Bája89 komentáře u knih
S každým dalším dílem Patrik Hartl přitvrzuje. Už to není taková sranda, autor je najednou mnohem vážnější. Ale i přesto, že nám ukazuje i odvrácenou stranu života se překvapivě velmi dobře čte. Ze všeho mě nejvíc bavila malá Ája a její „Gištiribiligi.“ Předposlední román Okamžiky štěstí je rozdělený na dvě části, které se navzájem doplňují. Dva sourozenci Jáchym a Veronika, kteří kvůli zásahu osudu, smůly nebo prostě kvůli tomu, že se něco muselo stát, přišli náhle o jedinou skutečnou životní jistotu. Od této události se začne odvíjet jejich nelehká cesta za štěstím. Stačí se jen rozhodnout, jestli se seznámíte nejdřív s bratrem nebo sestrou. Já začala Jáchymem. Musím říct, že díky tomu jsem si pak mnohem víc užila Veroniku. I teď s odstupem času mám pocit, že kdybych začala právě s ní, tak bych byla dost rozpačitá. Samotný nápad, že kniha bude vyprávěna dvěma různými pohledy na podobné události mě ohromně bavila. A skutečně, žádná situace se neopakuje a děj na sebe krásně navazuje a doplňuje se. Díra, která vznikne u jednoho je doplněna tím druhým. Nemůžu říct, že jsem hltala každou stránku, ale s lásku i utrpěním jsem sledovala osudy všech postav. Často se o mě při čtení opírala úzkost a pocit, že z tohohle už se asi nedostanou. Ale oni to nějak dokázali a já si mohla na malý okamžik oddechnout. U Patrika Hartla asi nikdy nebudu plně objektivní. Baví mě, i když je vážný. Myslím si, že čas strávený nad knihou nebyl ztracený a už teď se těším na to, jestli mi Ježíšek donese další Hartlovku.
Romantik ve mně zdá se hyne. Útlá novelka měla velmi slibný start, ale hlavní hrdina se rád poslouchá a až moc naříká. A jeho nově nalezená láska? Té linka byla až moc předvídatelná.
Kdysi jsem slyšela jako rozhlasovou hru a teď jsem se k příběhu vrátila v rámci letošní (2023) čtenářské výzvy a opět jsem byla spokojená. Jen to komiksové vydání je takové nějaké slabší a neuspokojivé. Kdyby to bylo moje první setkání se 451 stupni, tak jsem z toho stejně rozčarovaná jako třeba z Marťanské kroniky nebo Inkoustového muže. Ale jako nenásilné řešení v rámci povinné četby by to asi ušlo. A propos, zamysleli jste se nad tím, jakou knihu byste se vy učili nazpaměť? "Každý z nás je kousek historie a literatury."
Po Portugalských sonetech jsem sáhla v rámci osobní kruicáty za nalezením lásky k poezii. A rozhodně jsem sáhla po něčem výjimečném. Autorka do svých textů vepsala nejen svou nehynoucí a hlubokou láskou, ale i neskutečnou bolest těla.
"Tam, kde ty jsi, mi stopa kroků tvých promění zemi v ráj a nebe v zemi..."
První vlaštovka letošní čtenářské výzvy. Dlouho jsem kolem Mandragory kroužila a teď uzrál čas se jí podívat na zoubek. Nejedná se o žádné veledílo, ale při dostatečné imaginaci čtenáře dokáže docela pobavit. Hra neurazí ani nenadchne. Celkový dojem je spíš takový, že za pár týdnů si už ani nevzdychnu a Kallimach se mi vypaří definitivně z hlavy. Jasně Machiavelli není Shakespeare, ale tak nějak je člověk na tyhle autory náročnější ve svých očekáváních.
Odposlechnuto jako audiokniha. Zároveň to bylo mé první setkání s autorkou. Musím přiznat, že mě Ostrov přijemně překvapit a bavil. Nevědela jsem do čeho jdu, a tak jsem se nechala unášet příběhem, který ve mně vyvolával podobné pocity jako četba Cesty snězných ptáků nebo poslech Tajemného Etruska. Nemluvě o asiociacích, které mi vytanily na mysl pokaždé, když byl zmíněn Isfahán, to jsem byla rázem u Ranhojiče. Pravděpodobně jsem totálně nabořila autorčin záměr, ale za mě osobně velká spokojenost.
Tento koncept mě hodně baví. V knize jsem našla opět spoustu zajímavostí, které jsem nevěděla nebo postupem času vytěsnila. Zkrátka skvělý počin.
Povedená rýmovačka s pěknými ilustracemi. Ale na Gaimana poněkud slabota. Po dočtení to v člověku moc nezanechá.
Slávku, byl to boj. Rozhodně se nedá říct, že bys psal lehkým perem. Text mě mnohdy obtékal a nezanechal za sebou pražádnou stopu. V tomto ohledu jsem na tom lépe s tvou poezií. Chodec je chvílemi natolik transcendentní až mě totálně míjí. A k*revník jsi byl taky slušnej, co? Nebo jen marný platonik? Pražský chodec je pro mou maličkost vskutku bludná kniha, ale díky za ty fotky.
Pokračování Gerdina příběhu bylo úplně jiné než předchozí díl. Mnohem dobrodružnější. Opět úžasné ilustrace.
Tahle knížka patří k mým velkým dětským láskám. Teď jsem se ke 101 dalmatinům vrátila v rámci letošní čtenářské výzvy a nostalgie se mnou mlátila jako Cruella se svými pohůnky. Hned jsem opět zatoužila po malé psí smečce. Asi si postupně znovu přečti všechny svoje Disneyovky.
Po poslechu audioknihy jsem měla podobný pocit, jako když jsem dočetla Muže, který sázel stromy. Lehkost na duši a pocit, že je to krásný být svobodný a volný. Navíc, když už pár let ta naše svoboda dostává dost na frak. Na malý okamžik jsem si přála být rackem. Lví podíl na pozitivním zážitku z příběhu měl i přednes Saši Rašilova, který velmi mile překvapil.
Půjdu proti proudu. Tyhle báje mě opravdu nezaujaly. Asi je to tím, že jsem podobným příběhům už odrostla, nebo mi to jen nesedlo? Zkrátka ta egyptská část mě doslova nudila. Život se ve mně opět probral, až když jsme se přesunuli do Mezopotámie. Vše pak završil převyprávěný Epos o Gilgamešovi, který mám ráda. Možná, že kdybych sáhla po knize a nevybrala si audio verzi, tak by se dostavila nějaká katarze, ale takto jsem si celou záležitost spíš jen odbyla. A přitom Petiška je klasa. Jeho Staré řecké báje a pověsti miluju od dětství. Příběhy starého Izraele jsem četla loni a totálně mě dostaly, dokonce tak moc, že jsem si je nakonec pořídila do vlastní knihovničky. Vpravdě nevím, kde se stala chyba.
Odposlechnuto jako audiokniha. Pokud bych četla knihu, tak ji asi odložím. První polovina příběhu mě bavila o něco víc, ale jinak jsem byla dost často z chování postav rozpačitá. Po poslechu jsem se podívala na film a tam se mi o něco víc líbil osud některých postav. Hlavně Hany, která mě bavila jak v knize, tak ve filmu.
Deaver to umí líp. Tématika mě moc nebavila a hlavního zlosyna jsem odhadla na můj vkus až příliš brzy. Ale našlo se tam pár moc pěkných momentů. Opět jsem poslouchala jako audioknihu v geniálním podání Jana Vondráčka, který celý příběh povyšuje o další úroveň.
Poslechnuto jako audiokniha v nepřekonatelném podání Jana Vondráčka. Je pravda, že s první polovinou jsem krapet bojovala, ale nakonec jsem opět podlehla. Smrť byl skvostný a člověk ho má rád prakticky od prvních řádků. Příběhu nechyběl vtip ani určitý filozofický přesah, které nutí čtenáře/posluchače přemýšlet nad některými věcmi ještě dlouho po dočtení/doposlechnutí.
Jest to poněkud překombinované a zbytečně složité. V jednoduchosti a rafinovanosti "jest" krása. Šlo by vcelku o slušnou detektivku, kdyby tam nebyla ona komická parodie na Poirota. A proč tak divně mluvil? Je to vada překladu nebo ona zpitvořená řeč vznikla už u originálu? A proč pořád říkal "jest"?
Přiznám se, že jsem si Vraždy s monogramem střihla jako audioknihu, jsou věci, které snese ucho líp než oko.
Přitom k úspěchu tohoto příběhu stačilo, kdyby tam nebyl Poirot. Uznávám, že netuším, jak by se s tím Catchpool vypořádal sám, ale kdyby měl jiného parťáka, tak bych si celý příběh užila mnohem víc. Ale ať nejsem jen škarohlíd, byly momenty, kdy jsem byla opravdu napnutá jako struna.
Miluju Tommyho a Pentličku. Tady už to sice není onen bezstarostný mladý pár, ale stále mají své kouzlo. A upřímně, kdo z vás se na konci o Pentličku nebál?
Poněkud těžkopádný rozjezd. Trvalo mi nějakou dobu než jsem se začetla, ale pak mi to Agatha všechno vynahradila závěrem.
Tahle kniha pro mě byla velkým zklamáním. Slyšela jsem na ní tolik chvály, a když jsem se k sbírce nakonec dostala, tak jsem zjistila, že tudy ty vlaky nepojedou. Neříkám, že celá byla špatná, jako celek mě neuchvátila, ale našlo se tam pár světlých míst. Zkrátka mi nesedla.