BarboraJir komentáře u knih
Samotná myšlenka v knize je super, pokud to člověk nebude brát dogmaticky, ale upraví si ji dle svých vlastních možností a zkušeností. Kniha je zbytečně názorná, takový ten typ knihy, která se snaží být návodem na život. Samotné představení zásadní myšlenky - tedy proměnlivosti ženské osobnosti v průběhu cyklu - by stačilo na třetinu obsahu.
Čapkova tvorba je zvláštní. Zcela přesně pojmenovává cesty, kterými se lidé té či oné doby řítí do té či oné záhuby, a přitom je geniálně originální. Člověk to čte a říká si: "sakra, vždyť on má pravdu a běhá mu mráz po zádech." A to platí v 30. letech stejně jako dnes, lidé nejsou poučitelní. Ale něco v Čapkově jazyku je, co čtenáři umožní knihu dočíst a mávnout rukou. Asi proto ho nikdo neposlouchal. Pro mě osobně je to spíš plus, nezanechá to pachuť a člověk bude v klidu spát, i když si to přečetl a v průběhu čtení běhal mráz po zádech. Není potřeba před spaním odreagovat mozek něčím přízemním a veselým. Ale jt o vážně plus? Nevím, čtu ho ráda - čte se to hezky, obdivuji se práci s jazykem i originalitě a nápaditosti a přitom si říkám, že má ve všem pravdu, ale pak to ve mně nezanechá moc trvalý dojem.
Není to lehké čtení. A nebylo by o nic lehčí asi ani v češtině. Člověka nutí přemýšlet, klást si otázky a to ne vždy takové, které si klást chce. Ale právě taková kniha stojí za to přečíst. Franze Werfela jsem objevila teprve teď, ale určitě si od něj přečtu něco dalšího. Ne každý autor dokáže psát malebným jazykem, když tím jazykem je němčina. A ta slova vyniknou i tehdy, když neněmčinář jako já rozum každému druhému slovu. Navíc je autor mistr vykreslení charakterů a jejich psychologie. Zkrátka, doporučuji. Ale ideálně na nějaké období, kdy máte volno, pohodu, jinak to budete číst fakt dlouho.
Jedna z nejlepších historických knih, kterou jsem kdy četla. A to zdaleka ne pro její vědecký přínos. (Ono, když čtete knihu dvacet let po jejím vzniku, už vám těžko může připadat přelomová, protože její poznatky a ostatně i to, zda je nebo není přelomová, vám dávno řekli ve škole.) Jde spíš o to, jak je to napsané. Autor nikdy nesklouzne k bulvárnímu stylu psaní či obecné řeči. Přesto se v každém odstavci najdete větu, která vás pobaví, utkví v hlavě a často si ji musíte zapsat. Jak jsem psala v minulé recenzi knihy od F. Šmahela - i historická věda se má psát tak, aby se to dalo číst. No, ještě s mám co učit :-)
Krásné. A jsem ráda, že jsem si to přečetla až v dospělosti, když mám sama děti. Je to pak o to víc dojímající.
Tak z bulvárního stylu psaní pana Čechury člověku vždycky cukají koutky. U tohoto tématu to snad ani tolik nevadí. Dalo se to. Poctivá pozitivistická monografie, kde bych ale to slovo "pozitivistická" rozhodně nebrala jako pozitivní hodnocení. I ten nejpoctivější pozitivista (ostatně i autor alespoň lehce nadprůměrné bakalářky) by měl zvládnout zasadit dvoji studii do širšího kontextu. To Čechura nedělá. Člověk si tu čte na téměř 600 stranách lechtivý případ za případem - vzhledem k tématu se to čte pěkně. Pro pobavení fakt doporučuji. Ale poučení? Člověk ani nemusí být historik, aby po dočtení měl v hlavě víc otázek než odpovědí. A to se po přelouskání knihy tak tlusté, že se ani nevejde do přebalovací tašky fakt nehodí...
Moc nechápu tu kontroverzi kolem knihy. Na základě toho jsem čekala buď knihu plnou drsného humoru, který slabší povahy nezvládnout nebo knihu tak vtipnou, že se potrhám smíchy. Nekonalo se ani jedno. Kniha se pěkně čte, otvírá témata, o kterých by se mluvit mělo, ale dojem na mě nezanechala.
Jediné kontroverzní je to, jak z Hitlera udělali vlastně takovou sympatickou figurku (ale na druhou stranu je zde jeho charakter vylíčen velmi dobře), ale to už tu taky bylo - stejně jako komické postavy nacistů v amerických či fancouzských filmech.
Čekala jsem víc, ale čtení to bylo příjemné a chvílemi jsem se i zasmála nebo dokonce zamyslela.
(SPOILER) Nádhera. Skvělý jazyk a hlavně originální obrazy. Člověka nutí přemýšlet nad významem. Po většinu čtení na vás dýchá smrt, protože autor si s tím tématem zahrává. Ať už mluví o zesnulém mládí a naivitě, o dávných láskách nebo smíření s vědomím valstního konce. Ale poslední eleigie je naplněna optimismem, který to celé postaví na hlavu a naplní významem. "Ještě ne, ještě mám co říct a co žít," tak by se dal shrnout závěr sbírky. O to tragičtější je fakt, že autor nečekaně a tragicky zemřel před vydáním sbírky. Fakt ironie. Sbírce to ale na působivosti neubírá. Je to silné čtení, krásně silné. Naplní depresí i radostí ze života najednou. Doporočuji přečíst v jendom kuse.
Myšlenka je úžasná. Trochu to ale postrádalo spád. Vzhled do právnického prostředí jsem ocenila. Moc mě zaujal ten boj s nespravedlností systému. Každá kniha, která se tomuto věnuje přispívá k osvětě. Ale nějak jsem čekala, že ten thriller bude víc thrilling...
Po napsání této recenze si budu muset přendat náramek na druhou ruku :-D Myšlenka zajímavá, ale stačilo by si přečíst anotaci a navléknout si na ruku gumičku, kterou jsem stáhla z jarní cibulky. V knize je totiž jen ta hlavní myšlenka a pak několik set stran "osobních zkušeností," srdceryvných příběhů, děkovných dopisů a podobné omáčky.
Čtenář ve mě by hodnotil výš, mnohem výš. Několikrát jsem se nahlas zasmála, především autorovým trefným poznámkách. Nápad propojit popis dějin s cestopisem mě nadchl. Ale historik ve mě křičel, nečti to, přivodíš si infarkt. A učitel dějepisu v pravidelných intervalech úpěl. Těch dezinterpretací tam bylo prostě příliš. Ano, byly tam s cílem pobavit, autor nechtěl nikoho manipulovat. Ale byly tam a nejvíc mě děsí ty, o kterých nevím, protože s dějinami východní částí říše zdaleka tak obeznámena nejsem. Takže to můžu doporučit jen velmi poučeným čtenářům, aby se pobavili zajímavou četbou. Méně poučený zájemce o dějiny se tam dočte příliš mnoho informací, kterými by už na základní škole svého učitele nepotěšil.
Byla jsem na vážkách zda 3 nebo 4 hvězdičky. Na jedné straně jsem v pokušení napsat, že revize pohledu na Jana Lucemburského současná česká společnost potřebuje jako sůl (jak ukazuje třeba ten poslední velice stupidní film o Karlu IV. s Hádkem a Voříškovou), ale kniha není dostatečně čtivá, aby po ní tato část veřejnosti sáhla. Zato odborná veřejnost asi tu revizi zase tak zásadně nepotřebuje a navíc je na trhu ve stejném roce vydaná monografie Lenky Bobkové (kterou jsem nečetla, podotýkám). Moc se mi ale líbil nápad nevyprávět příběh chronologicky, ale v několika "obrazech." Každá kapitola se věnuje Janovu příběhu z jiného pohledu - čte se to mnohem lépe, celkový obraz je pak plastičtější a také bych řekla, že je tam více prostoru pro vykreslení prostředí a mentality doby (na můj vkus příliš strohé).
V karanténě plním resty a čtu historickou klasiku, jak je vidno. A jsem za to ráda, že se k některým skvostům dostávám až dnes. Po přečtení Bitvy u Bouvines má začínající historik pocit, že by měl pověsit řemeslo na hřebík, protože, takhle nic nenapíše. Pak se uklidní, když si uvědomí, že to od něj ani nikdo nečeká. Není to kniha o bitvě, ale o středověké mentalitě války a rytířství a proměny bitvy jako místa paměti napsaná tak, že by se to líbilo i někomu, kdo výrazy "mentalita" nebo "místo paměti" čte v této recenzi prvně nejsa historikem.
Proč se to tak dobře čte? Možná proto, že Duby převypráví staré kroniky tak jímavě, že člověk zatlačí slzu lítosti nad tím, že není Francouzem, tak otevře alespoň francouzské víno. Že to do sebe všechno tak zapadá a čtenáři se zdá, že skutečně chápe středověkého rytíře (ačkoliv v realitě Duby v knížce jen nastínil, v čem spočíval myšlenkový svět středověku). A asi proto, že po přečtení knihy (jako mnoha dalších z pera autorů školy Annales) by už člověk nikdy středověk neoznačil jako "temný."
Nejsem filozof a ve filozofii od začátku 19. století těžce plavu. A Masaryk počítá s čtenářem znalým filozofie. Je to spíš o filozofii než o náboženství. Ale poskytne to vhled do ducha moderní doby, nabídne zamyšlení, co stále ještě modernímu člověku v jeho vztahu k transcendentnu chybí. Samozřejmě je třeba spis číst si přihlédnutím k duchu doby (jako každý jiný spis). Mám ráda ale Masarykovu dikci. I učený výklad prokládá humornými, často spíš sarkastickými poznámkami na účet svých protivníků v polemice. Což tehdy bylo spíš pravidlem, jak krásná to byla pro vědce doba.
Jirous mi může být lidsky i názorově sympatický sebevíc, ale tohle není poezie, nýbrž nápisy na zdech sesbírané dohromady a vydávané za sbírku. Nemyslím si, že člověk by měl být oceňován jako umělec proto, že byl pronásledován režimem nebo politicky aktivní. A jiný důvod pro ocenění něčeho takového fakt nevidím. Uznávám, že moderní poezii většinou moc nepobírám - nemá to rým, nemá to rytmus a bez vysvětlení a kontextu většinou ani myšlenku, ale najdou se výjimky. Tohle bohužel není jedna z nich.
Po přečtení chápu, proč si komunisti Wolkera tak oblíbili. Na druhou stranu, on ten život chudáků a dělníků v první polovině 20. století fakt nebyla žádná sláva. Mě se básně líbily, byly dost depresivní vzhledem k tématice. Ale celý život jsem poslouchala vtipy na téma: "Antoníne, topiči elektrárenský!" a přitom ta báseň je fakt moc krásná.
Uznávám, že Tomáše Halíka prostě nemám ráda, takže k němu přistupuji s předsudkem. (Na druhou stranu má kniha přes 700 stran a přečetla jsem ji celou, takže zase tak předpojatá nejsem). Musím uznat, že pokud se "drží svého kopyta" (tedy teologie a psychologie), tak píše krásně, dokáže vysvětlit docela lidsky i některá katolická dogmata a má hluboké pochopení pro lidskou duši (skoro se mi chce říct, že každý kněz by měl být taky praktikující psycholog, je znát, jak mu tady pomohlo nejen studium, ale asi hlavně ta praxe). Problém je, že v mnoha textech se pan Halík svého kopyta nedrží, brousí do politiky a přetéká společenským apelem, který mě prostě v knize tohoto typu nezajímá. Stejně v několika textech je znát, jak se snažil "oslovit všechny" a "nikoho neurazit." To ale nejde, když je někdo katolický kněz, musí někdy říct A nebo B, i když se tím někomu nebude líbit. Ale to je problém spíš prvních textů, které se váží k příležitostem celospolečenským. Druhá část knihy už touto rozmělněností netrpí. Myslím, že tři hvězdy docela po zásluze.
Když člověk leží s dítětem ve špitále, tak takovou "literaturu" ocení. Ale mám k tomu dvě poznámky : 1. Už od mánie kolem Fifty Shades si kladu otázku, proč by mi měl obsesivni, chorobně žárlivý a očividně nejistý a neuroticky muž připadat sexy, 2. Stále čekám, kdy narázím na erotickou knihu, kde hlavní hrdina bude chudý, nevzdělaný, ale jinak zábavný křupan. Taková reálnější situace se ale v knize od dob D. H Lawrence nevyskytla...
Hodnotit se nedá. Je to historický pramen. Hvězdičky jsou za překlad a hlavně za obsáhlý výběr z přemluv pro jednotlivá vydání. Často se stává, že když si přečtete dílo, které nějakou nepěknou či přímo zločinnou ideologii zakládá, zjistíte, že se mu křivdí. Že ve skutečnosti ty hrůzy autor neplánoval. Proto jsem to taky četla, ze zvědavosti, zda to tady tak taky je. No, tak toto není ten případ :-)
Člověk čeká na pointu a ona není nic moc. Jedinou zajímavou část díla představují morální dilemata počítače. Jinak jsem stále myslela na Červeného trpaslíka... ale nejsem čtenář sci-fi, toto byl jen pokus se do žánru dostat četbou klasiky a očividně se minul účinkem.