Bílá paní komentáře u knih

Fuksův “Pan Theodor Mundstock” mě v 17 tak traumatizoval, že jsem potřebovala celých deset let na to, abych se pustila do další z jeho knih.

Variace pro temnou strunu není tak devastující, ale tíživá je stejně; takovým plíživým a vlezlým způsobem, který si člověka nějak podmaní a ten ani neví jak. V doslovu vydání, které jsem četla, je zmínka o tom, že je v knize zachována i původní interpunkce, která ne úplně vždy odpovídá pravidlům. I tyhle detaily přispívají k téměř hypnotické povaze knihy. Fuks do padnutí opakuje některé výrazy a průpovídky a i některé obrazy vídáme víckrát. Někdy jsou vylíčené jako banální, někdy lehce zastřené snovým oparem a občas i taky naprosto bizarní, a mezi těmi melancholicky laděnými vzpomínkami z mládí a ultimátní schizofrenní fraškou přebíhá Fuks s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností.

Zdá se, že knihu můžeme popsat tak, jak hlavní hrdina líčí své mládí. Má pár světlých, šťastných momentů, ale ty jsou jen kapkou v moři osamělosti beznaděje… ale na rozdíl od Michala, který se smiřuje nad tím, že za několik desítek let už pro něj nejspíš nebude nikdo truchlit, tahle kniha je i po víc než 50 (!) letech tím, čím byla tehdy - “básní a pravdou”. Slova Artura Jacobsona jsou pro každého (nejen) mladého člověka stále stejně důležitá, a Ladislav Fuks bude svými knihami traumatizovat a okouzlovat určitě ještě pár generací.

7 29.03.2022

Tenhle díl má trochu pomalejší rozjezd, ale o to monumentálnější závěr. Delirium má celkem šanci stát se mojí novou oblíbenou postavou a bylo skvělé vidět navenek chladného a emoce neprojevujícího Morphea činit těžká rozhodnutí, která jím otřásly.
.... no, fakt nevím, co budu dělat se svým životem, až Sandmana dočtu. A poslední poznatek - tahle komiksová série mi připadá jako jedna z mála, které barevná verze doopravdy sluší.

6 21.06.2019

Joyce údajně rukopis Portrétu v zoufalství málem hodil do ohně, ale včas tomu zabránila jeho sestra. Tohle byla moje první zkušenost s Joycem a velmi dobře ho chápu - sama jsem měla dost často nutkání s knihou udělat to samé. Dětské říkanky, patetické a překrášlené básnické obraty mladého obdivovatele Byrona, a pak bezmála čtyřicet stránek napěchovaných náboženskou halucinací, která pak pozvolně přejde do Štěpánovy glosy, že (ne)víra se přece nedá rozebírat s fíkem v hubě, a ať jej laskavě jeho přítel vyplivne (omlouvám se, nemám přesnou citaci, knihu jsem četla v originále). Číst tuhle knihu bylo místy doopravdy za trest, ale mám pocit, že ve mně vyvolala přesně to, co měla. Přerod, dospívání, hledání identity, loučení se se starým životem, vymotání se z toho, kam nás vesmír uvrhne a co na nás už, ať chceme nebo ne, navěky bude mít vliv - to všechno není jednoduché; naopak je to sakra bolestivé, má to momenty, kdy si chceme rvát v záchvatu pološílenosti vlasy, kdy nás stud málem fackuje, ale taky momenty osvícení, poznání a síly, že kterých budeme ještě čerpat celý život. Joyceovi se tohle všechno povedlo do Portrétu přenést, a proto je to svým způsobem geniální dílo.

5 16.06.2019

Slovy Barbie - možná, že každý člověk, ať se navenek projevuje jakkoliv nudně, má uvnitř stovky, možná tisíce fantastických světů... v tom případě jich musí mít pan Gaiman miliony a já jsem přesvědčená, že každý z nich stojí za to a představoval by pro mě tak estetický a hlavně emocionální zážitek jako Sandman.

3 06.01.2019

Tak tohle byl průšvih téměř od začátku až do konce. Přehlídka všech klišé (ono v tomhle tématu je asi dost těžké se jim vyhnout, ale měla jsem naději, že se to autorovi povede), které se při slově exorcismus vybaví i naprostému laikovi, a i přes občas poměrně grafické scény kniha v konečném důsledku vyznívá téměř infantilně. Autorovi jsem nevěřila téměř nic, od démona promlouvajícího němčinou a “nějakým jazykem, který byl určitě starší” (tipuju aramejštinu) k obligátnímu “kdo-je-tady-vlastně-opravdový-ďábel-a-děje-se-to-vůbec”, a už vůbec ne ten ničivě deziluzivní a zoufale patetický konec, který čeká všechny maloměstské paničky, a který byl pomalu jak z červené knihovny, která se chce tvářit jako bildungsroman.
Vyzdvihuju akorát postavy, které jsou uvěřitelně a stejnou měrou dojemné a otravné (nebo dojemně otravné/otravně dojemné), a za které dávám tomuhle přešlapu aspoň tu jednu *.

5 28.11.2018

Na knihy žánru YA si už obvykle připadám trochu stará (a dost mě to děsí), ale Smrtka mě vážně bavila. Neotřelý a lehce (ale příjemně) morbidní námět, skvěle vykreslené postavy (Rowan... fajn, asi ještě nejsem tak stará, když mám pořád slabost pro ty klišoidní rebelské a stoické typy), děj, který odsípá a o ve většině případů nepředvídatelné zvraty není nouze... těším se na další.
Btw, měla jsem se vykašlat na angličtinu a přečíst si knížku radši ve slovenštině. “Kosec” je úspěšně docela vysoko na žebříčku nejvtipnějších a nejlepších slov, co jsem kdy slyšela.

6 15.11.2018

Všemi zmiňovaný deus ex machina konec mi neseděl, dokud jsem nedošla k úžasně zvrhlému/nádhernému závěru, který svým paradoxem přesně vystihuje, proč nemám problém s vírou, ale nesnáším náboženství.
Happily ever after, in hell.
Jdu na další díl.

1 06.11.2018

Zjistila jsem, že surrealismus (a hlavně to, jak ho chápe v tomhle případě osoba nejpovolanější, tedy sám Breton) chápu já lépe přímo z praxe (e.g. z Nadji), než když o tom čtu teoreticky; důvodem asi bude i fakt, že Manifesty mi z velké části přijdou jako taková soukromá Bretonova egohonitba; je nicméně povedená a nikdo jí neupře jazykovou originalitu a zajímavé myšlenky.

1 07.10.2018

Zvláštní kniha. Jedna z těch, kdy jsem si sama sobě jen s nelibostí přiznávala, že se občas v chování a názorech hlavních postav vidím. Komplexnost (diplomaticky řečeno, zápletka je vážně hodně překombinovaná) neustále balancuje na hranici stavu, kdy už dál nefunguje jako dějový prostředek, ale je to jen vata, kterou si autor z nějakého důvodu nechce odpustit, a umné, i když poměrně vyčerpávající analogie ke komplikovaným machinacím a problematice související se svobodnou vůlí a volbou. Občas sklouzne víc k jednomu nebo druhému a sama si vlastně nejsem jistá, která u mě zvítězila, protože se jedná o dílo, které člověk nejlépe zhodnotí s nějakým časovým odstupem. Což mě přivádí k tomu, že mi byla sympatická autorova předmluva, kde glosuje některé okolnosti vzniku téhle knihy a mám z ní pocit, že pro něj samotné její psaní mělo větší osobní důležitost než čtenářský komfort nebo porozumění druhých, což dokážu pochopit. Kniha tak skýtá více než dost prostoru pro vlastní interpretaci a nevodí čtenáře za ruku, což vždycky oceňuju. Možná bych byla ještě radši, kdyby byl příběh držen v abstraktnější rovině a věnoval se víc těm morálním dilematům než citovému přerodu hlavní postavy. To je ale věc osobní preference a autorově volbě rozumím, přece jen, láska je pro mnohé definicí slova magie...
Knihu doporučuju milovníkům psychologie a “coming of age” románů, pro jiné bude možná příliš velké sousto.

Jakkoliv se snažím od knih nikdy nečekat něco specifického, občas se tomu člověk bohužel nevyhne. Myslím, že moje očekávání se podepsalo na mém nízkém hodnocení, které je z velké části subjektivní (což bývá většinou, ale...). Objektivně se totiž vůbec nejedná o tak špatnou knihu - je dobře napsaná, velmi atmosferická a zpracovává potenciálně nevděčné téma legendy originálním způsobem - a tady je (pro mě) kámen úrazu. Ačkoliv magický realismus je jedním z mých nejoblíbenějších žánrů, tady bohužel nemůžu souhlasit s ohlasy, že pestrost žánrů, střídání úhlů pohledů a dějových rovin a prolínání časových linek v knize funguje. Ten příběh a zasazení děje do temných, krásných a stoických, ale zároveň dechberoucích skotských ostrovů samy o sobě nepotřebují moc, aby čtenáře semlely. Stačila by malá vlnka a bylo by řečeno všechno, tohle bylo tsunami a řečeno nebylo nakonec nic.

2 18.08.2018

Ačkoliv Dawkins občas ve své knize sklouzává k invektivám a příliš emocionálně vypjatým výrokům, které bohužel nahrávají jeho odpůrcům připraveným ho obvinit z fundamentalismu, který sám kritizuje (i když je na to D. připraven a hájí se tím, že je to jen nadšení pro věc a argumenty jsou na jeho straně a kdyby nebyly, ustoupí etc., což jakžtakž funguje, ale proč jim to ulehčovat, když tady čistá fakta a selský rozum bohatě postačí?), jeho kniha je plná výborných postřehů, svěžích argumentů a hlavně je oslavou vědy a světa a života kolem nás, což většina, zdá se mi, nevidí, a vnímají jen ten despekt k věřícím. Dawkins je především vědec a je to vidět, proto hodnotí víru zejména z tohohle hlediska, což se může zdát problematické víc “duchovně” založeným lidem (uvozovky, protože si nemyslím, že se racionalita a bohatý duševní život vylučují a nadto to slovo nemusí být nutně spjato s náboženskou vírou). Rozpitvávat důvody, proč jednotlivci věří, je problematické a nelze se přitom vyhnout subjektivním soudům a opět to otvírá dveře pro výtky druhé strany - Dawkins určitě nechce demonstrovat pohrdání Nietzscheho úrovně, ale jeho postoj je poměrně přímočarý. Naštěstí je ale větší prostor věnovaný důležitějším problémům, a to proč dovolujeme náboženství zasahovat do těch oblastí společenského života, kde už se můžeme dávno opírat o, řekněme, trochu pevnější pilíře, s pokryteckou bázní a “respektem” založeném na dodržování nesmyslných dogmat, které už nemají (nebo neměly by mít) ve společnosti místo? Velmi zjednodušeně - pokud někomu pomáhá myšlenka, že jeho modlitby zajímají nějakou vyšší bytost a že ho po smrti čeká věčný ráj, myslím si o tom svoje, ale je to jeho věc. Pokud mi ale někdo z přesvědčení, že život je boží dar a moje tělo je jen nádoba a moje dítě by mohlo být příští Beethoven, omezuje svobodnou vůli, tak s tím mám sakra problém. Dawkins se svou knihou snaží přispět tomu, aby náboženství nebylo v těchhle otázkách pádným argumentem, protože už jsme jako společnost přece jen trochu dále, a podkladů k tomu má až až.
Faktem ovšem je, že většina věřících si z knihy stejně vezme jen vztek z toho, že je podle autora věřit v Boha stejně nesmyslné jako věřit na zubní vílu, no a těm, kterým připadá omezené věřit na “nějaký milionový vývoj z opičky” (viz druhý komentář pod mým), už asi není pomoci. I díky podobným nacházím zrovna já osobně naději v tom, že nás všechny, nehledě na pohlaví, orientaci, vliv nebo náboženské vyznání, dřív nebo později pozře země.

13 07.08.2018

Dobrý bizár. Člověk křeslo ve mě dosud vzbuzuje různorodé pocity, a to jsem poměrně otrlý čtenář. Vyzdvihuju grafické zpracování knihy, skvěle dokresluje psycho-surrealistický podtón většiny povídek.

Perfektní esence chaosu, krve, vzteku a halucinogenních obrazů, které zná každý, kdo občas delší dobu ponocoval (dobrovolně či ne), přitažlivá tím nejhorším způsobem a odpudivá tím nejlepším.

3 15.06.2018

Nietzschemu svědčím hlavně za osvětlení příčiny mého komplikovaného vztahu k víře, protože jeho slovy - "(...) člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem." Příhodně mi tenhle jeho exaltovaný, do značné míry patetický a nesourodý, ale stejně tak působivý a v mnoha ohledech podnětný text připadá z jazykového hlediska snad ještě zajímavější než z toho filosofického.
Ale teď vážně - Nietzscheho vypjatá, útočná a dost černobílá kritika může působit všelijak, ale byla by chyba jej brát doslova, jak trefně podotkl komentář pode mnou. Osobně mám ale dojem, že to, s čím se člověk ztotožní nebo co si osobně a vážně vezme, vypovídá o dotyčném nejvíc (zde důkaz o tom, že jsem asi vážně antikrist - neodpustím si rýpnutí do křesťanů, že potrefená husa se vždycky ozve). Sama s Nietzschem občas souhlasím víc než bych chtěla, ale to je na jinou debatu. Jisté je to, že kniha nabízí dostatek prostoru k polemice a jak Nietzscheho odpůrci, tak příznivci v ní najdou potvrzení pro své argumenty, což z ní dělá jasnou 5* - protože pokud dílo (a ještě dílo sociálněkritické) i víc než sto let poté vzbuzuje kontroverzi a má co nabídnout, je to (v tomhle případě trochu hořkosladké) vítězství autorovo.

6 13.06.2018

To, že kniha i víc než dvacet let po svém vydání vzbuzuje kontroverzní reakce a výkřiky typu “nechutné, zvrhlé”, znamená, že jsme na tom pořád špatně, nebo možná spíš dobře. Ne že by to nebyla pravda, ale ta do očí bijící nadsázka, se kterou je kniha napsaná, dělá ze scén, kdy se Patrick hroutí z toho, že nemá nejlepší vizitku, nebo když zamýšlená vražda skončí vyznáním jeho známého, třeskutou, byť dost černou komedii (samozřejmě uznávám, humor je dost subjektivní), což pro mě kniha byla v první řadě. Samozřejmě se můžeme pozastavit nás tím, jestli je vážně nutné rozepisovat některé násilnické scény na tolik stránek, že to nutně vzbuzuje otázky, jestli už to není spíš než literární prostředek popis nějakého autorova potlačovaného vlhkého snu, příp. jestli se snad na konci snaží vzbudit ve čtenáři sympatie (nepovede se). Sám autor se od toho ovšem distancoval a nakonec to není důležité - knihu pořád vypráví Bateman a u toho to nakonec dost možná bylo obojí. Nejvíc si cením právě toho, že je zde vykreslen obraz povrchního, hloupého, zoufalého, zbabělého a perverzního člověka bez jakéhokoliv pokusu o jeho humanizaci nebo příkras jeho činů, ale zároveň bez glorifikace násilí i psychopatie, jen s tím lehce (nebo víc) cynickým nadhledem.
P.S. Tomu, kdo otagoval knihu jako “péče o vzhled”, posílám pozdrav, fakt pobavilo.

2 13.05.2018

Už za Sen tisíce koček nemůžu dát jinak než 5*.

2 27.04.2018

O tom, že se jedná o strhující téma, které nenechá chladným snad nikoho, asi netřeba polemizovat, ale ještě nad něj bych chtěla vyzdvihnout zpracování. Knihu jsem zatím četla jen v angličtině, ale styl psaní autorky mi neskutečně sedl a visela jsem na každém slově. Hlavní hrdinka, občas živá a skoro opilá iluzí svobody a volby, které se jí dostane, nebo týraná vzpomínkami na to, co bylo tak samozřejmé a teď se spíš zdá samozřejmé, že to není; častěji pak už spíš jako stín, pasivní a pohlcená tou prázdnotou (aliterace nezamýšlená) kolem ní. Člověk si vždycky během čtení podobných románů uvědomí tolik věcí, třeba jak se máme líp, ale... "Better never means better for everyone... It always means worse, for some."

9 25.04.2018

Hned na začátek je třeba uvést - možná zbytečně, protože nevěřím, že se těma hláškama na obálce někdo řídí, ale i tak - vážně se nejedná o jednu z nejlepších knih téhle, ani jiné reality. Na druhou stranu není ani nejhorší. Autorovi musím gratulovat, že se mu povedlo bez znalostí a hlavně pochopení tématu, o kterém píše (aspoň to je můj odhad), napsat knihu, která nevyznívá naprosto za vlasy přitaženě. Jen v docela únosné míře. Některé nakumulované dějové zvraty jsou hnané do takových extrémů, že už na mě působily až úsměvně (bez spoilerů, scéna někdy ke konci knihy, chatová místnost s trochu netradičním osazenstvem. Já si připadám někdy trochu zvláštně, když se vykecávám se Siri, ale tohle je úplně jiný level), ale kniha překvapivě nesklouzává k úplné frašce. Další překvapivá věc, tentokrát negativní, je autorova schopnost vytvořit takhle... mnohovrstevné postavy mnoha tváří (v tomhle případě vážně téměř doslova :D), které mají ke komplexnosti zoufale daleko. Stejně tak mi bylo líto, že žánr a tematické zakotvení, které úplně křičí po nějakém otevřeném konci, který čtenáře zanechá v naprostém “???” stavu a zpochybní úplně všechno, zůstalo nevyužito a autor v podstatě zvolil tu nejbezpečnější, ale bohužel taky nejnudnější cestu. No, třeba se v nějaké jiné realitě rozhodl jinak, ha.
Kniha mě zklamala, ale v podstatě jen proto, že jsem čekala víc. Jinak je to zábavné a hodně čtivé sci-fi, které (tu frázi nesnáším, ale tady to sedí) vás vážně aspoň na chvíli donutí přemýšlet, co by kdyby.

8 21.04.2018

Sérii Metro jsem se rozhodla přečíst, protože jsem hrála jí inspirovanou hru. Když to srovnám třeba se Zaklínačem, kdy je výborná předloha i hra, tak v tomhle případě u mě vyhrála herní adaptace. Tématika (a současně asi nejsilnější článek knihy) je zpracovaná komplexně, což nemusí být na škodu - nejsem zrovna z těch, co by si potrpěli na faktickou správnost, zvlášť u tohohle žánru (logice příběhu to imho nijak neuškodilo), a nevadily mi ani popisné části, filosofické pasáže nebo celková nejasnost, kam se příběh vlastně (žánrově) míní ubírat. Myslím si ale, že by měla vždycky (aspoň) jedna část převažovat a na té by to mělo stát - ať už by šlo o skvělou atmosféru, neotřelé myšlenky, propracované charaktery... Metru tohle bohužel chybí a stavět jen na (byť slibné) hlavní premise nestačí, celek proto působí překvapivě ploše. Hlavní hrdina (pobavilo mě, jak někdo pořád zdůrazňoval nezvyklost jeho jména, a já zrovna jednoho v okolí mám, jaká náhoda :D) tomu moc nenapomohl, a myslím, že jeho smrt, jak bylo původně v plánu, by byla mnohem zajímavější než jeho otravná nedotknutelnost. Ruskou literaturu mám ráda a těšila jsem se na nějakou echt dystopii, ale tohle byl bohužel přeslap.

6 10.04.2018

"Everybody is special. Everybody. Everybody is a hero, a lover, a fool, a villain. Everybody. Everybody has their story to tell." Slova V směrované Evey (a citované mnou v angličtině, protože jsem komiks v češtině nečetla) dle mého perfektně vystihují důležitou a často opomíjenou složku tohohle kultu. V je idea, neprůstřelný a nesmrtelný, a jako takový nemá tvář a jeho poselství může dál nést každý jedinec, který "procitne". Ale za každou maskou se skrývá člověk, kterého žene něco osobního, ať už vendeta, deziluze nebo oddanost někomu druhému. Hlavní linie je poměrně přímočará, ale jsou to ty malé příběhy jednotlivců, těch záporáků, představitelů toho zlého systému, které tohle dílo dotváří. Kdyby nebylo zločinců, nebylo by třeba hrdinů, ale kdo je vlastně kdo? Pod maskou vznešené ideje může být jen animální krutost, a konání zla může skrývat bezmoc nebo rezignaci. V jako Vendeta na nic neodpovídá, jen dává prostor pro kladení dalších otázek, což je důvod, proč jej považuji za naprosto zásadní i vzhledem k tématu. Protože jakmile přestaneme zpochybňovat status quo, v ten moment je to doopravdy konec.
P.S. Každý má jiný vkus, ale celkem mě zaráží, že se tolika lidem nelíbila kresba, mně přijde perfektní.

10 01.03.2018