Cink262 komentáře u knih

Nebudu zastírat, že pojem "ekonomie" v názvu mě trochu odrazoval od četby, na druhou stranu jsem už několikrát Tomáše Sedláčka vyslechl v různých diskusích, a proto jsem doufal, že to bude stát za to. Stálo to za to. :-) Sedláček je opravdu znamenitý průvodce po historii a jejích jednotlivých paradigmatech, které vždy nějak souvisí s ekonomií. Do Sedláčkovy řečnické otázky "A co to má společného s ekonomií?", kterou předchází odstavce filosofických, psychologických nebo teologických myšlenek, jsem se opravdu zamiloval. Jeho kritika čistě matematické ekonomie a ryze pozitivistického náhledu na svět, který jím bohužel stále hýbe měrou, která postačuje k tomu, aby byl postupně lidskou společností ničen, je velmi podnětná a nepřestává být aktuální (naopak snad stále na aktuálnosti nabývá).
Jediné, co mě při četbě trochu štvalo, bylo opakování některých myšlenek (a především příběhů, které je popisují) stále dokola. Ano, kdybych Ekonomii dobra a zla četl po kouscích po celý rok, jistě by mi připomenutí přišlo vhod, ale takhle mi často přišlo zcela zbytečné.
Nicméně i přesto Ekonomie dobra a zla toho ukázala (velmi často pospojováním cizích myšlenek, ale přece!) naivitu dnešní doby a tím slavnostně zvolala pověstné "král je nahý", ale co dál? Jsem rád, že sám autor si uvědomuje, že jestli něco knihou dokázal, tak pouze dekonstruovat dnešní paradigma a snad mírně nastínit, kam že bychom se to mohli dál ubírat, abychom z "ekonomie zla" (sobectví, neukojitelné touhy po vlastnění a růstu pro růst) přešli do altruistické "ekonomie dobra". Vyrazíme? Jak ale když naším cílem je dobro a to je cíl velmi málo zřejmý? Ale proč je málo zřejmý? No přeci proto, že se stále zuby nehty držíme zdi pozitivistického paradigmatu. Nemůžeme se pouze pustit, protože ostatní se budou držet dál. Musíme zeď zbourat, ať už tu Gilgamešovu v Uruku, jejíž stavba donutila občany zahodit své životy a pracovat od svítání do stmívání pro jejich vládce, nebo Wall street, která dělá to samé, jen s tím rozdílem, že tento vládce je zakořeněn kdesi v nás, v naší touze vlastnit (víc a víc), protože jen tak dojdeme štěstí. Tak pravila společnost a my jí věříme. Slavoj Žižek má pravdu - člověku se opravdu musí ukázat po čem má toužit. A člověk po tom pak opravdu bezmyšlenkovitě touží.

6 25.10.2019

První hra - Ubu králem - mě nadchla a nemohl jsem se přestat smát, ani ne nahlas, jako spíš tiše za to ale o to více ryze. Otec Ubu je hrdina jak má být a jeho sebestřednost a zároveň nikomu se nerovnající hloupost nastavuje zrcadlo společnosti - a to v každé době. Veškerá společenská vážnost se náhle jeví jako komika a čtenářovi dochází, že lidé jsou zvířata, co se nějakou zlou náhodou naučila mluvit a tím se snad jejich povaha ještě více zkřivila. Nicméně pak už mě to nebavilo a další hry mi znovu připadaly moc vážné a formální - zejména proto, že nepřekonaly "Ubu králem". Tak už to asi chodí, člověk (v tomto případě Alfred Jarry, v jiném třeba Igor Stravinskij) se snaží, aby jeho dílo konečně překlenulo nehybnou zatuchlost a přílišnou formalitu, kterou vyniká v té chvíli to, co se nazývá "klasika", opravdu způsobí ohromný poprask (a vždyť to je vlastně cílem), posune jeho obor do jiné dimenze, aby v této nové dimenzi mohl znovu zatuchnout a stát se "klasikou", aby pak přišel někdo další a celý proces opakoval. Ubu se tomu snad trochu vymyká, je velmi originální a kromě toho, že provokuje i ironizuje povrchní lidské vlastnosti, které se - bohužel - zas tolik k lepšímu nemění. Proto mi přijde divoký výkřik otce Ubu "Hovnajs!" aktuální i dnes.

6 20.02.2019

Čapek si zvolil opravdu velmi těžké téma na jednu divadelní hru - téma nesmrtelnosti - a nutno říci, že účel - tedy popsat svůj názor, že nesmrtelnost je něco bez čeho se obejdeme, ba co víc - je to něco co by lidem vposledku spíše uškodilo.
Co se týče myšlenek v knize obsažených, má cenu si pokládat otázku - co je to vlastně lidský život? - odpověď může znít od každého trochu jinak, co je ale nejdůležitější - je to něco co někde v čase začíná a někde v čase končí. Prodlužování života do nekonečna se prokazuje jako nesmyslné, protože člověku se ztrácí smysl života. K lepšímu popisu (i mého názoru) mě napadají slova Franze Rosenzweiga - "Ze smrti, ze strachu ze smrti, se pozvedá veškeré (lidské) poznání" (parafrázuji) - je třeba se ptát - k čemu by náš život vedl, pokud by nebylo smrti - nejenže by nebylo důvodu k hledání poznání, ale ani důvodům k jiným "lidským etapám" (dospívání, založení rodiny,...), protože na všechno by byl vždy čas, vždy by se dalo počkat - a vždy by se dalo ptát - proč to vlastně dělat?
Hlavní hrdinka dramatu zažívá nudu, obrovskou a ničivou nudu z veškerého žití - a ačkoli s některými myšlenkami nesouhlasím (konkrétně si vzpomínám na myšlenku dosáhnutí "plnosti" v uměleckém směru - Marty se stala "dokonalou" zpěvačkou a už neměla kam dál postupovat - myslím, že v umění se dá vždy kam postupovat) rozumím té nudě, rozumím té prázdnotě ničící člověka, který žije již 5x déle než "průměrní" lidé, svým způsobem by to mohla ale býti nuda zajímavě existenciálního charakteru, který by určitě taky někdy stál za popis - z jiného úhlu pohledu. Marty ale stále žene touha za poznání - sama přiznává, že právě proto, že má strach ze smrti, proto chce získat to, co jí dovolí žít dále - třeba i věčně. Sama je však v hloubi srdce už dávno mrtva - je beze smyslu pro život, ačkoli se mnohým zdá, že vděční fanoušci jí tento smysl dávají - a paradoxně jí mnozí její život velmi závidí. Sama je však v hloubi duše dávno mrtva - zde mě napadá refrén jakési básně od Nietzscheho - "mrtev nesmrtelností". Víc říkat asi netřeba.

6 27.12.2018

Deník Antoina Roquentina o absurditě a naprosté nepostihnutelnosti světa je přínosný hlavně díky subjektivitě, kterou forma deníku do románu přidává. Proto je "Nevolnost" skvělým úvodem do filozofie J.-P. Sartra, jehož myšlenky a názory máme šanci pozřít životní zkušeností (s podobnou "nevolností" nad existencí se setkal už mnohý člověk - přál bych to všem), což je dle mého u existencialismu nejdůležitější.
Člověk, který prohledává bytí věcí, lidí i sebe a přitom si píše deník, ve kterém užívá vhodná přirovnání ke svým pocitům, a který se snaží představit si nepředstavitelné, je tím, koho jsem už drahnou chvíli chtěl potkat. A setkal jsem se s ním v postavě Roquentina. Škoda jen, že je vymyšlený. Reálného Roquentina bych těžko hledal. Ne snad proto, že neexistuje, ale proto, že existuje a příliš dobře si to uvědomuje, až příliš dobře na to, aby se někomu svěřoval.

6 13.02.2018

O podivuhodnosti názorů Sørena Kierkegaarda jsem věděl ještě předtím, než jsem se dostal k Bázni a chvění a Nemoci k smrti, nicméně jsem netušil jak vytříbeným jazykem píše. Kierkegaard se čte jedna radost, nepíše totiž systematicky (ještě aby psal, když systém - totiž ten Hegelův - tak vehementně odmítá) a dokáže si vyhrát s hlavními motivy natolik, aby to na duši čtenáře zapůsobilo, ale ne zas přehnaně, aby se z filosofie nestávala fantastická próza (některé jeho přirovnání jsou ale tak podivná, až jsem často nemohl zadržet nával smíchu). Obecně jsem se smál velmi často, protože palba kritiky, kterou Kierkegaard zasypává logickou spekulativní filosofii a církev (obě tyto institucionalizované společenství - ano i o Kierkegaardem nenáviděných hegelovcích se dá dle mého takto mluvit - pro jejich pokus o vystrnadění jedince z filosofie/náboženství a nahrazení víry systémem), výstižně poukazuje na absurditu systému a duchovní převahu jedince nad davem (příklady jsou opravdu skvělé a na mysli mi při nich vytanulo mnoho lidí z mého života).

V Bázni a chvění se Kierkegaard zabývá Abrahámem a na jednotlivých možnostech jeho chování na hoře Moria ukazuje 3 duševní stádia.
V Nemoci k smrti se zaobírá zoufalstvím ( = nemoc k smrti) a jeho možných variantách, kde na mě zapůsobilo zejména Kierkegaardovo ponoření do tématu a popsání fenoménu zoufalství z mnoha pohledů.

Nechci zde podrobně rozebírat vše, co v knihách Kierkegaard řeší. Myšlenky jsou to náramné a hodné osobního průzkumu jednotlivého čtenáře, proto nechci ostatním příliš podsouvat to, co jsem zjistil já.
Tuto "dvojknihu" bych určitě doporučil každému, úplně každému. Nicméně jsem se tak nechal unést jejím krásným slohem až mě v jednu chvíli napadlo, že nádherný jazyk Kierkegaarda stejně jako např. u Nietzscheho zastírá ještě nádhernější myšlenky, proto si každý čtenář musí dávat pozor, aby se nenechal unést touto "pozemskostí", ale nechal myšlenky ať už Sørena Kierkegaarda či kohokoli jiného probořit do svého nitra, kde najdou větší uplatnění a dokonce se tak mohou spojit s Kierkegaardovou ironií a čtenář pocítí niterný záchvěv někdy smíchu jindy pláče.

6 07.02.2018

Karel Hynek Mácha dokázal ve svém Máji využít krásné řeči obrazů přírody k ověnčení myšlenek o věčnosti, nicotě a smrti. Báseň vyvolává smutek, který je umocněn truchlivým ale nádherným prostředím, do kterého je děj umístěn, a pro mě velice důležitou hrou s barvami. Libý jazyk a opakující se důležité motivy jsou pro čtenářstvo dalšími důvody, aby ani v budoucnu pročítání Máje nezanechalo, stane-li se tak, věřím, že to bude Máj, kdo zanechá jasnou stopu na všech, do jejichž rukou se dostane.

6 28.12.2017

Joycova prvotina (většinu povídek napsal do svých 23 let!) se na rozdíl od pozdějších děl nevyznačuje modernismem a experimenty. Povídky Dubliňanů jsou krátké a velice rafinovaně komponované. Od světa školáků po večírky dospělých se tu setkáváme s malostí postav často ověnčených irským nacionalismem či povrchním katolicismem. Nejsou zde žádní hrdinové (snad kromě těch opěvovaných, kteří ale také vyznívají spíše male a prostě), pouze lidé, figurky žijící své každodenní životy, na jejichž spojení (např. na večírku či v klubu) se nedá hledat nic velikášského (jako z popisu vlasteneckého či socialistického), ale přesto nebo snad právě proto působí všechny příběhy tak osobitě. Joyce sice cítí odpor k veškeré té povrchnosti Dubliňanů, ale přesto jich lituje, dokonce bych řekl, že k nim cítí lásku.
Většinou hořké či alespoň hořkosladké pointy často zastřených závojem tajemna o samotné zápletce ve mně jako čtenáři zanechávají pocity zmaru, lítosti, ale i lásky k tomu všemu lidskému. Kdybych měl vybrat jednu povídku, kterou bych doporučil pro své silné vyznění, byli by to "Soupeři", která snad nejvíce ukazuje Joyce jako mistra realistického až naturalistického "živočichopisu".
Co ale nadělat - Joycův Odysseus to není, ten se zpracováním tématiky prostých lidí liší přidáním heroického prvku, jenž je z jeho pera, dle mého, mnohem působivější než Dubliňané. Nicméně v nich můžeme sledovat prvopočátky jeho osobitého stylu a snad můžeme říci i to, že kdyby se tolik neodchýlil do vod moderny, byl by Joyce býval stále úctyhodným spisovatelem, jenž, jako jeden z mála, dokáže slovy i plánovaným mlčením popsat nejjemnější nuance života lidských tvorů.

5 12.07.2020

Magorovy labutí písně jsou unikátním propojení literárních motivů, které čtenáře nenapadnou a pokud ano, tak snad jen s negativním přídechem - stejným jako má například slovo "kočkopes". Tak Magor míchá a spojuje tak rozličné a protikladné prvky jako je trapnost a niterná modlitba, ironie a odevzdání se vyšší moci, vulgarismy a básně psané latinsky. Některé básně jsem přešel rychle - nevím, jakou mají "literární hodnotu", ale prostě mě nijak neoslovily - většinou to byly ty, které od formy "kočkopsa" opustily a držely se jen jedné z jeho částí. Takových psů nebo koček jsem již na světě viděl! Ne, ty básně se mi líbily právě proto, že spojovaly mnoho na první pohled neslučitelných prvků - proto, že byly kočkopes - velice ubohý, ale i krásný kočkopes napsaný ve vězení s melancholií vracející se k životu na zemi a upřímnou touhou po Boží blízkosti, která se neschovává za vznosnými slovy modliteb slýchaných v kostele, ale je vyjádřena slovy devianta a alkoholika, litujícího, - biblickou terminologií "potřebného" Magora.
Díky za to.

5 25.04.2020

Zrození tragédie jsem četl programově nejprve bez předmluvy. A první pocit, který se mě zhostil byl úlek z toho, že čtu jinou knihu - že někdo snad změnil obálku, či parodoval Nietzscheho jako idealistického vznosně se vyjadřujícího muže. Ale on takový opravdu byl.
Rád sleduji proces zrání umělců (a Nietzsche byl umělec spíš než filosof, i přesto, že o jeho "umění" ve tradičním smyslu - u něho tedy básní a písní - nemám valného mínění - snad s výjimkou Hymnu na život) - mladý Nietzsche byl všechno možné, jen ne útočný a kategorický jak ho známe z jeho pozdějších aforismů. Nábožná úcta k Wagnerovi a Schopenhauerovi, téměř bezvýhradné přijetí jejich filosofie a teorie umění (Nietzsche se ve Zrození tragédie musí velmi přemáhat, aby sám sebe prosil o dovolení snad nesouhlasit s velkým Schopenhauerem), víra v ideál "znovuzrození tragédie" právě rukou Němců, které si (jaký rozpor s jeho pozdějšími názory) nemůže vynachválit.
Nicméně - je to pořád Nietzsche. Ač s ostychem, přece se nakonec pustí do rozbíjení tradičních pojetí - řeckých dějin, dějin filosofie, ale i např. pojetí soudobé pedagogiky. Skvěle dokázal analyzovat řeckou tragédii, i když historicky vychází spíš z domněnek než z faktů (tedy na tom se v jeho dalším díle nic nezměnilo) - a přesto to na závažnosti ani na přijatelnosti jeho tvrzení nic neubírá. Jeho pojetí umění jako spojení bohů Dionýsa a Apollóna, ale i založení filosofie a vědy jakožto zavrhnutí dionýského a povýšení apollinského snu na skutečnost jsou i dnes aktuální a stojí se nad nimi zamyslet.

5 23.02.2020

Po Odysseovi další zkušenost s Joycem. Zkušenost k nezaplacení. Stejně jako o Odyssea mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy "včetl", příběh o kravce bučilce a a chlapci, který se jmenoval Panáček, mi nejdřív připadal nesmyslný, ale - jak už to často u nesmyslně vypadajících joyceovských jevů - později jsem pochopil jeho důležitost pro celistvost knihy. Portrét umělce v jinošských letech popisuje zrání z velké části autobiografické postavy Štěpána Dedala od prvních vzpomínek (vyprávění pohádky jeho otcem a zpívání si s matkou) přes základní školu, jezuitské gymnázium až na univerzitu. Celý text je rozčleněn do pěti kapitol, mezi kterými je třeba si představit určitý časový skok. Vyprávění pomocí volných asociací upozaďuje to, co čtenáři ulehčuje četbu, ale na druhé straně je to nedůležité. Mně samotnému to zcela vyhovuje - přece nepotřebuji vědět, kolik bylo ten a ten den stupňů nebo kolik bylo jednotlivým aktérům let, pro mě je důležité, co si daný hrdina myslí, co prožívá. Postavu Štěpána Dedala jsem si zamiloval (stejně jako všechny ostatní postavy) už v Odysseovi (protože bez spletitého celku, by bylo toto veledílo ničím), v Portrétu umělce jsem se do Štěpána ještě více vcítil, vcítil jsem se do jeho dětského a zvídavého přemýšlení, do jeho pubertální zkaženosti a odporu proti všemu církevnímu, do Štěpána skoro světce, který měl jít na kněze a dával si pozor na všechna pokušení světa a nakonec jsem se vcítil i do Štěpána studenta, umělce, který píše rozpravy o estetice a kterému záleží pouze na tom, aby mohl tvořit svobodně a bez zábran. Každá kapitola jakoby nebyla napsána "pouze" o stupních vývoje, ale dávala důraz na to, co právě hrdina pociťuje. Vždyť dlouhé několikastránkové popisy útrap pekelných ze strany jezuitského profesora na gymnáziu možná ani nemusely být tak děsivé a nemusel se jim dávat takový důraz a prostor - dal se jim, protože u Štěpána - zvrhlíka to způsobilo další z jeho mnoha přerodů v době dospívání.
Kromě krásného čtenářského požitku, zajímavých poznatků o estetice ze Štěpánových rozprav se spolužákem a různých druhů kritik katolické církve, na jejíž zabedněnost a uměleckou dřímotu Štěpán stále narážel, si z knihy přináším hlavně pocit, že dospívání je důležité, snad nejdůležitější věk v životě člověka. A myslím, že je jen dobře, když v dospívání člověk tápe a odklání se od jednoho "extrémního" názoru k druhému, protože jen tak je schopen žít život šťastně, svobodně a třeba i "umělecky".

5 09.09.2019

Zase jsem se při čtení Kafky velmi nasmál. Někomu to může přijít zvláštní, ale i doupě mi přijde jako veskrze komický příběh. Příběh o budovateli doupěte, který se neustále bojí o své bezpečí a z jehož strachu se zrodilo i to, že kohokoli, kdo by se přiblížil, by dokázal bez milosti rozsápat. Stále jsem si představoval všechny ty posedlé budovatele svých domů, workholiky, nebo chudáčky, co si na českých hranicích hrají na domobranu. Tato malá knížečka nás kromě němčiny učí i to, že z obrovské práce na výtvoru vznikne až panický strach o tento výtvor a závislost člověka na výtvoru, která se zvnějšku zdá veskrze nepochopitelná a... k smíchu.
Při četbě jsem si vzpomněl na všechna různá doupata - podivné, často ("pod zemí") neviditelné výtvory, o které mají lidé takový strach a které opatrují "jako své vlastní děti". Uvědomil jsem si, že je to strašné. Teď už jen doufám, že já sám v životě nikdy nevytvořím něco, co by mě takhle zničilo.

5 31.08.2019

Friedrich Hölderlin se narodil roku 1770 a už od malička často trpěl osamělostí. Samotného mě vyděsily jeho dopisy příteli z doby, když mu bylo asi 16. Později studoval Tübingen, v ročníku společně s Hegelem a Schellingem, s kterými navázal úzké přátelství. Zamiloval se, milá mu zemřela a on se zbláznil a téměř čtyřicet let žil ve stavu šílenství. Tak by se dal popsat život, ale proto tady nejsme, důležitější je tvorba. S Hölderlinem jsem se poprvé setkal, když jsem četl soubor Heideggerových esejí "Básnicky bydlí člověk". Byl jsem nadšen jakým způsobem se do jeho textů člověk noří - čtenář se neponoří do děje nebo snad okamžiku, nýbrž do věcí, jak jsou, do jejich bytí. Tehdy jsem si našel celý text začínající "V rozmilé modři kovovou střechou kvete kostelní věž", který je i součástí této sbírky, samotná první věta otvírá... otvírá "otevřeno". Jinde Hölderlin píše "Pojď do otevřena, příteli", otevřeno - to je to místo, kde ne, že se odehrávají, ale nějakým způsobem prostě jsou Hölderlinovy básně. Od těch zamilovaných přes vlastenecky laděné až po básně šílence. Básně jsou to k četbě vskutku náročné, náročnější si nedovedu představit, chce to čas, soustředění a schopnost ponoření se do textu samého... a kromě toho taky znalost Řecka. Ať už budeme popisovat Hölderlinovy básně jakkoli, nesmíme zapomenout na to, že jsou především řecké. Bohové v nich mají výsadní místo a stejně tak rytmy, kterými psali už antičtí autoři. Hölderlin si dává dobrý pozor, aby "nic nepovažoval jako dané", protože to je, podle něj, pro básníka to nejhorší, co může nastat. "...a nadevše důležité je, aby básník (...) nepřijal nic jako dané, aby nevyšel z ničeho pozitivního, aby příroda a umění, jak je poznal dříve a jak je vidí, nepromluvily dříve, než se vynoří nějaký jazyk jemu; to jest dokud se to dosud neznámé a nepojmenované nestane v jeho světě známým a pojmenovatelným...", to jsou důležitá slova, bez jejichž naplňování by asi poezie nenabývala smyslu jako nabývá nyní. Hölderlin toto naplňoval až radikálně, proto snad některé jeho básně mohou připadat nanejvýš nepochopitelně. Pochopit? Ale vždyť to vlastně ani není účel, účel je snad takový popsat věci, ne ani to, jak a jaké ty věci jsou, ale spíše to, že prostě jsou.

Přikládám jednu ze vstřebatelnějších a (z mého pohledu) optimističtějších básní

Málo vědět...

Málo vědět, zato mnoho se radovat
Je dáno smrtelným,

Proč, krásné slunce, mi nestačí,
Ty květe mých květů! v májovém dni
Tě nazvat jménem? Znám něco vyššího?

Ó, já bych raději byl jako děti!
A jako slavíci bezstarostně zpíval
Svou radost!

5 30.08.2019

Sova se svou přírodní lyrikou mě původně opravdu nadchl. Všechny obrazy, které popisuje ohromným množstvím přídavných jmen, mi vyvstávaly v hlavě a nejenže jsem vnímal barvy, ale cítil jsem i vůně a především unášivé pocity. Nicméně po několika básních mi to přišlo až příliš opakující se. Místo zasnění do buku jsem se snažil zasnít do velkého množství dalších rostlin, ale čím dál víc jsem si uvědomil, že vycházející dojem bude podobný a tím i oslabený tím, že už jsem ho jednou pociťoval z básně předešlé. Často do těch básní přibyl motiv zamilovaného muže a i ten se po několika básních stal dosti repetitivním a zároveň tak i naprosto neoriginálním. A tak - přes nesmírnou imaginaci Antonína Sovy - jsem se brzy začal domnívat, že básně které čtu vytvořil stroj s přesně daným "dojímacím" algoritmem.

Stojí za přečtení. Stojí za to mít doma knihu Antonína Sovy a na jaře, když všechno rozkvétá, si přečíst jednu, dvě básně, které dodají po zimě zkřehlé duši trochu hřejivých slov. A vlastně i jindy. To asi jen mě přijdou jarní básně nejpěknější. Možná je to tím, že jsem sbírku četl na jaře. :-)

Co považuji jako trochu legrační je používání slov cizího původu v básních přírodní lyriky - např. "Mdlé března paprsky stonavé, pohledy feerické / jak snící, nemocné dívky, vzdušné, anaemické," (MDLÉ BŘEZNA PAPRSKY)

5 09.05.2019

Když jsem nejdříve pročítal Heideggerovu přednášku "Co je to metafyzika?", připadal jsem si jako bych měl v ruce knihu nepochopených a nepochopitelných kouzel. Čím více o ní ale přemýšlím, čím více o ní čtu, čím více jí čtu, tím více mě děsí - tím více mě děsí to, že jí rozumím - tedy rozumím tomu, jak všemu kolem sebe nerozumím.

Jak je naše myšlení zahlcené jednotlivými jsoucny a zapomíná na to, že tato jsoucna jsou, ačkoli právě to nám dává je poznávat.

Nechci se o tom dlouze rozepisovat - ačkoli myšlenek mám plno - jen - zamyslíme-li se nad tím, jaké otázky si Heidegger klade a jak k nim dospívá, zjišťujeme, že to jsou opravdu fundamenty bez nichž se v poznávání světa dál nepohneme, proto mi ta přednáška přijde tak nesmírně důležitá - je to podnět k dalšímu bádání - a ať už tímto bádáním budeme mínit třeba Sartrovu Bytí a Nicotu (na mnoha myšlenkách Heideggera bezpochyby stavící) nebo třeba právě naše vlastní myšlenky nad Ničím, nad Bytím - Heidegger otevírá vrata do tajemné zahrady myšlenek - vrata nepovšimnutá, staletími značně zaprášená - asi proto, protože zjišťuje, že ani jeden žebřík vystavený "předfenomenologickými" filosofy nedosáhl až na vrchol zdi - a jen tato vrata - vrata podstaty bytí - nás dovedou k poznání.

5 26.12.2018

Skvěle vytvořená sbírka básní a úryvků prózy Danta a jeho současníků. Kromě vynikajících a na svou dobu často až příliš niterných a vnitřně rozporných sonetů a kancón oslavujících krásy a ruku v ruce s nimi i ctnosti milovaných žen, paní srdcí jednotlivých básníků, se ve sbírce vyskytuje i mnoho prózy přibližující tehdejší historickou situaci v Itálii, Florencii a s ní spojené Dantovo doživotní vyhnanství z vlasti. Dante, ač za svůj život miloval mnoho žen, jen jedinou ženu a lásku k ní považoval za dobrou, až božsky. Není od věci se k jeho lásce stavět trochu skepticky. Svoji milovanou viděl jen párkrát a mezi prvním a druhým spatřením uběhlo dlouhých devět let a celá láska probíhala poněkud jednostranně a paradoxně právě to dalo jeho básním o lásce takovou hlubokou sílu, protože se ve své lásce nestavěl k ženě, kterou znal, ale spíše k ženě, kterou si představoval, k dokonalosti jeho vlastního myšlenkového světa. Arthur Schopenauer o sonetech Petrarky napsal: "Kdyby byla Petrarkova vášeň ukojena, byl by jeho zpěv hned potom umlkl, jak umlká pták, jakmile jsou snesena vejce", myslím, že stejné se dá namítnout i Dantově poezii, ale musíme říci, že jeho vášeň nemohla být ukojena tělesně, neboť jeho milovaná zemřela velmi mladá, ani duševně, neboť ta krása, kterou popisoval, spočívala více v něm samém než v čemkoli jiném a jeho zmučeně zamilovaný Nový život i božská Božská komedie dokazují, jakou sílu citlivosti vnímání v sobě Dante Alighieri našel a předal.

Zcela novou pro mě byla poezie Dantových současníků, velmi na mě zapůsobil sonet Cecca Angiolieriho, který přikládám, jako zřejmý příklad toho, že prokletí básníci mohou svůj původ hledat ještě daleko před Villonem.

Kdybych byl oheň, zapálil bych svět,
kdybych byl vítr, rozvál bych jej v prach,
kdybych byl příval, rázem bych jej splách,
kdybych byl Bůh, do pekel bych jej smet;

kdybych byl papež, ach, to bych se smál,
to by se měli všichni křesťané;
kdybych byl císař, věřte nebo ne,
všem poddaným bych hlavy usekal;

kdybych byl smrtka, šel bych za otcem,
kdybych byl život, prchl bych mu z žil
a totéž bych i s matkou učinil;

kdybych byl Cecco, jako že jím jsem,
sám bych si všechny krásné ženy vzal
a ošklivé těm druhým ponechal.

Jasné a stručné i s trochou zajímavostí ze "všedního života" filosofů, které - ač se to nezdá - mají často také velký podíl na přiblížení té či oné filosofie čtenáři. Mnoho jsem znal, mnoho jsem neznal, mnoho jsem si zasadil do lepších souvislostí (netušil jsem třeba, že sv. Augustin žil o tolik století dříve než Tomáš Akvinský a ani to, jaký měl vliv na Husserlovu fenomenologii). Stručně a jasně jsem si tedy vypsal další haldu zajímavých knih - ať už všemožných pojednáních či životopisů - a knihovnička potenciálně přečtených knih kdesi v daleké budoucnosti se zase trochu zvětšila a to z velké části díky záživnosti podání Pavla Hlavinky a ještě z větší části díky samotnému historickému vývoji filosofie :-).

5 06.10.2018

Různá povolání žádají různé oběti. Vždy jsem si myslel, že nejpodivuhodnějšími zaměstnáními co se týče obsahu jsou koštér vín, piv, jídel a především člověk, který testuje bezpečnost a "splavnost" tobogánů tím, že je sjíždí. Po přečtení "Smíchu" jsem pochopil, že i životní dráha filosofa-znalce společnosti si žádá své oběti, u Henriho Bergsona konkrétně přečtení či zhlédnutí tisíce komedií a pravidelné chození do cirkusu (nevím, co by klauni řekli, kdyby zjistili, že jsou předmětem vědeckého bádání a jejich stálý zákazník v první řadě s blokem a tužkou není jejich věrný fanoušek - jen a pouze koná svoji práci - je totiž filosof).
Bergson píše tak, že je jeho text záživný pro každého, což u vědecké literatury (v tomto případě se zaměřením na zkoumání společnosti) není zas tak běžné. Bergson píše pro každého, i přes svoji inteligenci si je totiž vědom, že my, čtenáři si většinou chceme při čtení spíš odpočinout než cokoli jiného. Svůj výklad protkává metaforami a obrazy zpříjemňujícími a zjednodušujícími náročnou teorii. Hovoří se čtenářem, občas jsem měl pocit, že odpovídá, shrnuje, připravuje na příští téma a smysl některých odstavců je často jen ponechání trochy zaslouženého odpočinku po vstřebání náročných myšlenek.
Znamená to, že teorie smíchu je náročná na pochopení? Možná, ale lepšího průvodce po světě smíchu než autora této knihy by člověk nenašel. Ke všemu teoretickému přidává množství příkladů (jak jsem již naznačil na začátku), opakuje jinými slovy a dělá vše proto, abychom přijali jeho myšlenky a ne jen černobílé listy slov.
V komentáři jsem jen lehce naznačil způsob, kterým Bergson píše a jak vypadá forma jeho "Smíchu", není to ode mě příliš čestné, ale obsah nechávám na Vás, čtenářích mého komentáře. Pokud se chcete ponořit do hlubin myšlenek a pochopit vznik toho, co (jak pevně doufám) vás provází ve vašich každodenních životech, pochopit komično, teorii komedie, která ve své podstatě zobrazuje obecno (na rozdíl od tragédie, která zobrazuje jedinečnost), pochopit smích jako postoj společnosti k ztuhlosti či mechaničnosti jednotlivce (tímto se odcizujícím společnosti)... no dobře, už jsem se trochu rozepsal a mohl bych o tom psát dál a dál, protože teorie je opravdu rozsáhlá a neomezuje se na jednoduchou formuli... přečtěte si Smích a nebudete litovat (možná se i trochu zasmějete).

5 27.06.2018

E. A. Poe psal bezpochyby výborné povídky. Jejich temná jak vnější atmosféra sklepů či liduprázdných měst tak vnitřní atmosféra duší a "zvrácených" záměrů jednotlivých vypravěčů, které se záhadným způsobem vryjí do jejich mysli, své čtenáře doslova poblouzní a snad i vtáhne do temných zákoutí mysli tohoto psychicky labilního spisovatele.
Poeův jazyk je vytříbený, dokáže pracovat s konceptem jak jednotlivých vět, kdy na hrůzostrašnosti přidávají častá opakování zvolání nebo i pouhé části popisu děsivého objektu, tak i s konceptem celé povídky, na čemž především oceňuji časté užití retrospektivního stylu, kdy na začátku každé povídky vypravěč uvede do děje (často zdlouhavě) a až poté vypráví. Na jednu stranu to velmi pomáhá proniknutí čtenáře k osobě vypravěče, ale na stranu druhou snad každá z povídek má v úvodu něco ve smyslu "stalo se mi něco tak hrůzostrašného, nikdo tomu neuvěří" atd., což bohužel po pár povídkách působí malinko proflákle.
Bohužel jsem povídky četl v prosvětleném ročním období, kde celý svět kvetl, smál se, na oknech seděly kočky (slovy písně), které nebyly černé, ale všelijak flekaté a tak celkově vše nenasvědčovalo k příběhům zazděných lidí, mrtvol, které vlastně nejsou mrtvé atd., snad by se mi to četlo v ukrutné zimě ve vile uprostřed Transylvánie či třeba jen někde v Krušných horách lépe.
Dále si příliš nedokážu představit, jaký hlubší smysl pro mě mělo čtení těchto povídek, troufám si říci, že žádný. Občas mi přišlo, že veškerý děj je postavený na vyvolání děsu a hrůzy, což ať už sebelepším způsobem pro mě vždy nebude znamenat mnoho. Asi je to jen můj osobní pocit, ale prostě si myslím, že Poeovy povídky četli měšťáci, co se jednou za čas potřebovali bát, potřebovali zažít aspoň v knize to, čeho se jim v realitě nedostávalo. Stejně tak i dnes podobná sorta lidí sleduje horrory, protože jim strach chybí v reálném životě. Tedy, předpokládám tak, i přestože mé předpoklady nejsou nijak vědecky podpořené. Proto si myslím, že samotná existence hororové literatury/hudby/filmů je ukazatelem toho, že se lidská společnost po tisíciletích strachu před šelmami, nájezdníky, kmenovými válkami či před čímkoli jiným přistoupila k fázi, kdy se není čeho bát, a proto si strach uměle vytváří - to, zda je duševně prospěšnější si jej vytvářet z povídek či z videí přicházejících uprchlíků posuďte sami. Můj výběr je jasný, děkuji E. A. Poe!

5 28.05.2018

Drama kriticky shlížející na vesnické poměry, snad i vyvracející mylné domnění, že pouze urozené šlechtě rodiče vnucují partnera pro jejich vlastní zisk. Maryšu jsem (pouze) četl a zatím jsem ji neměl možnost zhlédnout jako představení v divadle, což je velká škoda. Velmi na mě totiž zapůsobilo prostředí, do kterého je děj zasazen i forma promluv, kde se mísí dialogy jemně přerušované lidovými zpěvy či prací rolníků v pozadí, chaotické scény plné nedůležitých postav, ale i dle mého skvěle vygradovaná akce. V dramatu je všudypřítomné utrpení, které ale není nijak patetické a naopak často zaplňuje hlavně klidná místa děje, a proto čtenáři (resp. divákovi) Maryša utkví v paměti, i přesto že smrt stihne pouze jednoho hrdinu - můžeme se totiž jen ptát, co se dělo dále ve strastiplných životech, pro které by byla sama smrt snad jedinou záchranou.

5 18.02.2018

Vznešený úvod se tváří jako zvěstovatel klidného poselství lidové slovesnosti, která i po smrti původních aktérů zůstává v našich srdcích. Poselství mohlo být sentimentálního charakteru, ale Karel Jaromír Erben Kytici ovinul "ozdobnou stužkou". Ovinul ji stužkou, která si nebere žádné servítky, stužkou, která mezi lidské vztahy přináší snad až hororové prvky, ale právě takové lidské vztahy často jsou - hororové. Erben vše popisuje čtivým jazykem, rychle, stručně, výstižně. Neobjevuje se zde žádné dlouhé rozmýšlení postav. Veškerý děj tudíž závisí na okamžitých rozhodnutích, po nichž často přijde trest. Tyto tresty jdou přes mrtvoly nebo dokonce přes jejich jednotlivě oddělené údy. Tresty ale s sebou přinášejí něco nepředstavitelně mohutnějšího, co se narozdíl od vykonání trestu nevyskytuje pouhý okamžik, ale dokáže trápit jediného člověka po celý život - pocit viny, věčného společníka lidských rozhodnutích.

5 30.09.2017