callahanh komentáře u knih

Přiznám se, že název knihy mě trošičku odrazoval, ale poté, co jsem si přečetl názory ostatních, jsem přece jen po Řbitovu v knihovně sáhl a půjčil si ho - jak dobře jsem udělal. Strhující od začátku do konce, vynikající charakterová propracovanost postav, skvělý nápad na knihu. Co je ale vůbec nejlepší, je to, jak nenuceně se celou knihou táhne filozofická nit v podobě úvahy o tom, jestli by měl mít člověk moc nad smrtí. Po přečtení zjistíte, že opravdu, ale opravdu ne a myslím, že je to dobře. Naprosto strhující je i konec, který je opravdu dost silný, ale přesto neodtrhnete oči od stránek, hltáte každé písmenko. A i přesto, že se mi jednou zdálo o chlapci se skalpelem v ruce, který křičel: "Jdu si pro tebe", knihu vřele doporučuji a sám si ji určitě časem přečtu ještě jednou. 100%

7 18.10.2014

V podstatě reportážní román, který zcela záměrně bez jakýchkoli emocí zachycuje jediný den v životě vězně sovětského kulaku. Solženicyn nechce šokovat, nechce vzdělávat, nechce poučovat, chce jen napsat pravdu o tom, jaké podmínky měli lidé, kteří se nebáli říci pravdu, nebo měli tu smůlu, že za války sloužili na špatné frontě. Popis podmínek, které už si dnes naštěstí nedokážeme ani představit, je místy opravdu mrazivý a zejména momenty, kdy si Šuchov musí schovat kůrku od chleba, aby měl s čím vytřít misku a aby měl vůbec co do pusy, patří k tomu vůbec nejsilnějšímu v knize. Velice zajímavé a vydařené je zpodobnění táborové hierarchie, kdy nejdůležitější slovo neměli dozorci, ale vůdci jednotlivých part, kteří zajišťovali stravu a dobře si pamatovali, jak kdo pracuje. Je pravda, že je to všechno přes krátký rozsah knihy trochu zdlouhavé a některé pasáže se "špatně" čtou a zhýčkanému čtenáři zvyklému na polopatické vysvětlování a rychlé vyprávění nebudou vhod, přesto tahle kniha má i dnes svůj význam. Solženicyn sice není úplně přístupný a oddechový, jeho dílo má ale obří hodnotu a už jen kvůli mrazivé realističnosti a nepřikrášlování se vyplatí si minimálně Jeden den Ivana Děnisoviče přečíst. 70%

7 11.09.2014

Tahle kniha je přesně jako to auto - pomalu se rozjíždí, ale když se rozjede a dostanete se dovnitř, naprosto vás uchvátí a pohltí. Skvěle zobrazená proměna jednoho ušlápnutého teenagera v neovladatelné a zlé monstrum. Kniha je plná děsivých momentů, např. jak se auto před Dennisovýma, ale i Arnieho očima samo opravuje. Závěr je naprosto strhující, čte se jedním dechem, navíc je doplněn o skvělý epilog, který celou knihu dokresluje v ještě hrůzostrašnější příběh. Mráz bude spolehlivě po zádech běhat a k plnému počtu opět není daleko. Ale přece jen kousíček chybí. 90%

7 08.08.2014

Vydržet nějakých 260 stránek s nápadem na soutěž, kde se pouze jde a kdo zpomalí, vypadne? Přiznám se, že se mi nechtělo věřit, že s tím mistr King vydrží a nebude nudit. Nicméně, stalo se. Kniha je od začátku do konce prvotřídně psaná, napínavá, vtáhne vás do děje. Skvělý nápad, navíc výborně podaný. Nikdo si nechce udělat na pochodu kamarády, aby je smrt potom příliš nebolela. Ovšem jak postupně soutěžících ubývá, je to pro všechny hrdiny čím dál těžší. King dokáže psát tak, že nejste schopni odhadnout, který z účastníků zemře jako další, natožpak který vyhraje a dojde až na konec. Když už jsem u závěru, je mistrně vyřešen. I když kniha postrádá některé tradičnější prvky z Kingovy tvorby, jako jsou nadpřirozeno či všudypřítomné zlo, přesto bych ji všem fanouškům i nefanouškům mistra doporučil, určitě neprohloupí, když po knize sáhnou. Navíc v současné době, kdy je u nás móda všech možných reality show, vede dílo k zamyšlení, kam až společnosti zajdou a co vše jsou schopni lidé zkousnout. Při popsaných reakcích publika v knize leze mráz po zádech... možná se dlouhého pochodu za čas dočkáme i my... Uvidíme. 90%

7 07.08.2014

Co říct k Srdcím? To je osobní vyrovnání se Stephena Kinga s válkou ve Vietnamu. Kniha není rozhodně špatná, od začátku se setkáváme se stejným nádechem jako v ostatních mistrových dílech. Nejlepší mně osobně přijde titulní novela Srdce v Atlantidě. Ale ostatní novely jsou taky dobré, ale přece jen jim něco chybí. Dál bych vyzdvihl asi úvodní novelu o Ničemných mužích ve žlutých pláštích, dětství nikdy nebude stejné:) Jinak další dvě novely jsou zvláštní, ale přitom mrazivé. Veterán války ve Vietnamu se trestá za hříchy v dětství tím, že žebrá a další veterán zase vidí ducha mrtvé vesničanky. Závěrečná novela to je jen takový smutný závěr celé knihy. Dětství je pryč, zpátky se nevrátí, kamarádství se rozpadají. Takže kniha je posmutnělá, místy veselá, ale hlavně asi krutě realistická a o lidech, kteří prožili něco, co by nechtěl prožít nikdo z nás (a ani z nich). 80%

7 07.08.2014

Tak jsem TO konečně dočetl a musím říct, že jsem skutečně nadšen. Fantastické prolínání časových rovin, aniž by se v tom ztratil čtenář i spisovatel. Fascinující příběh pokrývající třicet let je navíc úplně výborný. Pennywise je fakt děsivý, místy až moc. Opět úžasně vylíčené charaktery, dokonale představené Derry, prostě pecka. Prolíná se tu i výborná znalost lidské psychiky, což je vidět na hrdinech, kteří si berou vlastně své otce, matky, první lásky... Kniha se mi líbila hodně a určitě patří k nejlepším kingovkám. Ačkoliv mi to místy přišlo až moc fantastické (třeba jak je ten pavouk tahal někam mimo prostor), dávám plný počet a číselně vyjádřeno srážím pouhých pět procent. Skutečně fascinující a jedinečný zážitek. Doporučuju, nezalekněte se délky a jděte do toho. 95%

7 15.05.2014

Většina čtenářů zná klasické anglické dílo z převyprávění od J. V. Plevy, což je škoda, protože to je upraveno pro děti a je ryze dobrodružnou literaturou. Originál je ale košatější, protože se nevyhýbá úvahám o náboženství, otrokářství a různým pochybám hlavního hrdiny. Ten je také líčen jako ryzí otrokář z koloniální velmoci, protože nikdy nezapochybuje o své roli nadřazeného člověka, jemuž budou všichni podrobeni. Pasáže z ostrova jsou velmi dobré a Robinsonova vynalézavost byla někdy až fascinující, někdy ale přece jen Defoe upadá do stereotypu. Asi nejnepříjemnější ze čtenářského pohledu je jednolitost knihy, která není členěná na žádné kapitoly, je jedním dlouhým textem, a i když v jednu chvíli to vypadá, že se styl změní na deníkový, za chvíli se bez upozornění vrátí zpět a opět se pokračuje v dlouhém textu bez jakéhokoli oddělení. Ačkoli je jasné, co tím Defoe sleduje a proč tuto formu zvolil, nějaké rozdělení přece jen nastavit mohl. Na Robinsonu Crusoeovi je hodně vidět, že byl psán v době, kdy byla Anglie koloniální velmocí, čemuž odpovídá jak obsah, tak chování hlavní postavy, která není jednoznačně sympatická, na druhou stranu to ale ani v dnešní době nijak zásadně nebrání v tom, aby čtenář dílo ocenil. 75 %

6 26.10.2023

Jedna z nejznámějších detektivek Agathy Christie rozhodně stojí za přečtení i při známém rozuzlení. Na knihách Christie je fascinující, že ať se odehrávají kdekoliv, ona nemá potřebu věnovat se popisům krajin a vytváření nějaké atmosféry, ale soustředí se jen a pouze na dialogy a vztahy mezi jednotlivými postavami. Ano, je samozřejmě velmi nepravděpodobné, že by se něco podobného v normálním životě asi stalo, Christie to ale umí prodat jakožto něco naprosto přirozeného, a když čtenář přistoupí na její hru, nebude zklamaný. Jako už je tu několikrát psát, jediným velkým problémem knihy je velké množství postav a jmen, v nichž se těžko orientuje, a i ti, kteří děj znají, budou mít značné problémy. Pochopitelně je třeba také počítat s tím, že Poirot je opravdu geniální a případ vyřeší na základě indicií, kterým čtenář nevěnuje pozornost, neboť jde mnohdy o jednu jedinou větu. Jinak ale opravdu není co vytknout, protože zápletka je promyšlená do nejmenšího detailu a jen dokazuje, že láska (a nenávist) je vždy tou nejsilnější motivací pachatelů. Christie psala přesně tak, jak chtěla, což znamená, že v tomto románu není zbytečné slovo a všechny dialogy a monology v drtivé většině mají svůj význam a mají čtenáře navést na vypátrání pachatelů. K pozitivům patří i krátké kapitoly, nijak extrémní rozsah knihy, čtivost a pochopitelně i atraktivní zápletka, která je sice jednoduchá, pořád ale náramně funkční. 75 %

6 22.06.2023

Ve své podstatě nehodnotitelná kniha, jejíž čtení je extrémně náročné a troufnu si napsat, že neexistuje jediný čtenář, který by byl schopen stoprocentního výkladu. Nietzsche tu řeší mnoho a mnoho témat, vychází při tom z Bible a ideální způsob, jak číst toto dílo, je přečíst si jednu část, následně komentář k ní a posléze pasáž z Bible, k níž odkazuje (a rázem čtete knihu celý rok), což je pochopitelně nemyslitelné, proto je výklad a vnímání hodně intuitivní a individuální. V něčem se logicky dá s Nietzschem souhlasit, něco je úplně mimo a je to asi v pořádku. To, že jeho kniha byla brutálně zneužita nacisty, rozhodně není jeho vina, protože při zcela primitivním vnímání je stěžejní myšlenka opravdu ta, že musí existovat někdo nad člověkem, sám Nietzsche ale mnohdy uvádí, že nikdo takový ještě nepřišel a je otázkou, zda se někdy objeví. O knize se dají psát eseje, diplomové práce, různé studie a stejně asi moc nikam nedojdeme, protože v tomto případě to není ani možné a jde to proti samotnému dílu. Takhle významnou knihu bychom pochopitelně měli alespoň jednou za život přečíst, je ale nutné počítat s tím, že třeba více než osmdesát procent nepochopíme a můžeme se jen inspirovat tím zbytkem. I proto je hvězdičkové i procentuální hodnocení jen a pouze orientační a nemá smysl se jím tolik zabývat. 70 %

6 21.05.2023

I po skoro sto letech je Válka s Mloky silně aktuální a při čtení není časový rozdíl moc znát. To je samozřejmě z literárního hlediska výborné, z lidského a historického ale zoufale smutné. Je sice znát, že Čapek byl spíš novinář, protože román jako takový nemá celistvý děj a hodně místa v něm zabírají "výstřižky" z novin a různé zprávy a reportáže, ty jsou ale na druhou stranu působivé, protože jsou psány věcně a objektivně, a tím pádem mají silnou vypovídací hodnotu. O hrdinech jako takových se taky nedá moc mluvit, protože jediný propracovanější je kapitán J. Van Toch, který ale velmi brzy zmizí. Je ale nefér to Čapkovi vytýkat, protože jeho záměrem rozhodně nebyly nějaké propracované lidské postavy. Drtivá většina románu je věnována mločí civilizaci, v čemž je asi ten největší kámen úrazu, protože ta je naopak tak detailní (včetně sexuálního života, který je popisován taky dost široce), až je trochu monotónní a ubíjející a mohla být klidně o něco kratší. To je ale opravdu to jediné, co ubírá body, protože ačkoli jde o alegorii na tehdy nastupující nacismus, je dílo poplatné v jakékoli době a je z něj znát, že lidstvo se od té doby vůbec nezměnilo, což dobře věděl i sám Čapek vzhledem k alarmujícímu konci. 85 %

6 27.03.2023

Opět se nedá upřít, že Karika si umí vybrat atraktivní a tajemné téma, které má potenciál a velký náboj. Zpracování je ale tentokráte trochu horší, protože, jak už tady bylo několikrát zmíněno, námět by vydal spíš na hutnou a atmosférickou povídku. V podobě novely je výsledek všelijaký a sráží ho především neustálé točení se v kruhu, protože hlavnímu hrdinovi se děje vesměs to samé, což je trochu ubíjející, především to ale ztrácí napětí a malinko rozptyluje čtenářovu pozornost. Osoba hlavního hrdiny je samostatnou kapitolou, protože jak už to tak u Kariky bývá, není úplně sympatická a dost často upadá do zbytečné sebelítosti, v tomto případě není moc důvěryhodná ani zvolená ichforma, protože hlavní hrdina má postupně propadat šílenství, jenže jeho zápisky jsou až podezřele normální, což je trochu kontraproduktivní. Výsledku ani nepomáhá lehce očekávaný konec, k němuž vlastně všechno spěje už od nějaké třetiny knihy. Propast tak opět zaujme vybraným tématem a poměrně klaustrofobní a hutnou atmosférou, na druhou stranu nesplní očekávání ohledně čtivosti a nějakého zásadního překvapení. Přes všechnu kritiku je ale dobře, že Jozef Karika podobné knihy vydává, protože je jich u nás (a na Slovensku) jako šafránu. 60 %

6 11.03.2023

Karika si pro další novelu vybral opět téma tajemných míst a (nejen) přírodních sil a vlivů, které mohou být nebezpečné. Ve Smršti jde o halný vítr, o němž asi většina čtenářů nic neslyšela, o to je to celé atraktivnější. Začátek je vynikající, protože autor rovnou uvádí do děje a strhujícím způsobem navodí temnou atmosféru a naláká k dalšímu čtení. Postupem času atmosféra houstne a kniha je dost čtivá, jenže je tu několik lehkých problémů. Prvním je to, že hrdinové nejsou úplně sympatičtí a v některých chvílích až dost protivní a nejde se s nimi úplně ztotožnit. Dalším pak některá trochu nelogická rozhodnutí, která ale k žánru patří a dají se prominout. Tím nejzásadnějším je ale asi samotný závěr, který je hodně zvláštní a zbytečně filozofický (ona už sama teorie jakéhosi "odhmotnění" Větrnice je lehce podivná) a poslední kapitola už je de facto proud vědomí, který nedává moc smysl, především se ale k němu moc nehodí zvolená ichforma, která působí nedůvěryhodně a tak nějak zvláštně, když si čtenář uvědomí, že hrdina už by měl být mimo sebe. Smršť tak určitě není špatná kniha, jen v kontextu Karikovy tvorby působí vesměs průměrně a lehce zaměnitelně. 60 %
PS: Chápu, že české nakladatelství chce mít jednotný vzhled obálek Karikových "tajemných" románů a novel, ale zrovna u Smršti by se hodila podobná, jakou mají na Slovensku s fotografií skutečného místě.

6 31.01.2023

Na seznámení s H. P. Lovecraftem asi ideální sbírka povídek, protože žádná není nikterak dlouhá, všechny jsou čtivé, a i když je na nich znát, že autor teprve začínal a "vypisoval" se, mají rozhodně něco do sebe. U všech stojí za zmínku hodně specifická fantaskní a potemnělá atmosféra, v níž je možné úplně všechno a nebezpečí číhá na každém kroku. Zajímavé jsou i tempo a gradace jednotlivých povídek, které jsou velmi dobré a leckdy přináší nečekanou pointu. Ano, některé povídky zkrátka nefungují tak, jak by asi měly a jsou o ničem a některé nejsou úplně dobře napsané, protože mnohdy nemají co nabídnout, takových je ale naštěstí výrazná menšina. Některé motivy se opakují a humor autorovi opravdu nejde, o ten se ale chválabohu moc nepokouší, protože to asi sám cítil. Je pravda, že tu není nějaká stěžejní povídka, která by vyčnívala nad ostatními a byla výrazně jiná, naopak většina jich je variací na totéž téma, což se může někdy zdát stereotypní, ale vzhledem ke krátkosti jednotlivých povídek tomu tak není. Hrobka tak je důstojným a zcela vhodným seznámením se s tvorbou takřka kultovního autora, který ovlivnil další generaci autorů, ale sám je tak trochu nedoceněný. 70 %

6 12.12.2022

Tarantinova knižní verze jeho zatím posledního filmu je moc příjemná a je dobře, že není jen otrockým přepisem filmu, ale je v několika věcech diametrálně odlišná. Tarantino tu může víc popustit uzdu své cinefilské fantazii a může si dovolit na několika stranách popisovat naprosto zbytečné, ale roztomilé shrnutí televizní seriálové tvorby padesátých let a vzpomínat na hvězdy té doby. Stejně tak si může dovolit napsat jeden dlouhý dialog jednoho z hlavních hrdinů s malou holčičkou při natáčení westernu, který je zábavný a zcela přesně vystihuje autorovu lásku k pokleslým žánrům a zacyklenost některých hvězd, které neznají Shakespeara. Ocenit se musí, že děj je malinko jiný než ve filmové podobě, což je znát zejména v závěru, který je naštěstí rozdílný, protože ten filmový by na papíře rozhodně nevyzněl a nebyl tak brutálně vtipný jako ve filmu, navíc je trochu realističtější a otevřenější. Opačným příkladem budiž rvačka Cliffa s Brucem Lee, která je ve filmu strhující a zábavná, kdežto v knize postrádá určitý šmrnc a humornost. To, že si čtenář u postav vybaví tváře herců, absolutně nevadí a zážitek to určitě nekazí. Once Upon a Time in Hollywood je jednou z mála knih, které vznikly až po uvedení filmu, které si svou existenci obhájí a obsahují opravdu něco navíc a nejsou jen převedením scénáře na papír, navíc je vidět, že autor je stejný jako u filmu, protože přesně ví, co a kam chce zařadit a co a kde změní, aniž by to zásadně měnilo význam a kazilo zážitek. 80 %

6 12.12.2022

Michal Prokop patří k velmi úzké skupince umělců v naší zemi, kteří něco dokázali a stojí za to si jich vážit. Knižní rozhovor od Michala Bystrova to jen potvrzuje, protože Prokop se nebojí žádného tématu, nevyhýbá se i vyloženě nepříjemným kapitolám své kariéry, k nimž se staví čelem a vzhledem k tomu, že nakoukl i do politiky, dokáže precizně objasnit, jak to v ní (ne)funguje. Nejvíce se ale čtenář dozví o vývoji československého rocku, který byl tvořen poctivě a talentovanými lidmi, navíc vzhledem k malému trhu a prostoru se vesměs jen několik hudebníků točilo v různých kapelách, které ale měly vysokou úroveň. Je sice pravda, že někdy se rozhovor mění v dialog, ale to mi osobně nevadí, protože polemika nikdy neuškodí, navíc není konfrontační a oživí trochu stereotypní styl otázek a odpovědí. Asi tu mohlo být vícero zmínek o těch nejzásadnějších albech a písních, na druhou stranu by se pak asi nedostalo na to ostatní, případně by to celé muselo být ještě o něco delší, což je pak otázka, zda je to ještě únosné, ačkoli zrovna Michal Prokop patří k těm, u nichž by to nevadilo. Velmi záslužný počin o trochu nenápadné, ale hodně významné osobnosti československých kulturních dějin. 85 %

6 11.08.2022

Nemá smysl se dlouze rozepisovat, protože další Dánovka v řadě je vesměs stejná jako ty ostatní, což ale nutně neznamená, že je to špatně, jen v ní zkrátka není nic nového. Detektivové z oddělení vražd se opět vzájemně špičkují, snaží se mnohdy skloubit život soukromý s tím pracovním a přece jen užít nějaké to volno. Ani to jim ale tentokráte není dopřáno, protože tu mají zpočátku zvláštní případ mrtvého profesora, který se postupem času rozrůstá do zajímavých rozměrů a potvrzuje jedno staré známé vysokoškolské klišé. Mnohem atraktivněji se jeví případ z minulosti, kolem kterého se vznáší opar tajemna a podivných praktik manželky bývalého vysokého funkcionáře, který ale zůstává nevyřešen a je téměř jisté, že se s ním čtenář setká v následujících dílech, což je to největší lákadlo. Jinak pro Břemeno minulosti platí vše, co pro ostatní knihy Dominika Dána - je čtivé, svižné, má sympatické hrdiny, především je z něj ale znát realističnost, protože asi nějak takto vypadá policejní práce a mnohdy pomáhá náhoda, nebo nějaká bezvýznamná drobnost. Břemeno minulosti asi není román, k němuž by se čtenáři vraceli nějak často, v celé sérii ale určitě místo má, takže přečíst ho je pro fanoušky povinnost, jen asi není úplně dobré s ním v rámci všech autorových knih začínat. 70 %

6 17.07.2022

Knihy Dominika Dána se ve své podstatě dají hodnotit všechny stejně, což ale neznamená, že by měly být nějak nezajímavé, ba naopak. I tato je napsaná velmi dobře, čtivě, má spád a působí realisticky. Znalý čtenář se zase o kousek přiblíží oblíbeným hrdinům, kterým se tentokrát lepí smůla na paty a provázejí je zdravotní neduhy, o to lidštěji pak působí. Dokud se román pohybuje v rovině zločinu a vyšetřování, není si nač stěžovat, protože dva zdánlivě nesouvisející případy se jako vždy náhodou propletou, aniž by to ale působilo nějak vynuceně. Jakmile ale otěže převezme parta zločinců, už děj není tak zajímavý a přece jen v něm chybí špičkování policistů, a i když je trápení pachatelů, jimž se situace vymkla z rukou, atraktivní, nemá potřebný náboj a částečně postrádá napětí, protože čtenář logicky osudy těchto "výrostků" tolik neprožívá. To ale částečně napraví konec, který vše propojí, je typicky dánovský a znovu po něm zůstane určitá pachuť, která ale zároveň je tím, co dělá Dána Dánem. 70 %

6 02.12.2021

I když si člověk mnohdy myslí, že o historii své země ví skoro všechno, vždycky zjistí, že toho ví hrozně málo. Ladislav Vrchovský v příběhu generála Píky odkrývá skutečný důvod, proč KSČ vyhrála volby regulérně a bez puče, o čemž se dnes nemluví a asi to ví málokdo, a také to, že Píka byl vážným kandidátem na prezidenta. O to větší je škoda, že jeho kniha je dost kusá, osudy generála Píky přece jen nepokrývá v celé šíři, v ději dost přeskakuje a ve třetině rozmělní pozornost tím, že stylem filmového střihu současně vypráví ještě příběh prokurátora Karla Vaše, který už není tak zajímavý a naopak je dost šablonovitý a očekávaný. Samotné důvody odstranění Píky jsou naštěstí vysvětleny dost jasně, opět ale platí, že závěr jeho života se smrskne na pár stránek a celá snaha o osvobození by asi zasloužila trochu rozvést. Troufnu si napsat, že kdyby se autor vykašlal na paralelní zachycení Vašových osudů, byl by dojem o dost intenzivnější a možná kdyby trochu ubral na jakémsi románovém stylu, který je pro všechny a zabředl do trochu odbornějšího jazyka, asi by to také ničemu neublížilo. Ve výsledku ale určitě Generál Heliodor Píka a jeho vrazi za přečtení stojí, protože velmi dobře odkrývá, na čem jsou založeny třídní nenávist, komunismus a potřeby každé diktatury zlikvidovat intelektuály. 70 %

6 18.09.2021

S Milošem Urbanem a vůbec se současnou českou literaturou nemám bohužel moc zkušeností, proto jsem moc nevěděl co očekávat. Kar zaujme opravdu hodně specifickou atmosférou Karlových Varů, které jsou tu popisovány jako město bez budoucnosti a je znát, že autor k nim má osobní vztah, protože celá kniha je protknuta zvláštním melancholickým nádechem. Popisy sebevražd jsou vynikající a nemají daleko k nekompromisnímu hororu, podobně je na tom zápletka, která se rozjíždí hodně slibně a slibuje cosi nadpřirozeného a tajemného. Ocenit se musí i autorova práce s jazykem, hodně netradiční a tak trochu vyšinuté postavy, které ale mají osobité charisma a snaha o určitý přesah v podobě filozofické roviny a zamyšlení se nad směřováním lidstva. O to víc pak mrzí vyústění, které není úplně uspokojivé a působí podivně překombinovaně, zbytečně akčně a ona atmosféra v něm tak nějak chybí. Také pár motivů (ruský mafián, zvláštní tvar odpadkových košů) zůstalo nedořešených a nadbytečných. Kar je ve výsledku velmi dobrá kniha, která dokazuje, že i současná česká literatura disponuje tvůrci, kteří nejdou čtenářům naproti, vyžadují jejich spolupráci a nevymýšlí jen lehké, nenáročné a mnohdy trapné vztahové zápletky. 70 %

6 30.08.2021

Opravdu nádherná a nadčasová kniha napsaná nádhernou češtinou. Když si čtenář uvědomí, že všechno je psáno ve třicátých letech, je to o to víc fascinující, protože některé věci se změnily brutálně, jiné ale zůstaly stejné. K nim patří i fandovství, které v té normální podobě spočívá v různém slovním laškování (pořád ale roztomilém) a pak pochopitelně v tom, že když se daří, tak se hrdě hlásíme, když se prohrává, není to náš "byznys". Poláček měl dar v tom, že obyčejné lidské postavy uměl vylíčit jako zábavné figurky, jejichž síla spočívá právě v obyčejnosti a lidství, které se prolíná celou knihou. Pan Načeradec, pan Habásko a pan Šefelín jsou zábavní, jejich slovní pošťuchování je naprosto úžasné a je radost jejich vzájemné dialogy číst, když se k tomu pak přidá i početná Načeradcova rodina, je postaráno ještě o větší zábavu a každý fanoušek, který u svých příbuzných nenachází pro svou vášeň pochopení, se v těchto chvílích musí poznat. Celé je to psáno tak lehce a s tak úžasnou dobovou atmosférou, že vlastně nevadí, že děj není ucelený a je sledem různých humorných epizod a psychologie postav není na takové úrovni. Dojem kazily snad jen snové pasáže, protože svou příběhovostí a epičností nejsou moc důvěryhodné a spíš působí jako jakási vata. Ke klasice, a zejména té české má leckdo odpor a naprosto chápu, že když někdo vidí knihu z roku 1931, moc se mu do ní nechce, u Mužů v ofsajdu se ale opravdu není čeho bát, protože noblesou, popisem oblékání a chování lidí možná připomínají dobu dávno minulou, tématem jsou ale natolik nadčasoví a zábavní, že to všechno přebije. 85 %

6 06.08.2021