Claudius komentáře u knih
Hlavní hrdina je všechno, co si jen můžete do podobné knihy přát. Racionální, chladnokrevný, inteligentní, dokonce vzdělaný v Trifidech. Kromě úplného začátku mu rychle dojde, co se stalo, co je třeba udělat, jaké jsou nejpalčivější hrozby. Nikdy se nedostanete do situace (pro tento žánr poměrně obvyklé), kdy naštvaně řvete (aspoň v duchu) na hlavního hrdinu, co to sakra dělá?! S jeho prostou a chladnou racionalitou a cílevědomostí musíte jen a jen sympatizovat. Škoda jen, že ostatní postavy už jsou jen víceméně epizodní (a třeba slepé osazenstvo Shirningu je v příběhu úplně zbytečné).
Kniha obsahuje nepřeberné množství témat k morálním úvahám, které předhazuje hlavnímu hrdinovi. Bohužel řešení většiny z nich hlavnímu hrdinovi až moc usnadňuje - ať už je to nemoc nevidomých na začátku, nebo zjevná arogance a přemrštěnost návrhů Torrence v závěru. Kdyby kolonie slepců zůstaly zdravé, případně kdyby Torrence přišel s sice náročným, ale proveditelným plánem, hlavní hrdina by nemohl činit zásadní volby tak snadno.
Kniha je to výborná, ale kdyby nebyla takto černobílá, případně byla i o něco delší, byla by naprosto perfektní.
Ačkoliv jsem se tomu snažil zabránit, mé očekávání bylo velké. Kniha je vychvalována do nebes, drží první místo zde na Databázi, vévodí všemožným žebříčkům prodeje. Přitom jsem si u jejího čtení nemohl ubránit pocitu, že se jedná "jen" o slušný nadprůměr, ke kterému se díky popularitě dostalo mnoho čtenářů se zkušenostmi s průměrem až podprůměrem. Následně byli nadšení z toho, že si konečně přečetli i kvalitní literaturu natolik, že z knihy v ohlasech udělali mistrovské dílo.
Nechci tady knížku nijak shazovat. Byla zajímavá, dobře se četla. Ale byla zoufale předvídatelná a nenápaditá. Již v prvních kapitolách jsme se dozvěděli, kdo příběh přežije, a v jakém stavu. A na cestě postav do stavu a místa představeném na začátku nebylo, přiznejme si, zbla nic překvapivého. Cesta židovské rodiny od zabavení majetku přes Terezín až po Osvětim byla jako z učebnice. Kdo má základní znalosti historie a nebude šokovaný faktem, že nějaký koncentrační tábor v Osvětimi existoval, se z této knížky bohužel na zadek neposadí.
Nesmírně silná kniha. Přestože je tak krátká, donutí vás přemýšlet a pravděpodobně si uženete nějakou tu depresi. Je příšerně děsivé, s jakou samozřejmostí a bez zájmu postavy postupně umírají. Čím víc se vžijete do hlavní postavy, tím víc vás ta kniha ničí. Pokud si chcete u čtení odpočinout, nečtěte to.
Čas od času otevřu nějakou skutečnou Klasiku s velkým K, a vždycky mám trochu strach, že půjde o těžké čtení, kde plynulost a stylistika textu ustoupí historickému významu popsaných událostí či autora.
Král krysa není v žádném případě tento případ. Nejedná se o temné, těžké a depresí prolezlé svědectví ze zajateckého tábora. O vlastních podmínkách v táboře je to vlastně jen tak mimoděk. Strážci a dozorci nechávají vězně víceméně na pokoji a ti si žijí vlastním životem. Nejedná se o žádné plahočící se osvětimské kostry, ale lidi s osobností, uchovávající si charakter, morálku, vojenskou hodnost. A o tom ta kniha vlastně je. Živořící skupina lidí snažící si zachovat civilizovanost v horku, hladu a špíně; tváří v tvář dobře živenému, čistému Králi.
Je nemorální být sytý, čistý a oblečený v táboře plném lidí, kteří nemají víc než hadr kolem pasu?
O této knize musíte přemýšlet. Mnoho motivů k zamyšlení je tam podsunuto jen tak, jakoby nic. Kniha je na vás vyplivne a už zase jede dál. Mercerismus založený na tom jediném, co androidi nemůžou. Kámoš Buster jakožto android v opozici. Lidská posedlost zvířaty a životem. Náladové varhany. Androidi zpívající operu. Speciálové. Zpochybňování vlastního lidství. A hlavně, sní androidi o elektronických ovečkách?
A všechno je přitom, jak má být. Je dobře, že vám to kniha jen předhodí a neřekne, co si o tom máte myslet. Vy totiž musíte myslet. Přemýšlet. Kdo se nezamyslel nad tím, zda by souhlasil s posíláním androidů na odpočinek? Je možné odlišovat lidi jen na základě jejich schopnosti soucitu, když přitom s tvory lidem tak podobnými nemá lidstvo žádný soucit? Kdo vám zaručí, že všechny vaše vzpomínky, vše, co si pamatujete, že se stalo do tohoto konkrétního okamžiku čtení cizího komentáře na internetové databázi, vám někdo nenaprogramoval do hlavy, ale opravdu se staly? Ale to je v pořádku, nepropadejte beznaději, nalaďte si osmsetosmaosumdesátku, chuť dívat se na televizi, ať je v ní, co chce, a pusťte si Kámoše Bustera a jeho Přátelské přátele.
Tuto knihu mi doporučil kamarád Johnny. Známe se už dlouho. Kniha je dokonalá. Vím to, protože to ví Johnny. O knize spolu nemluvíme. První pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů. Koukali jsme se spolu na film. Film je skvělý taktéž. Vím to, protože to ví Johnny. O filmu taky nemluvíme. Druhé pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů.
(SPOILER) Jsem asi rád, že jsem si tuto mezeru ve vzdělání doplnil až teď. Trocha humanitního vzdělání jistě pomáhá knihu správně vnímat a jen se zvyšuje dopad, který na čtenáře má.
Z první části jsem byl nadšený. Winston postupně čtenáři ukazuje zrůdně geniální podrobnosti Oceánie, odkrývá mu jednotlivé mechanismy Strany a postupně se osměluje v myšlenkové nezávislosti, díky čemuž svou situaci komentuje a glosuje.
Pasáže s Julií jsou s odpuštěním slabší. Milostná rovina měla podtrhnout zrůdnost celého Orwellem vytvořeného systému, ale moc se jí to nedaří. Winston se místo té hlavní hvězdy románu, totiž Straně, věnuje víc Julii - a to je přeci jenom trochu škoda.
Závěr na Ministerstvu pravdy je nevyhnutelný a docela očekávatelný. Optimistický konec snad nikdo nečekal, že?
Jenom doufám, že tato autorova imaginace z roku 1949 nebyla inspirací totalitním režimům v druhé polovině 20. století. Protože autor je ve svých předpovědích někdy až děsivě přesný.
Ano, je to klasika a ano, vyhrálo to Nobelovku i Pulitzera. Ale mě asi někde mezi řádky unikl nějaký úchvatný psychologicko-sociologický přesah. Ono to není špatné, ale podle mě je to jen záznam toho, jak starý pán chytá velkou rybu. Ano, chová ji v úctě, a ano, nakonec mu z ní moc nezbude a to vypovídá o pokoře, ale upřímně, četl jsem několik povídek současných autorů, a vybavuji si alespoň dvě, které také vypovídají o pokoře a jsou dokonce čtivější. Ale možná jsem jen barbar co to celé vůbec nepochopil.
Klasický příběh čtyř mušketýrů o tom, kde se najíst, kde sehnat peníze a kde se nechat vydržovat nějakou (pokud možno bohatou a skoro vždycky vdanou) paničkou. Trochu jsem od toho pod vlivem filmů očekával působivé akční dobrodružství o ochraně královny, záchranách pan v nesnázích, snad i muže se železnou maskou. Ačkoliv mise pro královnu se objeví, a pannu v nesnázích zachraňují tak nějak celou dobu (byť poněkud pasivně), nečekal jsem, že v knize budou hrdinové řešit to, koho půjdou vyjíst který den, protože jsou všichni zase úplně švorc. Nemluvě o historkách o Porthosovi zneužívajícím pohostinnost jak nebohého hostinského, tak jeho vévodkyně.
Jak zde v komentářích již bylo zmíněno, Richelieu působí jako vznešený politik, co celou dobu s d'Artagnanem sympatizuje, a ne jako zákeřný intrikářský had, za kterého ho všichni mají. Král naopak působí jako sobecký, neschopný slaboch nemilovaný vůbec nikým. I samotní mušketýři, ohánějící se věrností ke králi, bez váhání pomáhají krýt milostné vrtochy královny.
Mimochodem (spoiler), když vám někdo dá tu důvěru a svěří vám pod zámek hlídat krásnou ženu s tím, že je to manipulátorka a zabijácká mrcha, které nemáte věřit ani slovo, a vy, přestože tohle všechno víte, se necháte sbalit, pomůžete ji utéct a zabijete vévodu z Buckinghamu, jste idiot.
Plné hodnocení, protože mě nenapadá způsob, jak by tato kniha mohla být ještě lepší. Klidným, zajímavým a srozumitelným způsobem autor přednáší historii vnímání toho, co je to umění, k čemu by mělo sloužit a jak by mělo vypadat. Autor skutečně více pojednává o vývoji společnosti a umělců a o jejich názorech na výtvarné umění, než o dílech samotných - a to je jedině dobře. Není nutné seznámit se s umělcovým životopisem a socioekonomickým pozadím jeho díla - autor si je vybírá, aby na jejich obraze, soše či budově ilustroval nějaký posun, vývoj, který se v dějinách umění ukázal jako významný.
Reprodukce uměleckých děl pak tvoří podstatnou část knihy. Dovolím si toto zdůraznit - nenechte se odradit tloušťkou (a nepopiratelnou tíhou knihy), neboť to je způsobeno ani ne tolik zbytnělým textem, jako velikostí a množstvím ilustrací na kvalitním papíru. Byť (a to hlavně v úvodu) se kniha nedrží autorova předsevzetí pojednávat o uměleckých dílech, které jsou na stejné dvojstraně, po většinu knihy máte skutečně před očima přesně to, o čem si čtete, a nemusíte ani otočit list. Zároveň kniha velmi inteligentně odkazuje zpět - nové umění srovnává zásadně s díly v knize již uvedenými i s odkazem na konkrétní stranu.
Na závěr připojím doporučení, abyste si po dočtení knihu opětovně znovu prolistovali s tím, co víte, a tím si ujasnili celkový obraz.
Velmi příjemné překvapení, sympatická hlavní hrdinka, zajímavý pohled na svět z novověké Anglie. Sice místy otravná paní Bennetová, ale to je samozřejmě úmysl, ovšem naprosto skvělý pan Bennet. Ten svými hláškami posouval knihu úplně na jinou úroveň. Škoda, že se v ději objevoval tak málo. Původně jsem si nebyl jistý, ale teď jsem přesvědčený, že Rozum a cit si určitě někdy musím taky přečíst.
Kniha o to zajímavější, že se odehrává v prakticky neznámém prostředí. Pro všechny nelékaře je to příjemný vhled do fungování nemocnice, nemluvě o historické hodnotě, neboť se děj odehrává v 50. letech. Prakticky všechny postavy jsou lidé profesionální a zasvěcení záchraně životů, takže jim zákonitě musíte fandit. Snaha vést nemocnici Three Counties co nejlépe je velmi sympatická a řečená nemocnice vám zkrátka musí přirůst k srdci. Arthur Hailey je skvělý romanopisec.
Pravděpodobně nejlepší z Holmesových případů, skvěle budovaná zápletka a napětí. Temnota blat je pohlcující. Vrah není jasný celkem dlouhou dobu, osobně jsem měl z počátku trochu jiný tip. Ale v několika jiných záhadách jsem si tipl správně. Navíc zbožňuji viktoriánskou Anglii a bylo příjemné se prostřednictvím této knihy octnout v té době.
Až když si to člověk přečte, pochopí, jak moc jsou ty filmy plné vaty. Z tohohle mohl být krásný, milý a hlavně JEDEN film. Knížka je to pěkná, tolik scén tam zase není, aby se to po vzoru Pána prstenů nedalo nějak hezky sesumírovat - jen holt bez Galadriel, Medděda, Legolase, Tauriel, intrik v Jezerním městě a bitky přímo v Hoře, prostě tak jak to má být.
Byť mám ke knize své výhrady, stále je naprosto nádherná. Nejedná se o pár licencovaných obrázků a převyprávěný příběh knih nebo seriálu, který se mimo jeho hranice neposune. Naopak, Svět ledu a ohně posouvá hranice všemi směry a vy si jen říkáte, nakolik Martin jenom zasněně fantazíruje a nakolik si připravuje půdu pro další příběhy. Martin ať si nicméně hledí pokračování hlavní ságy samotné; ale pro filmaře a tvůrce je toto zlatý důl. Vím, že se připravuje seriál o Tanci s draky (který si všichni budou spojovat víc s pátou knihou a ne s občanskou válkou před Aegonem III., to garantuju). Ale je tu toho tolik, co by stálo za zpracování, a diváci by jim při pouhém spatření Martinova jména zobali z ruky (aspoň ti, co už zapomněli na příšernou poslední sérii seriálu).
Každopádně k mým výhradám. Zaprvé mi vadilo, že šaškovi Hříbečkovi, který je takto jmenován i v Ohni a krvi, je najednou někde za půlkou knihy říkáno Houba. Dále mi vadilo, že v přehledu erbů vazalů rodu Arrynů je uveden jako erb rodu Baelishů erb s drozdy, přestože sám Malíček kdesi v Hostině pro vrány vysvětluje, že erb jeho rodiny je hlava obra, ale protože se k němu takové znamení nehodí, sám se rozhodl používat radši drozda. Kolem erbu rodu Lannisterů je namalováno 12 erbů jejich vazalů, ale pojmenováno je jen 11 - chybí Paynové, paradoxně poměrně známý rod skrze Podricka Payna. A taktéž bych ocenil nějakou pořádnou mapku jak Západozemí, tak Východozemí, Sothoryosu a Ašaje, aby se lépe určovala poloha vzdálených zemí. Ano vím, jsem puntičkář a jsou to detaily, a proto se na dokonalém hodnocení neprojevily.
Na závěr připojím stejné doporučení, jako jsem psal u Ohně a krve - toto není pro letmé fanoušky seriálu, ale skutečně pro lidi, co ságu četli, mají povědomí o geografii Západozemí a o tom, jakou úlohu jednotlivé vzpomínané rody následně sehrály na ploše Písně ledu a ohně.
(SPOILER) Až si příště někdo povzdechne, jak dříve bylo líp, lidi si pomáhali, pracovali celý den a obecně to byla prostší, poctivější doba, dám mu přečíst Zabijáka. Jak někdo může místo toho, aby nastoupil do práce, jít a tři dny se v kuse opíjet? V době, kdy nemají žádné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, pracovněprávní ochranu? I dneska by někdo takový zřejmě letěl na místě a ještě by jej nikam jinam nepřijali. A tady se všichni vesele opíjejí jak je týden dlouhý před zavedením záchytek, zadlužují se bez dalšího před zavedením insolvencí.
A přitom to působí tak snadně, že? Gervaise začne jako pradlenka co tře bídu s nouzí, a za pár let je schopna si pronajmout krám? A stát se mistrovou, zaměstnat kolik, čtyři zaměstnankyně? A prostě si vesele podniká. Dneska abyste si oběhali deset povolení a razítek, všechno danili, platili sociální a zdravotní pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, hlídali BOZP a platili přesčasy svým zaměstnancům. Gervaise si prostě pronajme krám a hotovo.
A přestože toto všechno je o tolik jednodušší, než dnes, je Gervaise schopna všechno prochlastat a projíst. Po celou dobu jsem měl pocit, že za to nemůže alkohol. Pořád jsem čekal, v jaký moment se stane nějaká tragedie, která nažene manžele Coupeauovi do náruče alkoholu. Ale ono nic, Coupeau jen spadne a narazí se, nic hrozného, a pak si tak nějak svorně řeknou, že se jim vlastně pracovat nechce, a tím to hasne.
Jediný, kdo za nic nemohl, a jediný, kdo je tragickou postavou a nevinnou obětí románu, je nebohá malá Lalie.
Nemůžu se ubránit smutnému konstatování, že do atmosféry prvního dílu to má velmi daleko. Objevování metra s vyjukaným Arťomem, kdy nevíte, co na něj vyskočí zpoza dalšího záhybu tunelu, bylo zcela něco jiného než procházení tunelů s nezničitelným Hunterem a zkušeným Homérem. S Arťomem jste měli radost, když v pořádku došel do další stanice, žasli jste nad krásami Polis a trnuli nad hrůzou v Kremlu. S Homérem jste vždy věděli, kam jdete, co vás tam čeká, a že to Hunter pravděpodobně zabije.
Všem doporučuji k povinné četbě k maturitě. Je to krátké, má to hlavu a patu, celkem zajímavý děj a hlavně sympatickou hlavní postavu. Od knížky jsem čekal, že nám bude celou dobu podsouvat, jaký příšerný horor to v táborech byl a jak se k nim chovali hůř než v koncentráku atd. Ale Ivan Děnisovič Šuchov si to tak nějak nepřipouští. Má tam svou partu, kterou má rád, ví co a jak, kde schrastit další porci jídla nebo tabák, kde se ohřát, komu nadbíhat a komu se vyhnout. Kromě toho, že z knížky jde příšerná zima, tak je to velmi příjemné čtení.
Druhý díl velmi dobrý. Opět si neodpustím pochvalu mistra Kotlety v tom směru, že se oprostil od své nadpřirozeno-archetypální šablony nesmrtelného borce, a místo toho máme sympatického plukovníka Michálka. Noví záporáci jsou klasický apokalyptický kult, ten nesmí chybět. Navíc jsou správně kotletovsky ujetí a zvrácení. Doufám, že zcela nezapomenu, o čem to bylo, než se dostanu k pokračování.
Browna jsem měl vždycky rád pro jeho šifry, sledování vodítek a postupné odhalování tajemství. To se v Počátku bohužel skoro vůbec neděje.
Kniha od počátku vlastně jen dokola a dokola zdůrazňuje a čtenáři opakuje, jak je to jakési odhalené tajemství neskutečně důležité, převratné a změní to celý svět. Tajemství, které Langdon odhaluje, je většinu knihy tak jedno. Jakmile je toto první tajemství konečně vyřešeno (po půlce knihy), naši hrdinové hledají místo, kde jej uplatnit, No a to je celé. Kdo je "záporák" je tak strašně jasné a očividné, až to je nudné. Ten scénář je totiž vždycky stejný - někdo, kdo vypadá hodný na začátku, pak vlastně hodný není, a to je pořád dokola a pokaždé. Naopak na koho kniha ukáže, že je zlý, tak vlastně za nic nemůže. Do toho pobíhá nějaký ten vyšinutý zabiják, který dostává pokyny od nějakého "učitele" nebo jiné tajemné přezdívky. A to je vše.
Tak prosím podle toho natočte film s Hanksem a krásnými exteriéry, aby z toho bylo aspoň něco.