callahanh komentáře u knih

Larsi Keplerovi nelze upřít, že píše čtivě a má poměrně zajímavé nápady, co se způsobu vražd týče. Jenže Lazar má jeden pro mě poměrně velký problém - má jít o severskou detektivku/thriller, jenže autor tentokrát zvolil cestu určitého hororového slasheru. To, co totiž Jurek Walter přežije a dovede, je opravdu jako z hororu, kde to nevadí, protože je to žánrové schéma a divák s tím počítá, jenže v thrilleru to je trochu směšné a nelogické. Když se nad tím čtenář zamyslí, těch věcí, které by musel skoro mrtvý Walter zvládnout, je opravdu dost, proto někdy působí nechtěně směšně (a upřímně řečeno i Joona Lina je skoro nesmrtelný a připomíná hollywoodského akčního hrdinu). A je to škoda, protože to dost zásadně kazí pocit ze čtení. Čtenář tak nějak ví, kdo je postradatelný a kdo není, takže napětí tu dost chybí, překvapivých momentů je hodně málo a po přečtení je vesměs jasné, že ani tato pointa nemusí být konečná. Atmosféra je pochopitelně potřebně hutná, Joona Lina je docela sympaťák, i když s tou posedlostí je hodně otravný, Lumi je taky fajn a samozřejmě Saga Bauerová má své tajemné charisma. I když má román spád, velmi dobře se čte a hlavní postavy zase o něco rozvine, nelze se ubránit dojmu, že Kepler už jde na sílu a snaží se o čím dál větší senzaci a úplně se vzdaluje od toho, že krása severských thrillerů spočívá v temnějším prostředí a sice brutálních, ale logicky vysvětlitelných zločinech. Vzhledem k hodnocení předchozích děl musím tentokráte dát jen 60 %.

6 30.05.2021

Číst Mor v době pandemie dodává této knize úplně jiný rozměr, a kdyby se v ní upravily reálie a archaismy, mohla by se odehrávat v roce 2020. Albert Camus úplně přesně popsal chování lidí v době podobné epidemie - nejprve zděšení z neznámého, posléze přizpůsobení situaci a později už totální nezájem o rostoucí čísla mrtvých, určitý cynismus, nedůvěra v nejvyšší činitele a samozřejmě i určité sobectví, kdy každý hraje sám na sebe. Camus byl částečně filozof, takže Mor je plný určitých filozofických úvah, které jsou někdy zdlouhavé a děj trochu zdržují, na druhou stranu mají něco do sebe a nabízí čtenáři trochu jiný pohled. Velmi dobře je zachycen jakýsi náboženský fanatismus, kterého se dopouští v podobných dobách církev a hřímá o božích trestech. Kniha je v některých částech záznamem městské kroniky, což přispívá k záměrně odosobněnosti a k tomu, že čtenář tím pádem celé dění prožívá úplně jinak a spíše jako nezaujatý pozorovatel. Je pravda, že současná situace hodně přispívá k intenzitě vnímání románu a tak je těžké říct, zda je hodnocení úplně objektivní. Každopádně se až na ony filozofické pasáže čte dobře, děj poměrně odsýpá, jen v něm chybí nějaké překvapení, protože to, že se v karanténě umí nejlépe pohybovat člověk, který byl ve vězení, není nic objevného. Klasik se nicméně pozná podle určité míry vizionářství, což můžeme v této chvíli o Camusovi nepochybně tvrdit. 70 %

6 12.02.2021

Roland došel na konec své cesty a společně s ním i čtenář. A jaké to vlastně bylo? No, přiznejme si, že poněkud náročné, poslední díl je dle očekávání kombinací fantasy, hororu, dramatu a thrilleru a poměrně funguje, i když má své mouchy. Jelikož fantasy obecně nemusím a nevyhledávám, měl jsem s první třetinou knihy značný problém, četla se hodně pomalu a některé scény už byly dost přehnané. Když se příběh vrátil do "reálné" roviny, najednou byl spád větší a vše se četlo mnohem snáz. Na Temné věži obecně je zkrátka vidět, že King má někdy potřebu psát své příběhy rozvláčně a příliš epicky. Celkově vzato je ale sedmý díl více než uspokojivý, závěr je příjemně podvratný a lehce shrnuje dění v minulých částech, bonusem budiž to, že King sám ze sebe udělal jednu z postav celé ságy. Je až fascinující, jaké konotace umožnila Kingovi jedna jediná, byť tedy rozsáhlá báseň, které v celé sérii skládá hold. Jako kompletní sága je Temná věž opravdu vynikající, má své slabší i silnější momenty, jako její závěrečný díl je velmi dobrá, někdy sice moc zdlouhavá a pomalá, má ale natolik unikátní atmosféru a se svými hrdiny se loučí takovým způsobem, že stojí za to se knihou prokousat, i když to není úplně snadné. 75 %

6 29.12.2019

Laserový muž řádil ve Švédsku začátkem devadesátých let, jenže jeho příběh a činy jsou tak nadčasové, že by se mohly odehrávat dnes. Je až mrazivé, jak se historie cyklicky opakuje, a i když všechno postupuje vpřed, tak politická rétorika zůstává stejná - lži, dezinformace a šíření strachu. Tamas do detailu prozkoumal život Johna Aussonia a zasadil ho do kontextu celé tehdejší švédské společnosti. I proto je čtení Laserového muže poměrně náročné, protože v celé kauze se objevilo hodně jmen a hodně událostí a orientovat se v nich není úplně jednoduché. Je znát, že Tamas je profesí novinář, protože píše spíše stroze, ale dává si záležet na detailech a přesné časové posloupnosti, takže žádné popisy nebo hluboká psychologie, jen přesný popis událostí. Potěší i to, že získal vyjádření samotného pachatele a umožnil tak trochu nahlédnout do jeho pochroumané a zároveň smutné duše. Až na obrovský rozsah všeho dění vlastně knize není co vytknout, takže jde o výborný reportážní román, u kterého tedy opakované čtení asi moc nehrozí, ale ono není třeba, protože příběh je tak silný, že v každém nějakým způsobem zarezonuje a nějakou dobu zůstane. Jen škoda, že české vydání je plné pravopisných a editorských chyb. 85 %

6 29.11.2019

Téměř dokonalá kniha, která výtečně přibližuje ty nejdůležitější milníky česk(oslovensk)ého fotbalu a dělá to jasně, stručně a čtivě tak, že to musí pochopit úplně všichni a mělo by se to líbit i těm, kteří fotbalu moc neholdují. Autoři si dali dost záležet na každém detailu a shrnují vskutku to nejdůležitější, co se kdy v našem fotbale stalo. Čtenáři se tak dozví, proč mají Bohemians ve znaku klokana, kde se vzala rivalita mezi Spartou a Slavií nebo to, jak moc zasahovala politika do některých zápasů i soutěží. Výborný byl i nápad vše oživit krásnými kresbami a komiksovými minipříběhy, které jsou skvěle nakreslené a napsané a měly by bavit i ty, kteří komiksy jinak pohrdají. Jediné, co bych vytknul, je pár gramatických chyb a možná občas chybějící kontext, to jsou ale jen drobnosti. Hrdinové jsou asi nejlepší knihou, která se věnuje tuzemskému fotbalu a těžko říct, jestli ji vůbec nějaká překoná. 95 %

6 17.09.2019

Příběhy a případy komisaře Wallandera jsou příjemně oldschollové a nejinak tomu je i Ve slepé uličce. Mankell umí vykreslit melancholickou, nostalgickou a zároveň trochu tajemnou atmosféru švédského léta, v němž se dějí opravdu brutální zločiny, které zdánlivě nemají řešení. Přiznávám, že pachatel mi došel až v momentě, kdy Mankell chtěl, aby mi došel, takže je asi všechno v pořádku a jsem moc rád, že se tu objeví už na začátku a nezjeví se jako deus ex machina jako ve Vrazích bez tváře. Postavy jsou výborně propracované a motivace pachatele je zcela pochopitelná a dává smysl, jen v závěru trochu hapruje a malinko po vzoru hollywoodských thrillerů se musí před střetem dvou hlavních postav do všeho zamotat ještě jedna méně podstatná. Když ale tohle pominu, tak není moc co vytýkat, protože kniha má spád, charakter Wallandera posouvá zase o něco dál a akce je v ní minimum a důraz je kladen spíš na realističnost, procedurálnost a dialogy, což mám u knižních detektivek nejraději, navíc se tentokrát skoro vůbec děj nepřesune za hranice Švédska, což je moc fajn. Zatím nejlepší z celé série a 75 %.

6 03.09.2019

Zpěv Susannah není ničím víc než předkrmem před (pravděpodobně) epickým vyvrcholením celé ságy o putování za Temnou věží. O tom ostatně svědčí i to, že kniha je na Kinga poměrně krátká a nic moc se v ní neděje. Většina knihy je popisem vnitřního boje Susannah s Miou a jejich porodními bolestmi a snahou blížící se porod ještě oddálit. Tyto pasáže určitě mají své kouzlo, nicméně mi s přibývajícími stránkami připadaly trochu moc zdlouhavé a opakující se. Nejlepší momenty jsou rozhodně ty, v nichž se objevuje sám King, na nichž je znát, že si ze sebe nebojí udělat legraci a dělá to snad i rád. Číst si o tom, jak se spisovatel sejde se svými postavami, které vědí, že jsou jen postavy a on je jejich stvořitel, je pro fanoušky Kinga nesmírné blaho a i díky lehkosti a částečně i humoru, s kterými je vše napsáno, je to vskutku parádní. Závěr pak korunuje Deník spisovatele, který bude do značné míry fiktivní, to ale vůbec nevadí. V hierarchii celé ságy je po Pistolníkovi Zpěv Susannah druhý nejslabší díl a je na něm znát, že je jen jakousi výplní před velkým finále. A nebýt účasti Kinga a jeho deníku, šel bych asi o hvězdu níž. 70 %

6 16.08.2019

Kunderova díla obecně se těžko hodnotí, protože k tomu, aby byla plně pochopena, by musel být člověk literární historik a teoretik. Běžný čtenář se tak musí řídit spíše dojmy - v Knize smíchu a zapomnění je vše, co dělá Kunderu Kunderou - typicky cynický a někdy černý humor (brilantní část Maminka), nostalgie a stesk po časech, kdy bylo lépe (Tamina) nebo různé metafory (Lítost, Tamina), v tomto případě nechybí ani reflexe roku 1968, který pro něho znamenal samozřejmě konec veškerých nadějí. Ono těch ohlasů na komunismus je tu víc, některé jsou otevřené, jiné sofistikovanější, ale přesně vystihují jeho podstatu (vyretušovaná fotografie, točení se v kruhu a nemožnost vrátit se do něj zpět). Ačkoli dějově na sebe kniha nijak nenavazuje, jednotlivé části jsou spojeny idejemi, duchem a právě oním smíchem a zapomněním, které jsou tím jediným, čím lze bojovat proti (mnohdy vlastní) blbosti a společenským normám. Pro teoretiky je určitě atraktivní sledovat formální stránku díla, která se podobá hudební symfonii, která má také několik nezávislých vět, v nichž ale občas probleskne nějaký stejný motiv a v závěru se uzavře návazností na začátek. Kundera ja zkrátka svéráz a buďme rádi, že ho máme a proslavil nás v zahraničí, ačkoli na to asi on z vysoka kašle. 75 %

6 24.06.2019

Čtvrtý Wallanderův příběh je naprosto standardní severská krimi z dob, kdy ty ještě nevládly trhu. Je to spíš oldschoolová záležitost, protože mrtvol v ní není tolik a ani způsoby vražd nejsou kdovíjak brutální, což může být pro někoho potěšující. Samotný Wallander je hodně zajímavá postava, která má přirozený vývoj a její pochybování o sobě samé a různá traumata jsou tím nejlepším, protože ji dost polidšťují. Samotný případ není až zas tak atraktivní a působí hodně obyčejně, co ale knihu pozvedá, je atmosféra odlehlého zámku, v němž platí vlastní pravidla a jejího majitele zahaluje prazvláštní aura. Pak je ale škoda, že rozuzlení je trochu očekávané a chybí mu moment překvapení a třeba i nějaký šokující pachatel, nebo trochu jiný motiv. Jak už tu bylo také zmíněno, zamrzí, že motiv jakýchsi lidských loutek, který by příběh posunul lehce do hororu, není rozveden a vůbec využit. Usměvavý muž zase posune vývoj Wallandera trochu dál, samostatně mu ale chybí něco, kvůli čemu by si ho čtenář pamatoval o něco déle a chtěl se k němu vracet. 70 %

6 02.05.2019

Moc bych Fílovi přál, aby mu vyšla jeho snaha tento příběh zfilmovat. Otázkou ale je, jakým by to bylo způsobem, protože pokud by měl film vypadat jako tato kniha, musel by být sakramentsky dlouhý a dost popisný, což asi není úplně to nejlepší. Kniha samotná je každopádně psána dost filmově (krátké dialogy, skákání z místa na místo i z osoby na osobu, velmi krátké podkapitoly, minimální popisy), i proto se velmi dobře čte a odsýpá, jen jí zkrátka chybí propracovanější psychologie postav a větší sevřenost. Můžeme také spekulovat o tom, do jaké míry je vše podle reality a kolik si toho Fíla přidal, protože ono rozdělení na toho dobrého (Kriegel) a "zlého" (Husák) je někdy až moc viditelné a na sílu. Nic moc to ale nemění na tom, že Kriegel byla osoba, o níž by se mělo ve školách učit, zatím ale jeho jméno není tak známé, což je velká chyba. Rozhodně by mělo jít o povinnou četbu pro všechny voliče KSČM, protože to, jak vrcholní představitelé strany dokázali zničit několik životů, je smutné a jednomu je z toho dost zle. Kriegel by nicméně zasloužil pořádnou a odbornou biografii, protože Fíla pro něj touto knihou udělal hrozně moc a představil ho širší veřejnosti, což určitě není málo. Pokud někdy dojde na její převod do filmu, budu věřit, že se jí chopí schopný dramaturg, protože po přečtení je evidentní, že autor ztratil nad příběhem nadhled, což pro film většinou není dobře. 70 %

6 22.04.2019

Hill v sobě Kingova potomka zkrátka nezapře a každá jeho kniha dá na otce zavzpomínat. Nejinak tomu bylo i u sbírky povídek Divné počasí, která je ale dost nevyrovnaná. Jak už název napovídá, volně je propojuje počasí, které v každém z příběhů hraje větší, či menší roli. Suverénně nejlepší je druhá povídka Nabito, která je svižná, má nápad, atraktivní téma, je výborně vypointovaná a typicky kingovsky realistická a vyzněním beznadějná. Momentka je relativně zdařilá, i když jí chybí lepší závěr a není tak propracovaná. Závěrečný Déšť má skvělý námět, je čtivý, má zajímavou hrdinku a docela nečekanou pointu, jen mu chybí větší emoce a lepší závěr. Nejslabší je V nebi, která je magická, co se nápadu týče, tak nejoriginálnější, ale zdá se mi nedotažená, dlouhá, překvapivě nevýrazná a bez jakéhokoli rozuzlení. Divné počasí určitě stojí za přečtení, jen asi mohlo být celkově lepší a je na něm znát, že jednotlivé povídky psal autor několik let, během nichž se měnil jeho styl, nálady i názory. 70 %

6 19.11.2018

Kdybych viděl první dvě řady TP někdy v poslední době a ne před několika lety, určitě bych se v knize orientoval mnohem lépe. Je každopádně fascinující, jak moc si na ni dal Frost záležet a fiktivní historii Twin Peaks propracoval do nejmenšího detailu a do už tak nejasného seriálu vnáší různými konspiracemi ještě více nejasností, pochybností a dalších interpretací. Každy fanoušek seriálu si tu najde, co potřebuje a ještě si prohloubí další a další informace, které trochu mění náhledy na některé postavy a celkové dění. Ocenit musím fantastickou českou podobu knihy, která musela dát neskutečnou práci a vizuálně vypadá úchvatně a simulace tajných složek vypadá dokonale, k tomu ještě jen minimum překlepů a snad žádná gramatická chyba, opravdu klobouk dolů před lokalizací! Hvězdičku tak strhávám čistě jen proto, že někdy jsem se moc neorientoval a přišlo mi to zdlouhavé. Jinak ale naprostá povinnost pro všechny fanoušky legendárního seriálu. 90 %

6 14.10.2018

Asi se budu opakovat, ale Dánovky mají tu nezměrnou výhodu, že je na nich znát, že autor je / byl policista, takže i Kořeny zla působí naprosto důvěryhodně a uvěřitelně. Není pochyb o tom, že podobné mafiánské praktiky fungovaly (a možná ještě fungují) a bojovalo se proti nim dost podobně. Devízou knihy je i perfektní chemie celého týmu, v němž všechno funguje, jak má a asi každý by chtěl být jeho členem. Oproti ostatním je tu trochu víc vykreslen slizký Malý Pavouk a fungování mafiánského podsvětí, oceňuji i popis trápení romského výherce hlavní ceny v loterii, který tu byl, pravda, trochu zbytečný, ale nemám pochyb o tom, že mnoho výherců by s tak velkými penězi naložilo dost podobně. Kořenům zla vlastně nemám co vytknout, je možná pravda, že konec nebyl tak úderný a rázný, jak bývá u autora zvykem a přišel vlastně hodně rychle, to ale tolik nevadí. Stále se mi líbí to, že autor má svůj styl a nemá potřebu ho pod vlivem severské, případně americké literatury měnit a pořád se pohybuje v nám známém prostředí a působí naprosto autenticky. 80 %

6 11.06.2018

Jak už tu píše hodně uživatelů, tím nejoriginálnějším na knize je fakt, že je psán z pohledu pětiletého chlapce odtrženého od reality a navíc i jeho vyjadřováním. Tím Donoghue sbírá nejvíc bodů, protože ačkoli chvíli trvá si na tento styl zvyknout, je výborně promyšlený a čtenáři nabízí úplně jiný pohled na věci, které jsou pro něj samozřejmé. Pozitivem je i to, že většina knihy se odehrává až poté, co Mami a Jack Pokoj opustí (a myslím, že to v tomto případě ani není spoiler), takže se autorka soustředí na psychologickou rovinu chlapcova poznávání pro něho neznámého světa, pokusy o jeho socializaci a seznamování s příbuznými a kdesi na pozadí se zároveň odehrává drama jeho matky, která po dlouholetém věznění není schopná ustát každodenní realitu a pozornost veřejnosti. Vše je psáno čtivě, děj má spád a jazyková forma je natolik originální, že si čtenář až později uvědomí, že v příběhu trochu hapruje logika (je těžko myslitelné, že by pětileté dítě nemuselo nikdy v životě k lékaři a ona pasivita matky je také těžko uvěřitelná), takže to při samotném čtení neřeší, což je jedině dobře. Nějakým způsobem originálních knih je hodně málo, Pokoj k nim ovšem rozhodně patří a i přes všechny drobné nedostatky funguje výborně a poodhaluje jen těžko představitelný život v zoufalých podmínkách, hlavně se ale zabývá tím, co se děje po "návratu do normálu", kde většina podobných příběhů končí. 80 % PS: Dík zaslouží i překlad, který je naprosto výborný.

6 24.05.2018

Romance, která není úplně jednoduchá na čtení a v dnešní zrychlené době nejde čtenáři vůbec naproti, přesto má smysl ji pokořit. Na pozadí tvůrčí krize mladého malíře, který odjede na venkovské sídlo, vypráví příběh dost nešťastné lásky, která se mění až v závislost a posedlost. Werther není úplně sympatická figura, protože se dost často lituje a se svým stavem nehodlá dělat vůbec nic a ani se s ním nechce smířit, což rezultuje v jediné možné řešení. Naštěstí těch sebelítostivých pasáží není zase tolik a mezi nimi probleskují hluboké myšlenky o odcizení lidí, smyslu umění v lidském životě a krás přírody. V lyrických popisech je kniha vůbec nejsilnější a Goethe velmi citlivě přenáší čtenáře do prostředí krásné přírody a celkové pohody, kterou hlavnímu hrdinovi narušuje láska. Dalo by se polemizovat o tom, zda je tohle vhodná kniha na povinnou četbu, protože si myslím, že je potřeba číst až v pozdějších letech a poté, co máte něco načteno. Čtenář začátečník asi úplně nedocení celkovou atmosféru a asi ani nebude hledat myšlenkové a filozofické přesahy. Ano, kniha je z dnešního pohledu i přes krátký rozsah zdlouhavá a vlastně ani nenabízí žádné překvapení a je příliš básnická, to ale nic nemění na tom, že se přečíst dá a myslím, že i dost lidí uspokojí, i když se sympatiemi k hrdinům je to dost na hraně. Právě ale krátký rozsah by měl být tím, co nakonec člověka přesvědčí k tomu, aby to zkusil. 70%

6 10.09.2017

Zajímavá, i když přece jenom trochu zastaralá kniha, v níž je spousta patosu, předvídatelných momentů a klišé. Leroux ke knize přistoupil jakožto vypravěč událostí, které se doslechl a sestavil je dohromady, tím pádem je celou dobu na čtenáři, zda v existenci Fantoma uvěří, nebo ne a Leroux vlastně nenabízí žádné "důkazy", ale opravdu jen čistě vypráví události tak, jak se podle jeho indicií odehrály. Fantom opery není nikterak strhující a místy se dost táhne, protože je hodně repetetivní a trochu se točí v kruhu a ani postavy nejsou úplně sympatické - Raoul je nedospělý a přehnaně afektovaný, Christina je taková "husička" a Fantom zase není řádně děsivý, ale spíš nešťastný jedinec, jemuž se něco stalo, čímž zoufale trpí a podrývá mu to sebevědomí. Naštěstí tu ale je několik dost zajímavých momentů - dobrodružství obou ředitelů, kteří se postupem času stávají paranoidními a celý závěr v podzemí divadla a v domě u jezera, který knihu vytrhává z průměru. Možná je taky malinko škoda, že Leroux ani nenaznačil, kde se Fantom vzal a proč nosí masku, to je ale na druhou stranu součást sympatického tajemna, které ho obklopuje. Román je tak nijak objevné, ale dobré čtení, které v mnohém připomíná červenou knihovnu, v mnohém se od ní ale naštěstí odlišuje. 70%

6 31.08.2017

Hodně syrový a zajímavý western, který ale není úplně jednoduchý na čtení protože Punke hodně často sahá ke zdlouhavým popisům krajiny a různých činností, což někdy dost zdržuje. Někdy má naopak pasáže, které jsou výborné, strhující a ukazují tehdejší život ve vší jeho drsnosti. Celý příběh je fascinující a je z něj vidět, že člověk fakt přežije snad všechno a jeho vůle je nekonečná, je k tomu ale samozřejmě potřeba i velká dávka štěstí. Nejvíc mě překvapilo, že vše vychází ze skutečnosti, která ani nebyla moc upravena, o to víc fascinující to celé je. Román je silný v obyčejných věcech - popisech vnitřních pocitů hrdiny, touze žít, která je z něj cítit z každé věty a vlastně i v náhledu do tehdejšího života. Není to úplně tradiční western, ale za přečtení určitě stojí už jen proto, že ukáže, že i indiáni se mezi sebou vraždili a ne všichni běloši k nim byli nepřívětiví. 75%
PS: Srovnání s filmem se kniha samozřejmě nevyhne, ale nemá moc smysl, protože Iňáritu z ní vybral jen holý základ, na který navěsil události, které chtěl, aby vše bylo potřebně působivé a syrové, což se mu povedlo fakt výborně. Takže i ti, kteří film nezvládli, si můžou knihu v pohodě přečíst, protože určitě nebudou trpět jako při sledování.

6 20.07.2017

Po slabším Marcovi návrat do starých kolejí, což je určitě i tím, že Carlova parta tu vystupuje zase plnohodnotně a od začátku a navíc bez nějakého otálení a vybírání okamžitě začne řešit zajímavý a hodně zamotaný případ zdánlivé autonehody, který nakonec vyústí v hodně smutné a zbytečně tragické drama jedné rodiny. Oproti ostatním dílům série se tento liší i tím, že vrah není znám od začátku a nutno říct, že je hodně překvapivý. Adler-Olsen má dar, že vše dokáže osvěžit a odlehčit výborným a nevtíravým humorem a nad vším má jakýsi nadhled, takže se celý příběh dobře čte, i když je možná zbytečně dlouhý. Co mě ale na Oddělení Q baví nejvíc, je hlavní trojice / čtveřice vyšetřovatelů, z nichž vlastně všichni mají svůj příběh, který je odhalován postupně a je evidentní, že jednou bude odhalen, protože každý má ve své minulosti něco, co se může stát samostatným případem. Ze severských krimi, která jsem zatím četl (nepočítaje Milénium, které stojí zcela samostatně), mám ty od Adlera-Olsena nejraději a už se těším na další díl, protože Carl a jeho parta jsou mi všichni hodně sympatičtí. 80%

6 24.06.2017

Hodně zajímavý náhled do života The Doors a především Jima Morissona, jehož osobnost byla hodně komplikovaná a jeho snaha vymanit se z pozice rockové legendy dopadla tragicky. Oba autoři logicky věnují nejvíc prostoru právě jemu, protože jeho osobnost je fascinující - na jedné straně citlivý básník fascinovaný smrtí a existencialismem, na druhé straně nezvladatelný a nespolehlivý člověk, který nevěděl, co se sebou a tak pil a pil, až se upil. Je natolik charismatickou postavou, že knihu utáhne celou sám a je trochu škoda, že zbylí členové i hudba samotné kapely zůstávají v pozadí a neznalý člověk se tu vlastně moc nedozví, jak se Doors dali dohromady a v čem změnili rockovou hudbu. Někdy je tu jmen až moc a těm, kteří tak úplně netuší, se v nich těžko orientuje, naštěstí se to ale neděje nějak často. Dojem trochu kazí černobílé fotografie, na nichž často není vůbec nic vidět, takže působí hodně zbytečně. Nikdo to tu nepřežije je hodně zajímavá kniha, která trošku poodhalí, že Morisson byl vlastně nešťastný člověk a ukazuje, že každá doba potřebuje své rebely. K lepší orientaci doporučuji zhlédnout i vynikající Stoneův film. 70%

6 05.06.2017

Tentokrát půjdu proti proudu, což se mi nestává často, protože povětšinou se s názorem většiny ztotožňuji, i když to není záměr. V případě Písečného muže tomu tak ale není, a to hned z několika důvodů. Při čtení jsem si totiž připadal, jako bych četl dílo psané podle příručky a vytvořené na poptávku - je potřeba mít charismatického policistu, který kašle na předpisy a má trauma z minulosti, dáme ho tam, je potřeba mít děsivého vraha, který asi vraždí, i když je ve vězení, dáme ho tam, je potřeba vymyslet postavu krásné policistky, která je schopná, dáme ji tam. Stejně tak s přibývajícími stránkami mi kniha připomínala řemeslně zručný, leč klišovitý hollywoodský thriller, v němž hapruje logika a nesmí se nad ním moc přemýšlet. NÁSLEDUJÍ MENŠÍ SPOILERY - Joona Lina okamžitě objeví skrýš vraha v dlouhé řadě domů a je samozřejmě sám, přežije snad všechny útoky a v závěru najde svou přítelkyni v jednom z kontejnerů, aniž by měl jakékoli vodítko, že tam bude - KONEC SPOILERŮ. Oběma manželům nelze upřít to, že umí psát, vymyslet zajímavou zápletku, a především opravdu nebezpečného a charismatického zabijáka, jenže se prostě nedokážu ubránit pocitu, že jedou podle mustru, který naplňují a nenabízejí žádný přesah a vlastně ani důvod, proč se někdy k této knize vrátit. Horší než Paganiniho smlouva to určitě není, ale osobně bych přivítal větší skromnost, komornost a rozhodně ne tak rozmáchlý a zdánlivě efektní konec. 60%

6 11.04.2017