budíček komentáře u knih
Hodně povedený místopis z našich kouzelných lesnatých Chřibů plný fakt, zajímavostí, úvah k zamyšlení ale i krátkých pověstí, které se často povedlo autorům sesbírat v místech, kde pátrali v rámci své expedice. Čtenář se dozví řadu informací jak těch současných tak i historických o některých zajímavých místech a vesnicíh ležících právě ve Chřibech. Kdo zná Buchlov a kapli sv. Barborky tak musí uznat, že mají v sobě přece jen cosi magického a přitahují pozornost i v současnosti a takových míst je v Chřibských lesích a horách několik, ať už se jedná o skoro zapomenutou studánku, skálu, kterou "snad do krajiny upustil sám čert" nebo archeologické naleziště z dob našich předků. Knížka je plná pěkných fotek doplňujících texty, a sloupky s krátkými úvahovými pasážemi nutí svou zvláštní poetikou často k zamyšlení...
Zloděj map byl tak trochu překvapením a vůbec ne ve špatném smyslu... Možná proto, že jsem neměla moc vysoká očekávání, mě ta exotická mořeplavba bavila. Co se příběhu týče má tři linie, první se točí kolem čínského eunucha Ma Č´, který je jako kreslič map vybrán do posádky císařské flotily, aby zmapovali dosud neznámý svět a objevili tajemnou zemi Fusang (pobřeží Ameriky), během plavby nakreslí spoustu různých map z míst, které navštívili, a vzpomíná na všechna dobrodružství i strasti plavby. Ale po návratu je situace v zemi jiná a všechny mapy mají být zničeny, jenže tento příkaz nakonec není tak docela splněn. Druhá linie se odehrává o pár desetiletí později a týká se výpravy Vasca de Gamy, pátrající po cestě do Indie. Na jeho lodi je lodivod Antonio Coelho, který má v rukou mapu, o které ostatní z posádky neví, mapu, na které je cesta již vyznačena... I tuto výpravu čeká řada strastí a Antonio je nakonec nejvíce zhnusen pokrytectvím a sobeckostí právě kapitána výpravy, který naopak získává všeobecné uznání. Třetí linie je současná. Mladá právnička je požádáná jedním klientem, aby vypátrala vzácnou mapu, která byla objevena na čínském nalezišti a následně ukradena. Kdo ji ukradl, jaké má kdo vlastně zájmy na tom, aby se mapa neobjevila na veřejnosti a co je zač prastarý řád chránící tajemsví portugalských mořeplaveb, a jak s tím vším souvísí ztracená mapa je řadou hádanek, které musí hrdinka vyluštit...
Jasně je to fikce, i sama autorka to v doslovu přiznává, ale je to fikce která se dost dobře čte, vtáhne člověka do děje a ten se naráz octne na Hedvábné stezce, na středověké lodi, nebo po vzoru Brownovy Šifry v závodu s časem o vyluštění tajemství... Přiznávám, užívala jsem si tu jízdu (nebo spíše plavbu:))...
A tak nebylo to špatné, ale čekala jsem asi trochu víc. Téma salemských čarodějnic a procesů s nimi mě zaujalo, dvojí linie příběhu (současná, kdy hrdinka pátrá po minulosti a tajemném lexikonu a minulá ze 17.století) byly sice zajímavé a čtivé, ale přišlo mi jako by v příběhu něco chybělo. Často nakousnuté věty nebo nezodpovězené či napůl odpovězené otázky tomu jen dodaly. Nevadí mi, když si musím u příběhu něco domýšlet a probouzet vlastní fantazii, ale tady mi to trochu vadilo, asi proto, že těch otazníků bylo docela dost. Musím uznat, že knížka je čtivá a obě linie jsou dobře zpracované, ale prostě mi chybí něco, co by bylo na hvězdu navíc.
Tak druhý díl Inkoustového světa nezklamal. Oproti prvnímu dílu byl napínavější, nápaditější, barevnější a zajímavější. Mnohem propletenější a pestřejší děj, zajímavé zápletky a kouzelný fantazijní svět. Vlastně skoro až pohádkový svět, ovšem jen na první pohled, protože v tomto světě je řada postav co nosí hrůzu a neštěstí... Trošku mi vadila délka knížky a zbytečnost některých vedlejších linií, které nepřinesly nic nového nebo podstatného, ale to je tak jediné, co se dá vytknout...
Shakespearův příběh tak trochu jinak, tak trochu ve stylu Dana Browna (jak to někdo o tomhle dílku už někde psal). Ale uznávám, že hodně čtivý, místy i vtipný s dvěma liniemi (minulou s příběhem Romea a Julie a tou současnou moderní linií), záhadami a šiframi, starou kletbou, starým řádem, padouchy, co chtějí poklad a také s trochou lásky. Příjemný odpočinkový román.
Nějakých 90 stran, přečteno s přestávkama za nějaké dvě hodiny a přesto mě Márquez už podruhé přesvědčil, že je pan autor. Tedy O lásce a jiných běsech se mi líbilo víc, bylo to takové pestřejší, plné barev, magických amuletů, duchů apod., ale plukovníkův příběh měl taky svoje kouzlo. Jeho každopáteční čekání na dopis, jeho víra, že mu kohout (dědictví po synovi) vyhraje na zápasech jmění a on i jeho žena na tom budou lépe... Zvláštní atmosféra děje, místa i postav, které umí autor skvěle vystihnout a byť jsem čekala pointu trošku jinačí, tak opět mě vůbec nezklamal...
Kouzelná knížka... Andersenovy pohádky jsem si donedávna z dětství vybavovala spíš v kreslené podobě nebo převyprávěných dětských ilustrovaných verzích, které ruku na srdce byly pro děti přece jen „šetrnější“. Když se mi ale do rukou dostal tento výběr jeho pohádek a povídek, neodolala jsem znovu si je nepřečíst. A opět stejně tak jako v dětství mě Andersen nezklamal, spíš naopak, stále ho řadím mezi své nejoblíbenější pohádkáře, byť uznávám, že jeho pohádky mají často smutný nebo i drsný konec, který se dětem nebo jejich rodičům nemusí zrovna líbit. Nicméně pokud si je přečtete bez tohoto zaujetí, tak musíte uznat, že jeho příběhy jsou často dojemné, zvláštně melancholické, moudré, poučné a v řadě z nich se ukazuje i to, že Andersen měl smysl pro humor. Často jsem se přistihla, že mě děj příběhu plně pohltil a představovala jsem si v mysli, co se odehrávalo na papíře přede mnou za všemi těmi slovy, větami a odstavci. A už jen za takové klasické skvosty jako je Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty nebo Pastýřka a kominíček by si těch hvězd zasloužil klidně i deset, a když už nic jiného tak má aspoň čestné místo mezi poklady mé knihovny...
Krátký a čtivý příběh, ve kterém se všechno točí kolem tajemství kombinace 3 karet, díky kterému ten, kdo je zná, vždy zvítězí. Je jasné, že by toto tajemství chtěl každý. A hrdina příběhu Heřman je schopný udělat cokoli, dokonce se vetřít do domu hraběnky, jež toto tajemství ukrývá a dostat ho od ní za každou cenu. Kombinaci sice získá, ale svému osudu stejně neunikne a za jeho činy se mu piková dáma pomstí i s úroky...
Čtivé, krátké ale Evžen Oněgin byl mnohem lepší a propracovanější, tady se mohl autor mnohem víc vyhrát, námět nebyl špatný, jen mi tam prostě něco chybělo.
Celkem hezká sbírka pověstí zaměřujících se na postavu Bílé někdy také Černé paní pobývající na našich hradech. Některé pověsti byly kouzelné a zajímavé, jiné až moc stručné a snadno zapomenutelné. Trošku mi občas vadila autorčina snaha zpopularizovat text a vnést do něj současné výrazy, či odkazy na dnešní dobu, což mi přece jen u pověstí a vyprávění skoro pohádkového sem tam vadilo. Jinak ale musím ocenit, že před každou pověstí byl nejprve stručný nástin historie daného hradu, fakta o tom, kdo tam vládl a také případné zajímavosti k místu se vztahující. A osudy Bílých/Černých paní rozhodně stály za přečtení.
Vesnický román jsem objevila náhodou v knihovně. A musím uznat, že byť je to už stará klasika, tak se mi hodně dobře četl. Dějově byl příběh několika osob žijících v Podještědí na jednom statku zajímavý, co chvíli se událo něco, nebo do příběhu vstoupil někdo, kdo děj oživil. Čtenář se seznámil s tím, jak to kdysi chodilo na statku, jaké byly ve vsi zvyky a to nejen o Vánocích ale i přes rok, jakým lidé propadali pověrám a také jak důležitá tehdy byla morálka a bezúhonnost, aby se na člověka nedívali skrz prsty a neodsoudili ho k veřejné hanbě...
Z postav hraje v příběhu hlavní roli milostný trojúhelník rychtářky, jejího může Antoše a služky Sylvy, další podstatnou postavou je Antošova matka, která je právě tím prvkem, který neustále připomíná důležitost morálních hodnot, zásad a bohabojnosti. Rychtářka je vylíčena jako osoba bohatá, sobecká a rozmarná. Byť zpočátku se jeví jako rozumná, její rozmar jí zatemní mozek a její touha po pomstě přivede ji až k pověrám a uctívání temných sil. Antoš je vylíčen skoro jako hrdina, při čtení jsem občas měla pocit, že autorka ho povyšuje a chválí nade všemi schválně, a občas mi to vadilo. Ano taky mu přiznávala obyčejné lidské vlastnosti, ale občas byla ta jeho bezchybná povaha až neuvěřitelná. Sylva byla divoká dračice, která dokázala na druhého vytáhnout nůž, pokud jí chtěl ublížit a bavila se spíše chlapeckými zábavami než dívčími. Na statku ovšem nastal její obrat a ona se změnila v poslušnou, opatrující a dokonalou dívku i služku. No bylo vidět, že je to už opravdu klasika, ale i přes to, že místy byl příběh naivní, byl čtivý a zaujal. A určitě si od autorky někdy něco přečtu...
Nečekala jsem, že od Viewegha ještě někdy něco přečtu, ale Vybíjená se ke mně dostala tak nějak nečekaně, tak jsem ji přelouskala. Nebudu nic přikrášlovat ani zbytečně kritizovat, jeho knížky jsou pro mě spíš průměrné, a tak ho nikdy nebudu hodnotit nebo snad srovnávat s velikány světové či naší literatury. Přesto ve Vybíjené byly dva tři momenty, kdy jsem si říkala, že kdyby takhle psal celou dobu, byl by pro mě jako autor zajímavější. Navíc to dílko i přes výtky, které si neodpustím, bylo čtivé a stránky celkem odsýpaly…
Samotný příběh několika spolužáků od jejich začátků na gymplu až po bilancování jejich životů kolem čtyřicítky nebyl špatný. Vzpomínky z gymplu občas i pobavily. Na střední/vysokou vzpomínáme nebo budeme vzpomínat jednou všichni. Dalo se z toho námětu vytřískat a napsat něco úplně jiného... Ale přesto, že bych jako čtenář s chutí prožívala tu nostalgii s postavami, to nešlo. Žádná z postav mi nebyla sympatická, s nikým z nich jsem nesoucítila (snaha byla, jen ty postavy nějak odrazovaly už předem) a občas jsem měla chuť, dát některému pár facek, ať se probere. Navíc ten pesimismus, který z atmosféry i postav vyvolával takovou divnou hořkou chuť při čtení, taky dvakrát nepomohl k lepšímu dojmu.
Chyběla aspoň jedna trochu optimistická postava, která by čtenáři navodila jakýsi pocit naděje v těch utopených iluzích jedné třídy… Pokud tam snad někdo takový byl, tak jsem ho nenašla, každý z nich věděl co chce a nikdo z nich nakonec nebyl spokojený, protože toho buď nedosáhl, nebo si to neudržel nebo dostal něco úplně jiného a nebyli schopní se s tím nějak srovnat. Kniha (nebo spíš asi autor) se neobešla bez obvyklých vulgarismů. Nebylo jich sice moc, ale stejně nechápu, proč je cpe do svých knížek, když existuje spousta autorů, co píšou kvalitně i bez toho. Víc asi nemám, co dodat, takové průměrné dílko, které se rychle přečte, ale mám pocit, že i celkem rychle zapomene…
I v této autorově knize podobně jako v jeho ostatních dílech čtenář najde spoustu zajímavých fakt z historie naší země, ale také zmínky a úryvky ze starých legend a také některé autorovy samostatné teorie. Přesto občas některé pasáže vyžadují větší míru soustředění a ne všechny kapitoly jsou na čtení jednoduché. Mně osobně z těch několika knih, co jsem od něj četla tahle zaujala asi nejvíc. Taky ono vždycky potěší, když v knížce najdete byť malinkou zmínku o rodné vsi :) A kdo má rád historii dozví se pár zajímavostí, na které v hodinách dějepisu nebyl čas…
Do domu, kde bydlí hlavní hrdinka černoška Sidonie vtrhne německá razie. Ona i její děti jsou pak odvlečeni k autobusu, který je odveze na nádraží. Sidonie netuší, proč ji vlastně odtáhli z jejího domu i života. Otroctví bylo přece již dávno zrušeno, ona žije svůj poklidný život, studuje zdravotní školu a stará se o svá dvojčata. Není tu přece vůbec žádný důvod pro to, aby s ní takhle zacházeli. Jenže nacisté se o nikoho nestarají, nic nevysvětlují, jen plní své úkoly. Netuší, že hrůzná cesta v přeplněném vagonu nákladního vlaku není to nejhorší, co ji čeká. Davy lidí, žízeň, hlad, zmatek, pachy, strach a přítomnost smrti – to všechno si cestou vlakem až děsivě uvědomuje, ale stále nechápe, proč s nimi takhle zacházejí, klade si různé otázky a snaží se přijít na to, co se to vlastně kolem ní a také s ní děje. Cesta je namáhavá a ne všichni ji vydrží, řada lidí onemocní, někteří zemřou, i Sidoniina dcerka onemocní, ale Sidonie je ochotná udělat cokoliv, aby ji zachránila. Pomůže jí v tom nečekaně cizí mladá žena Zuzana. Sidonii se zdá zvláštní, že v prostředí strachu, nejistoty, nenávisti a závisti se najde i člověk ochotný pomoci. Ale Zuzana jí zachrání v budoucnu hned několikrát a její přátelství se pro ni stane nedocenitelné. Po příjezdu na místo zjistí, že byli dopraveni do Polska do tábora poblíž Osvětimi. První co ji zasáhne, že od ní odtrhli jejího malého synka, ale nemá na vybranou a musí se postarat o nemocnou dceru. Netuší, co ji čeká. Seberou jí všechno, jediné co uchrání, je malý medailonek od matky a také notýsek s kouskem tužky. Ten je pro ni nesmírně důležitý, protože do něj zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Popisuje nepochopitelné a tvrdé zacházení s lidmi v táboře, kruté životní podmínky, boj s hygienou, ale také vztahy mezi lidmi v táboře. Nedůvěru, zášť, nenávist, ponižování, ale také jiskřičky dobroty, které se nepovedlo, ani přes všecko to zlo kolem vymýtit a sílu spojenectví a přátelství. Sidonie se rozhodne hledat syna. Stav její dcery není dobrý, a tak se musí rozhodnout, když půjde hledat syna, musí na chvíli opustit dceru. Rozhodne se hledat a nakonec ho také najde ve společnosti jejich rodinného přítele. Úleva je jen dočasná, po návratu zjistí, že dcera zmizela. Hledá ji, ale nemá moc času, čeká ji i ostatní další cesta, tentokráte do Ravensbrücku. V Ravensbrücku je to ještě horší a tvrdší. Tresty přísné, zacházení kruté, ale i tak se hrdinky snaží žít. Sidonie vše zapisuje. Jak se tam zachází s nemocnými, jaké se provádí pokusy, jak se chovají k bláznivým. Jak a za co se trestá. Vzpomíná na syna, který zůstal v Polsku, na rodinu a snaží se přežít i s pomocí přátelství několika spřízněných duší. Poslední cesta, která ji i Zuzanu čeká je odjezd do Mauthausenu – vyhlazovacího tábora, jediné o co ještě ze všech sil usiluje, je to aby příběh v jejím notýsku neskončil někde zapomenut, a aby se lidi o všem dozvěděli, proto ho odkazuje jedné přítelkyni. Po válce se díky tomu notýsek dostane k její matce.
Ačkoli knížka není rozsahem dlouhá (asi 160 stran) je v ní zachycený neobyčejný a silný příběh. Sidoniina zpověď je psána z pohledu jejích myšlenek, vzpomínek ale také všeho, co kolem sebe viděla, nebo zažila na vlastní kůži. Často jsou mnohé pasáže dojemné a z některých mrazí. Krutá realita a šedivé, studené prostředí tábora, se často promíchává s jejími vzpomínkami na rodný Martinik, plný barev, chutí, vůní a života. Navíc aby se Sidonie nezbláznila stvoří si vizi boha svých předků Agenora, který jí dodává sílu. Je to příběh, který vtáhne čtenáře od prvních stran, vyvolá střídání emocí a donutí přemýšlet.
Anotace je celkem výstižná, takže se v ději pitvat nebudu, spíš v tom, jak na mě knížka působila jako celek. Četla jsem ji sice už pár let zpátky, ale dodnes si pamatuju, že mě překvapilo, jak dobře se to četlo. Kohoutův styl psaní jsem do té doby neznala, ale stránky mi ubíhaly a děj nenudil. Autor vystihl celkem přesně charaktery jednotlivých postav (ať už šlo o povrchnost důstojnické paničky, naivitu a nevinnost Kristiny, či chlad a netečnost Wolfganga - tehdy jsem fakt nechápala, proč zrovna on má být tak dokonalý, vzhledem k jeho povaze). Neméně zajímavé bylo i vystřízlivění mladé hrdinky, která pochopila, že nic není takové, jak se zdá (ani pevnost, ve které žila s rodiči, ani to co se za jejími zdmi odehrávalo) a že ztráta ideálů, které máme o druhých bývá obyčejně docela bolestivá (i ona musela jednou dospět). Osud primabaleríny byl smutný, ale vzhledem k místu, čase a situaci se dalo čekat, že ji asi nějaká velká změna nečeká, ale i tak...
Hezký a čtivý román od této autorky. Kdo má rád historické romány přijde si na své. Když jsem si ho tenkrát půjčovala v knihovně byla jsem trochu skeptická, přece jen Spartakovo povstání jsem měla zafixované spíš jen jako boje a trnula jsem, jak se tím budu prokousávat, nicméně autorka vytvořila poutavý a silný příběh o jednom člověku, který dokázal vést davy a bojovat za svůj cíl a nakonec mi stránky jen ubývaly před očima.Taky se mi líbil jeho vztah s Amaltheiou. Závěrečnou bitvu si tak nějak pamatuju dodnes (teda ne slovo od slova ale spíš, jak na mě působila). Není římského lidu mě přece jen od autorky nadchlo zatím nejvíc, ale i tak si Spartakus vyšší hodnocení rozhodně zaslouží.
Tak sice jsem to dočetla, ale budu v těch pochvalných názorech na knihu vybočovat. Co se dá dělat, na mě tohle dílko zas až tak nezapůsobilo. Ne že by to bylo úplně špatně napsané, to ne, jen jsem mezitím stihla přečíst asi deset jiných knížek (mnohdy byly rozsahem větší). První polovina se mi neskutečně táhla (a neodložila jsem ji definitivně jen proto, že mi bylo líto toho nechat, když už jsem tak daleko, a tak jsem to odkládala a četla po pár stránkách) a druhá byť byla o něco lepší, dějově záživnější a pár momentů tam bylo dobrých, tak mě stejně nedonutila hodnotit jinak než průměrně. Film se mi líbil víc. Čekala jsem víc. A víc se bohužel nekonalo...Sonda do života a poměrů v cirkuse to byla zajímavá, příběh hlavních postav docela taky (včetně osudu stárnoucího hlavního hrdiny v druhé linii příběhu), ale nepřesvědčilo mě to na více než necelé 3 hvězdy...
Krásná pohádka pro dospělé, která se moc hezky četla. Gaiman má úžasnou fantazii a svět za zdí mě úplně pohltil i se všemi jeho úžasnými místy a neobyčejnými postavičkami, které tam žily. Na druhou stranu občas mi přišlo, jako by knížka něco vynechávala, některé situace mohly být propracovanější (občas to vyvolávalo pocit, že něco chybí). Viděla jsem i film a ten mě bavil jako už dlouho nic. Když to porovnám, přišlo mi párkrát, jako by film doplňoval knihu a naopak. Nicméně knížka má svůj kouzelný styl, jakým je psána, úžasný svět fantazie a příběh, který se čte jedním dechem. Film má svůj vtip (ten byl silnější než v knize) a některé scény lepší (alespoň pro mě osobně, např. scény se 7 bratry, scény na létající lodi, boj s čarodějnicí). A konec knížky byl moc hezký -pohádkový (film ho měl trošku jiný, ale taky pěkný).
No shrnu to, obojí se mi líbilo a pěkně se doplňovalo, ale styl jakým je knížka psaná se mi líbil a i námět, prostředí a postavy ukázali autorovu fantazii. Nešlo si je neoblíbit a na konci knížky mi bylo líto, že to skončilo. Koneckonců koho by nelákalo cestovat při světle svíce a kdo by si nepřál být nevyhnutelně zdržen světem :).
Krásná sbírka pověstí, ke které se ráda vracím. Kdo má rád statečné rytíře, loupežníky, urozené pány a paní, ztracené poklady, čarodějná prokletí, čerty, víly, vodníky a další pohádkové bytosti, hrady, jeskyně, zámky, nebo se jen rád sem tam vrátí do světa fantazie, který ho bavil v dětství, si příjde určitě na své...Navíc paní Lisická píše hezkým stylem, který čtenáře nenudí...
Poutníka řadím mezi moji top 3 od Coelha. Autor popisuje svoji pouť přes Španělsko, aby našel svůj meč a dokončil duchovní rituál. Během své cesty zažívá různá dobrodružství a potkává různé lidi. Putuje se svým průvodcem a učitelem Petrem, který mu ukazuje krásy i tajemství Svatojakubské cesty, kdy procházejí horami, malebnými vesničkami, nebo opuštěnými místy, kudy lidská noha příliš často nekráčí. Kniha je opět plná moudrých myšlenek a citátů, především těch týkajících se lidských snů a jejich naplnění a také cest, kterými se každý člověk v životě ubírá. U některých míst, kterými putují vypráví staré legendy, které se s místem pojí a autora během cesty také čeká boj s jeho osobním démonem. Objevují se opět i myšlenky týkající se víry, ale protože Coelho je autor, ke kterému to duchovno prostě patří, tak to nepřekvapuje, a komu se Coelhův styl psaní líbí, tomu to až tak vadit nebude. Hlavní myšlenkou je dosažení svého snu/cíle (tady hledání meče) a nalezení cesty, která k němu vede...
Prostě skvost. Řadím se k zástupu těch, co je Zkrocení zlé ženy jejich nejoblíbenější Shakespearovo dílo. Ty nápadité verše, ten vtip a akce, ten temperament postav... prostě úžasné, to se panu Shakespearovi povedlo... Bavila jsem se a smála a litovala, že už je konec... Kateřina a Petruccio jsou oba rázné a ohnivé osobnosti a scény s nimi byly nejlepší, ale i ostatní figurky byly zábavné, takže tato komedie nestála pouze na ústředních postavách a dialogy byly opravdu originální a zábavné. :)
A Richard Burton a Liz Taylorová byli ve filmovém zpracování nepřekonatelní...:)