Daletth
komentáře u knih
Familiár
Leigh Bardugo
Leigh Bardugo mám ráda a každou její knihu bedlivě vyhlížím. Neunikl mi tedy ani Familiár. Když se na knihu začaly množit vesměs negativní nebo přinejmenším rozpačité reakce, trochu jsem zaváhala. Tak špatné jako King of Scars to přece být nemůže…
Nebylo, ale rozhodně to patří k autorčiným slabším knihám. Vedle Vran nebo Alex si Familiár ani neškrtá.
Abychom si rozuměli – kniha má skvělý jazyk a precizní řemeslo, dobově je věrohodná a je vidět, jakou si s ní autorka dala práci. Jenže je tak vypíglovaná, až působí neskutečně sterilním dojmem – zcela jí chybí nějaký „duch“, nedokáže vyvolat emoce a ve výsledku působí plochým, místy i docela nudným dojmem. Hlavní hrdinka je nesympatická – je super mít ambice a chtít se vyšvihnout výš, ale tady byla prostě Luzia jen protivná a sobecká a nějak jsem se do ní nedokázala vcítit. Chemie mezi ní a Santángelem byla nulové a co se jejich vztahu týče, bylo to pro mě dost WTF – prostě tam najednou byl, protože autorka to tak řekla. Chyběl mi tam nějaký vývoj, abych jim to celé dokázala uvěřit. Taky jsem se trochu bála linky s inkvizicí, protože bylo jasné, kam to celé směřuje, ale ačkoliv nejsem příznivcem mučení a pálení čarodějnic, i tohle mi přišlo jaksi bezzubé – vůbec jsem neměla o Luzii strach. Na druhou stranu ale oceňuji, jak lidsky to bylo podané (ve smyslu, jak se lidi radši přiznají ke všemu, žádné hraní na hrdiny…).
Familiár tak pro mě byl celkově docela zklamáním, ačkoliv některé světlé momenty měl. Ty ale nedokázaly vytáhnout celou knihu výš než na průměr – obzvlášť s ohledem na to, že autorka už má na kontě pár slušných pecek.
Gothikana
RuNyx
2,5* (půl hvězda je za náznak atmosféry v poslední třetině)
Dlouho jsem nečetla takhle otřesnou knihu...
Gothikana láká na kombinaci gotického románu, dark academia stylu a milostného příběhu. Všechno jsou to atributy, které mám v oblibě a říkala jsem si, že s tímhle titulem nemůžu sáhnout vedle. To jsem se zatraceně pletla...
Dark academia
Abych knihu do této škatulky zařadila, nestačí mi jen to, že se příběh odehrává na půdě univerzity. Chce to víc a jedna stará děsivá historka na tom nic nezmění (přičemž sama autorka neví, jestli se to odehrálo před devadesáti lety, sto lety nebo více než sto lety…).
Gotický román.
Ten Gothikaně odepřít nelze. RuNyx si zjevně dělala rešerše, aby zjistila, jak takový gotický román vypadá. Jenže to ve výsledku dopadlo tak, že do textu na sílu nacpala všechny atributy tohoto subžánru bez ohledu na to, zda dávají logický smysl a zda se do jejího příběhu vůbec hodí. Výsledek je tak hodný pečících pokusů pejska a kočičky. Samoúčelnost některých scén a dílčích motivů je místy už vyloženě absurdní. Příkladem budiž třeba hlavní hrdinka promenádující se v noci po hradě/univerzitě v dlouhé noční košili a se svícnem, protože je rozhodně praktičtější vzít si svícen, než si posvítit baterkou nebo mobilem. O podezřelých úmrtích, která nikdo nepřijede prošetřit, ani nemluvě – to si lze dovolit v příběhu zasazeném do minulosti, nikoliv v příběhu ze současnosti.
Přitom prostředí a v jistém ohledu i tajemství skrývající se za univerzitními záhadami mají potenciál. V poslední třetině dokonce začala fungovat docela dobře i atmosféra… která ale bohužel neustála logické kiksy a další nešvary, jichž je román plný.
Je mi také záhadou, proč dnes, když se někdo pokouší napsat gotický román, dokáže odkazovat maximálně na Poea, který s tímto subžánrem neměl nic společného.
A rozčilovat se nad tím, že autorka zjevně nechápe, že mezi gotickým románem a gotickou subkulturou není rovnítko, už by bylo vyloženě jen plýtvání energií.
Milostná linka
Nemám nic proti klišé, naopak se jich zastávám a některá i cíleně vyhledávám, ale čeho je moc, toho je příliš i na mě. Týpků, kteří jsou pro nezkušenou hlavní hrdinku nevhodní, protože jsou příliš temní a rozbití, aniž by autorka podala za celou dobu jediný důkaz podtrhující toto tvrzení, už tu bylo. Nejsem si jistá, zda majetnickost a obliba „drsnějšího“ sexu na tuto dokola opakovanou temnotu stačí (některá odhalení přicházejí zkrátka pozdě, když už je čtenář znechucen). Přitom řada myšlenek a některých citátů je skutečně pěkná.
Musím tu zmínit také překlad, protože ten milostným scénám udělal vyloženě medvědí službu. Není například nutné během první milostné scény vyjmenovat drtivou většinu synonym pro pánské přirození. A ráda bych podotkla, že pleskat ženu po pochvě lze pouze v případě, že si k pasu připne meč…
Gothikana není autorčinou prvotinou, ale bohužel tak působí. Nejen kvůli nešvarům v samotném příběhu, ale i kvůli řadě logických nesmyslů (příklad za všechny: mrtvola nechaná tlít víc jak dva roky na vzduchu měla stále kůži i svaly a smrděla) a také kvůli tomu, že autorka nebyla schopná pohlídat si naprosto základní věci jako je například plynutí času nebo roční období.
Autorka opakuje slovní spojení „po několika týdnech“ takovým způsobem, že by čtenář snadno nabyl dojmu, že uplynuly přinejmenším dva roky, ale ne, uplynuly pouze dva měsíce. V jednu chvíli se hrdinka prochází v podzimním slunci, aby o deset stránek dál nastal „krásný jarní den“ a o dalších patnáct stránek dál Corvina vytahuje kozačky, protože se blíží mrazy (podotýkám, že stále uplynuly pouze dva měsíce). Bez ohledu na roční období jsou tu neustále bouřky, stmívá se podle popisu zhruba ve čtyři hodiny odpoledne a nechybí samozřejmě všudypřítomná mlha.
Hrdinka si na sebe bere košili, aby jí její partner mohl vyhrnout sukni a ona si následně mohla urovnat šaty… Uznávám, že na vině v některých bodech obžaloby může být i překlad, ale pochybuji, že má prsty úplně ve všem.
Závěrem bych tak jen dodala, že pokud chcete opravdu strašidelnou duchařinu s romantikou, šmrncnutou gotickým románem, pak si přečtěte sérii Hřbitovní královna.
Tenká hranice touhy
Patrick Rothfuss
Tenká hranice touhy není nikterak komplikovaná, sází především na atmosféru příběhu a na emoce, které dokáže vyvolat. A těch ani na takto krátkém prostoru není zrovna málo. Patrick Rothfuss dokázal rozehrát lehkovážnou partii plnou humoru a skopičin, které spolu zdánlivě nesouvisejí, aby nakonec odhalil temnější, pochmurnější podtext příběhu a vlil do něj hloubku, na níž jsou čtenáři jeho děl zvyklí.
Rothfussův styl je malebný, ale v jistém ohledu jaksi melancholický. Dokáže skvěle čarovat s obrazy, jenž čtenářům předkládá na stránkách svých knih, a zároveň vytvořit takovou atmosféru, která se člověku dostane pod kůži. Tomu napomáhá právě i kombinace humoru a jisté porce tragédie, snoubící se v Rothfussově tvorbě v působivý celek. Tenká hranice touhy není kdovíjak převratná, přesto je to skvěle řemeslně zvládnutý kousek, brnkající zároveň na tu správnou strunu a dokazující, že Patrick Rothfuss své literární kouzlo rozhodně neztratil.
Rochus
Přemysl Krejčík
4,5*
Rochus by se dal označit za thriller a místy skoro za cestopis, jednoznačně však spadá také do magického realismu. Přemysl Krejčík v Rochovi skvěle popisuje cestování – koneckonců o tom kniha do značné míry je. Díky jeho sugestivnímu vyprávění budou mít čtenáři pocit, jako by se na každém z míst, které je v knize popsáno, ocitli. Krejčík nešetří detaily, jako jsou architektura, barvy a vůně, zvyky a tradice. Často přihodí nějakou geografickou, historickou, náboženskou či uměleckou informaci navíc, která ale z textu nevyčnívá a působí přirozeně (a to i přesto, že jsou tyto informace leckdy obsáhlé).
Na textu je hodně znát, že autor řadu z míst zmíněných v knize skutečně navštívil a má je opravdu dobře zmapované. Patrné je také to, že má odpozorované chování turistů – v Rochovi se Krejčík nezřídla trefuje nejen do davového smýšlení, ale věnuje se skrze postavy i úvahám o pomíjivosti a umělosti virtuálního světa. Paradox honby za dokonalými fotografiemi na sociální sítě, které jsou jen umělým kýčem, a jejichž lovu člověk obětuje skutečné prožitky, se v příběhu také objevuje opakovaně.
Pokud se do Rocha pustíte, je třeba se připravit, že tenhle román je důmyslně poskládaný, chytrý a v některých ohledech složitý a náročný. Určitě jsem v Rochovi odhalila jen zlomek všech vrstev, do nichž Přemysl Krejčík dílo zahalil. A jestli jsem objevila zhruba třetinu všech narážek a analogií, tak jsem fakt dobrá. Román je záměrně poskládán tak, aby během prvního čtení neprozradil ani extrémně pozorným čtenářům všechna svá tajemství.
Navzdory této promyšlenosti a neoddiskutovatelné chytrosti se kniha čte velice dobře. Přemysl Krejčík má svižný a moderní sloh, má bohatou slovní zásobu a na textu je patrná jeho vypsanost. V knize je řada krásných slovních obratů a obsahuje vyváženou porci cynismu, filozofických úvah, dramatu i humoru.
Jednu výtku bych ale přece jen měla. V textu se poměrně nahodile přechází ve vyprávění mezi přítomným a minulým časem a v případě jedné postavy také mezi spisovným a nespisovným způsobem vyjadřování (ačkoliv v tomto případě bylo těch „uklouznutí“ výrazně méně). Je to věc, která může čtenáře zpočátku rušit, ale jelikož má kniha sedm set padesát stran, je třeba si na tento jev zvyknout. Naštěstí to jde docela snadno.
Nejasné hranice
Marie Domská
Tak tohle byla hodně povedená space opera. V poslední době se mi moc nestává, že bych nějakou knihu přečetla na posezení, takže skutečnost, že Kchrat si mě získal natolik, že jsem román slupla jako malinu, mluví za vše.
Mám ráda, když příběhy nejsou vyprávěny lineárně a čtenář až postupně získává obraz skutečných událostí – líbí se mi, když musím držet pozornost a dávat si věci do souvislostí. V tomto ohledu jsem tedy byla nadmíru spokojená. Nejasné hranice jsou dobrodružné, dojemné, někdy přinutí k zamyšlení. Kchrat je sympaťák – i když teda potkat ve vesmíru bych ho asi nechtěla… :-D
Na začátku mi ale přišlo, že se konflikt, který pak má v příběhu důležitou roli, vyostřil až moc rychle, vlastně víceméně hned na prvních stránkách – tady bych klidně uvítala pár stránek navíc, kde by se budovalo podezření vůči jedné z postav, než tam proti ní padne dost zásadní obvinění.
Místy mě taky trochu rušila jazyková hyperkorektnost, ale nebylo to nic, co by mě vytrhávalo ze čtení nějak zásadním způsobem.
A pak se musím přiznat, že jak mi Kchrat byl sympatický, tak Erin mě docela brzo začala rozčilovat. Její chování bylo pochopitelné – na konci, když se složil celý obraz, jsem ho chápala ještě o dost víc… Přesto mi její lži a manipulace přišly nesympatické a nepříjemné (což byl ale možná záměr, koneckonců ne všechny postavy jsou psané s tím, aby je měl čtenář rád, nebo přinejmenším ne hned od začátku…).