Cink262 komentáře u knih

Niternost a existence - výstižný název pro knihu shrnující myšlení a především přínos Sørena Kierkegaarda pro budoucí existencialistickou filosofii. S Kierkegaardem jsem se zde setkal poprvé a doufám, že ne naposledy. Tedy, není zcela pravdivé, že jsem se s některými jeho myšlenkami setkal poprvé, protože v jednotlivých pojmech jsem často viděl jeho následovníky - jmenovitě Martina Heideggera a Jeana-Paula Sartra (velmi bych se divil, kdyby se u pojmu úzkosti i u mnoha dalších myšlenek tímto dánským myslitelem neinspiroval).

Co je třeba nejdříve poznamenat je to, že Søren Kierkegaard byl hluboce věřící křesťan. Jeho největším vzorem byli řečtí filosofové a to zejména Sokrates. Sokratovo umění stát se "porodní bábou" dovedl podle sebe Kierkegaard ještě na vyšší úroveň nejen protože vydával mnoho pseudonymních knih, ve kterých často polemizoval s pseudonymem z minulé knihy, ale i protože měl jakýsi vyšší cíl - spásu a život věčný. Kierkegaard se dle mého názoru správně domníval, že jediná cesta k pravdě je pomocí nepřímého sdělení, protože sdělení přímé nemůže mít na nitro člověka takový dopad, jelikož se jím více nezaobírá a tak ho ani nemusí správně pochopit, zatímco u nepřímého sdělení je zde nutnost vlastního "porodu" jednotlivce - není to porodní bába, kdo rodí, rodí čtenář.

Niternost. Kierkegaard byl znepokojen situací filosofie a křesťanství ve své době. Vše bylo ovlivněno dialektikou dějin G. W. F. Hegela, která podle Kierkegaarda hleděla jen na abstraktní skutečnosti a naprosto zanedbala bytí jedince. Kierkegaard byl dokonce tak pobouřen situací křesťanstva ve světě, že když psal spisy, které měly jedince dovést k víře, hlásal v nich, že není křesťanem - tak chtěl své čtenáře přivést k niternosti, které (tehdejší) obecné křesťanství nebralo v potaz. Nicméně Kierkegaard byl evidentně Hegelovou dialektikou také dosti značně zasažen - využil dialektiku k prospěchu existence jedince - rozdělil lidskou existenci na 3 stádia - estetické, etické a religiózní, přičemž přechod z jednoho stádia do druhého je možný jen pomocí skoku, kterému předchází úzkost. Kierkegaard vším co napsal chtěl dokázat, že důležitost je na straně jedince a ne "obecna" a jediná cesta k pravdě vede skrze niternost stejně tak jako jediná cesta z jednotlivých stádií do stádií "vyšších". Kierkegaard věřil, že pravda se dá naleznout jen skrze subjektu jednotlivých já, které se dostávají ke svému "pravému já", kde finálně nachází to, že člověk je syntézou, syntézou "časnosti" a věčnosti, syntézou konečna a nekonečna, syntézou svobody a nutnosti, tím Kierkegaard poukazuje na něco, co by se dalo nazvat "předurčením k věčnému životu".

Nutno říci, že Kierkegaardovo myšlení je plné paradoxů, což je částečně dáno jeho vírou - byl jsem nesmírně potěšen, že se Kierkegaard nesnažil dokázat existenci Boha jakýmsi rozumovým způsobem, ale místo toho poukazuje na veškeré paradoxy, které se v existenci vyskytují, přičemž největší paradox ze všech je podle Kierkegaarda Ježíš, který jakožto věčnost sestoupil na zem do časnosti, který byl "bohočlověkem" - největším paradoxem. Paradoxní bytí se plně projevuje v religiózním stadiu, kde člověk překonává veškeré etické normy a tvoří absolutní vztah s absurdnem (bohem). Příkladem této paradoxní zbožnosti je pro Kierkegaarda starozákonní Abrahám a jeho síla uposlechnout Boží rozkaz odporující (božím) etickým normám.

Myslím, že po přečtení "Úvodu do Kierkegaardova myšlení" bych mohl rozvíjet a psát o svých dojmech dál a dál, nicméně by to byl stále pouze úvod do úvodu. Proč hodnotím knihu (pouhými) 3 hvězdičkami? S Kierkegaardovým myšlením mě sice seznámila uspokojivě, nicméně mi vadilo pro mě nedostačující uvedení do souvislostí a kritika (popř. chvála) Kierkegaardových současníků a následovníků. Mě osobně velmi příjemně překvapila "protivědeckost" myšlenek tohoto slovutného dánského filosofa (slovutného pro něho asi bohužel, protože nyní již tolik nevynikne jeho povolání - porodní bába). S podobným odporem k vědě ruku v ruce s "poetičností" jsem se setkal taktéž u Heideggera, zatímco Sartre byl na mě až příliš vědecký. I přestože mi mnohé pojmy a myšlenkové pochody přišly ze začátku dosti pochybné (jmenovitě dialektická stadia - ještě více jmenovitě - etické stadium), a nebyl jsem příliš spokojen, že Kierkegaard vychází z naprosté pravdivosti Bible (to samotné by mi nevadilo, spíš mi bylo nepříjemné jeho snaha vklínit určitá dogmata rozumově do jeho filosofie - jmenovitě prvotní hřích - jak již z filosofické zkušenosti víme, právě při víře v něco a poté při logickém zdůvodnění této víry se myslitelé často dopouští triviálních chyb), tak jsem pochopil, že to byl Søren Aabye Kierkegaard, komu vděčíme za odvrácení moderní filosofie od abstraktních a obecných konstatování o světě a přilnutí k filosofii jednotlivce, filosofii niternosti a existence.

1 14.01.2018

Výsledky Sókratova dialogu s Protágorou mě nepřekvapily. A právě to je pro mě nejdůležitější, to že mě nepřekvapily, nýbrž naopak jsem na ně byl připravený. Ačkoli Sókrates přidává vědění možná až příliš velkou váhu a v některých částech spíše on než-li Protágoras vynikne jako skvělý řečník, co je schopen zahnat svého protivníka do slepé uličky, tak pro mě byl spis "Protágoras" velice přínosný, protože mi jen dokázal, že Sókrates a potažmo Platón položili základní kámen etickým normám, které v úzké spolupráci s vnitřní reflexí lidských činů přetrvávají ve společnosti dodnes. Zbývá jen otázka, zda přetrvávají díky jejich přirozenosti nebo jen díky tomu, že se nám Platón jejich přirozenost snažil dokázat.

1 03.01.2018

Udivuje mě jak rafinovaně a přece tak prostě a jednoduše dokázal Asimov napsat 9 fascinujících povídek, které všechny spojuje závěrečná pointa vycházející z pouhých tří na první pohled tak prostě vypadajících zákonů. Vtipné, chytré, geniální. I přesto však u mě "Já, robot" zaostává za sérií "Nadace", kde se na scénu dostává více politiky i charismatických postav.

8 31.12.2017

Sbírka povídek, ve kterých se čtivou formou setkáváme s myšlenkami a názory tak typickými pro Sartra i potažmo pro celou existencialistickou filosofii.

Ať už je to absurdita světa a uvědomění si toho, že "nerozhodnout se je také rozhodnutím" ve "Zdi", nesnesitelná propast mezi jednotlivými lidskými bytostmi, které se dívají na svět každý trochu jinak, v "Místnosti", všude nalézáme situace a postavy prožívající úzkost vyvolanou jejich (radikální) svobodou. V povídce "Hérostratos" byl hlavní hrdina nenávidějící vše lidské přistižen při vlastní lidskosti. V "Mládí vůdce" nám Sartre ukázal jaké podoby na sebe lidé berou a že za to jací jsme mohou druzí, kteří nás soudí a tak nám dávají být něčím. A v "Intimitě"? Tam šlo Sartrovi snad o ukázku závislosti ducha na svém tělu - musím přiznat, že takříkajíc "vpravit správného ducha do správného těla" se mu podařilo dokonale. I přestože tělo k duchu neodmyslitelně patří, tak příběh ukazuje, kdo je v tomto vztahu pánem.

Sartrovi se dle mého názoru úspěšně podařilo vsunout své názory na lidský pobyt na této zemi do útlé sbírky a ačkoli na mě mnohé situace působily nepřirozeně (až absurdně :-) ), musím složit poklonu za vypracované vnitřní pojetí jednotlivých postav, které sdělují Sartrovy myšlenky pochopitelně a díky lehkému vžití do jejich náročné situace je sdělují také "z první ruky" pocitu sounáležitosti s příběhem hrdinů.

3 31.12.2017

Karel Hynek Mácha dokázal ve svém Máji využít krásné řeči obrazů přírody k ověnčení myšlenek o věčnosti, nicotě a smrti. Báseň vyvolává smutek, který je umocněn truchlivým ale nádherným prostředím, do kterého je děj umístěn, a pro mě velice důležitou hrou s barvami. Libý jazyk a opakující se důležité motivy jsou pro čtenářstvo dalšími důvody, aby ani v budoucnu pročítání Máje nezanechalo, stane-li se tak, věřím, že to bude Máj, kdo zanechá jasnou stopu na všech, do jejichž rukou se dostane.

6 28.12.2017

Vynikající příběh s heroicky vylíčenou hlavní postavou - panem Matějem Broučkem, jehož lenost naznačuje pan Čech mimo jiné i tím, že jeho jediným povoláním je být panem domácím třípatrového domu. Nový epochální výlet pana Broučka nás vtáhne do minulosti dalo by se říci "na druhou", protože mezitím co se pan Brouček diví husitskému barbarství, my často již nechápeme pro nás zastaralé tvary všemožných slov. Svatopluk Čech vytváří svým vtipem karikaturu archetypu hrdiny, fanatické náboženské víry a především českého nacionalismu. Pro zpříjemnění dlouhých chvil mohu tuto knihu určitě jenom doporučit.

3 28.12.2017

Román, který bývá nazýván často psychologickým, filozofickým, politickým i sociálním, v sobě skrývá originální kompilát všech těchto přídomků.
Postavy ve Zločinu a trestu žijí ve světě týraném ubohostí, chudobou a nespravedlností, žijí v realitě. K této skutečnosti přistupuje každý jinak, někdo se světu pokorně poddá, jiný chce bojovat a mermomocí tuto skutečnost změnit. Takto se ale postavy dostávají do konfliktu nejen se světem, ale i s jednotlivými lidskými bytostmi.

Rodion Romanyč Raskolnikov je studentem práv. Nedokáže se vyrovnat s nespravedlností světa, proto v něm vzniká jakási spásná myšlenka. Myšlenka, která mu dává naději, že on je ten, který dokáže změnit svět k lepšímu. Podle jeho konceptu jsou někteří lidé na vyšší úrovni než jiní, a proto je jim dovoleno spáchat něco, co nižší společnost nazývá zločinem. Zde nastává problém, protože Raskolnikův koncept se dostává do konfliktu s lidským já, nedokáže totiž najít ty vyšší lidi, protože ať najde kohokoli, vždy dříve či později zklame - všechny vyšší lidi, pro něž neplatí tresty, si Raskolnikov převedl do objektů a nedokázal se smířit s tím, že smýšlejí jinak než jim on sám zamýšlel (např. jeho sestra Duňa, kvůli které zčásti zločin spáchal, pro něho byla z dopisů hodna jeho pomoci, vše se ale změnilo, kdy ona sama přijela do Petrohradu, protože teprve v tu chvíli začal být vztah opravdově oboustranný).

Zločin je pro Raskolnikova pojem, který za název svého činu odmítá přijmout. Vždyť přece jenom zabil "veš". Zabil sice, ale podle něj zabil pro větší dobro. Komunista Lebezjatnikov v knize pro mě hrál velice důležitou roli, byl to totiž on, který přednesl koncept o tom, že "pokud zmizí prostředí vytvářející zločin, zmizí také zločin", Dostojevskij naivnost tohoto názoru dovádí až do krajnosti, kdy Lebezjatnikov tvrdí, že "pokud člověku dokážeme, že nemá důvod proč plakat, přestane plakat." Postupem času se ale ukazuje, že zločin je něco, co do lidského soužití patří, a i přestože se jeho váhu kdekdo snaží snížit utilitaristickými a jinými myšlenkami, zločin tu bude vždy. I kdyby se změnily mravní a morální hodnoty, zločin zůstane neotřesen, je totiž hluboko zakořeněn v lidských vztazích, ve vztazích mezi jednotlivými já, v trhlině subjektu a objektu.

Raskolnikův model byl předem určený k neúspěchu. V epilogu se Raskolnikovi zdá sen, sen o epidemii, která postihla lidstvo a způsobila nesnesitelný zmatek a bezpráví mezi lidmi, kteří si šli každý jen za tím svým, a proto nebyli schopni domluvy. "Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas."

Koncept "my a oni" je něco, co se v životě člověka objevuje velmi často, pokud na něm ale budeme lpět příliš dlouho, budeme zklamáni já, kterými nejsme, budeme zklamáni a vystrašeni tím, že druzí jsou také subjekt. Stejně jako Nietzschův Zarathustra byl zklamán, když se setkal s nadlidmi, tak i Raskolnikov byl zklamán, že se jeho "my" redukovalo na pouhé "já", ba co víc - byl tím doslova zničen. Uvědomění a přijetí prostého faktu, že druhý je taky subjektivní já, které si mě samého představuje jako objekt a že proto nikdy nedokážu najít člověka, který sám o sobě může říci, že je takový a makový, protože jeho vlastnosti jsou dané teprve druhými, na kterých je takto závislý, je tak nesnesitelně těžké, že jediným východiskem je únik a to i ve formě přiznání se ke zločinu vůči pozorovatelům - plně potvrdit sebe jakožto objekt.

9 26.12.2017

Poutavá kniha, která v jednotlivých kapitolách vysvětluje metody myšlení filozofů.
Na začátku každé kapitoly nás autor vždy napne praktickým příkladem filozofického problému a poté se přesune k tomu, jak by ho řešil jeden konkrétní myslitel s pomocí pochopitelnější analogie. Ať už někdo filozofuje kladivem nebo snad rád hází kopím na pokraji vesmíru, vždy je jeho myšlenkový pochod hodný rozboru a Nicholas Fearn dokáže nejen poukázat na všechny výhody dané metody, ale i vyhledat trhliny, které použití tohoto postupu v jiných případech znemožňují.

1 14.12.2017

Fenomenální fenomenologické dílo k němuž se opravdu zpočátku nedá přistupovat jinak než těžko a pomalu. Stránky a stránky popsané suchou a těžko představitelnou ontologickou teorií se ale v průběhu času mění v dílo, které dokáže svou filosofií osvětlit život člověka novým poznáním, které, i přestože nelpí na žádných morálních ani biologických základech, dokáže vysvětlit mnohé psychologické jevy v životě člověka.

Člověk je během svého života podle Sartra bytost, která je tím, čím není. Člověk se stále mění a tím čím byl včera nemůže být dnes, člověk žije v čase. Z toho také vychází slavné tvrzení "existence předchází esenci", protože Sartre tvrdí, že člověk, který přijde do světa, nemá předem daný žádný smysl a cíl svého života (žádnou esenci). Člověk (protože je tím, čím není) si tuto esenci tvoří až po vzniku existence.
Člověk je díky tomu, že jeho existence předchází jeho esenci, svobodný. Lidská svoboda je podivný a předem daný fakt. Tato svoboda si nemohla vybrat, že bude svobodou a tak se dá říci, že člověk je "odsouzen k tomu býti svobodný", odsouzen k jednání.

8 29.11.2017

Kniha "Proč nejsem křesťanem" je poměrně starého vydání a pokud si ji opravdu chcete přečíst, tak občas nedoporučuji sjíždět pohledem k poznámkám překladatelů věčně elegantně demonizujících Západ a propojujících náboženství s kapitalismem. A to jenom pokud si knihu opravdu CHCETE přečíst, což bych vám příliš nedoporučoval a to z několika důvodů.

Prvním důvodem je notorické omývání negativních historických skutečností církve, o kterých již sami ze zkušenosti musíte vědět dost. Druhým není v žádném případě objektivní pohled na věc, ale na druhou stranu ten se ani nedá očekávat, protože hlavním cílem odpovědi na otázku "Proč nejsem křesťanem" jsou jistojistě negativa křesťanství. Dále mi přijde nepochopitelné Russellovo (záměrné?) vyjímání slov z Bible a jejich doslovné rozumění, což s Russellovým nevídaným nadšením pro vědecké poznání, které mimojiné slouží jako zdroj společenského štěstí, plodí nanejvýš pochybná tvrzení, o nichž stále nedokážu s jistotou určit, jestli je bral autor vážně – například: "Kristus nám přikazuje, abychom se stali takovými, jako jsou malé děti, avšak malé děti nemohou pochopit diferenciální počet ani zásady peněžního oběhu ani moderní metody boje s nemocí."

Na druhou stranu musím přiznat, že některé pasáže o výchově dětí v náboženském duchu a o špatných vlivech náboženství na společnost měly něco do sebe, ale jelikož texty pocházejí někdy z 20. let minulého století, jsme nyní schopni zpětně říci, že si z nich církev vzala ponaučení a částečně svá dogmata obměnila, či objasnila trochu jiným způsobem. Ani já se ale na to ve většinově ateistické zemi nemůžu dívat nezaujatě, ale vím, že některé pro společnost nepřínosné fundamentalistické názory jsou některými stále zastávány, v některých zemích dokonce většinou společnosti. Myslím tedy, že Russellovy názory částečně pomohly k uvědomění chyb na straně všemožných církví, přitom ale také pomohly rozohnit novou nenávist mezi ateisty a věřícími, které možná někteří ateisti po přečtení této knihy mohou považovat za nevýslovné primitivy, což ale v žádném případě nemusí být pravda. Jsem si ale téměř jist, že Bertrand Russell toto nikdy nechtěl, jeho protiválečné názory, v nichž chtěl najít štěstí společnosti jsou toho důkazem.

Poslední část knihy byl rozhovor mezi Russellem a knězem Coplestonem o existenci boží. Nejdříve jsem si myslel (jak je dobrým zvykem všech takovýchto rozhovorů), že jedna strana (ta, která to publikuje - tudíž Russellova) vyšle favorita proti někomu, kdo je buď inteligenčně na velmi nízké úrovni, nebo zrovna po náročném dni odchází z práce a vůbec se mu nechce debatovat s nějakým chlápkem, ať už tvrdí cokoli. Nakonec jsem byl ale touto debatou příjemně překvapen, argumenty na obou stranách byly zajímavé a nevšiml jsem si ani náznaku nějakých urážek. Russell ale stále obhajoval morální principy a dle mého názoru neměl svoji obhajobu tak logicky objasněnou jako jiné části svých teorií. Zajímavé bylo, že Russell obhajoval morální principy velmi podobné křesťanským a nedokázal zcela dobře vysvětlit odkud tyto principy u něho pramení (nechtěl se jak přiklonit na stranu toho, že je získal od svých "tetiček a chův", jimiž často kritizoval vliv trestů na přirozený vývoj dítěte, na druhou stranu argumentace jeho "pocity" mi připadala nedostatečná). Z toho (dle mého názoru plyne) ponaučení, které by se ve slušnější formě dalo zformulovat: "Nejez tam, kde vykonáváš potřebu"

Abych vyzdvihl taky nějaké pozitivum, tak je to Russellova úderná kritika církví a jejich nepřiměřené moci. Nakonec se tedy Russellovi snad podařilo spolehlivě odpovědět na otázku, proč není křesťanem ve smyslu členem organizované církve.

10 13.11.2017

Podle Heideggera žijeme ve světě, kde lidé až příliš spoléhají na vědu, spoléhají na vědu jako jediný zdroj pravdy, spoléhají na vědecké pojmy a vědecký pokrok, spoléhají na ni tak, že už zapomněli na reálný svět. "Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost." Žijeme ve světě, kde jsou překonané vzdálenosti, tam, kde se ve středověku cestovalo několik dnů, jsme za pár hodin, zpráva, která poštou putovala dny, k nám dojde pár vteřin po odeslání SMS. Přesto však jsme nevytvořili žádnou blízkost, žádnou reálnou blízkost. Víme, kolik metrů je všechno možné od nás vzdáleno, ale všechno měření jsou jen hodnoty spojující nás s onou věcí, které nejsou vlastností oné věci, proto nám taky není blízká, i přestože jsme překonali vzdálenost. Lidé takto důvěřující vědě často zapomenou na čem věda prvotně stojí - na filosofii. Fyzika nám může vysvětlit přesně vypočítané vztahy mezi hmotou a prostorem, ale kdo nám řekne, co je vlastně hmota a prostor? Filosofie (tedy alespoň se o to pokusí). Věda podle Heideggera není primárně špatná, špatná je až tehdy, když se na ni člověk začne dívat jako jediný zdroj poznání.
Kdo nás ale může zachránit z područí vědy, která vznikla rukou člověka a člověka může zahubit? Kdo je tedy schopen vidět "reálný" svět a předat lidem jeho krásu? Kdo je schopen přiblížit nás ke světu?

Člověk si často myslí, že je pánem řeči, podle Heideggera má ale řeč obrovskou moc. Člověk řeč nepoužívá, nýbrž pouze odpovídá jejímu mluvení, když poslechne výzvu ticha. Heidegger doufá, že pomocí řeči se přiblíží "otázce po bytí", proto hledá ryze vyřčené a zamýšlí se nad ním.
Co je ale toto ryze vyřčené? Co Heideggera přimělo k podivnému názoru o odpovídání řeči?


Ryze vyřčená je báseň. Zdařilá báseň "může zapřít jméno a osobu básníka". V básni stojí autor v pozadí, promlouvá řeč nikoli on sám. Báseň je volání věcí, aby se týkali lidí. Báseň přibližuje člověka se světem. Básní se člověk dotýká světa a svět člověka. A kdo píše básně? No přeci básník. Básník je ten, kdo nás sbližuje se světem. Básník je "domácí přítel" lidí - společník člověka, při podivuhodném bloudění domovem světa.

7 11.11.2017

Úzký výběr statí Bertranda Russella rozdělený na 3 části (Logika a matematika, Jazyk a teorie poznání a Filosofie a věda) pojednává zejména o tom, jak logika zasahuje do takřka všech odvětvích vědy.
Myslím, že kniha nejvíce připomíná jakýsi slepenec často na sebe velmi málo navazujících témat, které spojuje jen a pouze již zmíněná logika. Russell jako nefalšovaný logik do všeho, o čem píše, zavádí systém. Bohužel dále už s tím systémem pracuje jen velmi málo, což je asi z velké části dáno charakterem této knihy. „Logika, jazyk a věda“ je totiž jen českými autory uměle vytvořený výběr, který je dle mého názoru nesmyslný (i přestože Russelova jiná díla neznám), už jen proto, že i sám překladatel čtenáři v předmluvě předkládá Russelův život jako život plný zásadních změn v pohledu na svět (dá se očekávat, že texty, z nichž se kniha skládá, Russell nevydal během jednoho názorového období). Russell ale vše, o čem píše, probírá velmi dopodrobna, tudíž ani nevím, zda by se dala vytvořit nějaká středně dlouhá kniha shrnující jeho myšlenky, ať už z jednoho názorového období či z více.
Na knize vnímám pozitivně hlavně velké množství příkladů objasňující Russellovy názory a také to, že Russell sám prohlašuje, že si nenárokuje "absolutní pravdu" jeho filosofie (což snad ani kvůli malému množství obsáhlých témat nejde). Část o jazyce byla záživná a jako jediná předčila mé očekávání.
Kniha podle mě také dobře naplňuje účel seznámení s Russellovým (způsobem) myšlením, které ale v tomto podání není (alespoň pro mě) nijak zvlášť obohacující.

24.10.2017

Heidegger se ve své přednášce zaobírá novověkou společností a jejím pohledem na svět. V prvé řadě mluví o vědě a výzkumu (tj. o přeměně vědy na výzkum) a rozdělování různých druhů věd. V této části mě zaujal Heideggerův pohled na problém druhů věd - rozdělení na přírodní vědy a historické vědy, po kterých se bytostně požaduje něco diametrálně rozdílného - po přírodních vědách exaktnost a po historických (např. filosofii) neexaktnost. V tomto smyslu tudíž není neexaktnost filosofie nějaká vada, nýbrž přesně to co je po ní požadováno.
Dále se Heidegger volně přesunuje k výkladu o rozdílech pohledu na vědu a vysvětluje, že pohled na vědu a její účel se lišil, tím pádem nemůžeme např. mít za zlé Aristotelovi to, že si myslel, že lehká tělesa stoupají vzhůru. Heidegger mě ve svém výkladu o vědě zaujal i objasnění jakéhosi předpokladu, který vědec musí znát, aby mohl zkoumat určité oblasti svého oboru např. pokud chci zkoumat tělesa, tak musím zároveň vědět, co je to "tělesovost".
Co mě ale na Heideggerově přednášce nadchlo nejvíce bylo navázání na Descarta a jeho "cogito ergo sum". Přesně to je podle Heideggera totiž základní kámen novověkého poznání. Přesně to je začátek konce pohledu na svět minulé doby, doby křesťanského pohledu na svět a zisku poznání, kde byl Bůh jistotou poznání. (Nedílnou součástí naší epochy je podle Heideggera tzv. odbožštění - pocit nejistoty ohledně existence Boha či bohů. Toto odbožštění si ale v žádném případě nesmíme plést s koncem náboženské víry, naopak je to spíše její začátek, protože teprve teď můžeme opravdu mluvit o "víře" v Boha/bohy.) Podle Heideggera ale člověk přešel z jedné jistoty poznání do jiné jistoty poznání - do jistoty člověka samého jakožto subjektu. A právě zde nalézám původ názvu vydání této přednášky - novověký pohled na svět se vyznačuje jako jakýsi obraz, který si každý subjektivně vytváří.
Závěrem si Heidegger klade otázku, díky níž se dostává k tomu, jak by se dále mohl vyvíjet pohled na svět respektive co by mohlo být základem poznání v budoucnu: "Co je jsoucno?" Poté si sám odpovídá tak, že jsoucno se odkrývá jako naprosté nejsoucno - jako Nic. "Ale toto Nic jako to, co není jsoucnem, je nejostřejším opakem pouhé nicotnosti. Toto Nic není v žádném případě nic a právě tak to ani není nějaké něco ve smyslu předmětu, nýbrž je to bytí samo, jehož pravda bude člověku přivlastněna tehdy, až překoná sebe sama jakožto subjekt a to znamená tehdy, až si nebude jsoucno představovat jako objekt."

3 22.10.2017

Román o lásce, ješitnosti, přátelství, zradě, ale ze všeho nejvíce román o změně. Sám Puškin vydával své dílo postupně neskutečných 8 let, kdy on sám byl ve věku změny pohledu na svět. V knize je nejvíce citelná změna osobností, kterou vyvolaly události, jež už nelze vzít zpět. Strategická rozumová zdrženlivost důležitého životního rozhodnutí se projevuje jako nevýhoda a někdy se stane i zárodkem nevídaného utrpení. Evžen Oněgin je napsán dojímavě a velice jsem si vážil autorových - vypravěčových vsuvek a subjektivních názorů do samého středu děje.

8 20.10.2017

Vznešený úvod se tváří jako zvěstovatel klidného poselství lidové slovesnosti, která i po smrti původních aktérů zůstává v našich srdcích. Poselství mohlo být sentimentálního charakteru, ale Karel Jaromír Erben Kytici ovinul "ozdobnou stužkou". Ovinul ji stužkou, která si nebere žádné servítky, stužkou, která mezi lidské vztahy přináší snad až hororové prvky, ale právě takové lidské vztahy často jsou - hororové. Erben vše popisuje čtivým jazykem, rychle, stručně, výstižně. Neobjevuje se zde žádné dlouhé rozmýšlení postav. Veškerý děj tudíž závisí na okamžitých rozhodnutích, po nichž často přijde trest. Tyto tresty jdou přes mrtvoly nebo dokonce přes jejich jednotlivě oddělené údy. Tresty ale s sebou přinášejí něco nepředstavitelně mohutnějšího, co se narozdíl od vykonání trestu nevyskytuje pouhý okamžik, ale dokáže trápit jediného člověka po celý život - pocit viny, věčného společníka lidských rozhodnutích.

5 30.09.2017

"Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací, které - poeticky a rétoricky vystupňovány - byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém užívání připadají lidu pevné, kanonické a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou, metafory, jež se opotřebovaly a pozbyly smyslové síly, mince se setřeným obrazem, které bereme jen jako kov, a nikoli už jako mince."


Tato knihu, spíše knížečku jsem pracovně nazval "Nietzsche do kapsy" a je to název více než příznačný. Kromě toho, že se do kapsy opravdu vejde (na rozdíl od různých jiných knih označených "do kapsy", které mají mnoho set stran), tak opravdu zjevuje to, co Nietzsche ve své filozofii dokázal - naprosto destruuje metafyzický pohled na svět.
Nietzsche píše nádherným jazykem. Paradoxně důležitost slov, se kterými si tak překrásně vyhrává, brzy naprosto zničí a zjeví nám jak pateticky se díváme na svět a jak k nám k tomu náš vlastní intelekt značně dopomáhá.

"Tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž jenom lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa. Kdybychom se však mohli dorozumět s komárem, zjistili bychom, že i on se vznáší vzduchem s tímto patosem a cítí se jako létající střed tohoto světa. Není v přírodě nic tak zavrženíhodného a malého, aby se to nepatrným závanem oné síly poznávání jako měch."

Skvělá esej, kterou můžu číst stále dokola a i přesto nikdy všemu neporozumím, ale i přesto mě to stále baví.

5 06.09.2017

„Ó Zarathustro, tvé plody jsou zralé, ty však nejsi zralý pro své plody!“

3 06.09.2017

Genialita sci-fi příběhu se v Druhé Nadaci vyvíjí malinko i filozofickým směrem. Jak poznat, že s vámi někdo nemanipuluje? Na konci knihy se ukázalo, že vědecky to vždy nejde, protože jedna z hlavních postav měla změněné vědomí už od narození a celou dobu byla připravena říct jednu jedinou lež. Změnu myšlení této postavy ale nikdo vynalezenými stroji neobjevil, protože se měření jednoduše nelišila od měření z minulosti na stejné osobě.
Asimovská pointa na konci každého příběhu je skvělá a občas mě zanechá samotného pár minut přemýšlet nad tím, jak chytře je to celé vymyšlené a hlavně proč mě tento závěr nenapadl už během čtení příběhu?

5 06.09.2017

Nadace a Říše navázala na Nadaci malinko pomalejším tempem a stejně jako Pán Prstenů má promyšlenější svět než Hobit, tak i základní trilogie Nadace se ve druhém díle vyvíjí tímto směrem. Nepřijde mi tedy už tak "spontánně geniální" jako Nadace. To ale neznamená, že to není skvělé počteníčko, je, ale na Nadaci to bohužel nemá.

1 06.09.2017

Logické a čtivé sci-fi, ve kterém autor dokáže převést svou genialitu na osobnosti postav. Skvělé!

1 06.09.2017