D.-e.-e.-
přečtené 199
Tisíce planoucích sluncí
2008,
Khaled Hosseini
Komentář může obsahovat SPOILERY!!! „Na tomhle světě máš jenom mě, Marjam, a když odejdu, nebudeš mít nic. A nic taky nejsi.“ Šílený. Nana dobře věděla, že Džalíl Marjam ve svém domě nepřijme. Spáchala sebevraždu, protože ji dceřina „zrada“ zlomila? Možná... Ale musela přesně vědět, jak Marjam pochodí a bylo její povinností být tam poté pro ni, aby ji utěšila. Dětskou slepou důvěřivost jí přece nemohla zazlívat. Myslím, že Nana se zasebevraždila právě proto, aby dcerku potrestala. Moc dobře si uvědomovala, že Marjam nikoho jiného než ji nemá a tak moc toužila po tom, aby na to Marjam přišla taky, že se odhodlala k tak sobeckému činu. Tímto u mě jako matka selhala na celé čáře. Je zajímavé číst, jak islámské náboženství vnímá mulla Fajzulláh, když říká, že Alláh neschvaluje, když někdo zničí život, ať už svůj nebo někoho jiného, neboť tvrdí, že život je posvátný. Jak je možné, že jiní rádoby pod záštitou naprosto totožného náboženství vraždí nevinné? Je to opravdu tedy jen o lidech? Bylo mi úzko, když se Marjam s tak prostou čistotou ptala Rašída, co je to komunista a co vlastně komunisté chtějí a on se na ni obořil, že má prázdný mozeček a že v něm nemá vůbec žádnou informaci. Copak si neuvědomoval, že za to může i on? Kde měla Marjam přijít k informacím, k vědění, k poznatkům, když vyrostla odříznutá od světa v maličké kolbě? Když jí škola nebyla umožněna, otec jí věnoval jen zlomek svého času a on jako její manžel ji nepouštěl z domu, kde neměla ani TV ani jiné možnosti? Byla ve všem odkázaná na to, co jí on – její muž – o světě řekl a neřekl. To pro mě byl jeden z nejsmutnějších vjemů v knize. Jak víme, žena v podobných zemích nemá možnost něčemu porozumět, něco objevit, pochopit a poznat, když jí to nedopřeje její muž. Bylo mi líto, když se Marjam oproti moderním ženám, které občas vídala, cítila nevzdělaná, tuctová a nedostatečně ctižádostivá. Ale ona byla tou poslední, které by to mohlo být kladeno za vinu. Rašíd byl despotický tyran, ale co by bylo s Marjam bez něj? Notabene za vlády Tálibánu? Bez záštity muže by s největší pravděpodobností vůbec nepřežila. Azylových domů je v Afghánistánu jako šafránu a bohužel jsou ze strachu ze zničení tak utajeny, že se o nich ženy v ohrožení jen velmi těžko dozvědí. Knize se i přes její úchvatnost nevyhnuly drobné chyby: Obočí Marjam bylo při svatbě líčeno jako husté a neforemné (str. 58) a dále v knize (str. 219) najednou řídké a fádní zatímco Lajlino husté a půvabné. Během 15 let se mladé ženě obočí přece tak razantně nezmění. Druhým nedostatkem byla latrína, která byla zmiňována při stěhování Marjam do Rašídova domu a pak také mnohem později na straně 240, kdy Lajla kradla Rašídovi peníze, když byl venku na latríně. Mezi těmito dvěma obdobími však bylo na straně 216 uvedeno, že přes den prozrazovalo přítomnost dívky (Lajly) jen občasné zavrzání pružin v matraci, pleskot kroků nad hlavou. Byla jen vodou SPLACHOVANOU NA ZÁCHODĚ nebo čajovou lžičkou cinkající o sklenici v ložnici v patře. Sumasumárum mě kniha donutila hodně přemýšlet a vyhledat si podrobnosti o afghánské historii. Tleskám.... celý text
Anna Elliotová
2008,
Jane Austen
"V mládí byla přinucena k opatrnosti, romantice se naučila až s přibývajícími lety - což je přirozený následek nepřirozených začátků." Pro mě nejpůsobivější a nejodpovídající věta z knihy. Čtenářka domi88 v komentáři níže si stýská: "Kde je má oblíbená hrdinka typu Elizabeth Bennet, Emmy Woodhouse nebo Marianny Dashwood???" Já její touhy nesdílím. Nebavilo by mě stále číst o hrdinkách jednoho typu, bylo by to příliš jednotvárné a sebemenší odlišnost by byla brána jako nectnost. Co na tom, že v tomto románu máme postavu s povahovým rysem, který domi88 nazvala "stojí tam, kam ji postavíš"? Lidé jsou různí a je to tak správně. Vždycky se najde někdo, pro jehož naturel a srdce bude zrovna ten který typ ten pravý a v jehož očích bude tím nejdokonalejším. Nikde není psáno, který druh povahy je ten jediný správný. Dva lidé k sobě musí prostě sednout jako dva dílky puzzle. S každým to nepůjde. S Annou jsem silně prožívala její rozechvění v začátcích obnoveného střetávání se se starou láskou. Možná více, než v Pýše a předsudku. Scéna s dopisem mě také dostala. Marry mě zase vždycky neskutečně pobavila. Její ufňukaná honba za vlastní důležitostí, která nemohla být nikdy zcela uspokojena, i kdyby se jeden na hlavu stavěl, mi připomínala pohádkovou ženu rybářovu, která carevnou býti chtěla. :-D... celý text
Přijď, lásko, k nám
1992,
Danielle Steel
POZOR, komentář obsahuje spoilery! Už od mého dětství jsem si říkala, že až budu velká, musím si také přečíst něco od Daniely Steelové. S pravidelností jsem vídávala její knihy v rukou maminky mojí kamarádky a už tehdy mě děsně zajímalo, co se tam asi může psát, že paní Ch...ová nečte nic jiného... Nedávno jsem si své předsevzetí mohla konečně splnit, když jsem náhodou v bazaru zde na databázi objevila jednu jen za pár drobných. Dostavilo se však mírné zklamání. Četba byla tak nějak odosobnělá nebo jak to říci. Navíc do první třetiny knihy šlo všechno tak strašně ideálně a hladce, až jsem se přistihla, že si dokonce přeji, aby se něco pořádně pokazilo. Dočkala jsem se. Následně mi ale začala vadit zase jiná věc, a to neskutečná hloupost či naivita hlavních hrdinů. Neřekla bych ani slovo, kdyby se po smrti Liz zčistajasna vynořil otec malé Jane a začal dělat zle, se kterým nikdo nepočítal. Jenže v knize to bylo jinak. Chandler Scott přišel již za života Liz, nechal si vyplatit peníze a Berdnard s Liz jasně několikrát slyšeli dobře míněné rady právníka, ať si dítě Bernard adoptuje, jinak lze očekávat, že při případném návratu pravého otce se bude situace s penězi opakovat. Jenže světe div se, ani jeden z nich neměl sebemenší snahu věc provést! Pořád samé odklady a výmluvy: „Až Liz porodí. Až se Liz uzdraví...“ Jenže to už oběma přece bylo jasné, že se prostě neuzdraví!!! Kudla se mi otevírala v kapse, když jsem četla, jak Liz vyrábí pro každého žáčka Valentýnku, píše sladkobolné dopisy svým blízkým a podobně, protože ona tady na světě musí přece všechno stihnout zařídit, než přijde konec. Ale tu nejpodstatnější věc, jakou je právní nárok na dceru, neřešila vůbec. Jediné, co uměla, bylo neustále po Bernardovi chtít sliby, že se k její dceři Scott nikdy nepřiblíží. Neudělala pro to ale naprosto nic - ani adopci ani obyčejné poručnictví! „Nejlepší“ byla otázka právníka na Bernieho: „Když jste ji doposud neadoptoval, jak jsem Vám radil, tak jste alespoň její poručník?“ Bernie rozčíleně odpovídá: „No samozřejmě! Kdo jiný by to asi byl?!“ Právník: „A máte to písemně?“. Bernard: „To nemám.“ Tak to už bylo opravdu na ránu. Může být vůbec někdo takto pitomý, když oba byli podle knihy náramně vzdělaní, inteligentní a úspěšní?... celý text
Tentokrát to vyjde!
2015,
Gilles Legardinier
Já nevím, možná je problém u mě nebo u překladu, ale přišlo mi, že se autor snaží být vtipný tak moc, až to práská dveřmi a výsledek veškerý žádný. Připomínalo mi to humor pro třináctileté nebo od třináctiletých. Jenže autor je muž středního věku a cílová skupina této knihy jsou dospělé ženy, čemuž se mi při čtení opakovaně nechtělo věřit. Přistihovala jsem se, jak nevěřícně kroutím hlavou nad trapně podanými úvahami či rádoby vtipnými hláškami hlavní hrdinky a říkám si: "To jako fakt?!" Zasmála jsem se snad jen jednou a to mi na humornou knihu přijde žalostně málo. Ani jako román pro ženy to není povedené. Není to poutavé, čtete jen aby se neřeklo. Děj slabý, podání ještě horší.... celý text
