Cink262 komentáře u knih

Voltaire se v této knize ukázal jako pravý deista, ale i odpůrce organizovaných náboženstvích. Candide (což znamená francouzsky "prosťáček") procestoval mnoho částí světa, kde se shledával s absurditou tehdejší doby. Jediné místo, kde se měli lidé dobře bylo v tajemném Eldoradu, kde čirou náhodou fungoval koncept náboženství bez církve a bylo mnohem bohatší než jiné části světa plné zabíjení ze zábavy a nesnášenlivosti vůči jiným náboženstvím a kulturám. Možná i Voltaire doufal, že takový koncept uspořádání světa by byl lepší než tehdejší.

1 05.09.2017

Dobrá kniha. Uvedení do dějin sociologie ale nečekejte. Je to opravdu spíše uvedení do toho, jak se sociologicky přemýšlí o problémech jako jsou sociální skupiny či lidská svoboda.
Kniha je dobře koncipovaná a rozdělení na jednotlivé kapitoly smysluplné. Po přečtení se tedy od knihy odvracím s urovnanějšími myšlenkami než po zmatku, který ve mě vytvořila jiná kniha Z. Baumana ("Umění života").
Pro zájemce o pouhý úvod do sociologie (který mě stačí) doporučuji, nevím ale, zda i pro studenty může (pro svůj "nastiňovací" charakter) sloužit jako dobrá učební pomůcka.

12.07.2020

Zygmunt Bauman sice přednesl zajímavé myšlenky a interpretace různých filosofických děl s poukázáním jejich dopadu na současnou "tekutě moderní" společnost, to ano, ale to zpracování! Na to, jak jednoduše pochopitelné jsou jednotlivé útržky, dohromady bohužel tvoří spletitý a pro čtenáře jednotně naprosto neuchopitelný celek. Nutno říci, že je opravdu těžké uspořádat vědění týkajících se tak obecných problémů jako je štěstí, svoboda či dokonce lidský život ve společnosti vůbec, proto můžeme Baumana vinit spíš toho, že si toho v tak malém prostoru vzal na bedra tolik. Nejdříve jsem jeho pokus o ukázání toho, že lidský život je něčím, co si tvoříme stejně jako umělci opracovávají umělecká díla, bral velmi pozitivně - jako takové obecnější navázání na Frommovo Umění milovat a v rámci filosofie samozřejmě na Sartra - sedělo mi i to propojení s hledáním lidského štěstí - provokativní otázka "co je na štěstí špatného?" opravdu člověka donutí přemýšlet a Bauman čtenáře v předmluvě vede tak, že opravdu začne zpochybňovat základní tezi většiny, ne-li všech etických systémů; v dalších 3 kapitolách následuje zmatek a u čtenáře jako jsem já částečně i rezignace. Předložených problémů, ale i tezí je v knize prostě až příliš a jejich řešení se často redukuje na pár citátů slavných filosofů a sociologů, které jsou někdy (u Nietzscheho) podle mě i dosti volně interpretovány. Plánuji v nejbližší době přečíst ještě jedno dílo Z. Baumana (když už jsem si jej vypůjčil), a tak doufám, že bude podáno přijatelnější formou než Umění života.
Nakonec mi přijde ironicky komické, že dílo popisující tekutou modernitu je dosti "tekuté". Těm, kteří nechtějí tuto tekutost podstupovat, bych v rámci sociologické četby doporučil něco "tužšího" - třeba Weberovu Protestantskou etiku a ducha kapitalismu s jasně definovanými termíny i okruhem toho, co se snaží vyzkoumat (další jevy "programově" ignoruje).

19.06.2020

Dnes jsou sice již v mnoha ohledech názory autorů překonané, ale i tak stojí za to je číst. Ve většině esejů je spousta důkazů pro různorodé teorie (o pestrosti knihy svědčí i to, že si tyto teorie často sobě odporovaly). Nejvíce mě asi oslovil esej Romana Jakobsona, který vyvracel názor Saussurého o tom, že slova (resp. jejich fonetická stránka) vzniká zcela nezávisle na významu - mnoha důkazů jsem si byl vědom již před četbou, ale některé - do očí bijící - mě nikdy nenapadly (třeba tvorba slovanských číslovek - z indoevropských základů - a jejich postupné připodobňování do dvojic pro lepší počítání - v češtině je to zřetelné snad více než kde jinde - "tři - čtyři; pět - šest; sedm - osm; devět - deset"). Dále jsem si užíval rozpravu Ivana Fónagyho o básnickém jazyce a volbě slov a prostředků.
Nicméně existují samozřejmě i slabé stránky této knihy - esej Adama Schaffa mi přišla bezpředmětná a pro čtenáře, který se chce i při četbě naučné literatury trošku zabavit (tj. pro mně), i dost nudná. Ale tento "dvanáctek" obětovaný komunistické cenzuře byl pro mě dostatečně nahrazen zbylou lingvistickou úrodou. :-)

18.04.2020

Stručný úvod do systému jakéhokoli jazyka a jazyků obecně. Někdy mě kniha vyloženě fascinovala a tak jsem jí spolykal jedním hltem. Nejzajímavější pro mě asi byly kapitolky o fonetice a fonologii, protože jsem o těchto disciplínách věděl opravdu jen velmi málo. Moc se mi líbil autorův osobní přístup - zejména popis vlastních zkušeností.

01.09.2019

... Databáze knih nebo můj počítač mě teď naštvaly, a to dost, po vypsání dlouhého komentáře k této knize, komentář náhle zmizel... Jsem naštvaný, velmi naštvaný, ale i tak je kniha tak úžasná, že stojí o námahu napsat (trochu stručněji) komentář znovu!

30.08.2019

Slova k pousmání na rozdíl od mnoha Morgensternových básní na mě zapůsobily spíše negativně. Krátké citáty často bez většího obsahu ve mě sice sem tam nějaké to pousmání probudily, ale pousmání čistě vnější, nezanechávající valnou stopu na náladě a duši.
Moudra všednodennosti s přídechem esoteriky a - abych nebyl zlý - opravdu i dobré kousky, nad nimiž se člověk na chvíli zamyslí a v naprostém tichu chvíle vážnosti dojmu z citátu (jež sám jako "slohový útvar" je parodií vážnosti a přece v očích mnohých vážností nejvyšší. A proto na závěr si dovolím pro mě naprosto nevyhovující citát Christiana Morgensterna - "Citáty jsou zmrzlina pro každou příležitost" - - teď by měl nastat epický závěr, kdy se čtenáři dozví, že autor komentáře nenávidí zmrzlinu, bohužel ji má rád, velmi, ale připomíná mu (tj. mi) to jednu z "pohádek pro neposlušné děti", které jsem poslouchal jako malý, kde chlapci, jenž jedl samou zmrzlinu nakonec zmrzl žaludek a místo něj mu tam vložili buben a tak vždy, když po té jedl zmrzlinu, uváděl do pohybu dunění bubnu - takže pozor na tu zmrzlinu, nic se nesmí přehánět a dunění břicha je ještě slabý odvar oproti dunění mozku, do kterého se tato Morgensternova sladká pochutina dostává.

07.09.2018

Úzký výběr statí Bertranda Russella rozdělený na 3 části (Logika a matematika, Jazyk a teorie poznání a Filosofie a věda) pojednává zejména o tom, jak logika zasahuje do takřka všech odvětvích vědy.
Myslím, že kniha nejvíce připomíná jakýsi slepenec často na sebe velmi málo navazujících témat, které spojuje jen a pouze již zmíněná logika. Russell jako nefalšovaný logik do všeho, o čem píše, zavádí systém. Bohužel dále už s tím systémem pracuje jen velmi málo, což je asi z velké části dáno charakterem této knihy. „Logika, jazyk a věda“ je totiž jen českými autory uměle vytvořený výběr, který je dle mého názoru nesmyslný (i přestože Russelova jiná díla neznám), už jen proto, že i sám překladatel čtenáři v předmluvě předkládá Russelův život jako život plný zásadních změn v pohledu na svět (dá se očekávat, že texty, z nichž se kniha skládá, Russell nevydal během jednoho názorového období). Russell ale vše, o čem píše, probírá velmi dopodrobna, tudíž ani nevím, zda by se dala vytvořit nějaká středně dlouhá kniha shrnující jeho myšlenky, ať už z jednoho názorového období či z více.
Na knize vnímám pozitivně hlavně velké množství příkladů objasňující Russellovy názory a také to, že Russell sám prohlašuje, že si nenárokuje "absolutní pravdu" jeho filosofie (což snad ani kvůli malému množství obsáhlých témat nejde). Část o jazyce byla záživná a jako jediná předčila mé očekávání.
Kniha podle mě také dobře naplňuje účel seznámení s Russellovým (způsobem) myšlením, které ale v tomto podání není (alespoň pro mě) nijak zvlášť obohacující.

24.10.2017

Kniha mě trochu zklamala. Opravdu jsem se těšil na to, co bylo popisováno "ateistickou propagandou", ale ono to nebylo zas tak skvělé. Knihu jsem celou nepřečetl, protože mě už trochu nudila. Pořád je to to samé. Malé dítě, které neví, že je něčím zvláštní, má možnost zachránit svět ovládaný zlem, tak se vydá na dlouhou a strastiplnou cestu, která vede ke zničení zla a šance na úspěch jsou popisovány často jako velmi mizivé, ale dítě splní svůj úděl a nemožné se nakonec vždy stane možným. V tomto případě zlo znázorňovala církev, která zasahovala a ovládala snad všechny sféry lidské společnosti. Sám Pullman si dal za cíl veřejně podkopat a zhanobit všechno, co křesťanství představuje, ale místo toho v knize založil další "náboženský směr", založený na stejné morálce jako všechna abrahámovská náboženství a bojující přibližně za stejné hodnoty.
Samotný zlatý kompas jako přístroj k odhalování pravdy mi vzhledem k jeho malému množství obrázků přijde také dosti primitivní.
Možná se na konci této knihy přece jen ukáže nějaký vnitřní smysl, který položí křesťanskou víru na lopatky, ale vzhledem k první polovině knihy to neočekávám.
Zhodnocení knihy ve dvou slovech - ateistická Narnie.

05.09.2017