D.-e.-e.- komentáře u knih

(SPOILER) Vy věříte, že se Pirát změnil? Já tedy ne. Myslím, že pravdu měla Vanda. Hlavní hrdince nerozumím, protože přes všechno trápení a zlost s ním obratem "vlezla do postele" podruhé. Řekli si (na táboře) všehovšudy pár usmolených větiček a bylo vymalováno. Inu... asi i tak to může někdy být. A proč vlastně ne, že....

30.10.2024

(SPOILER) Jak čtu předešlé komentáře, jsem asi jediná, komu se sága vlastně ani moc nelíbila. Nesedí mi autorčin odosobnělý, neprocítěný, málo květnatý styl psaní. Postavy jsou ploché, strohé, téměř neživé a bylo mi jedno, jak to s tou či onou dopadne. Na konci jsem čekala, že přijde pecka ve formě návratu sídla v restitutich, o kterém se krátce zmiňovali v jedničce jako o běhu na dlouhou trať. Uplynulo však spoustu let, tak proč ne? Právník jim přece přislíbil, že se věci bude věnovat. Bohužel autorka tuto možnou bombu nevyužila a já tak nepřidám ani hvězdu navíc. Místo záchrany před krachem, kdy mohli za kompenzace rázem dokončit rekonstrukci a vyplatit se z dluhů, se v tom podle mého soudu plácali až do samého konce, který byl sice napsán optimisticky, ale reálně už pokulhává. Opravdu je řešení z krize spojit tři nebo kolik podobně krachujich podniků do kupy? Nezdá se mi. Nápady na vedení a promo jsou, ale peníze na uskutečnění už ne. Celé to na mě nepůsobí uvěřitelně. Obrat Cornelie, za hranice normálnosti sahající láska jeptišek, která vznikla okamžitě jako mávnutím proutku, obživa Jenny, která, než nastoupila do školky, byla prakticky bez příjmu a úspor, přitom si platila školu a ještě ziskala od banky úvěr na nevydělavajicí podnik. Vážně? Takhle bych mohla pokračovat, ale asi už nechci. P.S.: Ví prosím někdo, kam se poděl ten Ulliho ztracený šanon? Nějak jsem význam opět nepobrala. Nejhezčí na celé sérii jsou obálky. Jinak je to šeď, šeď, nuda a zase šeď.

25.10.2024

Bože! Ještěže záměrně nečtu anotace. Jedna ze dvou pecek z knihy a oni ji prozradí už v anotaci. Bez komentáře. Kdybych se nechala zlákat, prožitek z knihy by stál za houby.

1 04.09.2024

(SPOILER) Můj komentář prolíná jedničku i dvojku, tak odpusťte. Začnu dvojkou: Fakt zklamání. Žádná pořádná zápletka ani nečekaná pecka. V jedničce alespoň Walter "vstane z mrtvých" a ještě k tomu se nečekaně spustí s Elfried. Ve dvojce se ale nestane zhola nic!
Ještě se tam dokonce objevil nesoulad. Autorka napsala respektive vymyslela dvojku asi až po jedničce a neměla to promyšlené jako celek. V jedničce totiž Walter, jak přímou řečí říká, prásknul kamarády, aby si zachránil vlastní kůži a ve dvojce to najednou udělal, aby zachránil Franzisku. Otočka, o které si spisovatelka asi myslí, že ji čtenář ani nepostřehne.
Vím, že jsem tuto dobu Bohu díky nezažila, ale těžko se věří událostem. Vážně nebylo možné se s Elfried nějakým způsobem následně spojit, když už ji vlastní matka a sestra údajně musely opustit, aniž by dokázaly vymyslet něco, čím by tomu zabránily? Dále: Walter Franzisku podle jeho slov vroucně miluje (chápu, že na dnešní poměry se vlastně neznali, ale i tak), poté na vlastní oči vidí, jak pro něj zarputile, se vší vervou a oddaností riskuje život a hned nato ji ani pořádně nehledá a do deseti dnů po návratu na Dranitz spí s Elfried. To celé zakončeno odpuštěním, které přijde dřív než bys řekl "švec". Nevím, nevím, co si myslet...

04.09.2024

Pasáž s vačicemi mě odrovnala natolik, že jsem musela na pár minut přerušit čtení a smát se nahlas. Souhlasím s komentáři níže. Schůze byla melodramatická, trochu jako z amerického filmu nebo ze zmíněných Gilmorovek. Na druhou stranu se přiznávám bez mučení, že v jednom okamžiku to prostě zafungovalo a já pocítila slzy na krajíčku. Darování pozemku (notabene s citovou vazbou a rodinným odkazem) člověku,
do kterého jsem sice blázen, ale znám ho chvíli, mi na naše poměry nepřišlo příliš reálné, ale kdo ví, jak je to jinde, že? Kniha se mi celkově ovšem líbila.

5 27.07.2024

Z celého srdce děkuji nakladatelství za to, že se pokračování série rozhodli vydat. Musela jsem ho mít. Doufám, že to ostatní čtenáři budou mít stejně a následně bude moci vyjít i čtyřka. Už teď se nemůžu dočkat.

Mě to tedy dostalo. Vše jsem autorce věřila a za níže haněný konec já naopak upřímně tleskala. Také kvituji ukázku pro romantické knihy tak netypického prostředí. Je důležité ukazovat čtenářům, jak asi může vypadat život tam a jak zase jinde. Díky Mio!

5 24.06.2024

(SPOILER) Dovolte mi přemýšlet nahlas. Kdo vyndal identifikační štítek z transportního inkubátoru Davidovi víme. Kam se však poděl ten Theův? Aby byla záměna vůbec možná, musely by se pochopitelně ztratit oba! Celou dobu jsem čekala na vysvětlení. Konec i příslušné pasáže četla několikrát, ale marně. Na "zakopaného psa" jsem nenarazila. Kdyby se to někomu přece jen povedlo, napište mi prosím sem nebo do vzkazu. Budu za to vděčná. Takto bych řekla, že v knize autor nechal parádní díru. Nechává nesmyslně polemizovat manželku Petera o všelijakém poposunutí inkubátoru a přitom to hlavní nikoho nezajímá a všem jakoby uniká. I zde v komentářích mohu vidět, že tato chybějící - a přitom pro knihu tak zásadní - informace nikomu nechybí. Nechápu. Pominu-li však tuto nesrovnalost (jedna taková byla i u knihy Ta přede mnou, zřejmě tedy autorův nešvar), musím přiznat, že mě příběh bavil velmi. Krátké kapitoly mě jen stěží dovolovaly knihu odkládat a já četla při všem, při čem se to jen trochu dalo. :-D

Obdržela jsem zprávu od jedné milé uživatelky se zmínkou o tom, že Theo elektronický náramek neměl. Bronagh nedodržela předpisy. Uvádím zde odpověď, abyste lépe pochopili, o jakou věc mi jde: Dobrý den. Jste moc hodná, že píšete. Když rovnou přejdu k věci, tak říkám: To samozřejmě ano, elektronický náramek neměl. Nebo ne hned. O té zmiňované pasáži s krytím Bronagh a důkazní fotkou vím. Nicméně tento náramek se v knize připevňoval právě na základě papírového převozniho identifikačního pásku, který - jak také padlo v rozhovoru Bronagh s Peterem (str. 191 a 192) - se umísťoval buď do převozního inkubátoru před cestou ze soukromé do statní nemocnice, nebo se vkládal přímo do převozního vaku k miminku. Bylo tam zmíněno, že se raději volí varianta štítku v převozním inkubátoru, aby dítě otevřením vaku nepřišlo o teplo... Davidovi tento papírový pásek z inkubátoru ještě před umístěním do klasického inkubátoru vyjmula Lucy a sestře Paule nahlásila, že se v inkubátoru nachází její dítě a dle toho byl právě touto sestrou zaregistrován do PC (str. 360). Jenže pak přece musela Bronagh přijít pro druhé dítě a dříve či později by pásek s označením jména musela najít. I kdyby automaticky předpokládala, že jde o dítě Petera, když dítě Lucy odjelo s Paulou, musela by na štítek zkrátka narazit, když ho nikdo nevzal ani nevhodil k Davidovi. Takže stále nejsem přesvědčená, že je kniha bez chyby, ale mnohokrát vám děkuji za snahu.

8 08.06.2024

(SPOILER) Seriál Velkolepé století miluji celou svou duší. Jakmile jsem se dozvěděla o knize, která mapuje život jeho postav, musela jsem ji mít. Nebyla špatná. Seriálovému ztvárnění se v mých očích však vyrovnat nelze, ani kdyby kniha byla sebelepší. Příběhy a osudy těchto hrdinů jsou mi ale tak blízké, že o nich a o jejich prostředí hltám všechno, na co přijdu. V knize byl velmi srdceryvně vykreslen vztah Roxolany k rodné Ukrajině. To na mě silně zapůsobilo. Těžko se mi věřilo, ale ke konci byly asi i historické chyby, což je škoda a snad to ani u tak propracované knihy není možné. Jenže podle mých informací Roxolana zemřela několik let před Bajezidem a ne těsně po něm jako v knize. Selim nebyl o rok mladší než Mehmend apod. Jsem však šťastná za to, že jsem se mohla díky knize opět vrátit do světa plného moci a intrik, který jsem si tak zamilovala.

1 10.04.2024

Jediná kniha o mateřství, kterou jsem si v době těhotenství přečetla. Musím říci, že mi velmi pomohla. "Já a dítě? Co?! Jak jako? Vždyť já ho nezvládnu ani chytit!" To byly myšlenky, co mi kolem třicítky běžely hlavou. Tato kniha mě zachránila. Řídím se podle ní téměř ve všem a její autorce paní Evě Kiedroňové jsem za takovou "příručku na dítě" :-) i za publikovaná videa velmi vděčná.
Ne vše jsem si ale vzala za své. Například množství různých podložek, igelitů a plen pod dítětem před a po koupání mě celkem dostávalo do kolen a samozřejmě jsem si to udělala po svém a jednodušší. Uvedený text jsem přisoudila době, ve které kniha byla psaná. Dnes už existují lepší vychytávky než igelit apod. že? :-) Nosítko jsem pro své miminko původně chtěla dokonce už od narození. Výrobci a spol. hlásají, že pokud je ergonomické se správným podsazením, nožičkami do písmene M a zády do písmene C, neškodí. Po přečtení knihy a zhlédnutí velkého množství obrázků jsem ale opravdu uvěřila, že vzpřímená poloha není pro mimčo vhodná a raději jsem jí tedy zcela vynechala a nákup jakékoli pomůcky na nošení odpískala úplně. Nevím, co je ve skutečnosti správně, ale říkala jsem si, že cesta bez svislé polohy bude sázka na jistotu, zatímco naopak to s určitostí nevím. Znovu děkuji autorce, že se snaží rodičům pomoci a o poznatky ze své profese se veřejně dělí.

7 01.08.2021

Sentimentalní, na mě i maličko přemoudřelé, ale milé. Příběh prababičky Marry mě moc bavil.

8 17.05.2020

Naprosto zbytečná! To samé z druhého pohledu?! Proboha proč a k čemu, když to, co se v Leovi odehrávalo, autorka dokázala perfektně vyjádřit mezi řádky už v předchozí knize? Leovu šanci právě čtu.. jen pár dní po Leovi, takže se neskutečně nudím! Nachází se zde naprosto totožné dialogy, téměř nic navíc. Nesnáším, když vím, jak co bude probíhat. Zásadně se nedívám nejdříve na filmy, pokud jsou podle knižních předloh, abych se případně neochudila o čtenářský zážitek. Vždyť já kvůli "profláknutí děje" nečtu už ani anotace, protože mnohdy prozrazují prostě příliš... A teď tohle! Mě asi "vomejou". Knihy však dočítám vždy, takže to tak udělám i s touto a budu věřit, že se dozvím ALESPOŇ NĚCO přínosného. :-/

4 13.02.2020

Tentokrát nejde o pokračování příběhu z předchozí knihy. Zde se jedná o skutečný život spisovatelky, kdy vypravěčem je jen ona sama, tedy přímo Diana Beate Hellmanová. POZOR, komentář může obsahovat SPOILERY! Začátek příběhu, kdy autorka popisuje své opilecké období, byl monotónní. Pobyt na klinice zase ubíjející. Teprve psychologická a psychiatrická sezení ve třetí části pro mě začala být poutavá, hloubavá a na konci vyúsťující v až dechberoucí rozklíčení. Po prvních dvou výše zmíněných částech jsem své hodnocení viděla tak na tři hvězdičky. Avšak až nyní si uvědomuji, že byl zřejmě záměr, aby na mě první dvě etapy knihy působily přesně takto. Úplně stejně je totiž vnímala i sama protagonistka. Tím pádem je kniha vlastně napsána geniálně a když k tomu připočtu perfektní a záživnou třetí část s již zmíněnými psychiatrickými terapiemi, které pomáhají nacházet odpovědi na všemožné otázky, dokonce i na ty nevyřčené, nemohu jinak, než s čistým svědomím udělit pět hvězd.

5 03.02.2020

Lařin příběh mě opravdu chytl. Ze začátku jsem byla hodně rozladěná. Nemohla jsem totiž určit, zda se jedná o pokračování knihy Dvě ženy nebo ne. Občas tomu něco nasvědčovalo, tady na databázi se to také tak tvářilo, ale já byla přesvědčená, že se jedná o omyl. Kdyby přece autorka zamýšlela pokračovat v příběhu Evy Martinové, nepřejmenovala by ji na Laru Laddockovou, její kamarádku Claudii na Miriam, nezměnila by diagnózu prodělané nemoci, ani její životní lásku k baletu na zálibu v malířství a tak bych mohla pokračovat... Vnímala jsem to tedy jako nový příběh, kdy se znovu objevuje pouze postava Jana zvaného „El Brutalo“ (hrdina z knihy Dvě ženy). Lara se o něm kraťounce zmiňuje jako o svém bývalém. Říkala jsem si, no co, Jan byl známý proutník, tak zřejmě Lara patřila k ženám, které měl před Evou. Pletla jsem se však! Postupem čtení se víc a víc odkrývala Lařina minulost a nedalo se už popřít, že odpovídala té Evině a to včetně přesných dat, týkajících se pobytu v léčebně apod. Konečně jsem tedy přijala fakt, že Lara je Eva a četla a četla. Velmi jsem si knihu užívala, a kdyby nebylo tohoto nesmyslného a matoucího nesouladu, ke kterému nechápu, co autorku vedlo, neměla bych jedinou výtku. Dvojka se mi líbila dokonce více než jednička, protože nebyla tak jednotvárná a děj byl barvitější a pestřejší.

1 28.01.2020

Komentář může obsahovat SPOILERY!!!

„Na tomhle světě máš jenom mě, Marjam, a když odejdu, nebudeš mít nic. A nic taky nejsi.“ Šílený. Nana dobře věděla, že Džalíl Marjam ve svém domě nepřijme. Spáchala sebevraždu, protože ji dceřina „zrada“ zlomila? Možná... Ale musela přesně vědět, jak Marjam pochodí a bylo její povinností být tam poté pro ni, aby ji utěšila. Dětskou slepou důvěřivost jí přece nemohla zazlívat. Myslím, že Nana se zasebevraždila právě proto, aby dcerku potrestala. Moc dobře si uvědomovala, že Marjam nikoho jiného než ji nemá a tak moc toužila po tom, aby na to Marjam přišla taky, že se odhodlala k tak sobeckému činu. Tímto u mě jako matka selhala na celé čáře.

Je zajímavé číst, jak islámské náboženství vnímá mulla Fajzulláh, když říká, že Alláh neschvaluje, když někdo zničí život, ať už svůj nebo někoho jiného, neboť tvrdí, že život je posvátný. Jak je možné, že jiní rádoby pod záštitou naprosto totožného náboženství vraždí nevinné? Je to opravdu tedy jen o lidech?

Bylo mi úzko, když se Marjam s tak prostou čistotou ptala Rašída, co je to komunista a co vlastně komunisté chtějí a on se na ni obořil, že má prázdný mozeček a že v něm nemá vůbec žádnou informaci. Copak si neuvědomoval, že za to může i on? Kde měla Marjam přijít k informacím, k vědění, k poznatkům, když vyrostla odříznutá od světa v maličké kolbě? Když jí škola nebyla umožněna, otec jí věnoval jen zlomek svého času a on jako její manžel ji nepouštěl z domu, kde neměla ani TV ani jiné možnosti? Byla ve všem odkázaná na to, co jí on – její muž – o světě řekl a neřekl. To pro mě byl jeden z nejsmutnějších vjemů v knize. Jak víme, žena v podobných zemích nemá možnost něčemu porozumět, něco objevit, pochopit a poznat, když jí to nedopřeje její muž. Bylo mi líto, když se Marjam oproti moderním ženám, které občas vídala, cítila nevzdělaná, tuctová a nedostatečně ctižádostivá. Ale ona byla tou poslední, které by to mohlo být kladeno za vinu. Rašíd byl despotický tyran, ale co by bylo s Marjam bez něj? Notabene za vlády Tálibánu? Bez záštity muže by s největší pravděpodobností vůbec nepřežila. Azylových domů je v Afghánistánu jako šafránu a bohužel jsou ze strachu ze zničení tak utajeny, že se o nich ženy v ohrožení jen velmi těžko dozvědí.

Knize se i přes její úchvatnost nevyhnuly drobné chyby:
Obočí Marjam bylo při svatbě líčeno jako husté a neforemné (str. 58) a dále v knize (str. 219) najednou řídké a fádní zatímco Lajlino husté a půvabné. Během 15 let se mladé ženě obočí přece tak razantně nezmění.
Druhým nedostatkem byla latrína, která byla zmiňována při stěhování Marjam do Rašídova domu a pak také mnohem později na straně 240, kdy Lajla kradla Rašídovi peníze, když byl venku na latríně. Mezi těmito dvěma obdobími však bylo na straně 216 uvedeno, že přes den prozrazovalo přítomnost dívky (Lajly) jen občasné zavrzání pružin v matraci, pleskot kroků nad hlavou. Byla jen vodou SPLACHOVANOU NA ZÁCHODĚ nebo čajovou lžičkou cinkající o sklenici v ložnici v patře.

Sumasumárum mě kniha donutila hodně přemýšlet a vyhledat si podrobnosti o afghánské historii. Tleskám.

9 06.10.2018

"V mládí byla přinucena k opatrnosti, romantice se naučila až s přibývajícími lety - což je přirozený následek nepřirozených začátků." Pro mě nejpůsobivější a nejodpovídající věta z knihy.

Čtenářka domi88 v komentáři níže si stýská: "Kde je má oblíbená hrdinka typu Elizabeth Bennet, Emmy Woodhouse nebo Marianny Dashwood???" Já její touhy nesdílím. Nebavilo by mě stále číst o hrdinkách jednoho typu, bylo by to příliš jednotvárné a sebemenší odlišnost by byla brána jako nectnost. Co na tom, že v tomto románu máme postavu s povahovým rysem, který domi88 nazvala "stojí tam, kam ji postavíš"? Lidé jsou různí a je to tak správně. Vždycky se najde někdo, pro jehož naturel a srdce bude zrovna ten který typ ten pravý a v jehož očích bude tím nejdokonalejším. Nikde není psáno, který druh povahy je ten jediný správný. Dva lidé k sobě musí prostě sednout jako dva dílky puzzle. S každým to nepůjde.

S Annou jsem silně prožívala její rozechvění v začátcích obnoveného střetávání se se starou láskou. Možná více, než v Pýše a předsudku. Scéna s dopisem mě také dostala.

Marry mě zase vždycky neskutečně pobavila. Její ufňukaná honba za vlastní důležitostí, která nemohla být nikdy zcela uspokojena, i kdyby se jeden na hlavu stavěl, mi připomínala pohádkovou ženu rybářovu, která carevnou býti chtěla. :-D

12 16.04.2018

POZOR, komentář obsahuje spoilery! Už od mého dětství jsem si říkala, že až budu velká, musím si také přečíst něco od Daniely Steelové. S pravidelností jsem vídávala její knihy v rukou maminky mojí kamarádky a už tehdy mě děsně zajímalo, co se tam asi může psát, že paní Ch...ová nečte nic jiného... Nedávno jsem si své předsevzetí mohla konečně splnit, když jsem náhodou v bazaru zde na databázi objevila jednu jen za pár drobných. Dostavilo se však mírné zklamání. Četba byla tak nějak odosobnělá nebo jak to říci. Navíc do první třetiny knihy šlo všechno tak strašně ideálně a hladce, až jsem se přistihla, že si dokonce přeji, aby se něco pořádně pokazilo. Dočkala jsem se. Následně mi ale začala vadit zase jiná věc, a to neskutečná hloupost či naivita hlavních hrdinů. Neřekla bych ani slovo, kdyby se po smrti Liz zčistajasna vynořil otec malé Jane a začal dělat zle, se kterým nikdo nepočítal. Jenže v knize to bylo jinak. Chandler Scott přišel již za života Liz, nechal si vyplatit peníze a Berdnard s Liz jasně několikrát slyšeli dobře míněné rady právníka, ať si dítě Bernard adoptuje, jinak lze očekávat, že při případném návratu pravého otce se bude situace s penězi opakovat. Jenže světe div se, ani jeden z nich neměl sebemenší snahu věc provést! Pořád samé odklady a výmluvy: „Až Liz porodí. Až se Liz uzdraví...“ Jenže to už oběma přece bylo jasné, že se prostě neuzdraví!!! Kudla se mi otevírala v kapse, když jsem četla, jak Liz vyrábí pro každého žáčka Valentýnku, píše sladkobolné dopisy svým blízkým a podobně, protože ona tady na světě musí přece všechno stihnout zařídit, než přijde konec. Ale tu nejpodstatnější věc, jakou je právní nárok na dceru, neřešila vůbec. Jediné, co uměla, bylo neustále po Bernardovi chtít sliby, že se k její dceři Scott nikdy nepřiblíží. Neudělala pro to ale naprosto nic - ani adopci ani obyčejné poručnictví! „Nejlepší“ byla otázka právníka na Bernieho: „Když jste ji doposud neadoptoval, jak jsem Vám radil, tak jste alespoň její poručník?“ Bernie rozčíleně odpovídá: „No samozřejmě! Kdo jiný by to asi byl?!“ Právník: „A máte to písemně?“. Bernard: „To nemám.“ Tak to už bylo opravdu na ránu. Může být vůbec někdo takto pitomý, když oba byli podle knihy náramně vzdělaní, inteligentní a úspěšní?

3 11.02.2018

Já nevím, možná je problém u mě nebo u překladu, ale přišlo mi, že se autor snaží být vtipný tak moc, až to práská dveřmi a výsledek veškerý žádný. Připomínalo mi to humor pro třináctileté nebo od třináctiletých. Jenže autor je muž středního věku a cílová skupina této knihy jsou dospělé ženy, čemuž se mi při čtení opakovaně nechtělo věřit. Přistihovala jsem se, jak nevěřícně kroutím hlavou nad trapně podanými úvahami či rádoby vtipnými hláškami hlavní hrdinky a říkám si: "To jako fakt?!" Zasmála jsem se snad jen jednou a to mi na humornou knihu přijde žalostně málo. Ani jako román pro ženy to není povedené. Není to poutavé, čtete jen aby se neřeklo. Děj slabý, podání ještě horší.

3 21.01.2018

Po hutných povídkách od Fitzgeralda jsem hledala něco lehčího a zadařilo se (možná až moc). Styl psaní je až příliš jednoduchý a pubertální. Vadily mi četné slaboduché dovětky myšlenek, rozseté nejčastěji v závorkách po celé "délce" knihy. Je to snad tím, že se ze svých osmadvaceti let neumím vpravit do myšlení šestnáctileté? Možná. Zoe mi přišla místy trochu natvrdlá až přihlouplá, i když tak často demonstrativně smýšlela spíš o svém okolí. Jinak to ale celé ubíhalo svižně a čtenář nebyl "nucen" číst nekonečné niterní prožitky hlavní hrdinky jako tomu bylo například u Belly v Novém měsíci. Na druhou stranu o trochu větší hloubka, duchaplnost a emotivnost by knize také neuškodila. Musím však přiznat, že i přes výše zmíněné pro mě byla čtivá. Bavilo mě postupně pronikat do nového světa Školy noci, jako nováček se dozvídat a objevovat jeho zákonitosti. Poodkryté záhady a nevyjasněné jevy ve mě navíc vyvolaly nutkání otevřít další díly, za což autorkám tleskám.

1 16.04.2016

Čisté, kouzelné, dokonalé...

Mně zahřála pasáž s vodou ze studny:

Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu jen trochu slunce.

..."Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se malého prince.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:
"Voda může dělat dobře i srdci..."
Nerozumněl jsem jeho odpovědi.

(u studny)
...Nechtěl jsem, aby se namáhal. "Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji.

..."Toužím po té vodě," řekl malý princ....
A tu jsem pochopil, co hledal.

...Tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.


K tomuto vyjádření významnosti "nevýznamného" nemám slov.

22 26.03.2016