bornthisway komentáře u knih
Paní Dallowayová mě překvapila hned dvakrát - poprvé počtem stran (nejspíš kvůli mylným asociacím na Paní Bovaryovou) a podruhé bohužel tím, že jsem s knihou téměř až do úplného závěru bojovala, nemohla jsem se začíst. Bylo těžké sledovat skoky mezi myšlenkovými pochody různých postav, kterých na tak krátký román pro mě bylo přespříliš, v kombinaci se složitými souvětími.
Ale aby komentář nebyl tak kritický - kniha mě dokonale dokázala přenést do atmosféry londýnského červnového dne 20. let, moc se mi líbila symbolika Big Benu a olověných kruhů.
A hlavně pomohla člověku důrazně připomenout myšlenku, že čas je velice pomíjivá veličina.
Komentář píšu až pár týdnů po dočtení, protože jsem si Gertin příběh musela nechat nějakou dobu projít hlavou. Nezvykem, ale zároveň zajímavým přínosem, pro mě bylo dívat se na tuto historickou záležitost z jiného (ale ve své podstatě ze stejného) úhlu pohledu - z úhlu pohledu ženy, at' už Češky nebo Němky, která neměla s válkou dočinění, ale i přes to se naplno "svezla" s pravými viníky a nikdo neřešil otázku spravedlnosti, jestli si to zaslouží nebo ne.
Světlé okamžiky v Gertině poválečném životě by se snad daly spočítat na prstech jedné ruky, až do stáří znala jen pohrdání, neúctu, tvrdou práci, házení klacků pod nohy, spory s jedinou dcerou...ale i přes to se mi nechce věřit, že by celý život existovala zbytečně.
Rozhodně musím zmínit živě vykreslenou atmosféru odsunu, celého pochodu a zoufalých myšlenek bezmocných lidí - byla místa, při kterých mi běhal mráz po zádech, ale ani to mě nedonutilo knihu odložit - a rozhodně nelituji!
Krátké a čtivé drama se zajímavým tématem a rychlým spádem, jedno z nejlepších děl od Čapka. Nesmím opomenout skvěle vystižený kontrast mezi absolutním pacifistou a člověkem prahnoucím po boji a válce. Kéž by jen kniha skončila dobře a byla přenesena do reality konce 30. let...
Výborné čtení! Je fakt, že jsem knihu kvůli smíšeným pocitům častokrát zavřela dříve, než bylo v plánu, ale titul Svět podle Garpa mě něčím neustále přitahoval. Místy mě dokázal nepříjemně šokovat, místy upřímně rozbrečet, občas mi zůstal rozum stát nad absurdními situacemi v Garpově životě.
Je to kniha, nad kterou musí člověk přemýšlet i dlouho po posledních stránkách, proto jsem byla št'astná, když jsem pár dní po dočtení při zkoumání nenápadného regálu v antikvariátu objevila jedno vydání, které ted' zaujímá čestné místo v mé knihovničce. Další důkaz toho, že pojem Svět podle Garpa je zkrátka magnet.
Mé první setkání s Čechovem a určitě ne poslední! Racek se pro mě stal neobvykle čtivým a zajímavým dramatem s rychlým spádem.
A ač se to možná dalo v průběhu čtení předpokládat, při posledních větách Dorna k Trigorinovi se mi zatajil dech. Výborně promyšlený, tím pádem i skvěle podaný konec.
Působivá melancholická novela, která (ač je zahalená do zvláštního oparu smutku), svým způsobem pohladí na duši. Při mnohých úvahách hlavního hrdiny jsem měla v očích slzy, tak nádherně byly vyjádřené.
Nesmím opomenout skvěle vykreslenou atmosféru 60. let, kdy se jezdilo ve starých Feliciích, mládež žila jazzem a Billem Haleym, do kina se chodilo na Jeana Maraise...
Hrabětova Horečka mi zkrátka učarovala.
Kafka opět nezklamal. Román skoupý na světlé chvilky, ponuré atmosféry je zde až až!
Od první do poslední stránky příběh obestřený záhadou, zoufalou bezmocí a snahou K. vyřešit situaci, ve které sám, v boji i s těmi nejnižšími (a tedy nejlépe dosažitelnými) úředníky ze zámku, nikdy nic nezmůže. Příjemným oživením děje bylo Olžino líčení rodinné historie, které mnohé vysvětlilo.
Nejrozporuplnější postavou se pro mě stala Frída, o té jsem od začátku do konce nevěděla, co si mám myslet.
Snad jediná věc, která mě u Kafkových nedokončených děl mrzí, je pocit, když má člověk v prstech posledních pár stran a ví, že za pár chvil se příběh navždy utne...
První část Mechanického pomeranče jsem četla jakoby z donucení, při syrových popisech některých násilnických scén jsem měla nutkání knihu zavřít a odložit, Alexe, jeho partu a týnovskou mluvu jsem z duše nesnášela.
S druhou a třetí částí ale přišel obrat o 180°C, knihu jsem přečetla s jedním dechem, dokonce mi na úplném konci začal být dospívající Alex svým uvažováním i sympatický.
Bohužel (nebo bohudík?), že se Mechanický pomeranč nedočkal pokračování, zajímalo by mě, jak by Burgess s dalším osudem Alexe naložil.
Mnohokrát jsem při čtení Farmy zvířat přistihla sebe samu, jak nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak na tak málo stránkách a s tak děsivou přesností Orwell předpověděl praktiky totalitních režimů.
Nadčasová kniha, ke které by si měl najít cestu každý.
Kniha, která snad i tomu největšímu necitovi musí po dočtení zákonitě sebrat dech a slova z úst.
Fantastický příběh vyprávěný netradiční vypravěčkou, 528 stran přečteno za pár večerů, ani jsem nevěděla jak, tak moc mě Zlodějka knih chytla za srdce.