dishoa
komentáře u knih
Dobývání nebe
Paolo Giordano
Málokterému autorovi se podaří mě totálně vtáhnout do prostředí, kde se příběh odehrává. Paolo Giordano je mezi tou menšinou. Každý rok jsem se vracel v létě na statek, nechal se zavést k dubu, objímal olivovníky, byl v Tommasově bytě a v nehostinné islandské krajině. Statek se mi zaryl pod kůži stejně jako Tereze a vracím se k němu ve vzpomínkách, které nemám a ani bych chtít vlastně nechtěl. Jedna z knížek, které pravděpodobně už nikdy neotevřu, protože by mě zase vtáhla mimo realitu.
Nemám ústa & musím křičet
Harlan Ellison
Oproti většině zdejších komentářů se mi zdají povídky propracované, originální, čtivé a stále mají, co nabídnou, přestože se žánr už posunul a mnohé bylo řečeno. Líbí se mi experimentování a různé snahy přetrhat zaběhnuté konvence, jako práce s rytmem, opakování frází a slov, na které ve scifi nejsem moc zvyklý. Povídky určitě nespadají do žánru hardscifi, spíše se jedná o prozkoumání lidského (a většinou dost hnusného) charakteru s využitím scifi prvků. Tím se dostávám k mnohými zmiňovanému sexistickému vyznění v některých povídkách a musím souhlasit s autorem v tom, že to, že některé postavy jsou vyloženě šovinistická prasata, neznamená že s tím autor souhlasí anebo že by se o tom snad nemělo psát. Narozdíl od Houllebecqa anebo Bukowskeho, kteří šovinistické protagonisty měli jako ústřední motiv a osobně mi jejich styl vůbec nesedl, Ellison vykresluje postavy více do hloubky a nechá nahlédnout do jejich mysli, kde se nachází sebeuvědomění něčeho zkaženého (Samobol, Jak nás vidí jiný, Drakobijcův sebeklam).
Samotná úvodní a nejznámější povídka je stále aktuální, šokujici a originálně pojatá. Konec mi velmi připomínal jisté stvoření z Anihilace od Jeffa Vandermeera a obecně povídka vyznívá jako předek celého new weird stylu. Autorovi poznámky mi přišly zajímavé a doplňovaly povídky, aniž by byly zbytečně dlouhé, ale dokážu pochopit, že pro mnoho lidí je jakýkoliv nástin, jak má text vykládat předem, neskousnutelný.
Řeka v temnotě
Masadži Išikawa
Nevím jestli se dá kniha vůbec hodnotit. Ne že by nebyla čtivě napsaná, jen jsem měl neustále pocit, že se nejedná o reálný příběh, ale fikci. Co tedy není problém knihy, ale čtenáře. Těžko se dá uvěřit, že se něco takového doopravdy děje i v této době a často jsem zklouzával k tomu, že jsem příběh bral více jako postapokalyptickou beletrii než příběh, který se doopravdy stal.
