balboreta komentáře u knih

K této čtivé knize jsem se dostala na doporučení v Italském kulturním institutu. V dnešní době získala nečekanou aktuálnost. Téma vlaku, který děti přemístí a nabídne jim život ve svobodě a naději, je jako vytržený ze současných událostí. Pro hrdinu příběhu jde však o odrazový můstek k celoživotnímu vnitřnímu sváru. Na jedné straně dostane materiální zajištění, bezpodmínečnou lásku, komunistické ideje a šanci na lepší buducnost, na druhé zanechává své kořeny, tajemství a navenek tvrdou matku. Motiv cesty, úzce spjatý s motivem bot, je hnacím motorem příběhu. I v dospělosti je hrdina díky svému povolání neustále na cestách. Boty jsou nástrojem pohybu a pohodlí při pohybu. Jejich kvalita a stav je ukazatelem společenského žebříčku, ale také impulzem k hrdinově počtářské hře a zájmu o čísla.
Když je českému čtenáři předložen hrdinův pobyt v komunistické společnosti severní Itálie, určitě nás začnou zajímat tamější politické souvislosti. Italové nezažili komunismus na vlastní kůži, tak jako my socialismus, a proto zde tyto myšlenky mohly žít a přežívat vlastním životem. V tomto ohledu mi chybělo, že ke knize není připojen doslov, který by objasnil reálný základ projektu. Začala jsem tedy pátrat a zjistila jsem, že v rámci této aktivity se z jihu na sever Itálie dostalo okolo 70.000 dětí. Ani sami Italové o tom příliš nevědí, ale zdá se, že právě tento román zásadně toto povědomí zvyšuje.
Aktéry příběhu jsou z velké části děti, a proto není vynecháno líčení školních poměrů. Na jihu panuje teror a rákoska, zatímco na severu se učí bez tělesných trestů, předsudků a v rovnostářském duchu plném pochopení dětských emocí a vývoje osobnosti.
Kniha se čte dobře také díky výborné psychologii dětských postav, což mi dost připomnělo českou autorku Petru Soukupovou. V tomto ohledu se jedná o věrohodné vypravování plné milých a humorných okamžiků.
„Ricotta... Ricotta."
Mariuccia mě vzbudí křikem. „Amerigo!.. Vzbuď se, všude je spoustu ricotty. Na zemi, na stromech, na horách! Prší ricotta!"
„Mariú, ale jaká ricotta? To je sníh."

„Slečno, že nám tyhle lidi ze severu nedali starý jídlo? Tady má šunka bílý fleky a na sýru je plíseň," řekne Mariuccia.
„Určitě nás chtějí otrávit," pronese kluk se žlutýma vlasama.
...Maddalena si strčí plátek flekatý šunky do pusy a řekne, že si musíme zvyknout na nový speciality: mortadelu, parmazán, gorgonzolu...

Nechte se překvapit, jak to dopadne, když přijde „partizánská Befana" (víla, která v Itálii supluje Ježíška)...

Jako zdařilý hodnotím i překlad, který se často uchyluje k obecné češtině nahrazující pravděpodobně dialekt, dětskou mluvu a zároveň výrazy chudé spodiny na jihu Itálie.

6 04.03.2022

Flaubert aneb co jsme ve škole nebrali:
Kniha je pestrou směsicí témat a literárních postupů. Rovněž se střídají vypravěči. Rámec tvoří hledání pravého Flaubertova papouška, kterého si autor půjčil z muzea při psaní Prosté duše. Ačkoli to vlastně není důležité, fiktivní badatel - flaubertolog se po papouškovi puntičkářky pídí. Přitom vyplouvají na povrch rozličné kapitoly Flaubertova složitého, avšak velmi pestrého života. Přebrodíme se přes vyprávění, popisy, esej, bestiář, slovníková hesla, soudní obhajobu, kapesního průvodce až k písemné zkoušce. Dozvíme se mnoho o sexuálním chování v 19. století: " Zbývá vůbec nějaký spisovatel, kterého nepostihl syfilis?" Zabrousíme do Flaubertova vztahu k železnici. Na pravou míru jsou uváděny literární omyly. Nezůstane nám utajeno, kdy se Flaubert ocitl na poštovní známce. Vše podstatné a nepodstatné, v maximalistické i minimalistické formě.
Ve zkratce to zní následovně: "Groissetský poustevník. První moderní romanopisec. Otec realismu, vrah romantismu. Pontonový most spojující Balzaka s Joycem. Předchůdce Prousta. Medvěd ve svém brlohu. Měšťák, jenž nenáviděl měšťáky."
Kromě papouška si J. Barnes pohraje s mnoha dalšími zvířátky jako např. v zábavné kapitole psané z pohledu přítelkyně Louisy Coletové: "Gustav si rád představoval, že je lítá šelma, nejraději lední medvěd, povýšený, osamělý a nezkrotný... Možná ale, že Gustav byl jenom papoušek." Dostane se i na citace ze Flaubertových skutečných deníků: " Jsem jen literární ještěrka, která se celý den vyhřívá v paprscích velikého slunce jménem Krása. Toť vše." Ve Flaubertových knihách se to zvířaty hemží a často umírají: "Autor skutečně nebyl žádný Walt Disney." Toto dílo J. Barnese nás taky učí brát literaturu a literáty s humorem. Takže ještě jedna citace ze soudní pře v kauze Paní Bovaryová: "Je kniha rouhačská? Probůh ctihodnosti, vždyť to tluče do očí jako Kristova bederní rouška. Řeknu to takhle: můj mandant je přesvědčen, že hodnoty společnosti, v níž žije, stojí za starou belu.
Nezdráhám se tedy napsat, že jde o všestranný literární zážitek, zkrátka papouščí kaleidoskop.

4 26.10.2021

Od McEwana jsem dříve četla Pokání a Betonovou zahradu a věděla jsem, že tentokrát to bude tematicky trochu z jiného soudku. Od prvních stránek jsem byla do četby vtažena, vcucnuta, přesně tak, jak to autor se čtenářem umí. Jak román dopadne je jasné, přesto jsem s napětím očekávala, co se za chováním obou hlavních hrdinů skrývá a jaké jsou motivy jejich chování. Autor je nakonec v tomto ohledu poněkud fragmentální, což možná o to víc vede čtenáře k zamyšlení.

Tato kniha na rozdíl od jiných McEwanových děl čtenáře nešokuje. Jejím hlavním tématem je podle mě mezilidská komunikace a nesnáze s ní spojené, což je záležitost, která se důvěrně dotýká nás všech. Bohužel nejsme nadáni telepatií a je pro nás těžké vyburcovat se v osudových chvílích k jednání, které by situaci vyřešilo. Přesně to se stane i Florence a Edwardovi. Nepomůže ani vzájemná hluboká láska, která je vylíčena vskutku půvabně, až záviděníhodně. Nedávno jsem viděla tričko s nápisem: Láska je! Asi by ho měli prodávat s touto knihou.

Dílo je nadčasové a zároveň velmi aktuální. Přemýšlela jsem, jak by oba protagonisty mohla ovlivnit moderní komunikační technologie, kdyby byl román přenesen do současnosti.

Děj se odehrává na počátku 60. let 20. století v hotýlku na pláži, z něhož se hodně vrací do univerzitního prostředí Oxfordu a Londýna. Velká Británie se v době 2. světové války významně feminizovala. Muži bojovali a ženy zajišťovaly chod celého království. S tím souvisela i sexuální emancipace žen. Mimochodem právě Ian McEwan zjistil v dospělém věku, že má nevlastního bratra počatého během války. Po válce ženy nezmizely zpět do kuchyň a zahrad, ale začaly budovat svou kariéru tak, jak to vidíme u matky Florence. Proto je zajímavé, že jim byla v oblasti sexuality opět přistřižena křídla, dokud se celá společnost za dalších pár let nedočkala sexuální revoluce.

Četbu této knihy vřele doporučuji. Sama jsem zvědavá na další McEwanovy tituly.

4 26.05.2021

Název knihy se sice explicitně objasňuje až ve třetí třetině románu, přesto brzy tušíme, co se za ním asi bude skrývat. Z pohledu hlavní postavy, novináře a spisovatele Aleca, jde o americké ženy, které jsou k mužům tak kruté a necitelné jako medojed kapský ke svým obětem. Drobné, ale velmi divoké zvířátko s medvědími drápy a ostrými zuby má rádo med a veškerou drůbež. Když se mu naskytne příležitost, roztrhá a zahubí vše, co mu přijde do cesty. S oblibou útočí na varlata. Despektivní pohled na ženské pohlaví provází celý román. Jen málokterá žena je schopna intelektuálně se Alekovi vyrovnat a žádná ho nedokáže bavit delší dobu. Alec se zmítá mezi psaním a milováním, což u něj naprosto nejde dohromady, takže láska k literatuře vítězí jako pokojná stálice. Přesto mám pocit, že Alec u čtenářek vzbuzuje spíše lítost než hněv. Je zkrátka takto predestinován. Nemůže se změnit.
Velmi jsem si vychutnala líčení novinářského řemesla, které je dnes tak odlišné. Autor čerpá z bohaté profesní zkušenosti. Tato část knihy mě vtáhla natolik, že by se mi líbilo něco podobného prožít na vlastní kůži.
K novinařině, ale i celému Alecovu životními stylu neodmyslitelně patří sklenička tvrdého alkoholu. "Alkoholismus" jsem se snažila vnímat jako uměleckou nadsázku. Občas mi však připadalo, že jsou Alec i jeho přátelé zralí na otravu alkoholem a že Alecova játra to musí vzdát mnohem dříve, než jiné orgány.
Pro čtenáře 21. století je zajímavou sondou do minulosti Alecovo africké dobrodružství. Alec je jako lovec zvířat velmi "in". Jeho "božské právo" na zabíjení by dnes už bylo celospolečensky těžko ocenitelné a omluvitelné.
Požitkem pro mě bylo "špičkování" s Barbarou. Vtipné dialogy se vyznačují břitkým jazykem a mají neuvěřitelný spád.
Bavily mě narážky na Ruarkovy literární současníky a jeho hodnotící postřehy.
Vzhledem k tomu, že román líčí Alecovy osudy od mládí, dal by se tematicky shrnout do několika etap. Někdy mi chybělo jejich větší propojení, především na začátku africké anabáze. Kostrou či rámcem románu by se mohly nazvat příprava a odchod na večeře k Hazeltinovým. O této rodině nic moc nevíme. Slouží jako impulz k dějovým zvratům.
Knihu jsem vnímala i přes kolovrátek Alecovy psychologie jako zdařilý dokument doby umně napasovaný do literární formy. Byl to obohacující zážitek, který určitě doporučuji.

4 23.05.2021

Sáhla jsem po další Amadově knize. Autor mně opět připravil báječný čtenářský zážitek. Amadův jazyk je velmi bohatý. Skládám poklonu českým překladatelům, kteří se s ním vždy bravurně vypořádali. Amado dokáže do svých románů a povídek převést atmosféru bahijské společnosti a kultury tak živě, že máme pocit, že dýcháme tamější vzduch. Baví mě charakter jeho postav, který není černobílý. Postavy pocházející z podsvětí společnosti jsou často zahrnuty kladnými vlastnostmi, jež vyvažují jejich poklesky. Příběhy spodiny nejsou hrabáním v morálním bahně. Amado věří v člověka. Líčení erotiky není samoúčelné, ale zapojené do obrazu bahijské povahy. Hlavní hrdinka románu Návrat marnotratné dcery je nespoutaná a neohrožená Tieta, kdysi povětrná mladice, nyní kultivovaná bordelmamá. Po návratu do rodné obce se stává všemi milovanou dobrodějkou božského formátu. Zaslouží se o zavedení elektřiny a záchranu obce a kraje před znečištěním. Předvede rozhodné činy jako Amazonka bránící svůj lid. Kauzalita děje je vybroušená. Autor komunikuje se čtenářem a pohrává si s ním. Vkládá do svých próz mnoho literárních a kulturních myšlenek. V Amadově literární trajektorii se tento román nachází někde mezi realismem Mulatky Gabriely a vybroušeným osobním stylem Zmizení svaté Barbory.

4 10.03.2021

Navrátilka znamená ta, která se vrátila. Člověk knihu zhltne jako malinu za jedno odpoledne. Tok děje je rychlý, jazyk úsporný, strohý, až syrový. Přesto je román myšlenkově bohatý a hlavu zaměstná na delší dobu.
Nedávno jsem četla Vlak pro děti, který se rovněž zabývá tematikou dětí odtržených od rodiny a přesazených do jiné. Zdá se, že to byl v Itálii poměrně častý jev. Z ekonomických důvodů se děti dostávaly k bohatším příbuzným, nebo dokonce k cizím lidem do bohatších regionů. Takovému dítěti se říkalo figlio d´anima, dítě duše. Vztah s novou rodinou se nijak právně nespecifikoval, a tak mohlo dojít i k takové situaci jako v románu Navrátilka. Přesto nás to docela překvapí, protože se nepohybujeme v nějakém dávnověku, ale v 70. letech 20. století v italském kraji Abruzzo. Itálie má za sebou ekonomický rozmach 60. let, ale v 70. letech se opět vrací do ekonomické krize a politické nestability.
Autorka Donatella Di Pietrantonio se ve své tvorbě soustředí na téma mateřství a vztah matky k dětem. Navrátilka je její jedinou knihou přeloženou do češtiny. Román je vylíčen z pohledu dcery, již dospělé ženy. Vypráví o složitém a neradostném dětství, kdy je hrdinka vyrvána z milujícího prostředí a přesazena do drsná reality chudé rodiny k autoritativní matce, která "se s dětmi moc nepáře". Navrátilka se ocitá v "bandě", kde vládne zákon silnějšího. Navíc nechápe, proč byla odvržena. Jako jediné jistoty se drží školních úspěchů. Jinak je nováčkem zasvěcovaným svou mladší sestrou do tajů boje o přežití. Plně je rozehrána linie ženských postav. Muži zůstávají fragmentální a tak trochu málo podstatní. Jeden z bratrů ani nemá jméno, zkrátka je ten další. Kniha je smutná, protože hovoří o mnoha ztrátách, přesto je v ní i světlo, protože mezi ztrátami jsou i nově nalezené či částečně obnovené vztahy. Nebojuje však jen Navrátilka, bojují matky, bojují sourozenci. Každý má jinou škálu prostředků. Matky nejsou zlé či zákeřné, ale nedokáží být oporou, protože jedné chybí odvaha a emoční stabilita, druhá zase nikdy nedokáže vylézt ze kulturně a emočně zaostalé ulity. Venkov žije v rytmu pověr, ve směsi pohansko-katolických rituálů. Velmi zajímavé je vnímání dialektu vedle spisovné italštiny. Jedná se o téměř nesrozumitelnou hatmatilku a je s podivem, že se vlastně ještě tak dlouho udržela živá.
Román naturalistického charakteru věrohodně a znepokojivě předkládá čtenáři pocity a projevy psychické deprivace a jejich celoživotní následky. Jak už jsem se ale zmínila, je i cestou hledaní naděje a setkání s nečekanými objevy. Je o vykořenění, bolesti, nočních můrách, rozpolcení, nepochopení až nenávisti, ale taky o lásce, která dokáže přinést úlevu. Zdá se, že se jedná o tematickou linii hojně zastoupenou v současné italské literatuře, takže jsem napjatá a čekám na další tituly.

3 30.03.2022

První setkání s Doctorowem mě velmi zasáhlo. Autor mistrně rozehrává jednotlivé dějové linky obalené v pořádném nákladu dobových reálií. Čtenáři se však postupně nabyté vědomosti zúročují, děj graduje a krásně se vše propojuje.
Kniha je plná skutečných historických osobností, které reprezentují rozvoj americké společnosti počátku 20. století. Fiktivní postavy nemají jména, ale označují se rolí v rámci dané rodiny: Matčin mladší bratr, Chlapec nebo Tatek. Jsou to hlavní postavy příběhu a snadno je takto odlišíme. Téměř všechny fiktivní postavy s různou intenzitou "fušují" do řemesla těch reálných. Otec putuje s Pearym k severnímu pólu. Matka alespoň vytapetuje kuchyň egyptskými motivy. Matčin mladší bratr se dostává do víru anarchismu a socialismu, při čemž zužitkuje své dovednosti jako pyrotechnik a geniální vynálezce.
Zatímco některé postavy končí tragicky, jiným se dostane téměř snového pohádkového štěstí.
Doctorow sice ukazuje společenské pořádky počátku 20. století, ale myslím si, že v roce 1975, kdy byl román napsán, nebyl pohled na afroamerické obyvatelstvo o moc jiný a na větší společenské změny teprve čekalo.

"Jednoho dne Otce napadlo, že Coalhouse Walker asi neví, že je černoch. Walker se nechoval ani nemluvil jako barevný."
"Zdálo se, že si za všechno může sám. Už jen proto, že je černoch a takové věci se stávají jenom černochům."

Bezmoc a nezvratný osud Afroameričanů jsou vylíčeny dramaticky a musí dojmout a zároveň i rozlítit každého čtenáře. Dnes v USA můžeme sledovat tento zakořeněný pocit křivdy a ublížení, který jistě jen tak nevyprchá, neboť byl po staletí hnojen a kultivován v myslích bílých i černých.

3 16.07.2021

Další setkání s Petrou Hůlovou mně ukázalo některé nové aspekty její tvorby, a zároveň se autorka věnuje osvědčené tématice vycházející z jejího vzdělání, zkušenosti a jistě i povahy osobnosti. Opět jsem se dočkala úžasné sociologické sondy, která vede k zamyšlení. Protagonisté autorčiných próz jsou obvykle činorodí podnikaví lidé a nejinak tomu bylo i v případě Olgy. Podobně jako v jiných knihách hrdinové balancují na hranici zdravého rozumu a šílenství, na což se tentokrát doslovně naráží. Jejich nápady a projekty jsou upřímně míněné, celospolečensky prospěšné, ale tak trochu ve sférách fantazie a naivity, což vzbuzuje mé sympatie. Hrdinové v sobě mají určitou dávku dětské nezkaženosti. Jako bonus zde vnímám humornou rovinu vyprávění, vlastně takový úsměvný podtext provázející celou knihu, kdy si hlavní hrdinka střílí sama ze sebe. Bylo to velmi příjemné a odlehčilo to tíži společenského tématu. Petra Hůlová čtenáři odkryla kus ukrajinské historie a myslím si, že kniha vzbuzuje zájem o další ukrajinské reálie. Jako vždy jsem si vychutnala autorčin jazyk, který mi na jedné straně připomíná Karla Čapka. Často sahá do slovní zásoby, která už dnes není na denním pořádku, ale má své kouzlo a poetiku (např. ťululum nebo nekňuba). Na druhé straně lze vystopovávám i takovou hrabalovskou linku ve způsobu spontánního chrlení vět. Petra Hůlová mě moc baví a s radostí sáhnu po dalších dílech.

3 10.06.2021

Plně souhlasím, že pokračování příběhu Adriany a Navrátilky nemá takovou sílu a originalitu jako první díl. Líbilo se mi líčení rybářské čtvrti. Prostředí románu bylo tentokrát roztříštěno i do jiných oblastí, kde protagonistky žijí, což poněkud odvádělo pozornost od fragmentárního, ale sugestivního líčení Borga. Pescarská čtvrť je pro čtenáře živé, až hmatatelné místo. Lidé jsou zde chudí, skromní a soudržní. Rodiny přitom mezi sebou dodržují nepsané zákony klapek na očích: „Lidé z Borga se nepletou mezi muže a ženy."
Myslím, že stejně jako v románu Navrátilka bylo i zde velmi důležité téma mateřství: „Matka se zcela oddala Vincenzovi, tam dole na hřbitově. Před námi, přeživšími, ji chránila svého druhu anestezie. Připravila se o Adrianu jen tak, jako když ztratíte minci nebo klíče od domu. Stejně jako ztratila mě, když mi bylo půl roku. Svoji péči si schovala pro toho jediného, který ji už nepotřeboval. Kolikrát jsem na mrtvého žárlila. Vzpomínka je formou obviňování. Odpuštění je to, co nenacházím." Mateřství je leitmotivem celé autorčiny tvorby včetně titulů zatím nepřeložených do češtiny.
Zápletka týkající se Navrátilčina manžela pro mě byla předvídatelná a také v dnešní době už docela obehraná v rámci gendrové rovnováhy. Zdá se mi, že autorce se lépe píší ženské hrdinky. V Navrátilce byli muži hodně upozaděni, což zesílilo efekt románu.

2 06.10.2022

Další setkání s Vargasem Llosou dopadlo výborně. Přestože se jedná o humorný román, nese v sobě toto dílo i řadu hlubších aspektů. Střídání autobiografické linie o rozhlasu a Tetičce s fantaziemi Psavce vytváří hnací motor románu. Psavcovy příběhy mají obvykle otevřený, ale vlastně velmi promyšlený konec. Právě otevřenost umožňuje pozdější propletenost, provázanost až sloučení postav a příběhů vrcholících zdánlivě v galimatyáši Psavcovy poblázněné mysli, která cvrnká do magického realismu a klepe na dveře postmodernismu.
Román na mě dýchal svěžestí a lehkostí. Obdivuhodně vtahoval čtenáře do dobové atmosféry rozhlasu, kam bylo možné bez obtíží vejít a žádat o autogram oblíbenou hvězdu pořadů. Zprávy se dělaly na koleně obšlehnutím z denního tisku. Stěžejní je však tvorba rozhlasových seriálů, které byly jistě předobrazem pozdějšího úspěchu latino-amerických telenovel.
Vargas Llosa zde rozehrává také intimní implicitní rovinu lásky k rozhlasovému vysílání, která čtenáře strhne svou upřímností, opravdovostí a vřelostí. V některých aspektech mi toto dílo připomnělo Sólokapra Evelyn Waugh, kde ovšem dominuje ironický pohled.
Nelze opomenout autorův obdiv k evropské kultuře a jeho "renesanční" záběr vědomostí, které na nás nenápadně vykukují. Zdá se velmi humorné, když psychiatrička vybídne pacienta k pravidelné ranní konzumaci sušených švestek. Odhaluje se však staro-nová moudrost o spojitosti psychiky s trávícím traktem a především střevní mikroflórou.
Třebaže kniha obsahuje i násilné dějové momenty a zvraty, celkově pohladí po duši a je příjemným zážitkem pro běžného čtenáře, knihomola i literárního vědce.

2 27.01.2022

Pro mě je to třetí setkání s autorem, jemuž velmi přicházím na chuť. Vede mě k zamyšlení, v jakém pořadí by se jeho knihy měly číst. Zdá se, že Barnesova tvorba je pestrá a zároveň sjednocená určitými tématy i literárními postupy.
Autor rozehrává ve své historické fikci na pozadí skutečné historické kulisy nečekaně intimní drama. Ukazuje nám Šostakoviče, který si stojí za svým dílem, zároveň je neustále na pokraji nervového zhroucení, bojácný, nerozhodný a nepraktický. Nešťastný genius zavržený státní "Mocí" zůstává ve své vlasti a neuchýlí se k možnosti emigrace. Přitom je vystaven zahraniční kritice. Stále se pohybuje na tenkém ledě. "Moc" dobře ví, že ho má v hrsti a může s ním jakkoli manipulovat. Setkáváme se s mnoha dalšími osobnostmi kulturního a politického světa: Prokofjevem, Achmatovovou, Ždanovem, Stalinem. Zaujala mě např. postava T. Chrennikova, který vedl tvrdou rukou Svaz sovětských skladatelů od 1989 do 1991. Ještě roku 2003 dostal Putinovo státní vyznamenání. Knihou mocně hřmí Leninova slova: Umění patří lidu.
Barnes předkládá čtenáři mnoho případu nadšených sympatizantů komunismu, kteří však nikdy nepochopili skutečné dopady této hrůzovlády. O Piccasovi píše: "Jak snadné být komunistou, když v komunismu člověk nemusí žít."
Zajímalo by mě, jak kniha zapůsobila na čtenáře ze "západního světa", kteří nejsou zatíženi životem v komunistické éře. Český čtenář nepochybuje o mašinérii lidské bezmoci, která je zde dokonale vylíčena.

Proč se kniha jmenuje Hukot času, přiblíží následující citace: "Čím můžeme zdolat hukot času? Jenom hudbou v nás samotných - hudbou našeho bytí - již někteří dokážou proměnit v hudbu skutečnou, která, pokud svou silou, opravdovostí a ryzostí dokáže přehlušit hukot času, se během několika desítek let promění v šum historie." Takže bych řekla, že Dmitrij Šostakovič dokázal zdolat hukot času vrchovatě a z šumu času ještě dnes hodně vykukuje.

1 22.08.2021

Tato kniha vydaná v roce 1938 na mě působila aktuálně a při čtení jsem si představovala, že by mohla být zdramatizovaná a na divadelních prknech by se dnes stála trhákem. Zdá se, že vystihla hlavní motor žurnalistiky napříč dějinami: popadnout téma za pačesy a vytěžit z něj maximum, ač nabízí pro obyčejného smrtelníka minimum.
Kromě obecně platných zákonitostí žurnalistiky nabízí i pohled do doby, kdy se noviny dělaly takřka na koleně a já v tom cítím kouzlo a nostalgii starých časů. Informace nešly jednoduše ověřit na internetu, a tak bylo možné popustit uzdu fantazii, což autor ironizuje a pochopitelně zveličuje. Opravdu dosahuje komického efektu. Myslím, že autor nechtěl znevážit práci novinářů, ale zamýšlel ukázat folklór této profese z humorné perspektivy.

"Poslyšte, jak se člověk k takové práci dostane? Asi to nebude nic snadného, perné zkoušky a tak, co?"
"Ne, žádné zkoušky."
"Páni, to je zajímavé. Mám syna, je to lenoch k pohledání, nedokáže projít u žádné zkoušky, nevím, co s ním. Myslíte, že by mu dali práci v novinách?"
"Zřejmě ano, mně to připadalo snadné."

Líbila se mi hierarchie postav v novinách. Autor si hraje se jmény: lord Oxygen životodárný kyslík, který nám dovoluje dýchat a bez něj to nejde, je pochopitelně šéfem v novinách, Boot - v překladu boty, holiny; jmenovci, kteří jsou novinovými pěšáky, Salter - vedoucí zahraniční redakce to dokáže všem osolit, ale není na rozdíl od lorda Oxygena všemocným vládcem. Názvy konkurenčních deníků Plesk a Třesk jsou výmluvné samy o sobě.
Závěr knihy je v režii pana Saltera a z mého pohledu byl pěkně vygradovaný, když on sám dostal na frak. Dokázal se však vzchopit a vytáhnout jako eso z rukávu dalšího Boota.
Moc jsem si užila i anglických zkostnatělých šlechtických mravů v sídle Boot magna, jehož okolí poskytuje nepřeberný materiál ke vzniku týdenního příspěvku "V lůně svěžesti".
Knihu doporučuji všem a kandidátům novinářské profese obzvlášť.;)
Končím nápěvem strýce Theodora Boota, který nemůžu vynechat:
"Proměna a hniloba je všude kol, kam dohlédnu."

03.07.2021