Chytuš komentáře u knih

Marná sláva, dnešní děti už prostě Vernerovky nebo Foglarovky nebaví tolik, jako kdysi v dětsví nás, jejich rodiče. Máme doma knížky od obou autorů, ale zatím jsem neviděla, že by je synové přelouskali s takovou rychlostí a chutí, jako Prašinu. A tak jsem musela zjistit, co teď frčí. A byla jsem nadšená. Napínavý a dobrodružný příběh, který má část z fantastiky z Verneho, kombinovanou s dobrodružstvím a kamarádstvím z knížek od Foglara... Bez jakékoli hluché vaty - v Prašině se pořád něco děje, děj sviští dopředu raketovým tempem - a to je přesně to, co mladé čtenáře dokáže u knížky udržet. Skvělý počin, už jsem dostala za domácí úkol sehnat i druhý díl...

104 09.02.2020

Musím přiznat, že tady už nejsem tak nadšená, jako z předchozích dílů. Fotky jsou pořád nádherné, člověku se při listování kuchařkou sbíhají sliny, ale uspořádání receptů mi přišlo hrozně nepřehledné. Každopádně i z téhle kuchařky si odnesu pár dalších rodinných stálic - cuketová hnízda, batátové pyré s chilli, krevety v hořčičné omáčce, nebo pečené kuře se zeleninou z jednoho plechu... A určitě ještě časem objevím i další receptové poklady :-)

64 08.02.2020

"Vědci objevili nový revoluční způsob léčby zajišťující dlouhověkost. Posiluje paměť a povzbuzuje kreativitu. Budete díky němu vypadat atraktivněji. Pomůže vám udržet si štíhlou linii a nebudete mít neovladatelné chutě na jídlo. Bude vás chránit před rakovinou a demencí. Zahání nachlazení a chřipku. Snižuje riziko srdečního infarktu a mrtvice, o diabetu nemluvě. Díky této léčbě se budete cítit spokojenější, méně sklíčení a úzkostliví. Máte o ni zájem?"

Miluji, když odbornou publikaci napíše člověk, ze kterého sálá nadšení pro svůj obor. Několik knih od pobobných nadšenců jsem už četla a vždycky je to tak, že svoje zapálení pro věc dokáží přenést na čtenáře. A nejinak je tomu i u pana Walkera, který ze všech možných stran a úhlů zkoumá spánek. Některé věci jsou notoricky známé, jiné možná čtenáře překvapí, ale vždy je popsáno jasně, srozumitelně a čtivě. Velké doporučení pro všechny, kteří se o spánku chtějí dozvědět maximum.

85 07.02.2020

Tak tady mi už o dost let proběhla záruční lhůta, přesto se mi knížka líbila. V rámci žánru totiž nabízí víc, než jen obyčejnou romantiku dvou dospívajících. Declan i Juliet jsou oba sympatičtí, ale ne bez chyb, proto jsou uvěřitelní a člověk jim celou dobu drží palce. Vhodně zvolená je i forma vyprávění, kdy každá kapitola začíná dopisem a následuje vyprávění v ich formě, ve kterém se střídají pohledy ústřední dvojice. Milá YA romantika kombinovaná s hlubšími motivy viny, trestu a smrti někoho z nejbližších.

101 02.02.2020

Zapomeňte na všechny mnichy s ferrari, mudrce na surfu, muže, který chtěl být štastný nebo nemoudrého filozofa... Místo nich se seznamte s Morriem. Naprosto úchvatná, dojemná a krásná kniha (dá-li se o knize o umírání říct "krásná"). Ona totiž není jen o umírání a smrti, je to oslava života, oslava všech lidských hodnot, na kterých by nám mělo hlavně záležet. Kniha, která se mi zaryla hluboko do srdce... Velmi doporučuji.

89 28.01.2020

Čekala jsem vtipné existenciální svitky
Ale byly to jen fest depresivní b... BÁSNĚ.

Uff, už při letmém pohledu na čtenářskou výzvu letošního roku mi bylo jasné, že téma poezie bude pro mě osobně nejtěžším. Básničkám jakéhokoli druhu se vyhýbám jak čert kříži, snesu jen ty, které jsou epické nebo vtipné. Od téhle sbírky jsem čekala to druhé - a to jsem se teda dost spletla... Zřejmě před dávnými a dávnými lety, v dobách, kdy jsem byla tak trošku emo a nosila červenou kostkovanou košili tak, aby mi ladila s tehdy aktuální barvou vlasů, bych se nad touhle básnickou sbírkou naprosto rozplývala. Možná se i pár veršů naučila zpaměti, nebo si je zapsala do deníčku - jak to ten Charvát hustě vystih, tu naší blbou dobu, kdy všechno je tak na hov..., že... S odstupem let, taky po pár sebepoznávacích zkušenostech (teda žábu za sebou nemám, to je fakt), musím říct jen to, že jaký si to uděláš, takový to máš, jak přemýšlíš, tak žiješ... Takže touhle bažinatou stezkou, kdy je všechno špatně - děkuju, ale už ne.

58 24.01.2020

Autorka naprosto skvěle vystihla místo a čas. Při čtení se mi stávalo, že jsem zimu cítila až v kostech a ledové vločky mě bodaly do tváří... Styl celé knížky je takový lehce archaický, takže navozuje tu správnou atmosféru druhé poloviny 19.století.
Problém jsem ale měla s dějem a i se samotnými postavami - knížka je úplně zaplavená typizovanými charaktery - paní Rossová jako navenek seběvědomá a silná žena s vnitřími traumaty; Parker jako pravý muž divočiny, klaďas bez bázně a hany, přesto citlivý a ochranitelský společník; Francis a Donald jako prototypy tápajících mladých mužů, o Suzanně a Marii nemluvě... Zkrátka každá z postav pro mě byla nějakým způsobem šablonovitá a žádná z nich se mi nedokázala přiblížit ke krajině srdeční. I nadále tak v mých top zimních knihách zůstává Dcera sněhu, která mě okouzlila jak svojí poetikou, tak poselstvím příběhu a postavami, které mě dokázaly zasáhnout na pravých (vlastně levých :-) místech.

74 23.01.2020

"Nikdy a v žádném případě se nevzdávejte svých snů. Všechno dobré v životě je možné.
Posuzujte lidi dle jejich činů a charakteru.
Odpusťte svému největšímu nepříteli a odpusťte každému, kdo vám ublížil - uzdraví to vaši duši a osvobodí vás to." str. 192

Zpověď Evy Mozesové je, stejně jako u všech knih s podobnou tématikou, hodně silná. Eva s Miriam měly štěstí v neštěstí, že byly spolu. Mnohem víc, než přímo dění v Osvětimi, mě burcovala lidská nenávist a štvavost předtím, než byla celá rodina Mozesových převezena do koncentračního tábora a hlavně v poválečných letech... Nehodnotím literární kvalitu díla, je vidět, že Eva není spisovatelka, nicméně píše o věcech, na které bychom neměli zapomínat...

77 19.01.2020

Další z knížek, které by se měly dávkovat a číst po částech. Zhltnout najednou je chyba, protože se vám po čase začnou některé vtípky svým opakováním trochu zajídat. Já tu chybu udělat musela, neb nechci našim knihovníkům přidělávat vrásky na čele, nebo se dívat na vystřelující obočí při vracení knížky ala "A takže tady už mělo být vráceno..." Na druhou stranu nemůžu dát knize, kdy jsem se místy (obzvláště pokud došlo na historky života s úkliďákem, zážitků s dětmi, návštěvy lékařů a nákupních center) smála tolik, až mi tekly slzy, nějaké nízké hodnocení, protože takových knih moc není. A humoru není nikdy dost!

78 13.01.2020

Státní ústav pro kontrolu léčiv informuje, že Ždibřich byl schválen jako léčivo na blbou náladu všeho druhu. Dávkování: střídmě, nejlépe 2x-3x denně 6 ks. V tomto dávkování napomáhá nejvíce a taky vám léčivo déle vydrží. Jakmile dojdete na konec, přetočte zpět na začátek a začněte znova. Dokud vás smích nepřejde...
Ždibřich je naprosto rázovitá postavička. Trochu jako současný Jára Cimrman - filozof, ekolog, politolog, znalec psychologie a mezilidských vztahů a bůhví čeho všeho ještě. Intelektuál, který mluví plynně sarkasticky. Znát ho naživo, tak ho asi přerazíte koštětem, ale takhle se prostě necháváte bavit. A bavit, to on umí... Prostě nádhera. Kdo zatím nezkusil, nechť neváhá a pustí si Ždibřicha k tělu - a nezapomeňte na dávkování, viz výše.

70 13.01.2020

Knížka mi hodně připomínala těhotenství - víte, že se něco děje, ale nejdřív to ani není pozorovatelné, všechno je hezky pod pokličkou... A pak hlavně čekáte a čekáte a čekáte. Nic moc se neděje, sem tam nějaká nová informace, ale nic, co by člověka uzemnilo... Tak čekáte a proplouváte, místy se to trochu táhne, ale pořád to tak nějak běží kupředu. A pak to přijde. Konec naprosto úchvatný :-)
Stejně je to i s touhle knížkou. Do dvou třetin jsem jen čekala, až to konečně přijde... Ale nakonec jsem se dočkala :-) Poslední část knihy je naprosto skvělá, napěchovaná spoustou skvělých myšlenek a filozofických úvah, které mě fascinovaly - povážíme-li, že knížka vznikla před více než 60 lety! Jen nedělejte stejnou chybu jako já a nezačínejte číst hned po nějakém thrilleru, ve kterém se pořád něco děje. Tahle kniha chce čas, má svoje tempo, ale čtenáře na konci rozhodně odmění.
"Co byste si přáli vy nebo co bychom si přáli my, tu nehraje žádnou roli - taky by se to dalo říct tak, že vy i my si přejeme jedno a totéž - totiž přežít. Všichni jsme jen hříčky životních sil. Vy jste sice početně silní, ale mentálně nedostatečně vyvinutí, my jsme mentálně silní, ale fyzicky slabí: a teď nás příroda postavila proti sobě, kdo s koho. Je to možná z našeho i vašeho hlediska krutá zábava, ale stará, prastará. Krutost je tak stará jako sám život. Trochu se to zlepšilo: humor a soucit jsou nejvýznamnější z lidských vynálezů, ale nezakořenily ještě dost pevně, třebaže hodně slibovaly." str. 131
"Pokud chceš přežít v džungli, musíš se chovat podle jejích zákonů..." str. 143

83 10.01.2020

Perfektní příklad toho, jak má takový thriller vypadat. Osamocená žena v beznadějné situaci, kdy všechno hraje proti ní, ale ona se přesto nevzdává. Jde jí totiž o tu nejvyšší cenu - vlastní děti. Audru jsem obdivovala za její vnitřní sílu, tohle by jen tak někdo nedal... Za mě velmi povedené - napínavé, čtivé a nervy drásající.

96 08.01.2020

V době lehce povánoční, kdy se ve vzduchu ještě válí dostatačně neodvětraní spálení františci, je dobré zjistit, že to, co obvykle v našich končinách považujeme za vánoční horor, vlastně žádný horor ani není. Může být totiž mnohem, mnohem hůř. Nebo jste snad o vánocích viděli mrtvého Santu, mluvícího netopýra (pardon, kaloně), polonahou Bojovnici z béčkových filmů, která tak úplně nebere své prášky, zombíky, zhuleného policajta nebo snad poněkud zaostalejšího anděla? Já se bavila. Andělsky :-)

78 02.01.2020

V čase vánočním pohádek není nikdy dost. Navíc ty, co děti můžou vidět v televizi, rozhodně politicky korektní nejsou - ta necitlivost k ženským otázkám, minoritním kulturám a životnímu prostředí je prostě do očí bijící! :-D Ještě že nám pan Garner pohádky přizpůsobil na dnešní multi-kulti dobu. Zkuste to také - každý večer jednu pohádku před spaním a uvidíte, jak divoké sny budete mít :-) Já se střídavě bavila, střídavě mi bylo smutno z toho, kam se to vlastně řítíme. No zatím se smějeme, přátelé, zatím ano...
Ty nejlepší kousky: O Červené Karkulce, Popelka, Mášenka a tři medvědi, Kuřátko Mrňátko a Káčátko, které bylo posuzováno podle vnitřních kvalit a nikoli podle vnějšího vzezření. Z poslední jmenované pohádky malá ukázka:
"Moc rád bych vám pověděl pohádku o káčátku, které bylo posuzováno podle vnitřních kvalit, a nikoli podle vnějšího vzezření. Tak přešťastný krátký příběh by to byl.
Jenže samozřejmě i naprosto smyšlený. Na světě zkrátka taková laskavost a spravedlnost nevládne. Antropomorfizovat kachny domácí a přisuzovat jim takto velkorysou povahu by bylo směšné, zvlášť když mají v dané pohádce přestavovat lidi.
Místo toho vám tedy budu vyprávět o ubohém vejci, které se bůhvíjakou souhrou špatných náhod ztratilo, propadlo záchytnou sítí společenství žijícího na dvorku (ne doslova, protože to by byl skutečně krátký příběh) a ocitlo se v hnízdě mámy kachny. Tahle máma kachna žila sama, byla na to pyšná a ráda vzala na svá bedra zodpovědnost za další vajíčko. Nedá se říci, že naše vejce mezi svými spoluvejci jakkoli vynikalo. Každé bylo samozřejmě svým způsobem výjímečně výjímečné. Když se totiž všechna kachňata vylíhla, bylo jasné, že jedno z nich je tak výjimečné, že při pouhém pohledu na ni/něj by jednomu upadl zobák.
"No nazdar," hlesla kachna a rozpomínala se na všechny kačery, které v posledních měsících poznala. co se dělo během toho víkendu v Kodani? Jistě, byla tma jako v pytli, ale opravdu byla tak sjetá?
Ale svébytně hezkému kachněti na vzhledu vůbec nezáleželo. Plavalo jako její/jeho bratři a sestry. Jedlo řasy jako její/jeho bratři a sestry. Mučilo intelektuálně znevýhodněné lovce kanadskými žertíky jako její/jeho bratři a sestry.
Mámu kachnu ale nic z toho nedokázalo utěšit. Měla se svými káčaty velké plány: zapsat je na nejlepší soukromé školy přihlásit na hodiny tance a gymnastiky, tenisový tábor, letní stáže v hlavním městě. A to všechno teď bylo ohroženo, protože společnost i ona sama byly vzhledisticky zaujaty. ..."

66 31.12.2019

Takže takhle - Petra Dvořáková píše skvěle. Podařil se jí mistrovský kousek - napsat román o chlapovi, kterého by jste nejradši co chvíli zlískali, případně řádně nakopali do míst, kde by si to mohl líp pamatovat... Jenže zároveň ho prostě a jednoduše chápete. Je fakt, že Hynka Grábla asi nejlíp pochopí ti, co jsou přesně v jeho věku - tedy mládí v zádeli a do důchodu daleko... Ti mladší budou kroutit hlavou, co to ten stařík blbne a starší si zas možná postesknou "To za našich mladých let..." Ale ve skutečnosti to úplně perfektně sedí...
Naprosto skvěle je zpracované i nemocniční prostředí (to už Petra Dvořáková dokázala v posledním příběhu Sítí) - a jestli si myslíte, že tohle je fikce a takhle to v našem zdravotnictví nechodí, tak z vlastní zkušenosti můžu říct, že se možná Petra Dvořáková naopak ještě drží docela zpátky... Tady je naprosto jasné, že autorka má zdravotnické prostředí skvěle zmáknuté. Jak se ale dostala do hlavy nějakého chlapa, aby takhle odvyprávěvěla čistě chlapský příběh v ich-formě tak, že jí zbaštíte každé slovo, to asi zůstane jejím tajemstvím. Já nadšeně tleskám, volám BRAVO a těším se na další knihy! Myslím, že víc čtenářů by ocenilo spin-off pohledem ženských postav - mohly by se klidně střídat všechny ty hlavní - Markéta, Andrea, Anička, paní Grábelová...
"Zavřu oči zabořím nos do jejího výstřihu a nasaju vůni těla. V tu chvíli vím, že není žádná správná cesta. Že nedokážu být ani rovnej, ani křivej. Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit a táhnout bezpečně k cíli. Musím se spolehnout jen na to, že celá ztracená minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu plujícím ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno. Protože život bude ubíhat dál, bez ohledu a to, co si o něm myslím a jestli právě tenhle den není ten poslední.
A jediný, co v tom všem potřebuju, je ta úplně obyčejná a směšná útěcha. Ta, která mi dá možnost vydržet, než se zase dostanu nad hladinu a budu se moct nadechnout. Protože udržet se v životě nad hladinou trvale je pro člověka nemožný." str. 349

128 27.12.2019

Rozhodně nečekejte klasické sci-fi. Spící obři jsou rafinovanou kombinací sci-fi námětu se silným politicko-sociálním podtextem. Takže mimozemské prvky jsou spíš takovou nahrávkou pro politikaření a pletichy - ale ne že by to vadilo! Styl vyprávění k příběhu krásně ladí - jde v převážné většině o rozhovory pana Tajemnéhotahajícíhozavšechnynitky s osobami více či méně zainteresovanými na zvláštním projektu sestavení mimozemského artefaktu. A ačkoli se toho zas tak moc nestane, přesto stránky sviští nadsvětelnou rychlostí a člověk se rozhodně nenudí. Já byla spokojená.

64 14.12.2019

Další z mojí soukromé čtenářské výzvy - tentokrát MR (Must Read) od dcery, fanynky seriálu Riverdale. Musím uznat, že knížka je opravdu hodně čtivá a v určitých pasážích se od ní špatně odtrhává. Jelikož je ale primárně cílená na mládež, najdou se tu i klasické klišé daného žánru (drsňák, co je vlastně hrozně milý kluk nebo ovladatelná krasotinka, která se ale v průběhu děje mění na samostatnou a sebevědomou holku ...). Přesto jsem si čtení užila - hlavní postavy jsem si oblíbila bez výjimky všechny a moc se mi líbilo, jak se s celou situací každý z nich popasoval. Téma vlivu sociálních sítí a otázky skutečného přátelství jsou tady zpracované velmi dobře, takže pokud je vám sladkých ...náct a ještě jste tuhle knížku nečetli, směle do toho :-)

75 01.12.2019

Čteno synům před spaním a řeknu vám, že není lepší metody, jak je dostat brzo do postele, než říct: "Když se nebudete loudat, můžeme toho víc přečíst."
Will se pořád dál vyvíjí a osamostatňuje. Halta už si v tomhle díle moc neužijeme, zato Will dostává novou psí průvodkyni. Jeho úkol je opět zajímavý, jen chvilku trvá, než se k němu dopracujeme (ale tak to zatím bylo u všech předchozích dílů - delší rozjezd, ale pak najednou neskutečný dějový fičák). Každopádně i tohle by se u dalšího dílu mohlo změnit, protože tentokrát nejde o dokončení dobrodružství - naopak na konci čeká takový cliffhanger, že doporučuji už mít po ruce hned další díl...

67 27.11.2019

Ender mi dal pořádně zabrat. Čekala jsem jedinečnou sci-fi lahůdku, kterou smlsnu jako malinu, místo toho mám ale na patře podivnou pachuť. Ale začněme od začátku - na začátku jsou děti. I na konci jsou děti, jen trochu starší a o dost "vycvičenější". Děti ve všeobecně chápaném smyslu ale nečekejte - smířila bych se ještě s tím, pokud by autor svoje bojůvky s laserem v beztížném stavu provozoval s teenagery, nebo alespoň pravidelně nepřipomínal ten naprosto nevěrohodný věk (když už se vám skoro podaří vytlačit věk šest let z hlavy, autor vám mistrně předhodí dialog důstojníka s Enderem, ve kterém se dozvíte věk na den přesně). Mezitím nekonečný bojový výcvik, ze kterého by muselo hrábnout úplně každému. A psychohrátky, ze kterých už hrabe hlavně důstojníkům... A konec dobrý? No ne až tak úplně...
Sice neznám původní povídku, kterou autor rozpracoval, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by pro mne byla o dost stravitelnější. Nu což, i ty nejvíc vychvalované delikatesy nemusí chutnat každému...

82 26.11.2019

Tuhle knížku jsem četla ze dvou důvodů - jednak jsem chtěla vědět, jak Petra Soukupová zvládne knížku pro děti a za druhé jsem jí dostala jako povinnou četbu od svého nejmladšího učitele (aneb "Mami, tuhle knížku si musíš přečíst."). Pokud na knížku nahlížím svou dospěláckou optikou, moc mě nenadchla - Martina vylíčená jako pěkně vzpurné a sebestředné kvítko... Ale optikou dětského čtenáře chápu, co je na knížce atraktivní. Není tak učesaná, je ze života, popisuje velmi realisticky vztahy mezi dětmi (a to vůbec ne jen ty pozitivní)... Takových knížek pro děti upřímně moc není. Syna knížka nadchla a po přečtení mu v očích zářily hvězdičky - takže pokud je vám kolem deseti, můžete si je k mému hodnocení přičíst...

67 22.11.2019