DeeDeeSalty komentáře u knih

Losování naslepo … Stehlíková (hm, zní povědomě) …. po smrti se probudí v jiném těle (hm, zní dobře) …. oukej, jdu na to! A začátek super - zápletka slibná, JÁ v očekávání mysteriozní detektivky. Zhruba po dvaceti stranách mi dochází, že s ohledem na věk JÁ už asi nebudu primární cílová skupina, ale každý je starý na kolik se cítí, takže JÁ pokračuji. V polovině se už nedá popřít, že jde o dívčí fantasy románek, ale já nejsem žádnej literární fašista (JÁ teda ne) a navíc se mi zdá, že v rámci žánru jde o prima výkon - je to napínavý, svižný, Susan není žádná blbá roztleskávačka, čtu dál … no a najednou začne kvalita klesat a zbytek knížky se nese v duchu klišé jedna holka, dva kluci a boj dobra se zlem, happyendem. Škoda.

Bude to rok, co se mi kniha s věnečkem (už ten vypadal slibně) na obálce dostala do ruky a bude to 364 dní co si říkám že “dneska už to hodnoceni napišu fakt že jo přísahám” protože neocenit Hanu veřejně by bylo …. no skoro hřích! Je to smutnokrásný příběh o těžké době, která dokázala být pro některé ještě těží. Válečná doba a holocaust jsou (a tohle se může zdát jako nespravedlivé subjektivní hodnocení a možná, že je) vděčné kulisy, kam zasadit příběh - pro jejich vážnost podvědomě přijímáme (já tedy rozhodně) díla připomínající tohle šílený období novodobé historie o chlup méně kriticky. Čím mě tedy Hana oslovila více než jiné knihy pracující se stejnými kulisami? Postavou Hany Mornštajnová připomíná, že konec války nepřinesl vysvobození a konec utrpení pro každého a že bolest duše může být větší než bolest těla.

Nejsem žádnej velkej fanda fantasy a sci-fi. Respektuji Hry o trůny (ano, ještě ke všemu znám jen ten seriál, ani ne knížku), povídky se Zaklínačem, Jméno větru, Harryho Pottera a Terryho Pratchetta … ani Pána prstenů nebylo v mých silách dočíst! A STEJNĚ BYCH VŠEM DUNU DOPORUČILA. Jestli je vaše fantazie a představivost okleštěná (jako ta moje), možná Vás čeká potyčka s kupou zvláštních názvů, nejasných vizí a náboženských odkazů a fakt, že si pod nimi nic nepředstavíte, přijmete s pokorou a uvědoměním vlastních limitů (jako já). Vynahradí Vám to ale děj co má spád, dostatek akce i romantických motivů a (pokud nejste popírači klimatické změny) tak i nadčasové téma. Komu fandit a komu ne je vám sice jasné hned od začátku a postavy si drží svoje úlohy až do konce (tedy, minimálně až do konce první knihy), ale vlastně proč ne - někdy je úleva vědět, na čem jste.

„Skvělá, viď?“ mrká na mě kolegyně, když zbystří Zeptej se táty odloženou na mém pracovním stole. „Skvělá“, přikyvuju, zatímco v duchu si spílám, jaký jsem křupan a navíc pokrytec, který vysokou literaturu nejspíš nikdy nedocení. Zeptej se táty je pro mě příběh o rodinných vztazích, o víře v jednotlivce a o etice. Příběh tří sourozenců, které, možná pravdivá a možná nepravdivá informace, přinutí ke vzpomínkám o zemřelém otci, na mě působil jako velmi dlouhá, filosoficky laděná báseň, plná biblických odkazů, které jako náboženský neznalec nedokážu pojmout. O něco srozumitelnější se pro mě kniha stala po zjištění okolností, za kterých Jan Balabán příběh napsal. Hlavní hrdinové knihy také prožívají své osobní příběhy i v jiném autorově díle. Možná proto Zeptej se táty čtenářům své hrdiny představuje (na můj vkus) jen zběžně. Odvážně zkusím tvrdit, že se knize se nedá upřít vysoká literární kvalita. Zároveň odvážně zkusím tvrdit, že autorův netradiční (až archaicky laděný) styl psaní a pokládání si hlubokých otázek neosloví všechny čtenáře (včetně mě), ačkoliv příběh jako takový rozvíjí zajímavá téma.

2 25.05.2021

K napsání recenze jsem se dlouho odhodlávala. Moje odhodlávání prodlužovaly vesměs pozitivní recenze, které jsem zde přečetla. Proto jsem nad Bábovkami dlouho přemýšlela a upřímně jsem se snažila zjistit, čím mě kniha zaujala a proč bych ji doporučila i dalším čtenářkám a čtenářům. Ani po měsíci přemítání jsem z hlubin paměti nic zásadního nevykutala a rozhodla se smířit s tím, že Bábovky - příběh dvanácti žen a neuvěřitelného propojení jejich životních drah, jsou kniha mimo moji čtenářskou bublinu.

Jak zde již někdo trefně poznamenal, dělat si poznámky (zpětně doporučuji formu mentální mapy) by bylo bývalo nebylo od věci. Bez poznámek jsem zůstala „orientovaná“ přibližně do jedné třetiny příběhu. Pak přišla fáze, kdy jsem stránky častěji otáčela dozadu než dopředu, abych se ujistila o tom, kdo je kdo a jak to spolu všechno souvisí. Dvanáct by nemusel být tak špatný počet, pokud by se autorce podařilo vystavět postavy, které svým chováním přesahují známé stereotypy nebo příběhy s uvěřitelnou zápletkou. Bábovky jsou první kniha Radky Třeštíkové, která se mi dostala do rukou. Namotivovala mě k přečtení jiných děl této autorky? Spíše ne.

4 14.05.2021