bierce komentáře u knih
Brilantní sbírka krátkých, zpravidla dvou až čtyřstránkových, umělecky ztvárněných snů, které si vysnil a svým jedinečným způsobem na papír zachytil Antonio Tabucchi. Každý sen je připsán (snad s výjimkou letce Daidala) jedné reálné osobě, rekrutující se převážně z literárních a jiných uměleckých sfér a žijící v dávné i nepříliš vzdálené minulosti.
Zajímavým doplňkem jsou medailonky těchto osobností v závěru knihy. Ty krom standartních životopisných a faktografických údajů obsahují i méně známé skutečnosti a fakta, která se vážou ke snovým dějům a která tyto děje předznamenávají nebo jsou jimi naopak ovlivněny.
Tabucchimu se navíc povedlo ve snech zachytit osobitost jednotlivých snivců a společně s často absurdní logikou snů tak vytvořil jedinečný literární zážitek, který dokáže poučit, ale i okouzlit šťastnými i tragickými stránkami životů několika titánů umění. Litovat lze jedině toho, že je kniha tak krátká.
Tahle knížečka má dle mého poněkud nešťastně zvolený název, protože útvary které obsahuje bych určitě nenazval esejemi. Mnohem spíše jde o jakési medailónky pěti v obsahu zmíněných osobností. Autor nejprve ve zkratce představí původ a život daného umělce a poté následuje víceméně suchý přehled díla. Ze závěrečných částí profilů je pak silně cítit nekritický obdiv k popisovaným osobnostem, což zřejmě zapříčinilo autorovo zdání, že píše eseje. Styl psaného projevu na mně působí spíše dojmem nadšeného amatéra, což ovšem neznamená že kniha nemůže fungovat jako dobrý úvod do díla pěti známých patafysiků.
Medvídek Pú je fenomén, což dokazuje i u nás vydané množství knih, které se na něm přiživují. Nevím jak ostatní knihy z této pomyslné série, ale Etiketu považuji za zhola zbytečnou. Veškerý tvůrčí vklad autorky je totiž pouze v tom, že v krátkém, průměrně třířádkovém odstavci nabádá čtenáře, jak se společensky chovat či nechovat což doprovodí citací z původní Milneho knihy. Nutno říci, že tyto citace jsou velmi vtipné a vystihují ducha předcházející rady, přesto je však nepovažuji za zásluhu autorky. Takže coby případné upozornění na Milneovu předlohu snad vhodné, jinak úplně o ničem.
Po samostatně vydané povídce Pronásledovatel a sbírce různorodých literárních útvarů Jistý Lukáš je tohle mé teprve třetí střetnutí s Cortázarem a proto si netroufám jeho tvorbu nějak hodnotit. Nicméně jak z "Lukáše", tak v menší míře i z povídek je zřejmé, že autor rád experimentuje s textem, což je mi osobně dost blízké. Konkrétně zde se to projevuje především užíváním dlouhých složitých souvětí, majících za cíl popis myšlenkových pochodů hlavní postavy.
Stejně jako Pronásledovatel, i Shledání mě nejprve zaujalo volbou tématu. Nejde o nic co by omráčilo a co by si člověk pamatoval delší dobu, ale i přesto povídka dokáže vtáhnout do děje a zdařile evokovat náročný postup skrz bažiny a výstup na horský masiv. Největší přínos však vidím v tom, že se povedlo polidštit a demýtizovat ikonickou postavu revolucionáře Guevary, kterého většina zná pouze jako zarostlou hlavu s upřeným pohledem zírajícím z rudých triček rebelujícího studentstva.
Samostatnou kapitolou je grafická stránka knihy. Ta je stejně jako u mnoha jiných knih tohoto vydavatelství velmi povedená. Hojné a velmi zdařilé ilustrace Enriqueho Breccia jsou pro mne v tomto případě dostatečným odůvodněním pro vydání zhruba patnáctistránkové povídky v samostatné knize.
V rámci fantasy literatury jde o ojedinělé dílo lišící se od ostatních zástupců žánru jednou zásadní věcí. Jde o samostatný román, žádná sága nebo pokračování. Protože fantasy čtu jednou za čas coby odreagování od vážnějších věcí, dokážu tuto skutečnost ocenit. Příběh nemá tu epičnost, která je vlastní velké části knih tohoto žánru, i přesto je velmi čtivý a obsahuje i jemnou dávku humoru a melancholie. V druhé části knihy se děj začíná posouvat poměrně rychlými skoky dopředu, což působí dojmem že autor byl knihou otráven a chtěl ji rychle ukončit. Nicméně jde o odpočinkovou literaturu, takže to považuji za spíše kosmetickou chybu. Ve výsledku jde rozhodně o doporučení hodnou záležitost.
Oproti ostatním publikacím od XXX Comix je tahle svérázná adaptace Swiftovy klasiky velmi decentní. Leckdo by se snad mohl přít s výší mého hodnocení, pravda je že příběh je notoricky známý a je vyprávěn značně jednoduše. Gulliveriana je totiž postavena především na Manarově nezaměnitelné kresbě. I v dnešní době plné všudypřítomné a snadno dostupné pornografie, dokáže toto dílko vyvolat příjemné erotické vzrušení. Dokážu si dost dobře představit, že znát Gulliverianu v době svého dospívání, mám dodnes mnoho příjemných vzpomínek na návštěvu G. v Liliputu.
Fascinující popis sexuálního probuzení mladé dívky odehrávající se v prosluněných kulisách horké Sardinie. Kniha udivuje detailně spletitými popisy, kterými dokáže dokonale navodit ospalou letní náladu přímořského městečka, stejně jako nesmírně erotickou atmosféru, kterou autor naopak spojuje s noční dobou. Literární styl může připomenout např. tvorbu Alaina Robbe-Grilleta, potažmo tzv. nový román, ale jak je zmíněno v doslovu, Mandiarguesův cíl je úplně jinde. Vysoce detailní popisné části zde slouží k popsání vnitřního života a vlastně i cíle hlavní postavy, čímž je v přeneseném slova smyslu totální odevzdání, či obětování se prazákladní pohanské přírodě.
Fuj, fuj a třikrát fuj...Instant je pro mě i po letech jedna z nejoblíbenějších povídek v rámci zábavné literatury. a to kulhánka zas tak nežeru