Delicius
komentáře u knih

Pro mě moc důležitá kniha. Věnuje se tomu, jak pracovat s úctou a respektem k lidem, o které pečujeme. Popisuje, že respektující přístup, ač se může zdát těžším než je prostá buzerace, je z dlouhodobého hlediska účinnější a jednodušší.


To byla síla. Knihu jsem si opravdu zamiloval.


První dva komixy, rozjezd- byl jsem nadšen. Když jsem viděl Insmouthany, slintal jsem blahem.
časem.... no, texty za komixy jsem začal přeskakovat úplně a četl jen komixy. Závěrem to podle mě úplně zkazil... no.


... po letech studia oboru, ruším pět hvězdiček, a dávám 2
chaotická a nepřesná kniha, která si jen tak háže pojmy, a nedává smysl.


Knihu jsem přečetl na jeden zátah, jednoho zářijového podvečera.
Je to skvělé a čtivé. První novela se mi líbila více, druhá je více psycho.
Poprvé mě nebavil Zábranův doslov ke knize, tak jsem jej přeskočil.


Jo, asi takový úvod. Moc hezky napsaný, čtivý a praktický.
Klobouk dolů, jako tušil jsem, že rogeriánská terapie je těžká, ale ted mi přijde ještě těžší, než dříve.


Druhý díl, víceméně na podobné úrovni jako předchozí.
Je to ten díl, kde se Kirill pořád umývá, sprchuje, či koupe...


Kapku mě zklamalo, že víc nerozvinul žití jen tak "nanečisto", jak je ze začátku naznačeno.
To, že tam napasoval paralerní světy, mě mrzelo; přestože jsou jako vždy skvěle načrtnuté, už mi to přijde jako u Lukjaněnka ohraná písnička. Má to všude. Co by tomu řekl, spisovatel Melnikov? (Kterého jsem přesvědčen, už jsem někde v Lukjaněnkových světech viděl!)
Pár skvělých fórů.


Na první stránce "Proboha, ona se pokouší psát jako Virginia Woolf."
Na dalších deseti jsem se ztrácel v postavách, a pak už hezké, skvěle se četlo. Simone umí skvěle popsat atmosféru "bezsmyslí."
Akorát mě mrzí, že knihu pojmenovala tak jak ji pojmenovala. Ono slovo obrázek- s přívlastkem líbivý, či bez- se v knize opakuje až moc často.


Pro mě výborná kniha, lehký a stručný přehled základů o poruchách vztahové vazby a terapie lidí, kteří je mají (tvz. vývojové trauma).


... pro mě až moc obecné, nic moc to neříkalo. Chtělo by to téma více uchopit, rozpracovat.


Moc příjemná kniha, která je stále platná. I po 36 letech od posledního vydání je stále aktuální. Je to ten typ knihy primárně pro rodiče, velice příjemně a laicky napsaný, plný konkrétních jevů.
Je to kniha, u které bych neměl problém ji doporučit rodičům svých žáků s vědomím, že může pomoci.
Paradoxně jsem ji četl celkem dlouho, většinou jsem dával na posezení jen jednu kapitolu, ale kapku to přičítám tomu, že bylo třeba se nad každou kapitolou zamyslet.


První kapitoly jsou hodně technické. Jsou zde popsány různé techniky, co a jak s dětmi s využití různých médií- výtvarna, hry, dramatizace,vyprávění příběhů, psaní příběhů a poesie...
Tyto techniky využívá proto, aby se dostala s dětmi k jejich tématu. A to hodně gestaltově, např. na obrázcích se ptá všech postav jak se cítí, a klient musí v první osobě za ně odpovídat...
Pak je tam pro mě zajímavější část, o terapeutickém procesu, jak to má s rodičemi, a dětmi v terapii, jak dlouho to trvá, jak postupuje apod. To byla pro mě zajímavější část.
Asi jsem od knihy moc čekal, je totiž hodně známá, často doporučována....


Ze zvědavosti přečteno, jako takový mírný úvod ke Kropotkinovu dílu. Zpočátku mě to spíše děsilo, dlouhé lyrické pasáže, nic moc děje (prvních 30stran). Pak se to díky bohu rozjelo, popisy bezpráví vůči mužikům, brutalita studia ve škole pro pážata, car Mikuláš II a pokusy o zrušení nevolnictví, ať už dopadli jak dopadli, až po postupné zdrsnění cara, a odmítnutí reforem...
Na závěr popisuje Kropotkin své cesty po Sibiři, lehce nastiňuje (bohužel příliš krátce) svůj návrh reformace vězeňství, když pracoval v jedné gubernii.
Na to kolik je tam málo stran, toho stihl popsat opravdu hodně, a to životně s poutavým vypravěčstvím.
Ano, občas jsem některým slůvkům nerozuměl, a chvíli trvalo, než jsem si zvykl na některé staročeské obraty, ale to se dalo čekat.
Hodně jsem z toho cítil takovou tu ruskou atmosféru, připomínalo mi to Tolstého a Stanislavského autobiografie stylem, dechem prostředí...


Mishulka, zajímalo by mě v čem ti změnil Geralt pohled na svět? :-) Bylo by pro mě zajímavé vědět, čím tato knížka oslovuje ostatní, já ji totiž pořád spíše beru jako oddechové čtivo.
Jinak v podstatě souhlasím s Jacckem, jako malý jsem byl nadšen, teda až na poslední díl: Paní jezera, která byla na můj vkus dost roztahaná.


Zpočátku spíše nuda, neuvěření jak se stal Hrdina hrdinou. Úžasný závěr, ten byl k popukání. Za něj čtyři hvězdy! :-)


Naprostý souhlas s Lenorou, omyl z levných knih. Úvod je dobrý, pasáže o nakupování taktéž, ale v podstatě jen přeskakuju recepty a hledám texty okolo, kterých je bohužel málo.
Opravdu, jedná se spíše o kuchařku než o memoáry. (Jak jsem předpokládal z anotace na zadní straně a z názvu.)

Skvělé pohádky, nicméně taktéž velké zklamání. Stránky v knize jsou natažené co se dá, šlo by zkrátit na takových 40 stran- a přidat k nějaké jiné knize.
Největším zklamáním pro mě bylo, že jsem to asi za patnáct minut přečetl, a tudíž mi to nestačilo ani na celou cestu MHDéčkem, a musel jsem koukat tupě z okna...


S překvapením koukám na nízké hodnocení tohoto dramatu. Nečetl jsem, jen jsem zkouknul záznam divadelního představení z Národního. (ulozto, dej do vyhledavače brecht)
Tato hra dává divákovi najevo, že pokud se člověk snaží, pokud bojuje, nenechá si vše líbit, je schopen se ubránit. Teda, pokud je nás dostatek, že? Je to kapku edukativní drama, co jiného čekat od Brechta,že?


Ze začátku bavilo, chytlo. Pak trochu k neuvěření. Přemýšlel jsem, kde nabral tolik faktů. Pak mi došlo, že nejspíše ve své fantasii.
Pan Vondruška je očividně dost nadržený, nebo vypočítavý. Ví, že sexuální scény baví, a přidávají mu stránky. Tak nějak mám pocit, že píše tak, aby těch stran napsal co nejvíce to jde.
Vydržel jsem číst dlouho, aneb osamělý nedělní večer, a žádná kniha po ruce, a skončil na dvousté stránce.
Rozhodně musím uznat, že psát umí dost dobře, lehce se to čte. Ale ten obsah...