D.-e.-e.- komentáře u knih
Čisté, kouzelné, dokonalé...
Mně zahřála pasáž s vodou ze studny:
Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu jen trochu slunce.
..."Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se malého prince.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:
"Voda může dělat dobře i srdci..."
Nerozumněl jsem jeho odpovědi.
(u studny)
...Nechtěl jsem, aby se namáhal. "Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji.
..."Toužím po té vodě," řekl malý princ....
A tu jsem pochopil, co hledal.
...Tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.
K tomuto vyjádření významnosti "nevýznamného" nemám slov.
Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.
Pozor, může obsahovat SPOILERY. Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.
Pozor, může obsahovat SPOILERY.
Velký Gatsby (5 hvězd): Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.
Povídky (suma sumárum 2,5 hvězdy): Některé nebyly špatné, některé jsem zřejmě nepochopila. Také se musím přiznat, že jsem se už těšila, až je konečně dočtu.
Poslední magnát (2 hvězdy): Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.
K psům a zvířatům obecně nemám žádný zvlášťní niterní vztah, ale surové útoky nejmenované postavy mířené proti Vlkovi se mnou při čtení skutečně otřásaly.
Tyto knihy se asi píší jako na běžícím pásu. Nebo nevím, jak si mám vysvětlit, že si autorka není ani schopna pohlídat barvu vlasů hlavní hrdinky. Na straně čtyři se jedná o blondýnu, která na str. 12 zmiňuje malou změnu v podobně lehké trvalé a na dvacáté stránce je popisováno, jak si vyčesává své tmavé vlasy. Já tedy nevím, ale takovéhle školácké chyby si může dovolit amatérská autorka zamilovaných příběhů zveřejněných na nějakém svém soukromém blogu, ale profesionální spisovatel?
Já musím bohužel přiznat, že mě kniha nebavila. Uznávám, že jsem při čtení nebyla v tom nejlepším rozpoložení, ale nakolik a zda vůbec to ovlivnilo mé hodnocení, si netroufnu říct. Asi tak 150 stran jsem měla dojem, že autor stále mapuje postavy před zahájením očekávaného děje. Čtivější to začalo být až po odjezdu na farmu, tedy zhruba v poslední čtvrtině knihy, což mi nestačí. Zajímavé pro mě byly občasné zmínky o praktikách obchodu s otroky.
Kniha ale především upozorňuje na nepokořenou hrdost a pospolitost občanů Charlestonu, kteří dokázali pořážku, zabavování léta opečovávaného majetku, rodných domů či vypalování svých plantáží a následnou tvrdou rekonstrukci Jihu nést s hlavou vztyčenou, ochotni s neutuchající odolností vždy své město pozvednout z popela a jít směle dál - pomalými kroky, ale STÁLE VPŘED!
Bravurní, uchvacující, silné! Příběh, postavy, charaktery, veškeré návaznosti a souvislosti série byly detailně propracovány tak, aby do sebe bezchybně zapadaly jako dílky PUZZLE. Nepostrádalo to nic! Klela jsem, ztrácela nervy, tajil se mi dech... Ještě teď jsem toho všeho plná. Nechápu, že tato série ležela zapomenutá v prachu skladu knihovny, namísto čestného místa návštěvníkům na očích, které by si bezpochyby právem zasloužila.
Snažit se slečně 1v8na vysvětlit, že na spoilery by mohla s ohledem na ostatní alespoň předem upozornit, když už je musí do komentářů psát, je opravdu nad mé síly. Prosím tedy touto formou administrátory, aby s tím zkusily ze své pozice něco udělat, když já jsem na to krátká.
Napadá mě pouze slavný citát Edmunda Burkeho: "K tomu, aby zvítězilo zlo, mnohdy stačí, aby dobří lidé (tady spíše ostatní než dobří) nedělali nic..."
V otázkách týkajících se karmy jsem byla doposud zcela nepolíbená. Chtěla bych proto vyzdvihnout autorčino pojetí výkladu, které bylo v obou jejích knihách zcela srozumitelné i pro nezasvěcené. Líbilo se mi, jak rozebírala věci do hloubky, aniž by ztrácela nit a celek by působil chaotickým dojmem. Naopak! Líčení jejího pohledu na věc bylo smysluplné a ucelené. Smrt není konečnou. Každý sklidí, co sám zasel. Utopie? Možná… Podle PhDr. Foučkové však mnohokrát ověřený fakt. Ať už se plete nebo ne, mě se tato myšlenka celkem zamlouvá, takže se jí určitě nebudu bránit nebo ji vylučovat a možná budu trochu více přemýšlet nad různými situacemi a událostmi v životě. Neříkám, že se mi podaří nemít zlost na osoby, které mi ublíží, ani že vždy s otevřeným srdcem dokážu blahosklonně odpustit a zbavit se tím negativních myšlenek, ale je dobré vědět…
Může obsahovat spoilery!
Za autorku jsem ráda, že své spokojené čtenáře našla (viz komentáře níže). Za mě však víceméně špatné. Plytkost, jednoduchost, banalita... Myslím, že ani dívčí román nemusí být nutně takový. Co mi ale vyloženě drásalo nervy, bylo neustálé opakování jedné a té samé věci v promluvách hrdinky určených čtenáři, například "Malým dětem je vždycky hůř rozumět, ale když k tomu ještě mluví anglicky, tak je to tragédie" - Přesně tohle a spoustu dalších věcí nám Katka sdělí a po několika málo stránkách nás nutí si navlas stejnou věc přečíst znovu. Asi kdybychom náhodou nebyli schopni pochopit její myšlenku hned napoprvé... Ještě teď se mi otevírá kudla v kapse! Dále mi vadily nesrovnalosti v celé sérii, například Standa je ve druhém díle ten nejurostlejší a nejsilnější kluk ze třídy a ve třetím o něm v souvislosti s rvačkou se SPOLUŽÁKEM Adamem mluví zase jako o cvrčkovi. Vážně mám pocit, že si autorka o svých čtenářích (respektive čtenářkách) nemyslí nic lichotivého, když sází na to, že občasných seků si přece nikdo nevšimne. Ani umění ucelenosti není zřejmě autorčina doména. Druhá kniha končí zamilováním se do Davida, který o Katku projevil zájem, zatímco v následujícím díle o něm není ani čárka. Vím, že je mezi knihami nějaká časová prodleva, ale čtenář by si snad zasloužil alespoň drobnou zmínku. Alespoň já na ni čekala celý závěrečný díl. - Marně. :-/
Působivé. Opravdu. Nebe a peklo 2 považuji za nejzdařilejší část ságy. Přestože plně rozumím nutnosti umístění všudypřítomné politiky do Jakesových knih (právě proto, že mapují období mezi rokem 1842 až 1883), s potěšením jsem v tomto sedmém díle shledala značný úbytek politických postojů, záměrů či skutečností. Nejenže se mi díky tomu kniha lépe četla, ale už ani nebylo nutné nahlížet do seznamu čítajícího cca dvě stovky jmen, který jsem si už od prvního dílu musela začít vést, abych se neztrácela a zcela porozuměla situacím, pohnutkám postav, jednotlivým událostem a vůbec celému dění kolem rodin. Nebe a peklo 2 mě vtáhlo do děje nejvíce. Neustále se „něco dělo“. Až téměř dramatické zápletky střídaly jedna druhou od začátku až do konce. Silně na mě zapůsobily (bez obav ze spoilerů můžete číst dál) události u Washity. Vyhledala jsem si podrobné informace a s úžasem zjistila, jak věrně jsou v knize zachyceny. Zakoupila jsem si i seriál a nemůžu se ho dočkat.
Neskutečně autentická sonda do 19. století. Neměla jsem pocit, že si o otrokářství Jihu a průmyslové revoluci Severu pouze čtu. Autor mi vše podával tak, že jsem získala dojem naprosté zúčastněnosti. Zcela jsem se napojila na myšlení postav. Až s podivem se zastavuji nad tím, jak jsem pohledem hrdinů samovolně vnímala dnes naštěstí dávno přežité otrokářství jako běžnou denní záležitost, zažitý systém doby, kdy oči zkostnatělého Jihu nechápaly pošetilost severních abolicionistů zamýšlet se nad právy či dokonce prosazovat svobodu otroků. Vždyť to byly "jenom" černoši. No mazec!
Béčkový (ne-li hůř) horor, u kterého se o Vás strach ani neotře, natož aby prostoupil celé Vaše tělo. Knihu vidím spíše jako silně banální oddechovku. Jako nejvíce absurdní a nejméně uvěřitelná mi přišla pasáž, kdy Pamele, obyčejné dívce, která se nikdy nesetkala s ničím nadpřirozeným, před očima kamarádů vyjel z rukou zářící blesk, podťal palmu a veškerá reakce party spočívala v tom, že jeden z přihlížejících kluků utrousí vtípek ve stylu "Jsi horší než Terminátor" a dál všichni včetně Pamely nevzrušeně pokračují v předchozí debatě. Považujete tento přístup za normální nebo lépe řečeno odpovídající dané situaci, kdy se mladí lidé nečekaně stali svědky, popřípadě dokonce účastníky něčeho nadpřirozeného? Já rozhodně ne. Měla jsem sto chutí knížku okamžitě odložit a ztrestat tím spisovatele, který byl zřejmě příliš líný na to, aby se pokusil o uvěřitelné propracování. Neudělala jsem to pouze proto, že knihy zásadně dočítám.
Pozor, komentář může obsahovat spoilery.
Miluju knihy, které zasáhnou, vyvolají silné emoce. Dílo Láska je jen slovo na mě opravdu hluboce zapůsobilo. Ještě dva dny po přečtení jsem byla plná změti převážně depresivních pocitů, které střídaly realistické (někdo možná řekne skeptické) myšlenky a otázky typu: Existovala vůbec reálná šance, že věci dopadnou podle představ dvojice? Neřekla bych. I přesto, že Oliver ze začátku knihy působil velice prozíravě a Verena měla za sebou řadu zkušeností, co se týče manželských záletů, ve skutečnosti byli oba velmi naivní. A konečné rozhodnutí? Dlouho jsem přemýšlela, jak bych se v jejím případě zachovala já...
Komentář čtenářky notosemztohoblazen vyjadřuje lítost nad absencí popisu závěrečných pocitů Olivera. Já ji naopak vítám. Je to něco neobvyklého. Olivera jsme během knížky poznali tak dokonale, že mi po chvíli zamyšlení samy naskakovaly jeho pohnutky a pocity přesto, že nebyly přímo vyjádřené. Bravo!
Bez rozvleklých pasáží, bez Bellyných stupidních myšlenkových pochodů, či hluchých míst. Dinamcké, řekla bych. Po třech dílech ságy Stmívání, kde bývaly drama či akce pouze několikamálostránkovou záležitostí, příjemná změna.
Stejně jako u prvního dílu nemohu popřít, že jsem díky knize získala nějaké informace. Mám ale zato, že je špatně napsaná nebo se nezdařil její překlad, popřípadě obojí. Strohý až chudý jazyk a novinářský styl mi vůbec nevyhovoval. Nevyvolával ve mě ani ty nejmenší emoce, které od tak silného příběhu, jakým Dianin bezpochyby je, podvědomě očekávate. Čím hlouběji knihu prožívám, tím ji považuji za zdařilejší. Zde se žádné pocity nedostavily, což je, myslím, obrovská škoda.
Nemohu popřít, že jsem díky knize získala nějaké informace. Mám ale zato, že je špatně napsaná nebo se nezdařil její překlad, popřípadě obojí. Strohý až chudý jazyk a novinářský styl mi vůbec nevyhovoval. Nevyvolával ve mě ani ty nejmenší emoce, které od tak silného příběhu, jakým Dianin bezpochyby je, podvědomě očekávate. Čím hlouběji knihu prožívám, tím ji považuji za zdařilejší. Zde se žádné pocity nedostavily, což je, myslím, obrovská škoda.