Bílá paní komentáře u knih
Jakkoliv se snažím od knih nikdy nečekat něco specifického, občas se tomu člověk bohužel nevyhne. Myslím, že moje očekávání se podepsalo na mém nízkém hodnocení, které je z velké části subjektivní (což bývá většinou, ale...). Objektivně se totiž vůbec nejedná o tak špatnou knihu - je dobře napsaná, velmi atmosferická a zpracovává potenciálně nevděčné téma legendy originálním způsobem - a tady je (pro mě) kámen úrazu. Ačkoliv magický realismus je jedním z mých nejoblíbenějších žánrů, tady bohužel nemůžu souhlasit s ohlasy, že pestrost žánrů, střídání úhlů pohledů a dějových rovin a prolínání časových linek v knize funguje. Ten příběh a zasazení děje do temných, krásných a stoických, ale zároveň dechberoucích skotských ostrovů samy o sobě nepotřebují moc, aby čtenáře semlely. Stačila by malá vlnka a bylo by řečeno všechno, tohle bylo tsunami a řečeno nebylo nakonec nic.
To, že kniha i víc než dvacet let po svém vydání vzbuzuje kontroverzní reakce a výkřiky typu “nechutné, zvrhlé”, znamená, že jsme na tom pořád špatně, nebo možná spíš dobře. Ne že by to nebyla pravda, ale ta do očí bijící nadsázka, se kterou je kniha napsaná, dělá ze scén, kdy se Patrick hroutí z toho, že nemá nejlepší vizitku, nebo když zamýšlená vražda skončí vyznáním jeho známého, třeskutou, byť dost černou komedii (samozřejmě uznávám, humor je dost subjektivní), což pro mě kniha byla v první řadě. Samozřejmě se můžeme pozastavit nás tím, jestli je vážně nutné rozepisovat některé násilnické scény na tolik stránek, že to nutně vzbuzuje otázky, jestli už to není spíš než literární prostředek popis nějakého autorova potlačovaného vlhkého snu, příp. jestli se snad na konci snaží vzbudit ve čtenáři sympatie (nepovede se). Sám autor se od toho ovšem distancoval a nakonec to není důležité - knihu pořád vypráví Bateman a u toho to nakonec dost možná bylo obojí. Nejvíc si cením právě toho, že je zde vykreslen obraz povrchního, hloupého, zoufalého, zbabělého a perverzního člověka bez jakéhokoliv pokusu o jeho humanizaci nebo příkras jeho činů, ale zároveň bez glorifikace násilí i psychopatie, jen s tím lehce (nebo víc) cynickým nadhledem.
P.S. Tomu, kdo otagoval knihu jako “péče o vzhled”, posílám pozdrav, fakt pobavilo.
Zvláštní kniha a tady překvapivě nadhodnocená. Skočila jsem do ní, aniž bych věděla, do čeho se pouštím, a celkem mě překvapilo, že je kniha "pro děti a mládež" - vím, že dnešní děti už jsou dost ostřílené a já se taky považuji za dost odolného čtenáře, ale celá kniha byla dost ponurá, místy krvavá a hlavně zdlouhavá, takže jsem toho světa měla po 400 stránkách dost :D
A to je hlavní problém, který s Tunely (knihu jsem četla v originále, tak se nemůžu vyjádřit k překladu) mám. Prominula bych autorům pomalejší tempo příběhu, klišoidní a nezajímavé, ač poměrně sympatické hlavní hrdiny, i neuměle vtěsnané mini-zápletky, jejichž jediný - zdá se mi - smysl je čtenáře ještě víc vyšokovat či zdeptat a pak už se k nim nikdo nevrací - (Willova psychicky narušená matka, jeho nemoc) pokud se k tomu autoři vrátí v dalších dílech, beru zpět. Takhle to působí jen trochu plytce, což je škoda, protože by se s tím psychologicky dalo dobře pracovat. Když už se autoři pouštějí do takových premis, měli by je patřičně využít.
Ale zjednodušeně... svět Podzemí prostě není sympatický, což není nutně jeho brutalitou nebo potemnělostí - jakýkoliv fantasy svět, pokud je dobře vystavěn, má svá děsivá tajemství, historii, antagonisty, leckdy by tam nikdo z nás žít nechtěl. Ale přesto se tam rádi vracíme, protože mají své kouzlo. To světu Podzemí prostě chybí. Je to hrozně subjektivní, ale zároveň pro mě neskutečně důležitá věc.
I přesto dám druhému dílu šanci. Zápletka se mi líbila a zajímá mě, co je s Bartlebym :D
Všemi zmiňovaný deus ex machina konec mi neseděl, dokud jsem nedošla k úžasně zvrhlému/nádhernému závěru, který svým paradoxem přesně vystihuje, proč nemám problém s vírou, ale nesnáším náboženství.
Happily ever after, in hell.
Jdu na další díl.
Zjistila jsem, že surrealismus (a hlavně to, jak ho chápe v tomhle případě osoba nejpovolanější, tedy sám Breton) chápu já lépe přímo z praxe (e.g. z Nadji), než když o tom čtu teoreticky; důvodem asi bude i fakt, že Manifesty mi z velké části přijdou jako taková soukromá Bretonova egohonitba; je nicméně povedená a nikdo jí neupře jazykovou originalitu a zajímavé myšlenky.
Opravdu nádherná, naprosto mě okouzlila. Teď váhám, jestli ji mám ukradnout z knihovny nebo ji tam poslušně vrátit (aby si ji mohlo přečíst co nejvíce lidí) a koupit si ji. Ale co ve mně tenhle příběh vyvolal se dá těžko popsat slovy; už se těším, až si ji přečtu podruhé (potřetí, podesáté...) a najdu v ní zase něco nového. Ne nadarmo má Hesse Nobelovku, jeho knihy jsou vážně mistrovské dílo. Demian není výjimkou.
Možná je dobře, že další díly v češtině nevyšly, protože české vydání má poměrně otřesný překlad se spoustou chyb. Samotná kniha je takový lepší průměr.