D.-e.-e.-
přečtené 199
Příběh služebnice
2017,
Margaret Atwood
Jak já jsem ráda, že jsem po pro mě nudné a absolutně nepoutavě napsané trilogii Venkovské sídlo, narazila na tak úžasnou knihu, jakou Příběh služebnice bezpochyby je. Přikoval mě a už nepustil. S hlavní hrdinkou jsem prožívala vše. Naprosto mě ten svět uchvacoval, bez ohledu na to nebo právě proto, jak strašný byl. Chtěla jsem vědět stále víc a víc, což mi autorka tak akorát dávkovala. Nevysolila všechno najednou od A do Z. Retrospektivní návraty, vidění současnosti úzkou optikou hrdinky, kdy ani ona mnohdy neví víc, než čtenář.... prostě všechno hodnotím na jedničku s hvězdičkou a velmi se těším na dvojku a hlavně na následný seriál. Určitě se pokusím sehnat i další autorčiny knihy, protože jsem nadšená! Díky, Margaret!... celý text
Časy se mění
2020,
Anne Jacobs
Jak čtu předešlé komentáře, jsem asi jediná, komu se sága vlastně ani moc nelíbila. Nesedí mi autorčin odosobnělý, neprocítěný, málo květnatý styl psaní. Postavy jsou ploché, strohé, téměř neživé a bylo mi jedno, jak to s tou či onou dopadne. Na konci jsem čekala, že přijde pecka ve formě návratu sídla v restitutich, o kterém se krátce zmiňovali v jedničce jako o běhu na dlouhou trať. Uplynulo však spoustu let, tak proč ne? Právník jim přece přislíbil, že se věci bude věnovat. Bohužel autorka tuto možnou bombu nevyužila a já tak nepřidám ani hvězdu navíc. Místo záchrany před krachem, kdy mohli za kompenzace rázem dokončit rekonstrukci a vyplatit se z dluhů, se v tom podle mého soudu plácali až do samého konce, který byl sice napsán optimisticky, ale reálně už pokulhává. Opravdu je řešení z krize spojit tři nebo kolik podobně krachujich podniků do kupy? Nezdá se mi. Nápady na vedení a promo jsou, ale peníze na uskutečnění už ne. Celé to na mě nepůsobí uvěřitelně. Obrat Cornelie, za hranice normálnosti sahající láska jeptišek, která vznikla okamžitě jako mávnutím proutku, obživa Jenny, která, než nastoupila do školky, byla prakticky bez příjmu a úspor, přitom si platila školu a ještě ziskala od banky úvěr na nevydělavajicí podnik. Vážně? Takhle bych mohla pokračovat, ale asi už nechci. P.S.: Ví prosím někdo, kam se poděl ten Ulliho ztracený šanon? Nějak jsem význam opět nepobrala. Nejhezčí na celé sérii jsou obálky. Jinak je to šeď, šeď, nuda a zase šeď.... celý text
Bouřlivé časy
2019,
Anne Jacobs
Můj komentář prolíná jedničku i dvojku, tak odpusťte. Začnu dvojkou: Fakt zklamání. Žádná pořádná zápletka ani nečekaná pecka. V jedničce alespoň Walter "vstane z mrtvých" a ještě k tomu se nečekaně spustí s Elfried. Ve dvojce se ale nestane zhola nic! Ještě se tam dokonce objevil nesoulad. Autorka napsala respektive vymyslela dvojku asi až po jedničce a neměla to promyšlené jako celek. V jedničce totiž Walter, jak přímou řečí říká, prásknul kamarády, aby si zachránil vlastní kůži a ve dvojce to najednou udělal, aby zachránil Franzisku. Otočka, o které si spisovatelka asi myslí, že ji čtenář ani nepostřehne. Vím, že jsem tuto dobu Bohu díky nezažila, ale těžko se věří událostem. Vážně nebylo možné se s Elfried nějakým způsobem následně spojit, když už ji vlastní matka a sestra údajně musely opustit, aniž by dokázaly vymyslet něco, čím by tomu zabránily? Dále: Walter Franzisku podle jeho slov vroucně miluje (chápu, že na dnešní poměry se vlastně neznali, ale i tak), poté na vlastní oči vidí, jak pro něj zarputile, se vší vervou a oddaností riskuje život a hned nato ji ani pořádně nehledá a do deseti dnů po návratu na Dranitz spí s Elfried. To celé zakončeno odpuštěním, které přijde dřív než bys řekl "švec". Nevím, nevím, co si myslet...... celý text
Zlaté časy
2019,
Anne Jacobs
Bože! Ještěže záměrně nečtu anotace. Jedna ze dvou pecek z knihy a oni ji prozradí už v anotaci. Bez komentáře. Kdybych se nechala zlákat, prožitek z knihy by stál za houby.... celý text
Travis
2022,
Mia Sheridan
Pasáž s vačicemi mě odrovnala natolik, že jsem musela na pár minut přerušit čtení a smát se nahlas. Souhlasím s komentáři níže. Schůze byla melodramatická, trochu jako z amerického filmu nebo ze zmíněných Gilmorovek. Na druhou stranu se přiznávám bez mučení, že v jednom okamžiku to prostě zafungovalo a já pocítila slzy na krajíčku. Darování pozemku (notabene s citovou vazbou a rodinným odkazem) člověku, do kterého jsem sice blázen, ale znám ho chvíli, mi na naše poměry nepřišlo příliš reálné, ale kdo ví, jak je to jinde, že? Kniha se mi celkově ovšem líbila.... celý text
Slušní lidé
2021,
J. P. Delaney (p)
Dovolte mi přemýšlet nahlas. Kdo vyndal identifikační štítek z transportního inkubátoru Davidovi víme. Kam se však poděl ten Theův? Aby byla záměna vůbec možná, musely by se pochopitelně ztratit oba! Celou dobu jsem čekala na vysvětlení. Konec i příslušné pasáže četla několikrát, ale marně. Na "zakopaného psa" jsem nenarazila. Kdyby se to někomu přece jen povedlo, napište mi prosím sem nebo do vzkazu. Budu za to vděčná. Takto bych řekla, že v knize autor nechal parádní díru. Nechává nesmyslně polemizovat manželku Petera o všelijakém poposunutí inkubátoru a přitom to hlavní nikoho nezajímá a všem jakoby uniká. I zde v komentářích mohu vidět, že tato chybějící - a přitom pro knihu tak zásadní - informace nikomu nechybí. Nechápu. Pominu-li však tuto nesrovnalost (jedna taková byla i u knihy Ta přede mnou, zřejmě tedy autorův nešvar), musím přiznat, že mě příběh bavil velmi. Krátké kapitoly mě jen stěží dovolovaly knihu odkládat a já četla při všem, při čem se to jen trochu dalo. :-D Obdržela jsem zprávu od jedné milé uživatelky se zmínkou o tom, že Theo elektronický náramek neměl. Bronagh nedodržela předpisy. Uvádím zde odpověď, abyste lépe pochopili, o jakou věc mi jde: Dobrý den. Jste moc hodná, že píšete. Když rovnou přejdu k věci, tak říkám: To samozřejmě ano, elektronický náramek neměl. Nebo ne hned. O té zmiňované pasáži s krytím Bronagh a důkazní fotkou vím. Nicméně tento náramek se v knize připevňoval právě na základě papírového převozniho identifikačního pásku, který - jak také padlo v rozhovoru Bronagh s Peterem (str. 191 a 192) - se umísťoval buď do převozního inkubátoru před cestou ze soukromé do statní nemocnice, nebo se vkládal přímo do převozního vaku k miminku. Bylo tam zmíněno, že se raději volí varianta štítku v převozním inkubátoru, aby dítě otevřením vaku nepřišlo o teplo... Davidovi tento papírový pásek z inkubátoru ještě před umístěním do klasického inkubátoru vyjmula Lucy a sestře Paule nahlásila, že se v inkubátoru nachází její dítě a dle toho byl právě touto sestrou zaregistrován do PC (str. 360). Jenže pak přece musela Bronagh přijít pro druhé dítě a dříve či později by pásek s označením jména musela najít. I kdyby automaticky předpokládala, že jde o dítě Petera, když dítě Lucy odjelo s Paulou, musela by na štítek zkrátka narazit, když ho nikdo nevzal ani nevhodil k Davidovi. Takže stále nejsem přesvědčená, že je kniha bez chyby, ale mnohokrát vám děkuji za snahu.... celý text
Roxolana
1986,
Pavlo Zahrebeľnyj
Seriál Velkolepé století miluji celou svou duší. Jakmile jsem se dozvěděla o knize, která mapuje život jeho postav, musela jsem ji mít. Nebyla špatná. Seriálovému ztvárnění se v mých očích však vyrovnat nelze, ani kdyby kniha byla sebelepší. Příběhy a osudy těchto hrdinů jsou mi ale tak blízké, že o nich a o jejich prostředí hltám všechno, na co přijdu. V knize byl velmi srdceryvně vykreslen vztah Roxolany k rodné Ukrajině. To na mě silně zapůsobilo. Těžko se mi věřilo, ale ke konci byly asi i historické chyby, což je škoda a snad to ani u tak propracované knihy není možné. Jenže podle mých informací Roxolana zemřela několik let před Bajezidem a ne těsně po něm jako v knize. Selim nebyl o rok mladší než Mehmend apod. Jsem však šťastná za to, že jsem se mohla díky knize opět vrátit do světa plného moci a intrik, který jsem si tak zamilovala.... celý text
Něžná náruč rodičů
2005,
Eva Kiedroňová
Jediná kniha o mateřství, kterou jsem si v době těhotenství přečetla. Musím říci, že mi velmi pomohla. "Já a dítě? Co?! Jak jako? Vždyť já ho nezvládnu ani chytit!" To byly myšlenky, co mi kolem třicítky běžely hlavou. Tato kniha mě zachránila. Řídím se podle ní téměř ve všem a její autorce paní Evě Kiedroňové jsem za takovou "příručku na dítě" :-) i za publikovaná videa velmi vděčná. Ne vše jsem si ale vzala za své. Například množství různých podložek, igelitů a plen pod dítětem před a po koupání mě celkem dostávalo do kolen a samozřejmě jsem si to udělala po svém a jednodušší. Uvedený text jsem přisoudila době, ve které kniha byla psaná. Dnes už existují lepší vychytávky než igelit apod. že? :-) Nosítko jsem pro své miminko původně chtěla dokonce už od narození. Výrobci a spol. hlásají, že pokud je ergonomické se správným podsazením, nožičkami do písmene M a zády do písmene C, neškodí. Po přečtení knihy a zhlédnutí velkého množství obrázků jsem ale opravdu uvěřila, že vzpřímená poloha není pro mimčo vhodná a raději jsem jí tedy zcela vynechala a nákup jakékoli pomůcky na nošení odpískala úplně. Nevím, co je ve skutečnosti správně, ale říkala jsem si, že cesta bez svislé polohy bude sázka na jistotu, zatímco naopak to s určitostí nevím. Znovu děkuji autorce, že se snaží rodičům pomoci a o poznatky ze své profese se veřejně dělí.... celý text
Kouzelný náramek
2016,
Viola Shipman
Sentimentalní, na mě i maličko přemoudřelé, ale milé. Příběh prababičky Marry mě moc bavil.
Kylandovo vykoupení
2016,
Mia Sheridan
Mě to tedy dostalo. Vše jsem autorce věřila a za níže haněný konec já naopak upřímně tleskala. Také kvituji ukázku pro romantické knihy tak netypického prostředí. Je důležité ukazovat čtenářům, jak asi může vypadat život tam a jak zase jinde. Díky Mio!... celý text
Leova šance
2015,
Mia Sheridan
Naprosto zbytečná! To samé z druhého pohledu?! Proboha proč a k čemu, když to, co se v Leovi odehrávalo, autorka dokázala perfektně vyjádřit mezi řádky už v předchozí knize? Leovu šanci právě čtu.. jen pár dní po Leovi, takže se neskutečně nudím! Nachází se zde naprosto totožné dialogy, téměř nic navíc. Nesnáším, když vím, jak co bude probíhat. Zásadně se nedívám nejdříve na filmy, pokud jsou podle knižních předloh, abych se případně neochudila o čtenářský zážitek. Vždyť já kvůli "profláknutí děje" nečtu už ani anotace, protože mnohdy prozrazují prostě příliš... A teď tohle! Mě asi "vomejou". Knihy však dočítám vždy, takže to tak udělám i s touto a budu věřit, že se dozvím ALESPOŇ NĚCO přínosného. :-/... celý text
Začínám znovu žít
2002,
Beate Hellmann
Tentokrát nejde o pokračování příběhu z předchozí knihy. Zde se jedná o skutečný život spisovatelky, kdy vypravěčem je jen ona sama, tedy přímo Diana Beate Hellmanová. POZOR, komentář může obsahovat SPOILERY! Začátek příběhu, kdy autorka popisuje své opilecké období, byl monotónní. Pobyt na klinice zase ubíjející. Teprve psychologická a psychiatrická sezení ve třetí části pro mě začala být poutavá, hloubavá a na konci vyúsťující v až dechberoucí rozklíčení. Po prvních dvou výše zmíněných částech jsem své hodnocení viděla tak na tři hvězdičky. Avšak až nyní si uvědomuji, že byl zřejmě záměr, aby na mě první dvě etapy knihy působily přesně takto. Úplně stejně je totiž vnímala i sama protagonistka. Tím pádem je kniha vlastně napsána geniálně a když k tomu připočtu perfektní a záživnou třetí část s již zmíněnými psychiatrickými terapiemi, které pomáhají nacházet odpovědi na všemožné otázky, dokonce i na ty nevyřčené, nemohu jinak, než s čistým svědomím udělit pět hvězd.... celý text
Lařin příběh
1995,
Beate Hellmann
Lařin příběh mě opravdu chytl. Ze začátku jsem byla hodně rozladěná. Nemohla jsem totiž určit, zda se jedná o pokračování knihy Dvě ženy nebo ne. Občas tomu něco nasvědčovalo, tady na databázi se to také tak tvářilo, ale já byla přesvědčená, že se jedná o omyl. Kdyby přece autorka zamýšlela pokračovat v příběhu Evy Martinové, nepřejmenovala by ji na Laru Laddockovou, její kamarádku Claudii na Miriam, nezměnila by diagnózu prodělané nemoci, ani její životní lásku k baletu na zálibu v malířství a tak bych mohla pokračovat... Vnímala jsem to tedy jako nový příběh, kdy se znovu objevuje pouze postava Jana zvaného „El Brutalo“ (hrdina z knihy Dvě ženy). Lara se o něm kraťounce zmiňuje jako o svém bývalém. Říkala jsem si, no co, Jan byl známý proutník, tak zřejmě Lara patřila k ženám, které měl před Evou. Pletla jsem se však! Postupem čtení se víc a víc odkrývala Lařina minulost a nedalo se už popřít, že odpovídala té Evině a to včetně přesných dat, týkajících se pobytu v léčebně apod. Konečně jsem tedy přijala fakt, že Lara je Eva a četla a četla. Velmi jsem si knihu užívala, a kdyby nebylo tohoto nesmyslného a matoucího nesouladu, ke kterému nechápu, co autorku vedlo, neměla bych jedinou výtku. Dvojka se mi líbila dokonce více než jednička, protože nebyla tak jednotvárná a děj byl barvitější a pestřejší.... celý text
