud hrůzným rozřešením a to i přes výskyt několika záchranných prvků, co se povětšinou rozdělily mezi hlavní hrdinku a novináře. Vlastně bych řekla, že mě děj opravdu začal bavit tehdy, když se na scéně objevila tahle nová postava a vnesla jak do děje, tak do hlavy jiného charakteru nové myšlenky a náhled na celou věc. A prásknu na sebe, že jsem jen zlomyslně čekala, kdy ta zjevná bublina sympatií povolí a splní se to, co jsem tušila po zjištění, že se nejednalo jen o rozptýlení na jedinou scénu.
Myslím, že hlavní postava tu alespoň z mého osobního názoru měla velký vliv na to, jak čtenář vnímal Annin zázračný půst, protože jsem se přistihla při tom, že pozvolna pookřávám společně s Lib. A stejně jako si ona hledala cestu k Anně, já se pokoušela najít stejnou řeč s tou konzervovanou a možná zbytečně upjatou Nightingalkou, co mi vlastně zprostředkovávala veškeré vědění. Ano, rozumím, měla to v popisu práce a možná se jí ani nedivím s tím, co ji potkalo, ale kvůli její povaze jsem se chvilkami cítila stejně arogantní a docela mi to vadilo.
Myšlenky o víře mi přinesly jen takové lehčí zpestření momentů mezi tím, než jsem si konečně připustila to, co ráda hledám všude a tady to i tak nemělo místo. Když jsem se pak s tímhle názorem smířila, hned mi začal docházet ten konec, na jehož utvrzení se pak nabalovala různá další odhalení a pravdy a důvody. No, i když, co se týče osoby z fotky, asi bych raději zůstala jen u toho prvotního sdělení, protože i když by to bez toho druhého nedávalo jako celek smysl, už mě to najednou tolik nezaráželo, spíš odpuzovalo, jak mi to na okamžik přišlo přeplácané až příliš vyskytujícími se prvky. Nebo jsem možná měla jen osudové štěstí a hrnulo se to na mě v poslední době tak často, až jsem si na to vyvinula nějaké čidlo, nebo co.
Konec mě vlastně napůl upokojil a napůl zklamal, protože mi přišlo, že když už to spělo takovýmhle směrem, nesmělo se to posunout někam jinam. Někdo by mohl pokládat za zradu, že když autorka na takovémhle psychickém týrání vystavěla celý příběh, pak to 'nechala shořet'. Osobně jsem si asi nejvíc užila tu atmosféru strachu, co se rozevřela jako pavučinová síť někdy okolo třetí čtvrtiny. Nedokázala jsem tehdy uvěřit, že by to tak skutečně mohla autorka zakončit. Když povážím, že u mě ta emoce nevědomosti vyvolávala veškerou nervozitu, už by to při druhém přečtení nemuselo být tak silné. Pak bych si nejspíš jen musela vystačit s církevními zádrhely, na jakých si kniha taktéž zakládala. A být znovu svědkem toho, jak moc může společnost svým fanatismem narušit dětskou mysl plnou pokání z hříchu, za který vlastně samo nemůže, byť se stal.

5 17.01.2019

Moje první setkání s Nekonečným příběhem proběhlo asi v páté třídě, kdy jsme na podobný motiv, kde by byla v hlavní roli knížka, měli vymyslet sloh. Docela mě tehdy oslovily ukázky a navíc se všichni dušovali, jak je i film magický, já se však zařekla, že se nejprve dostanu ke knížce. Uteklo několik roků a já to stále nesplnila. Jednou, byl zrovna nějaký svátek, myslím, to dávali v televizi, a i když jsem se snažila odolat, nakonec mě to do sebe vtáhlo. Od té doby jsem se na tištěný příběh těšila ještě víc než předtím, takže když konečně přišel, byla jsem u vytržení.
Musím však říct, že přestože obě zpracování obsahují pro ně typický punc zamyšlení se nad některými věcmi, co lidé dělají a co z toho plyne, přišlo mi několik prvních kapitol jako zrada, protože jsem čekala něco jiného. Ocenila jsem jinak zvolené barvy písma a skutečně pořádně se začetla až tehdy, když se na scéně objevil Átreju a později i Fulgar(u kterého nevím, jestli je to mnou čteným vydáním a nebo proč ho jinak přejmenovali na Falca), a zpovídal vyslaného vlka. Tehdy jsem začala vnímat příběhové hodnoty a ušklíbala se, když Bastián vstupoval do Fantázie a nerozuměl, co se mu to dělo.
Později, když se v něm začínala probouzet jeho sobeckost, jsem se místy musela pozastavit nad myšlenkou, jak bych já sama naložila s tím, kdybych dostala to, co on. A je pravdou, že ty možnosti by bez předchozího uvědomění o následcích asi dopadly stejně. Nejvíce mi připadaly absurdní části s 'osvobozeným' národem. Posloužilo mi to jako dobrý příklad pomíjivosti krásy a nevděčnosti, ať už se jedná s dobrým úmyslem, či ne.
Přiznám se, že mě mnohdy Bastiánova rozhodnutí ničila a musela jsem si dávat od knihy pohov, abych se k pořádnému čtení vrátila zase ve chvíli, kdy si uvědomí své chyby, co ho stahují dolů. Stáváme se svědky takového malého převratu a dostáváme se ke konci, co mě zase donutil se trochu povznést. Ta symbolika je úžasná.
Jinak si myslím, že jsem knihu pojala spíš jako oddechovku, ke které se možná, při vhodné příležitosti, zase někdy vrátím. Tuším, že mi kvůli zavírání očí nad Bastiánovým jednáním určitě unikla nějaká zajímavá myšlenka. Ovšem musím vyzdvihnout, že bych někdy sama Fantázii taky ráda navštívila; a že už se nedivím všem, které tohle téma tak oslovilo, protože to má své kouzlo.

5 09.11.2018

Popravdě, před touhle knihou jsem ještě žádný divadelní scénář nečetla, takže to pro mě bylo něco nového. Ale očekávala jsem jistou spojitost s původními sedmi díly, takže mi to ani nevadilo. Knihu jsem měla díky stylu, jakým byla napsaná, přečtenou velmi brzo a docela mě překvapilo to hraní s časem. Odpovědělo to docela na dost otázek, co by se stalo kdyby tenhle a tenhle neumřel a tak.
Nejvíc jsem si oblíbila Scorpiuse, ale Albus byl taky fajn, což se ovšem nedalo říct o postavách již známých. Třeba Draco Malfoy se podle mě choval naprosto jinak než v původních dílech a nevěřím, že by se za tolik let dokázal změnit. Tohle mi přišlo asi tak nejhorší.
Co se týče nejoblíbenějšího okamžiku, asi bych to za sebe typovala někdy, když vyprávěl jenom Scorpius. Ale konec byl taky hezký, i když se mi na té dívce něco od začátku nezdálo, ale i tak.
Abych to shrnula, brala jsem to jako takovou oddechovku, ve které jsem se setkala se známými postavami a dozvěděla se, co bylo dál. I když mi to někdy připadalo charakterově nesouvisející.

5 09.07.2017

Po knize jsem sáhla jen z jednoho prostého důvodu. Většinou se tomuhle romantickému žánru v samostatném příběhu bez fantasy zdaleka vyhýbám, ale nadchnul mě autorčin nápad promíchat to s cestováním v čase do renesanční Florencie. Moje očekávání nebylo příliš vysoké, ale pustila jsem se do čtení.
A kniha mě mile překvapila. Sice byla sladká, ale v takovém stylu dob minulých, který mi vyhovoval. Za samotný vztah Cat a Lorenza musím autorce připsat další plus, zdálo se mi to pravděpodobné. Protože většinou to, o čem víme, že bychom dělat neměli, stejně děláme. A podobně to dopadlo s varováním od Alessandry.
Taky jsem ráda, že Cat zmizela z přítomnosti za nějaké tři kapitoly, což předčilo moje očekávání, že se ještě budu muset zaobírat už tak otrávenými myšlenkami Cat v přůběhu samotné oslavy "sladkých" šestnáctin.
Za mou nejoblíbenější postavu rozhodně považuji Alessandru. Sice se mohla zdát trochu naivní na naše poměry, ale na jejich dobu byla více než normální. A úplně mě odrovnal její dotaz směřovaný na Cat: ,,Je snad v té krabičce ukrytá maličká paní?"
Původně jsem myslela, že zůstanu jenom u tohohle dílu, avšak situace se poměrně změnila. Zajímá mě, jak to bude s tou postavou, co se objevila na konci Cat u dveří a taky vlastně o nové Reynině vizi. Sice možná budu mít té přeslazenosti až nad hlavu, ale uvidím, jak jsem se přesvědčila tady, první dojem může klamat. Jdu do toho.

5 19.03.2017

Konečně jsem se dočkala, v tomto díle se hodně rozebírá komunita dračí populace. Bylo zajímavé dozvědět se, že existuje něco jako dračí cejchy nebo Pán pokladů. Smekám před autorkou, její svět a zápletky jsou vždycky promyšlené a každý zpočátku nepotřebný detail dokáže zamávat dějem. Tady to bylo například to dračí ovoce.
A také se po dlouhé době začal objevovat Sváťa. Zprvu jsem si myslela, že autorka pak podobně jako jeho vynechá Rafana, ale nakonec se tak nestalo.
Strašně jsem si oblíbila Avisira a jeho rozmluvy s Hankou. To její "ty hloupej ptáku" mi vždycky vykouzlilo úsměv na tváři.

5 18.11.2016

Lottiny výroky jsou úžasné. Všechno ví nejlíp, všechno zvládne...netrpí nízkým sebevědomím.

5 08.04.2016

Půjčila mi ji kamarádka a nelitovala jsem. Na tahle dospělé pojetí pohádek jsem ještě nenarazila. Konec byl taky neočekávanou ranou. Říkala jsem si, že Sofie rozpoutá válku, a on ji rozpoutával někdo jiný....V tomhle příběhu se začínáte ztrácet vtom co je dobré a co zlé.

5 08.04.2016

Ještě jsem se nesnažila před žádným filmovým zpracováním tak kličkovat, jako právě před tímhle. Nejprve na mě útočila nová verze, později ta stará, a přestože mě téma lákalo, rozhodla jsem se vytrvat až ke knížce, abych si čtení užila. Bohužel jsem však v období, kdy jsem tak trochu hledala všemožné informace o Kingových příbězích, nějaké spoilery přesto nachytala, doufala jsem, že se to nakonec až tak moc neprojeví, protože samotný spoiler nemůže obsáhnout popis vybraných slov. A tak, když jsem si z důvodu delší cesty z Rakouska hledala něco vhodného k tomu, abych se po cestě zabavila, přišla mi e-kniha Carrie jako nejlepší možná volba. A hned po rozečtení několika stránek se osud nemohl mé předchozí přílišné starosti o to, co se dozvím a nedozvím před samotným čtením, vysmát víc: knihy byla totiž kromě samotného děje a rozdílných pohledů od postav plná také několika útržků z jakýchsi soudních, či jakých, spisů a výslechů a novin, kde se všechno vyzradilo tak rychle, až jsem se na to ani nestíhala mračit. Jako vážně? Ano, přišlo mi to jako zajímavý dovětek k tomu celému, ale proč to nebylo umístěné až někde na konci, když to už nemohlo zkreslit ničí pohled na děj? Takže co jsem si nevyspoilerovala sama, zvládly modré rámečky s obdivuhodnou rychlostí. Nemluvě o tom, že mě někdy vytrhávaly z přímého dění, i když třeba ten z úplným popisem věcí na plese a nebo co Carrie udělala ve třech letech, byly poučné, to ano, ale zbytek spíš než nějakou kladnou odezvu přinášel spíš naprosté vykecání jak od nějakého nedočkavce, jemuž způsobí největší radost, když všechno vysvětlí dříve, než si má čtenář vůbec čas se v tom rozkoukat sám. To mě na tom docela naštvalo. Ale možná, možná v tom celém byl ten fígl. Pokud můžu zmínit další autorovu knihu, Řbitov zviřátek, tak tam, i když to nikdo přímo neřekl, jsem si taky mohla odvodit, co asi tak bude následovat, a to někdy až se zarážející přesností. A v tom to asi je. Aby jeden věděl, co přijde, ale přitom nedokázal uvěřit tomu, jak se to úplně všechno řítí do toho nejspodnějšího pekla bez zjevného východiska. Nebo mi to tak alespoň přišlo.
Usuzuji tak hlavně z toho, že po událostech na plese jsem odmítala odložit mobil, dokud tu 'nevýslovnou hrůzu' prostě nedočtu. Už i předtím jsem k příběhu pociťovala jistou závislost, že se k němu musím v nejbližší volné příležitosti vrátit, ale k tomu konci to bylo nejpatrnější. Tohle se prostě Kingovi nezapře. Umí tam dát aspekty, co zaujmou, když se už pomalu ztrácíte, přitáhnou si vás jako na provázku. A v tom závěru už nepustí do té doby, do kdy je co číst. Protože se to tam vážně seká a všechno jde ráz na ráz a osoby si vyřizují účty a... prostě tohle všechno.
Co se týče samotné Carrie, byla místa, kdy jsem ji litovala, pak se to na okamžik převrátilo ke znechucení, čeho všeho byla pro pomstu schopná, a nakonec jsem s ní opět soucítila, protože si to všechno uvědomila. U Sue jsem si musela víckrát přečíst jistý odstavec, kdy se rozhodla, kdy to pro všechny vlastně 'zvoře' - ale o tom tehdy ještě neměla tušení - , ale nakonec myslím, že i když to tam bylo útržkovitě, dalo by se to brát jako pravověrné. On se tedy vlastně autor docela vyžíval v tom, že přímo všechno nenapsal pod nos - tedy až na ty modré rámečky, že - , ale nechal čtenáře, aby si to odvodil ze situace, jaká tam byla. Možná se to mělo brát jako takové vyvážení sil, ale stejně zůstanu u svého názoru, že tam ty novinové útržky prostě být nemusely.
Jinak mě taky děsí, jak si někdo dovede něco tak přeformulovat a zfanatizovat. Zajímalo by mě, jak sama Margaret přišla k tomu, aby byla taková, jestli se s tím narodila a nebo jen po zradě něco překroutila, ale to se asi jinak než z vlastních dohadů nedozvím.
Tedy, po přečtení knížky jsem se konečně mohla kouknout na jeden z těch filmů, byla to mladší verze, a přišlo mi, že se tam rozvedlo plně všechno, co bylo v příběhu neznačeno jen s pomocí oněch scén, jak už jsem o nich psala výše. Jen mě zamrzelo, že se tam neobjevila ta chvíle jako v úplném závěru knížky, protože bych ji osobně zařadila k takovým nejvíce emotivnějším. Vždyť tam pomocí několika opakovaných slov byla vylíčena veškerá bolest.
Taky mě sice mrzí, že není další díl, ale další díl v tomhle případě připadá na jinou Kingovu knížku. Abych měla 'odbytý' takový ten základ, tuším, že to tentokrát se mnou odnese Osvícení.

4 10.06.2019

Jako malá jsem neměla moc vlastních knih - pokud bych tedy nepočítala pohádkové soubory s Růženkou, Sněhurkou a spol. - a tudíž ty, které jsem si půjčila v knihovně, jsem četla pouze jednou. Neměla jsem tedy nikdy určitou odpověď na to, když se mě někdo zeptal, co jsem zhltla alespoň desetkrát. Zvrat přišel až tehdy, když mi babi, co už patrně tehdy poslouchala, na co se zrovna dívám a co mě zajímá, dala k narozeninám Čaroděje ze země Oz. Už předtím jsem měla docela ráda seriál, protože byl asi jediný, na co se tenkrát o prázdninách dalo dívat, ale dostat ho v knižní podobě pro mě byla výzva. Sice mě trochu odpudily ilustrace, protože se neshodovaly se seriálem, ale na to jsem se hned po začtení naprosto vykašlala. Pamatuju si sice, že po prvním přečtením jsem byla zase trošku zklamaná, protože se tam nepromítla druhá série seriálu, ale když pak začala škola, už mi zbyla jen knížka, co pomalu a jistě, s každým novým přečtením, úplně zbortila mou původní ideji o tomhle příběhu a nahradila ho tím originálním.
Jako nejvhodnější favoriti k oblíbení se jistě zdají Dorotka a Toto, ale já prostě zbožňovala Plechového dřevorubce, nejspíš pro jeho odvahu a jakousi nezdolnost, s jakou později dopomohl myší královně od zlotřilého rysa a ta jim za to pomohla se zrádnými Makovými poli. V myšlence barevných brýlích ve Smaragdovém městě a jistém břichomluvectví se skrývá odkaz na to, co může způsobit šikovný trik. Ale takových poznatků je tam více. A kdybych se snažila, možná bych je dovedla stále dobře vyjmenovat. No, to mi připomíná, že bych si možná mohla dát re-reading.
Jinak ve mě knížka svou syrovostí v pár chvílích vzbudila odpor. Poprvé právě při setkání s myší královnou, později při lvím boji a nakonec při vykonání příkazu čarodějnice, kdy jsem si vždycky myslela, že se hrdinové z toho srabu už nikdy nevyhrabou. Nakonec ale všechno - jako v té správné pohádce, samozřejmě - skončí dobře. A vzpomínka na to přetrvává.
Jen bych sem chtěla vložit takové jisté malé upozornění, co ve mě párkrát probudilo vztek při čtení Řbitovu zviřátek od Stephena Kinga: Autor tam totiž z 'čaroděje' udělal Oze Veuikého a Stuasuivého. A když porovnám obě koncepce, je to v konečném vyznění sakra rozdíl. Aneb jak si na okamžik zazdít dobré vzpomínky na tuhle knihu.

4 02.02.2019

Po dlouhé době ke mně zase zavítala pořádná výpravná fantasy. A já se nemohla odtrhnout, jak je už mým zvykem u takovýhle knih, a setrvávala nad stránkami i přesto, že mi hlava už padala únavou a oči se klížily kvůli neodkladné touze po spánku. Svět Vélina Al Sorny mě do sebe vtáhl natolik, že jsem zase pocítila to staré známé pnutí, kdy mi není vůbec příjemné odložit knížku a dělat něco jiného, ještě ke všemu myslet na začátek hodiny matematiky, když v Asrélinu zase začala nějaká záživná intrikářská bitka. Shrnuto a podtrženo, musím mít další díly, už jen proto, abych se dozvěděla něco víc o Volarech a jiných územích, kam hrdina téhle trilogie dosud nezavítal.
Nebudu ale zastírat, že mi začátek, kde se kluci vyučovali službě Šestému řádu, vyvodil později vyvrácenou domněnku, že se bude jednat o jakousi velmi useknutou verzi Hry o trůny, které bude dominovat Noční hlídka. Myslím, že úplný zlom, co mě přesvědčil o opaku, přišel při setkání s Frentisem, ale řekla bych, že mě už i předtím dost nadchla záživná forma sdělování, ne tak krátká, aby tam nebylo nic detailního, ne tak obsáhlá, aby to člověk nehltal po desítkách. A jak se pak děj konečně rozjel, já nemusela listovat střídavě na mapu a seznam postav, protože jsem si je už pamatovala, nemohlo mě zachránit už vůbec nic. Možná jsem se asi jednou ještě vrátila na první Vernierovy zápisky, abych si to porovnala s tím, kde to Vélin všude bojoval, ale jinak ne.
Kniha v sobě měla několik tajemství, z nichž některé jsem uhádla z poloviny, jiné vůbec a některé - co se ale nedají zase tak moc považovat za stoprocentní tajemství - se jen hlásily o vyplnění toho, co jsem si o nich myslela. Například návštěva Pátého řádu a Vélinovo 'osudové' setkání? Byla jsem snad jediná, kdo na to tak dlouho čekal, než se to skutečně stalo?
Dále mi hlavou vrtal ten vlk, ale ukázalo to jen na hlavní složku magických prvků fantasy. Opravdu zásadní věc, která mi vyrazila dech, souvisela s 'Tím, který vyčkává'. Já snad myslela, že něco rozmlátím. A přitom to do sebe tak přesně zapadalo, že to opravdu nebylo jen pro rozptýlení.
Nevím, jestli za to mohl podrobný přístup a nebo fakt, že jsme pozorovali několik velmi zásadních životních roků, ale Vélin mi na konci přišel jako můj starý přítel, takže jsem propukla v záchvat smíchu, když prohlásil, že zpíval.
Konec byl vlastně dvojitý, ale o co méně jsem u toho prvního nezaznamenala žádné obavy, tím více mě ten druhý rozhodil. A na několik minut velmi psychicky rozložil, když jsem si uvědomila, kdo by mohl být tou zmiňovanou osobou. Zjistila jsem si taky, jak moc mě autor celou dobu vodil za nos, aniž by mi dříve poskytl rozřešení. Ale neříkám, že náznaky nebyly. Byly. A obrovské. Tím víc oceníte, jak to do sebe zapadalo. Vážně se těším na další díl, už jen kdyby některým dalším postavám. Zvlášť by mě zajímalo, jak dopadl Frentis. Nějak mi ten 'já chci bejt bratr' přirostl k srdci.

4 25.01.2019

Už si přesně nepamatuji, co jsem od knihy čekala, ale když se znovu podívám na náhled a anotaci, myslím, že mě lákala hlavně ta mrazivá atmosféra. A to se mi i docela splnilo, protože když jsem knihu četla o prázdninách někdy na začátku srpna, cítila jsem, jak mi sem tam přeběhl po zádech mráz. Což se docela vylučuje, ne?
Oceňovala jsem autorův lehký smysl pro drama, který mě nutil si dělat v průběhu čtení domněnky o tom, co bude dál. A také to, jak moc byl příběh nasáklý podřimující a rozmrzelou melancholií. Něco takového nikdy neodmítnu. A pak se mám divit, že se dýchající chlad zvyšuje společně s beznadějí hlavních hrdinů. To tu bylo docela cítit a když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že bych se pravděpodobně chovala podobně. Prvně bych se nechala pohltit lákavou představou, že si můžu užít legraci v typickém místě serióznosti(nebo tam něco trochu rozbít), a až pak by se dostavilo i plné prozření z toho, v jaké situaci bych se ocitla. Postavy se mi v tomhle staly dost blízké a bavilo mě mezi nimi sledovat vývoj sympatií a opačných emocí, protože se to všechno zdálo velmi lidské. Jen to demonstrovalo beznadějnost celé sněhové pasti. A já byla zvědavá, kam ta mozaika jednotvárně a čím dál víc zoufaleji situovaných skutečností doputuje na konci.
Zvláštní oblibu si u mě vypěstovala jedna 'outsiderská' osoba, jejíž kyselé komentáře jen napínaly nervy ostatních. A docela mě zarazilo, jak moc podobný realitě byl vývoj 'romantiky'. Tedy, možná to jen autor opravdu ukončil moc brzy, ale já osobně jsem nepochytila, že by to nějak rozřešeně vyústilo. Takže pokud by to mělo zůstat tak, jak to čtenář před finálem opustil, nenacházím na tom přikrášlené skoro nic.
K samotnému konci napíšu asi to, že jsem tu hroznou věc tušila a přeskakovala tak očima mimoděk řádky, kde se to konečně zjevilo černé na bílém. Další pokračování mi přišlo až příliš krátké, na to, o co se tam jednalo. Ale možná autor vsadil na symboliku a ten malý majáček naděje má evokovat to jisté, co tam šlo vyčíst. Pokud ano, umím si představit, jak to tedy nakonec doopravdy dopadlo.

4 28.11.2018

I přesto, že tahle série postrádá prvky mého oblíbeného fantasy, mám tyto knihy vždy rychle přečtené a těším se na popisy bojů, prvků z nich a strategií, kterých jsme si v tomhle díle užili dosyta. Will a Evanlyn se konečně hnou z místa, na druhé straně u Halta a Horáce ještě doznívá jejich 'hra' z předchozího. Abych se osobně přiznala, docela dost dlouho jsem si položila otázku, kdy už se konečně setkají, až se to skutečně stalo. A já si i přes nedočkavost zachovala ledový klid, protože se zrovna dělo něco napínavého. Tak asi k tomu, na co jsem se těšila.
Jako taková nejvíce kritická chvíle mi přišel okamžik, kdy jistá osoba odešla a ostatní ji hledali a jsem v tom čekala nějakou novou zápletku. To se ale nakonec nestalo, i když, zase tomu nebudu odpírat, že to pak docela - a i vtipně - hnulo dějem.
Nejvíce jsem si užila finální bitvu, kdy se Halt vytasil na tamudžaje s jejich vlastní taktikou a všichni si navzájem kryli záda, jak to má u správného oddílu být. A už se těším, co přinese ten další díl s docela zavádějícím názvem.

4 17.10.2018

Tenhle díl mě oslovil ještě víc než první. Jednak jsem už věděla, o co půjde a taky jsem s podivením poznala, že s každou stránkou se víc a víc sžívám s hlavními hrdiny a prožívám jejich příběh bez cynických poznámek, které jsem zatím zaznamenala při každé mnou čtené romanci. Řekla bych, že to je pokrok. No, i když, v jistých scénách s Tiffany jsem si prostě to chytání za hlavu nemohla odpustit, to však má dle mě kořeny v mé averzi k této postavě. Je to prostě mrcha k pohledání a já bych jí na Edenině místě asi něco udělala.
A sice, Eden si to taky trochu pokazila. Chápu, je to tam stále ospravedlňované, ale já prostě nechápu, proč se ten, koho si nevybrala, musel trápit takovým zjištěním. Proč mu to neřekli dřív? A tohle není chyba autorky, ale já tomu prostě odmítám rozumět.
Taky nám přibylo pár nových postav. Snakea jsem si oblíbila pro jeho vtipy - kamarádka, co mi knihu půjčila, tvrdí, že máme podobný styl humoru - a Emily jsem věřila, že je nevinná. Akorát se tam moc nevysvětlil ten den po večírku, když se objevili u sebe. A nebo jsem to přehlédla?
Snad jediný konec mi přijde trochu uměle navozený. Připadá mi, že autorka to u jedné rodiny zlehčila tímhle způsobem a u druhé to vyhrotila do nebeských výšin. Ano, možná je ten konec důležitý, aby se jejich vztah utužil, ale stejně to nemusela jistá osoba řešit tak, jak to řešila. Nezbývá mi než doufat, že autorka třetí díl dovede do toho správného romantického cíle.

4 02.03.2018