babystar komentáře u knih
Průměrná detektivka z českého městečka na téma: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne". Hrdiny cloumají vášně tak mocně, až dojde k vraždě. Musím se přiznat, že jsem v určení pachatele udělala stejnou chybu jako "detektiv-amatér" Ctirad Karafiát. O to byl konec pro mne překvapivější. Na odreagování to zase tak špatné nebylo.
Knížka, z níž jsem už dávno "vyrostla", ale myslím, že "puberťačkám" se může líbit. Já už jsem se na příběh Charlie dívala očima matky, či spíše babičky, a bylo mi jí líto. Žít v takové rodině musí být hrůza. Bratři ji prý mají rádi, ale spíš bych řekla, že ji šikanují. A ještě mne zarazilo, že v pětičlenné rodině není nikdo, kdo by vařil, pral a uklízel. Děcka se jen dívají na televizi a otec je ve službě, nebo spí. Ty nezbytné domácí práce dělají asi trpaslíci.
S Charlie jsem soucítila a byla mi daleko sympatičtější, než ta její nová zmalovaná kamarádka.
Spíše psychologický příběh o odkrývání tajemství v lidských životech. Většina hrdinů byla vlastně nějak praštěná, či "uzlíček nervů", což zákonitě muselo vyústit ve zločin. Samozřejmě jsem vraha neuhodla. Postavy mi vcelku nebyly sympatické (až možná na Nelu). Předchozí díly se mi líbily víc. Ale možná jsem neměla tu správnou náladu.
Příběh o hledání sebe sama i o tom, jak se vypořádat se syndromem "opuštěného hnízda". Když to vše zvládnete na výbornou, tak přijde i ta pravá láska. Milé bylo to, že zde vystupovaly některé postavy z románu "Udělám ti ze života peklo", Na druhé straně to pro mne nebyla taková zábava jako ve dříve čtených knihách autorky.
Tato kniha mne vůbec nezaujala. Příliš mnoho slov a málo děje. Tuto sérii asi číst nebudu.
Pěkná pohádka o tom, jak řešit manželskou nevěru. Jen je potřeba počítat s tím, že vybočení ze stereotypů je vzrušující a osvěžující, ale návrat do starých "vyjetých kolejí" je víc než pravděpodobný. Útěchou však může být, že vzpomínky zůstanou... Čtení to bylo příjemné a docela milé bylo i to, jak všichni pili kávu a měnili se k lepšímu.
Kdybych neměla dobré vychování, musela bych zvolat: "Diana je kr.....! Napřed uzlíček nervů a najednou kvůli chlapovi opustí jistotu klidného života. V dalším díle by si určitě v cizí zemi "užila štěstí".... Olivera mi je líto, ale byl to takový "podpantofelník" a ti nejsou zkrátka sexy. Diana nebyla zkrátka má "krevní skupina" a kniha (i první díl) mi vůbec nesedla.
Pan Trefulka byl moravský spisovatel a novinář, který se angažoval ve snahách o emancipaci Moravy a i když jsem ho na jedné akci poznala osobně, nic jsem od něho nečetla. Moje škoda. Díky výzvě jsem si tedy alespoň poslechla jeho povídky s kriminální zápletkou z jihomoravského pohraničí. Nejedná se v nich o nějaké rafinované vraždy, ale o lidskou prchlivost a závist. Vzdáleně připomínají povídky Karla Čapka.
Tuto knihu prodává obálka, která vůbec neodpovídá obsahu, a proto má asi kniha tak nízké ohodnocení. V podstatě to je celkem smutný příběh o tom, jak se hlavní hrdinka snaží vyrovnat se ztrátou manžela a dcerky. Na špatném ohodnocení má svůj podíl i interpretka audioknihy, která z ženských postav udělala skřehotající hysterky (a ty políbené skráně mne fakt dorazily). Škoda, tak špatný příběh to zase není. Zaujal dokonce i mého manžela. Další díl si musím přečíst, snad na mne zapůsobí lepším dojmem. Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy kvůli kávě, ale pijí ji tam tak málo, že příběh zařadím raději pod nešťastnou lásku.
Kdyby tento příběh napsal S. King, řekla bych, že jde o horor z horské vesnice, kde pod povrchem bublá zlo. Když se ho však ujala E. Bergová, musím napsat, že je to příběh, v němž hlavní hrdinka při záchraně rodinného penzionu v bavorských horách obnoví dávná přátelství, odhalí rodinné tajemství, zažije romantickou lásku a jen tak mimochodem "zakopává o mrtvoly". Jinak je to kniha plná dobrodružství, romantiky i se špetkou humoru odehrávající se v malé bavorské vesničce, která si chce zachovat svůj klid. A možná vás překvapí, kdo to vlastně vraždil.
Německá variace na "Čtyři vraždy stačí, drahoušku!". Ochutnáte špetku humoru, trošku dobrodružství, malounko romantiky a spoustu dobrého jídla. Pozor, ať při čtení neztloustnete! Nenáročné čtení, které se přečte na jeden zátah.
Z tohoto příběhu nadšená nejsem. Hory mám ráda tak leda za okny příjemné kavárničky a zimu nemám ráda vůbec. Chování jednotlivých postav mi připadlo tak nějak přeslazené až "vlezlé". Mině bych poradila - "Dvakrát měř a jednou řež" a také "Není důležité dělat, co se nám líbí, ale najít zalíbení v tom, co děláme". Kniha mi vůbec "nesedla" a dočetla jsem ji jen díky "čtenářské výzvě" - ... snad ty dortíky to trochu zachránily.
Příjemná jednohubka o Lucy, která se přesvědčila o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré. Byznys totiž není žádná legrace a nejhorší je, když vás podrazí někdo blízký. Lucy ale nehodila flintu do žita, popadla příležitost za pačesy a na Islandu našla nové přátele, a dokonce i lásku. Nemám ráda zimu, ale Island se svými gejzíry, horkými prameny, polární září musí být nádherný.
Příběh o magické síle četby knih. I když se román odehrává ve válečném Londýně, působila na mne uklidňujícím dojmem. Dvě dívky z venkova přijedou do Londýna, aby poznaly svět. Místo toho je zastihne válka s přídělovým systémem, zatemněnými okny, nočním bombardováním i smrtí blízkých lidí. Každá se s touto skutečností vypořádává jinak. Viv ve službě v armádě, Grace prací v knihkupectví a pomocí lidem trpícím válkou. Získá tak spoustu přátel, kteří si navzájem pomáhají překonat těžkosti války. Zajímavé byly reálie z každodenního života obyvatel válečného Londýna. Přečetla jsem jedním dechem a vřele doporučuji.
Špionážní příběh, který na mne působil poněkud zmateně. Zaujala mne jen poválečná situace v Polsku. O pogromech na židy vracející se z koncentráků jsem věděla, o bandách bojujících pomocí vražd za návrat předválečného režimu ne (nakonec i my jsme měli bratry Mašíny). Trochu mi to osvětluje ty dnešní polské protiruské nálady. Ovšem řešit nespokojenost s režimem vraždami rudoarmějců, kteří roky bojovali proti německým nacistům, vraždami inženýrů, kteří hledají místo pro stavbu továrny, nebo přepadáváním vlaků a vraždami cestujících, to si potrestání státnímu orgány zasluhuje. Četla jsem díky čtenářské výzvě, protože autor byl o 22 roků starší než já.
S tímto příběhem dvou žen mám problém. Ani jedna mi nebyla sympatická. Katka si nevážila slušného bydla a trpěla představou, že jí něco chybí. Marie byla sice inteligentní, ale nedovedla krotit svůj chtíč, takže se dostávala do opravdu prekérních situací. A její postoj k rodné zemi i mužům se mi nelíbil už vůbec. Příběh byl celkem uvěřitelný, ale ten konec byl poněkud moc "sluníčkový".
Na této knize je poznat, že je to Agathina prvotina. H. Poirot je zde vylíčen jako vzteklý mužíček a ani "šedé buňky mozkové" jsem nějak nezaregistrovala. Poslouchala jsem jako audioknihu a opět mi dělalo potíže se zorientovat, kdo je kdo. Ta anglická jména mi znějí tak nějak stejně nezapamatovatelně. Příběh vraždy staré paní byl opravdu spletitý, každou chvíli byl podezřelým někdo jiný a musím přiznat, že jsem vraha neodhalila. Knihu jsem si zařadila do čtenářské výzvy jako knihu autora, který prožil 1. světovou válku. Autorka uplatnila své zkušenosti z války, kdy pracovala jako lékárnice a taky hrdinové mají s válkou své zkušenosti.
Příběh Edity, které stačil měsíc, aby zjistila, že se jí sice rozpadlo manželství, ale získala pět přítelkyň "na život a na smrt". Četba byla pro mne o to napínavější, že jsem od začátku tušila odpověď na otázku, "která z pěti", ale byla jsem zvědavá, zda mé tušení je správné... a bylo. Dobré poučení pro ty, které se ocitly v podobné situaci i pro ty, které si myslí, že jim se to přece stát nemůže. Stručně řečeno - Jedna z pěti, aneb "kostlivci ve skříni".
Pokud tuto knihu máte stále po ruce a ještě k tomu si poslechnete i rozhovory s Annou Struneckou, máte šanci tuto dobu jedovou přežít v relativním zdraví.
Tak jsem si díky čtenářské výzvě zavzpomínala na své dětství. Četla jsem vydání z roku 1953, v němž byly fotografie ze stejnojmenného filmu. Stejnou knihu jsme měli i doma a já tehdy vypadala a občas se i chovala jako ta prvňačka Maruška (jó, kde jsou ty časy!). A je legrační, že jméno svého posledního nadřízeného musím těžce dolovat z paměti, ale jméno Anna Ivanovna jsem si vybavila hned. Dokonce jsme v první třídě ještě také psali (u nás byly smíšené třídy) obyčejnými pery s násadkami, která se namáčela do kalamáře. Ti dobří pak později mohli psát plnícími pery. Propiska byla až na střední škole. No a ta ideologie? Tenkrát se v SSSR oslavoval soudruh Stalin, dnes se u nás ve školách oslavuje prezident Havel. Zítra se bude oslavovat třeba zase někdo jiný. Každá doba má své osobnosti na oslavování.