Blue komentáře u knih
K Rotě zbabělců jsem nenašel cestu, byť jsem četl, že si této své knihy autor snad nejvíce považoval. Mně to nesedlo. Zato První krev je solidní westernový příběh, jehož hlavním kladem je "překvapivý závěr". Toto souborné vydání se těžko celkově hodnotí, protože Rotě bych dal tři hvězdy a Krvi čtyři. Já mám vůbec raději, když knihy vycházejí samostatně. Nepochopil jsem, proč to TaM takhle zkomplikovali. Něco vydají samostatně (Kaňon) a něco takhle dohromady. Dělají to ale i další editoři. Je to špatný zvyk a měl by se vymýtit.
Sympatická přehledová knížka, která stručně shrnuje základní informace o Muzeu Beskyd a jeho předchůdcích. Zároveň působí i jako pozvánka do současného muzea.
Jaroslav Vejvoda nepronikl do širšího čtenářského povědomí. Je to škoda, protože jeho knihy by si větší zájem zasloužily. Tento deziluzívní román z prostředí českých emigrantů to suverénně potvrzuje.
Kniha vyžaduje už přece jen poučenějšího čtenáře. Není to úplně kompaktní celek, ale ve čtyřech samostatných kapitolách přibližuje témata, která jistě zaujmou každého, kdo má rád starší českou historiografii a literární historii.
Tato kniha mě poněkud zklamala, ale bude to dáno i tím, že jsem zkrátka čekal něco jiného. Spíše než plnokrevný román je to roztahaná povídka, kterou zachraňuje efektní závěr.
Radost z vyprávění, především tu jsem cítil ze všech povídek. Některé jsou řekněme tradiční, realistické, jiné naprosto bláznivé. Dýmkami to ale drží pohromadě. Je to takový velký ohňostroj nápadů a místy je to opravdu vtipné. Mohu potrvrdit, že knížka stojí za přečtení a že není třeba se bát toho, že ji napsal sovětský spisovatel. Ironizována je tu i bolševická revoluce. A není to dlouhé, rychle to odsýpá.
Velice zajímavý a podnětný text, který se dá, máte-li k dispozici dvě hodiny, kdy vás nikdo nebude rušit, přečíst na jeden zátah. Záviděníhodný je autorův přehled v soudobé historiografii. O mnoha myšlenkách a závěrech je pak možno přemýšlet, nebude to ztracený čas. Je to čtení skutečně obohacující. Jistým problémem je ovšem to, že kniha tak úplně neodpovídá na otázku v titulu, což asi trochu nelibě ponese čtenář, který po knize sáhnul právě z toho důvodu, aby se to dozvěděl. Pokud ale člověk není hnidopich, dá se přes to částečně přenést.
Kniha vyšla v Albatrosu, ale myslím, že pro dětského čtenáře jsou ty politické kotrmelce poněkud složité, nebo možná nezáživné. Mně jako hodně dospělému čtenáři to ovšem nevadilo. Já jsem si četbu užil. Napsáno je to s příjemným nadhledem.
Co se dá napsat k Lovcům orchidejí? Snad jen potvrdit, že František Flos je mrtev. Nejen fyzicky, ale i čtenářsky. Jeho učitelský, didaktický způsob vyprávění přitom není z dnešního pohledu jediným přežitkem. Problémem je i jistá dietnost dobrodružství popisovaných v knize. Je to tedy dnes už jen četba pro nostalgiky a pro ty, kdo by si chtěji načíst Flose z jakýchsi "studijních" důvodů. Nechci tím ale nikoho odradit od čtení, já jsem ten poslední, kdo by odháněl čtenáře od klasické dobrodružné literatury. Ale jsem také realista. Nové generace čtenářů už Flos neuchvátí.
V příslušném věku jsem si rád přečetl, myslím, že dokonce opakovaně, několik knih Zane Greye. Byla to vydání z nakladatelství Olympia ze 70. let. Byl jsem velmi spokojen. Nečetl jsem tenkrát Hřmící stádo, k němu jsem se dostal až nyní, když jsem si chtěl zkusit, jak budu na tuto literaturu reagovat nyní. Přečetl jsem si to rád, se zájmem, ale také musím konstatovat, že bez nějakého aplausu. Musel bych si ale přečíst znovu třeba Jezdce z pastvin nebo Zálesáka, abych zjistil, zda je to tím, že greyovky už jsou pro mne pasé paušálně, nebo zkrátka Hřmící stádo nepatří k těm nej. Možná to zkusím.
Neoznačil bych to za grotesku, souhlasím ale s podtitulem. Ten je trefný. Diavolina zkrátka vypravuje v hektickém tempu o Gorkém, o tom, co zažila v jeho blízkosti. V záplavě jmen se čtenář ztrácí, já jsem se držel jen postav, které zabíraly více prostoru. Gorkij z knihy nicméně vychází jako postava, které bychom se nemuseli jen posmívat jako režimnímu spisovateli. 70%
Nedělám si žádné iluze o tom, že tuto knihu ještě bude někdo číst. Vojtěch Martínek se nám myslím už trochu ztratil z obzoru. Ale i proto bych se chtěl za něj přimluvit. Kniha o Blažeji Potěšilovi nepatří k jeho erbovním dílům, je to román napsaný spíše na okraj díla, ale myslím, že napsaný s velkým zaujetím. Kdo by se chtěl vžít do situace začínajících učitelů na počátku 20. století, tomu lze tuto dodnes záživnou četbu upřímně doporučit.
Potenciál tu byl a některé pasáže jsou opravdu povedené, ale ty nepovedené bohužel převažují. Nejvíce knize ubližuje zarámování hlavního příběhu do dětské brigády. Nepíšu to rád, ale toto není úplně povedená knížka.
Musím říci, že Dáma v jezeře byla lepší. Sestřička se sice také dobře četla, ale to je asi tak vše. Samotný případ byl nezajímavý a vlastně ani vyprávění nebylo nijak napínavé. Není to kniha, od níž se čtenář nemůže odtrhnout.
Velmi čtivá kniha přináší i dle pamětníků na dobu svého vzniku poměrně solidní obraz popisovaných událostí. Čvandova kniha se neutápí v přemíře ideologie, odboj nahlíží velmi střízlivě, neglorifukuje, nehaní. Lze jen litovat, že kniha není podrobnější a obsáhlejší. Doporučuji.
Je dobře, že pochybnosti mnohých čtenářů i studentů literatury (možná i vysokoškolských profesorů, ale za ty nemohu hovořit) někdo takto pregnantně uspořádal a prezentoval. V době, kdy ještě aktivně působí mnoho těch, kdo si na Bezručovi vybudovali kariéru, není asi možné nějak radikálně přepsat příslušné pasáže v učebnicích, ale další nezasažené generace by snad už nějaké revize mohly být schopny. Je to běh na dlouhou trať, bylo tu investováno příliš mnoho energie a popsáno mnoho papíru. Je obtížné na to najednou zapomenout.
Autor nesporně odvedl velký kus práce, vytvořil materiálově nesmírně bohatou a zajímavou knihu. Vytvořil dílo zcela původní, tématem originální a tedy objevné. Měl samozřejmě také štěstí na bohaté prameny, ale štěstí přeje připraveným. Abych ale jen nechválil. Myslím, že mohl více myslet na čtenáře dobových reálií neznalé. Ať už se to týká různých technologických problémů, odborných termínů, nebo možná zasazení některých dějů do širšího kontextu. Ne každý se asi bude v tomto hutném textu zcela orientovat. Na druhou stranu se jedná o práci odbornou, byť s jistým popularizačním akcentem, a v takovém případě bývají nároky na čtenáře vyšší. 90%
Jedná se o zredukovaný román Na srnčích nohách. Autor pouze dílo trochu prokrátil a vypustil některé mádeži nepřístupné pasáže, protože kniha vyšla v Albatrosu a byla určena dětem. Textově je to shodné, samozřejmě až na vypuštěné pasáže. Kdo tedy četl Na srnčích nohách, tuto knihu už číst nemusí. Knihu Na srnčích nohách jsem nakonec hodnotil poměrně pozitivně, tady si nevím rady. Krácení knihu nevylepšïlo, zůstalo tam stále mnoho postav, něteré už tu ale vůbec být nemusely, protože jim byly docela zásadním způsobem umazány jejich role a teď tady jen statují. Mechanické krácení zkrátka nebylo tou správnou metodou pro vznik nové knihy. Ale ten, kdo nečetl původní verzi, to možná nepozná. Bude to číst jako svébytné dílo bez vztahu k jiné knize. A bude třeba spokojen.
Je to lidová četba, autor navíc honil najednou mnoho zajíců. Chtěl postihnout celou historii partyzánského odboje v Beskydech a na Valašsku v jedné knize, takže je to zahlceno mnoha postavami a epizodickými příběhy. Je tu ale i několik postav, které celou tu mozaiku drží pohromadě. Oceňuju, že psaní předcházela důkladná příprava, zřejmě každá z postav má nějaký svůj předobraz, všechny příběhy zde zaznamenané se staly. Jedná se tedy o jakousi beletrizovanou kroniku, v níž autor partyzány ani neheroizuje (byť jim nepochybně fandí) ani nehaní, ale ukazuje je skutečně ze všech stran. V tomto smyslu se jedná o cenný příspěvek k tématu. Kniha někdy trochu klouže po povrchu, ale jiné pasáže zase mají potenciál čtenáře zasáhnout. Označení lidová četba nemyslím pejorativně, ale čistě věcně. Svým způsobem jako relevantní žánr. Je to zkrátka kniha, jejíž umělecká hodnota je možná sporná, ale zároveň kniha, která si může najít řadu spokojených čtenářů mezi těmi, kdo si s těmito otázkami nelámou hlavu. Celou dobu jsem váhal v hodnocení mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři by ale byly málo.
Jsem ochoten uznat tomuto malému románu jisté literární kvality, zároveň ale konstatuji, že mne knížka nebavila a že jsem se jí prokousal. Možná to bylo dáno vyšším očekáváním, to je vždy zrádné.