Zeď
Jean-Paul Sartre
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16114/bmid_zed-oVC-16114.jpg
4
570
570
Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně, avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.... celý text
Přidat komentář
Jako život, žádní opravdoví hrdinové, žádný patos. Jen skutečné pocity a reálné myšlenky. Žádné idealizování. Někteří z nás takovou upřímnost neunesou.
Hrozně jsem se těšil, až budu moci okomentovat tuto knihu. V první řadě se mi líbí rozmanitost hodnocení uživatelů zde na databázi. Líbí se mi, jak na každého působí kniha jinak, jak ji každý četl jinak.
Nejvíc se mi zaryla do paměti povídka Zeď, pak Hérostratos. Místnost byla pro mě dosti.. blízká; našel jsem v ní kousek své reality.
Musím se přiznat, že jsem Mládí šéfa nepřečetl na jeden nádech. Chvílemi jsem se v příběhu ztrácel, ale když teď na povídku koukám zpětně, dává mi smysl. Všichni jsme tak trochu Lucien.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Uznávám, že jsem u všech povídek nenašel jakýsi symbol zdi, ale přesto byly výborné. Např. postavu Luciena z povídky Mládí vůdce bych chvílemi přirovnal k postavě Amoryho Blaina z knihy Na prahu ráje od Fitzgeralda. Rozhodně bych tuto sbírku doporučil do maturitních četby.
Chápu, že pro někoho je to úžasná kniha, ale mě vůbec nenadchla. První tři povídky se daly, ale zbylé dvě spíš nic, než moc. Ale jenom přece pár zajímavých myšlenek se v knize objevilo.
Tuto knihu jsem četl jako povinnou četbu na střední škole. Dodnes ji všude doporučuji a každý, kdo mě zná, ví, že je to taková má bible. Četl jsem ji již několikrát a pokaždé mě baví, jako když jsem ji četl poprvé.
První povídka Zeď není zrovna má nejoblíbenější, a tak mě mrzí, že se ní musí každý čtenář prokousat. Mě si získal především zbytek povídek.
Nebudete litovat přečtení, obzvlášť pokud ji máte v seznamu povinné četby, neváhejte!
V mém životě, pravda, nedlouhém, se občas vyskytnou období, kdy s existencionalismem velice sympatizuji, jindy, jako například v době psaní tohoto komentáře, naopak cítím k tomuto filosofickému směru odpor.
Já jsem existencionalistický nihilista. Dovoluji si s klidnou duší říct, že nevěřím v nic „nadpřirozeného“, nic „vyššího“, žádné absolutní principy a podobně. Člověk si podle mne musí sám najít smysl bytí a právě nicotnost lidské existence mu umožňuje, aby byl ve výběru svobodný.
Existencionalismus je filosofií nihilismu, ale taková moc… ubrečená? Existencionalismus je mi blízký právě a jen tehdy, když mne opustí slečna, zhroutí se mi nějaký plán, nebo utrpím nějakou jinou „ránu“. Člověk se z toho vždycky vyhoupne, úzkost a depka odezní a najednou se zase podívá na existencionalismus a řekne si „To jsem také byl taková ubrečená slečinka?“
Ale! Ale to bylo spíše takové moje obecné zamyšlení nad mou osobní „filosofií“. Vůbec z toho nemá vyplývat, že je kniha snad špatná.
Povídky Hérostratos, Místnost, Intimita pro mne měly poněkud menší cenu, nežli zbylé dvě, ale to co chtěly hádám ukázaly dobře. Pohled do nitra několika lidí, více, či méně šílených. V zásadě pro mne ovšem nemají hodnotu.
Zato Zeď, to je jiný případ. Postavení hlavní postavy povídky je v pravdě strašlivé a musím uznat, že pan Sarte popsal myšlenkové pochody takové osoby velice zajímavě.
Stejně zajímavou pro mne byla povídka poslední. Mládí vůdce, popisující duševní vývoj jednoho přemýšlivého chlapce, který trpí silnou autosugescí a který je doslova a do písmene formován okolím. A ačkoliv je formován okolím, zodpovědnost za sebe nese v absolutní výši. Je to zajímavé sledování, jen co je pravda.
Nemohu tvrdit, že by se mi kniha četla dobře. Vypravěčský styl asi není špatný, ale atmosféra jakési perverzity a nevybouřené sexuality (nevím jak jinak to popsat) mne nelákaly k dalšímu čtení a tak jsem knihu četl více či méně jenom tehdy když jsem si řekl, že by již bylo záhodno knihu dočíst. Což mi nakonec trvalo prakticky půl roku.
Za normálních okolností bych nejspíše povídky okomentoval samostatně jednu po druh, ale právě dlouhé čtenářské období mi v tom brání. Krom toho si také nepřipadám býti tím povolaným pro psychologický a filosofický rozbor, který by zde mohl být jediným obsahem komentářů, protože na ději vlastně nezáleží. Inu, to by zde asi stačilo.
Je pro mě těžké hodnotit soubor povídek jako celek, takže rozeberu každou povídku samostatně. Zvláště proto, že jejich kvalita se mi zdá poměrně nevyvážená.
Zeď mě zaujala, přiměřená délka, výborné popisy myšlenkových pochodů hlavního představitele, originální, syrový existencialismus. Výborná.
Místnost mi připadala velmi zvláštní a závěr jsem moc nepochopila. Spíš mě nudila.
Hérestratos se mi zdála vcelku dobrá. Takový existenciální vhled do mysli šílence..
Tak Intimita byla za mě nejslabší ze všech. Připadala mi přemrštěně dlouhá a bez nějaké jasné pointy. Stejně jako zmatená hlavní postava jsem byla i já poměrně ztracená.
Do Mládí vůdce jsem se ze začátku nedokázala začíst. Po chvíli jsem ale byla zcela unešená. Vyníkající vyobrazený vhled do nitra mladého a nejistého mladíka proplouvajícího dospíváním.
Autor umí šokovat. A rozhodně nenechává čtenáře klidným.
Zeď má krásnou pointu, hořký smích.
To stejné Intimita.
Bavilo mě i Mládí šéfa, kdy zoufalý hlavní hrdina zmate nejen sebe, ale i čtenáře.
Nezaobalené, skvelé, surové, hnusné, ale účinné. V podstate živočíšne uhlie pre dušu. Poviedka Mládí vůdce si zaslúži Nobelovu cenu sama osebe. Rozohrať takú úžasnú, detailnú a realistickú charakterovú štúdiu na pár stránkach nedokázal ani Dostojevskij.
Z některých povídek na mě dýchá syrový existencialismus se svou palbou situací přivádějících k prožitku existence, z některých bohužel nuda (Mládí vůdce, Intimita).
Filozofické dílo. Ach, ten existencionalismus. Sartre dokázal oslovit nejednoho člověka. Má na svědomí spousty lidí a jejich myšlení. To vše spojeno dohromady činí i tento soubor jeho menších počinů a děl. Některé zcela za mne nezáživné, některé už trochu napínavější a jednodušší. Ale stále s myšlenkou. A ta druhá věc mi jednoduše vyhovuje více. Není to úplně můj šálek kapaliny, ale přečíst si to určitě stálo za to.
Tři lidé, tři hrdinové, kteří ještě žijí, ale na úsvitu je čeká smrt. Jak je asi člověku, který ví o nevyhnutelnosti svého brzkého konce? Je možné přijmout, smířit se, oprostit se od vnějšího světa? A co když pak podivná náhoda zamíchá karty a pošle jednomu z nich odklad? Je možné něco takového po probdělé noci svíravého strachu vůbec přežít?
Pohled z nitra člověka, který je v každém příběhu v jiné mezní situaci. Pocity, vnímání, myšlenky a jistota, že jsi v tom definitivně sám.
Od napínavého Múru s neočakávaným koncom, cez bláznovstvo Izby a zmätené vzťahy ešte zmätenejších protagonistov v Intimite sa čitateľ prepracuje k Herostratovi a pôsobivému Šéfovmu detstvu. Radostný pocit však z knihy nečakajte.
Existencialismus od Sartra se mi líbí stejně jako Camusův. Až na poslední příběh jsem knihu zhltla na jeden nádech, sic to byl pomalý, velmi promyšlený nádech. Příběhy, které vás úplně zaskočí, po kterých vám zůstane na tváři velmi trpký a ironický úsměv, při nichž soucítíte s postavami natolik, že je vám to líto.
Nerada bych vše vyzradila, tak pouze doporučím, aby si každý tuto útlou knížečku přečetl a sám si na ni vytvořil názor.
Kniha se mi líbila. Povídka Zeď a Místnost se mi líbila nejvíce. Ty ostatní byly na mě moc úchylné, ale jinak kniha pěkná. Člověka to nutí se občas nad tématem zamyslet.
Ukazuje člověka v krajních situacích, kdy už není možné nice předstírat, vyjímečné jedince uzavírající se do sebe. Hlavní postava žije v očekávání smrti a snaží se s tím vyrovnat. Zeď může být fyzická nebo i psychycká, zkrátka odděluje jedince od společnosti.
„Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.“ JPS
Povinná četba k filozofii mě svou první povídkou, dle které je pojmenována, doopravdy zaujala a byl jsem velice rád, že jsem si vybral zrovna toto dílo. Ale počínaje částí jménem Intimita a neskutečnou 'táhlostí' Mládí vůdce jsem čtení vzdal, ačkoliv jak v knižním, tak i ve filmovém světě nerad hodnotím díla, která jsem nedokončil. U závěru knihy Zeď bych ale skutečně mrhal svým časem, který můžu věnovat čtivější záležitosti.
Část díla
Hérostratos
1936
Intimita
1936
Místnost / Izba
1936
Mládí šéfa / Mládí vůdce
1938
Zeď / Múr
1938
Autorovy další knížky
| 1992 | Zeď |
| 1993 | Nevolnost |
| 2006 | Bytí a nicota |
| 2004 | Existencialismus je humanismus |
| 1965 | Slova |
"Kdyby mi teď v tom stavu, v jakém jsem byl, přišli oznámit, že se mohu klidně vrátit domů, že mi darovali život, nechalo by mě to chladným. Když jsme ztratili iluzi věčnosti, je úplně stejné čekat několik hodin nebo několik let." - Zeď
"Luciena, který dostal výbornou známku za své pojednání o "mravnosti a vědě", napadlo, že by mohl napsat Pojednání o nicotě, a představoval si, že až by to lidé dočetli, jeden po druhém by se rozplývali jako strašidla při zakokrhání kohouta." - Mládí vůdce