Ben Nevis komentáře u knih
Je to důstojný příspěvek k ságám, jakou jsou Trůny od GRRM, Jméno větru atd. To znamená čtivě napsané s velkým důrazem na historii a tajemné nepřátelé z minulosti.
Samozřejmě to má i neduhy ság - plno výplňových odstavců, nudné kapitoly střídající dějové kapitoly apod.
Mezi negativa bych i zařadila, že hlavní hrdinové jsou příliš vysoko v hiearchii říše, která v knize žije samospádem. Je Kaden dobrý císař? Koho to vlastně zajímá? Říše se obejde bez něho celé měsíce. Co se týče politiky, má kniha do Hry o trůny stejně daleko, jako Kaden k Netesanému trůnu.
Ale i tak je napínavé pátrat, kdo vlastně stojí za celým spiknutím, komu se dá věřit a komu ne.
Autorka umí psát detektivky, aby byly napínavé a něco se tam dělo. Moc žen nezvládne tvorbu s akčním a logickým dějem, takže respekt.
Hlavní hrdinka je taky povedená. Její nevraživost je vysvětlena strastiplnou minulostí, ale zároveň je empatická a má hluboký smysl pro čest. Tato kombinace asi v reálu nedává smysl, ale na stránkách vytváří sympatickou osobnost.
Mám však velkou výtku - nečetla jsem všechny knížky po řadě, tudíž vyzrazení zápletky a rozuzlení z předchozích knížek asi nepovede k tomu, že si čtenář poběží koupit předcházející díly.
Některým stačí špatní rodiče, aby skončili jako celoživotní dochazeč na terapii. Ale existují i špatní rodiče, kteří mají Poslání.
Připomíná mi to knihu "Byla jsem otrokyní v satanské sektě", kde se oběť do normálu nikdy nedostane. Tady autorka ještě zažila selanku, čímž nechci snižovat její utrpění. Bohužel separací od tyrana nekončí utrpení a nezačíná šťastný život.
Příběh drží pohromadě jenom díky špatně fungujícím náhodám. Vidím tu odkaz na Draculu, který začíná v Rumunsku a končí v Londýně.
Je to napsané/přeložené moc hezkým slohem a forma je taky zajímavá. Byla jsem celou dobu napjatá, jak to vlastně dopadne. Škoda jen, že příběh je přitažený za vlasy a pachatel z nouze ctnost. Telenovela jako vyšitá.
Šla jsem do toho naslepo bez znalosti žánru. Ale i tak jsem čekala nějaké romantické zvraty a ne příběh s postavami IQ houpacího koně.
Příběh by měl silnou vypovídající hodnotu, kdyby neexistovala spousta dalších s hrůznějšími osudy. Nicméně deník je jedinečný, protože se nedívá zpětně přes politické kukátko. Týraného člověka (a ještě dítě) opravdu nezajímají principy, ale jídlo. Neřeší, jestli dotyčný je nácek nebo partyzán, zajímá ho, jak se chová k vězňům.
V přežití žádná ušlechtilost není, maximálně v románech.
Kvalita od Grishama, nicméně ten závěr byl takový nemastný a neslaný a hrdina více méně taky v tom, že neměl žádné lidské slabůstky.
Musím hodně snížit hodnocení kvůli politické agitce. Tu politickou satiru jsem nerozdýchala, hlavně jak to natřel Merkelové, Obamovi a švédské vládě.
Ale hlavně mi vadilo, jak se chovaly hlavní postavy. Žití nad poměry na úkor druhých (dluhy v hotelu), neposkytnutí pomoci (mrtvola v penzionu), o podpoře podvodných kšeftů nemluvě. Asi je podle levičáckého liberalismu v pořádku, že kdo neseje, o toho se postarají boháči.
Taková detektivka s rodinnými kostlivci ve skříni. Závěr bohužel překombinovaný kvůli tomu, aby to každý hned neuhádl, ale kdo má rád psychologické sondy, dobře si počte.
Začátek se mi hodně líbil, ale pak to začalo ztrácet logiku, která ke konci úplně umřela. Autorka se až křečovitě snaží šokovat. Připomnělo mi to sérii "Roztomilé malé lhářky", akorát že puberťácká dramata a křivdy řeší dospělá žena. Na hlavní hrdince není nic, kvůli čemu by mohla být sympatická.
Cesta do hlubin psychopatovy duše. Hlavní hrdina psycholog je fajn (toto je moje první knížka s ním), ale deník unesené dívky dělá z knížky mrazivý požitek. Všechno do sebe krásně zapadá, autor se nesnaží zabít příběh vymýšlením ohromujících, ale nefunkčních, konstrukcí.
Doporučuji knihu Pokoj od E. Donoghue. Je to vlastně takové pokračování říkající, že u takových případů žádné šťastné konce nejsou.
Před knížkou jsem už znala seriál, tak jsem věděla, kam to všechno směřuje. I tak jsem si příběh užila. Pracuje se tu s teorií, že člověk je tvor přizpůsobivý. Zavřete ho do klece a on tam přivede na svět potomky. Ale hlavně nesmí vědět, proč v té kleci je.
Hodně z Městečka je však přizpůsobeno "wow efektu" na úkor logiky, psychologie nebo sympatičnosti postav. Hlavní hrdina je více méně proti všem.
Auto se inspiroval Twin Peaks, jenže ten byla fungující sbírka postaviček žijících na maloměstě. Wayward Pines musí dostávat zvenku umělé dýchání.
Rozhodně poutavější než Strach. Líbil se mi vypravěčský styl prokládaný psedodokumentárními vsuvkami. Kdyby to celé nebrala jako fikci, měla bych si chuť ty odkazy prostudovat. Rovněž technika nespolehlivého vypravěče vyvolá pár dějových zvratů.
Trošku mi to připomíná román od S. Kinga, jak policisté mají auto = portál do jiné dimenze. Nebo Kingovy "řidiny", kde se člověk může snadno omylem dostat do jiné reality/vesmíru se rovněž podobá "teorii o Tríbeči". Neobviňuji autora z plagiátorství, jenom toto myšlení je mi rovněž blízké.
Jako od Lovecrafta :-) i když příběh se více podobá zmiňovanému románu To od Kinga. První polovinu knihy se akorát všichni bojí, mluví o strachu a nic se neděje, za což ubírám body. Konec byl ale masakrální a dokonce vysvětluje tu nudnější první polovinu. Takhle si představuji horor, ale nebylo to tak dobře zpracované.
Trošku těžkopádněji napsané nebo přeložené. Postavy jsou rozebrané na mnoha stranách a stejně nemůžu říct, že bych se s nimi sblížila. Nejpochopitelnější byl možná ministr. Ostatní se chovají strašně nelogicky, hlavně chytrý "ajťák". Taky ubírám body za multikulti masírku.
Myslím, že vykořenění Hlídky z Ankh Morporku příběhu nesvědčilo. Taky jsem v tom viděla příliš mnoho analogie na náš dnešní svět. Rozmíšky s muslimy nejsou ani trošku vtipné, hrozící válka nebude "Hr na ně", ale "kdo zmáčkl to červené tlačítko". Holt to Pratchett napsal až moc dobře a nadčasově.
Bohužel mírné zklamání. Hlavně co se týče délky knížky, protože se tu někdo napakoval na jménu autora. Nápad má potenciál na pořádný román podobného ražení jako Nezbytné věci. Kouzelná skříňka pro Gwendy je psaná pro děti 12-15 let, které sní o zázračném léku na akné, hloupost nebo nemotornost. Prostě cokoliv, co je pozvedne mezi populární děti.
I když počtení to bylo příjemné, s iniciálami R. F. bych čekala něco temného a zkaženého. Mám ráda romány o dětech, i některé pro děti (třeba Harry Potter), ale Gwendy toho hodně postrádá.
Byly tam doslovy, jako kdyby šlo o nějakou nedoceněnou literární perlu. Bohužel na tento žánr mě tolik neužije. Nemám nic proti násilí v hororu, ale žánr "splatter" je porno pro psychopaty. Uvítala bych víc informací z pozadí a vyprávění z pohledu nepřátel mi přišlo zbytečné a neuvěřitelné či nedotažené.
Každopádně handrkování s vydavatelem ohledně drastických detailů mě pobavilo.