DoDidDone komentáře u knih

Po trilogii Ostrova Lewis se u mě autor Peter May posunul do seznamu několika mých nejoblíbenějších autorů. Knihu jsem si koupil s tím, že si připomenu onu charakteristickou atmosféru a autorův skvělý styl psaní a osobité hlavní postavy a jejich osudy. Hlavní rozdíl vidím v tom, že tohle je opravdu detektivka – sice slabší a jednodušší, ale detektivka. Trilogie Ostrova Lewis je román s detektivní zápletkou v pozadí (tak bych to nazval já). Tady vražda není tak jednoznačná a vrah není tak zřejmý. Dále pak taky vidím rozdíl ve způsobu používání retrospektivy – v této knize se jí nedostává tolik pozornosti, což mi přišlo trochu škoda, ale příběhu to neuškodilo. Stejně mi pořád připadá úsměvné, že jsem do jeho knížek takový blázen, když mají přitom vše, co na knihách obvykle nemám rád – vrah je často ihned jasný, autor se nimrá v postavách a popisech přírody a do toho používá retrospektivu, kterou doplňuje příběh. :) Ostrov Entry se mi moc líbil a od prvních stránek mě pohltil. Atmosféra tam zůstala, hlavní postavy mi připomínaly ty z Ostrova Lewis a já opět nemám nic, co bych knize vytknul. Autor sice píše (psal) detektivky z čínského prostředí a pak taky sérii Akta Enzo, ale mně v prostředí drsných ostrovů a jimi poznamenaných občanů sedí nejvíc. Jeho popisy jsou úžasné, postavy citlivé a příběh nezapomenutelný, přitom je poměrně jednoduchý. Opět velice čtivá kniha, kdy jsem na konci litoval, že ji musím zavřít. Ostrov Entry je o trošičku slabší než Ostrov Lewis, ale i tak je to úžasná kniha, kterou s radostí doporučuju! :)

12 07.09.2018

Dávám pět hvězdiček, i přes fakt, že vím, že Coben umí líp. Cizince beru jako takovou oddechovku – zápletka je složitá (jak je u autora zvykem), ale podaná jednodušším způsobem a navíc s postavami, které nejsou tolik komplikované (aspoň tak mi to připadalo). Nápad je skvělý, proto jsem se ostatně rozhodl knihu koupit. A nezklamala mě. Taky mi připadalo úsměvné, že mi onen tajemný cizinec na začátku čtení, v první kapitole, hodně připomínal postavu Krysaře od V. Dyka. :) Hlavní postava je typicky „Cobenovská“ – opět jde o normálního člověka s běžným životem, kterému se najednou život otočí vzhůru nohama a on je nucen s tím bojovat. Mně jeho příběhy vždy nadchnou a velmi mě baví, ještě se mi nestalo, že bych koupil Cobenovu knihu a ta mě nebavila. (Proto toleruju cenu a opravdu tlusté listy…) Jediné, co mě trochu otravovalo, bylo, jakým způsobem autor psal v Cizincovi kapitoly. Některé se mi zdály úplně zbytečné. Něco ve stylu: „Takže to bylo takhle…“ řekla první postava. „Proč?“ zeptala se druhá. „Na to ti odpovím jindy…“ Jinak nemám, co bych knize vytknul. Jestli někdo chce začít s tímto autorem, doporučil bych mu na začátek jiné knihy (třeba Nikomu ani slovo), protože tato je trochu slabší a mohla by někoho odradit. Mně se ale právě tím, jak byla méně komplikovaná a jednodušší, zamlouvala. Sice jsem čekal něco trochu tvrdšího – jak jsem u Cobena zvyklý, ale tohle mě taky moc bavilo. Na co je ale autor opravdu skvělý a co se mu povedlo i v této knize, byl způsob, jakým napsal konec! Za to jsem si řekl, že mu těch pět hvězd dám a odpustím některé prázdné kapitoly! ;)

3 02.09.2018

Tak jo, tahle kniha byla zvláštní. Nyní dávám čtyři hvězdičky, ale nevím, jestli to v budoucnosti, až se mi kniha pořádně rozleží v hlavě, nezměním. K pěti to rozhodně nebude. Teď momentálně přemýšlím mezi třemi a čtyřmi. Nenapadlo by mi, že bych dal sérii s Martinem Servazem, která je jedna z mých nejoblíbenějších, a autorovi Bernardovi Minierovi dal tak málo. Líbí se mi od něj všechny knihy, které napsal a podle mě je to mistr svého žánru. Jeho knihy jsou strašidelné, nechutné, napínavé, nepředvídatelné, správně zamotané a do toho extrémně čtivé a chytlavé. Zkrátka, má vše, co by měl kvalitní spisovatel detektivek/thrillerů ovládat. Jenže v případě Noci… No, nevím… Kdyby to byla první kniha, kterou bych od něj přečetl, nevím, jestli by se mi úplně chtělo do dalších knih. :/ Za sebe jako nejlepší knihu ze série hodnotím Tmu, tedy knihu před Nocí. Na ní se mi líbilo vše. Tady to bylo trochu ohrané a nevím, jestli mi to všechno dávalo úplně smysl. Těch absurdit tam bylo až moc. Všechno do sebe na konci samozřejmě dobře zapadlo, jenže takhle? * Já se nebráním, když jsou detektivky přehnané a vyhrocené, nakonec to mám docela i rád. Líbí se mi, když je to napínavé a čtivé. Když se na to tak podívám, všechny autorovi knihy jsou nereálné. Tohle není to, za co strhávám hvězdičku. Jde o to, že tady se začala do toho všeho zatahovat spousta věcí, které neměly smysl a chovaly se divně. Prostě mi to nesedělo. I u Kruhu jsem občas nadzdvihával obočí s tím, že to je moc přehnané, ale tady… No nevím… Nelíbilo se mi, že tady bylo tolik sexuálních scének a lidí se sexuálními úchylkami. ** Autor je specialista na nechutné scénky a dostal se ke mně do takové pozice, že nevím, jestli bych s ním dokázal klidně mluvit bez strachu, když vím, jako má bujnou fantazii. Konec byl otevřený, takže se dalšího dílu dočkáme (snad) a já doufám, že tam nebudu muset pořád číst o „údech“ a kdo s kým a tak… Nemám to rád. Ale to hlavní, za co strhávám hvězdičku, co mi tam vadilo a co nemůžu odpustit, je, že postavy byly sakra blbý. Nikdy jsem nečetl knížku, kde bych si tolikrát klepal na čelo. (Čtenáři jistě ví, o čem mluvím.) Vážně? Tolik absurdit! Achjo… Kdyby to takhle existovalo v reálném světě, tak by tu běhali samí kriminálníci. Martin Servaz má své mouchy, je takový trochu nemehlo, ale tohle…? No nic. Teď dávám za čtyři, protože i když je tenhle komentář vesměs jen kritika, stejně se mi nechce dávat tři a níž (v tuhle chvíli), protože se kniha četla sama a já se u ní nenudil. Autor umí zaujmout a nutit čtenáře otáčet stránky. To mu zůstalo. Doufám, že příště budu moci dát pět hvězdiček s klidným svědomím a nebudu muset řešit žádné dilema s tím, jestli jsem spokojený či ne. ***

*Spoiler: Samozřejmě, že si musel tu střelbu v lese u znásilnění natočit. Protože, tohle přeci všichni vrazi dělají, ne? Proč ne, že? Chápu, že autor potřeboval ospravedlnit Servaze, ale…
**Spoiler 2: Ta mučírna… No nic…
***Spoiler 3: A doufám, že další díl už nebude mít otevřený konec a že Hirtmanna už někdo odpraví, protože mi začíná pořádně lézt krkem.

6 29.08.2018

Tento příběh je jedním z těch, které se ještě dlouho po přečtení uchytí čtenářovi v hlavě kvůli surovosti a osudu hlavní postavy Gerty Snirch. Vzpomínám si, že během čtení mi do hlavy častokrát přicházela věta: „Tahle knížka je odporná.“ A ona je odporná. A nemůže za to tolik autorka a její způsob vyprávění. Její styl psaní je velice čtivý, hlavní postava mi nebyla lhostejná (to snad ani nešlo), dialogy mi připadaly uvěřitelné a příběh se držel jisté struktury a byl napínavý. (První polovina možná více než ta druhá.) Kniha je odporná, protože i když je Gerta Snirch jen smyšlená postava, příběhy podobné tomu jejímu (a možná ještě mnohem horší) skutečně existují a tím pádem se pro mě četba ztěžovala. Moc si cením autorčiných znalostí, které využila při psaní knihy. Ze čtení lze dobře poznat, že autorka o tématu ví dost a dokáže o něm vyprávět. Psaní historického románu (ač do jisté míry smyšleného) je obtížnější, než se na první pohled zdá. Je za tím spousta práce a hledání všemožných informací a autorka to zvládla na jedničku. Před čtením jsem toho o tématu odsunutí Němců nevěděl skoro nic. Vzpomínám si, že ve škole jsme o tom dostali jen kratičký výklad a možná jen jednu větu v sešitě, která mi nestačila napovědět, jaké temné to doopravdy bylo. Rozhodně velmi důležitá kniha, kterou doporučuju, ale sám ji – kvůli své přecitlivělosti – už neotevřu.

15 23.08.2018

Tahle knížka se pro mě hodnotí obtížně, protože – jak jsem ihned po začátku zjistil – rozhodně nejsem cílová skupina, takže bylo jasné, že se u spousty autorčiných fejetonů budu nudit a dostatečně je neocením. Myslel jsem si, že to bude úplně o něčem jiném. Spíš jsem čekal něco o autorce ale ve smyslu, kde vyrůstala, co prožila atp. Tohle se taky dalo, ne že ne. Tuto slavnou herečku obdivuju, protože se ve své profesi opravdu vyzná a umí. Nechce se mi hodnotit knížku méně než za čtyři hvězdičky, protože podle mě musí být složité jako celebrita otevřít se před celým národem a psát o takových věcech. Aňa umí dobře namotivovat, to jsem taky zjistil už od začátku. Je vidět, že je to dost pozitivní člověk a užívá si života a radosti kolem sebe. Některé její myšlenky byly pěkné a rád se k nim vrátím. Jak říkám, já nejsem cílovka, takže spoustě věcem nerozumím tak, jak bych měl a ani asi neporozumím a nepoznám. Takže tak. Kniha poputuje k sestrám, které si v tom jistě najdou své.
PS: Méně než 4 hvězdičky se mi nechce dávat taky kvůli skvělým ilustracím. ;)
PPS: Aňa dokázala, že nejen, že je skvělá herečka, ale taky výborná spisovatelka. ;)
PPPS: Tohle mě na jejích fejetonech bavilo asi nejvíc. ;) :D

4 16.08.2018

Nepříjemné ohlasy, které za sebou Skleněný pokoj táhne a které lze v početném množství najít i tady v komentářích, mi připomínají Gejšu od Arthura Goldena. (Proto je budu srovnávat. Jistě existuje více podobných, ale tyto dvě si dovedu vybavit a obě dobře znám. Autorka, která se například také inspiruje pravdivými událostmi, je například i Lone Theils, jejíž knížky jsou nyní velmi populární.) Knihy jsou obsahově úplně jiné, ale právě v tom, jak je (ne)přijala veřejnost a lidé, o kterých byly knihy psány, je spojují dohromady. Obě popisují určitou společnost, dobu…, která je inspirována skutečnými událostmi a osudy lidí a většina dovede lehko určit, o koho v reálu šlo. Autoři si vypůjčili opravdové situace a zohýbali je podle svých představ a snažili se o vytvoření příběhu, který by zaujal čtenáře. (Proto je tam jistá pohádkovost a příliš mnoho náhod.) Dali do toho obrovský kus sebe a to, co vydali, se rozhodně nedá brát za realitu (což oba z nich ani netvrdí). Já jsem fanoušek obou knih, takže pro mě to fungovalo. Chápu, že někteří mohou být naštvaní, protože autor teoreticky obšlehne cosi, vydá to za své, přitom základ stojí u skutečných událostí. Čemu pak tedy věřit? Je důležité podotknout, že obě knihy jsou také psány autory, kteří nepochází z těch zemí, takže o tom mají jen zkreslenou představu, a i když si můžou dohledávat různé zdroje, jak chtějí, stejně to neprožijí a do jisté míry ani nepochopí. Je důležité ocenit jejich práci, protože sice měli méně práce s vymyšlením příběhu (když měli realitu, která jim k tomu napomohla), ale i tak museli znát tu zemi, museli použít jazyk, znát tradice, slovní obraty, porovnat s něčím, co se v té zemi stalo, museli si promluvit se spoustou odborníků na daný národ a to je dost práce. Vlastně je to ještě náročnější, než se na první pohled zná. Proto si jejich práce cením. Kniha Skleněný pokoj je psána Angličanem a udivovalo mě, jak dokázal používat české výrazy a kolik toho o našem národu viděl. (Cizinci neznají například slovo „chata“, neví, co nám cizí slovíčko může připomínat a jaké konkrétní problémy můžeme mít s výslovností.) Někteří Čechové ale knihu odmítají vůbec brát v potaz, protože uráží rod Tugendhatů (snad to píšu dobře). Vím, odkud to pramení: hlavní postavy mají své mouchy (jako ostatně všichni lidi na planetě), takže ti, kteří mají tendenci přirovnávat k realitě, si mohou myslet, že to autor psal o opravdových obyvatelích vily, což by vysvětlovalo onu pobouřenost. Přeci jen, nemůžete nikoho soudit, pokud nejste v jeho hlavě a v jejich kůži, tak proč by něco takového psal? K tomu mám jen jedno: ano, s tím souhlasím. Pokud někdo píše o určité osobě, měl by psát podle pravdy a držet se jasného scénáře. Sám jsem názoru, že knihy o nějaké osobnosti může psát jen ten člověk sám, jinak je to zkreslené, protože nikdo neví, proč se někdo zachoval tak či onak a co k tomu vedlo. To prostě nikdy nejde. A pak je tu taky další: buď autor sklouzne do přehnaného lezení do zadku, nebo naopak vyšťourá všechny nezbytné a trapné informace o dané osobnosti, aby se kniha víc prodávala. Já to znám – četl jsem už obojí a vím, že to existuje. Životopisy, které vlastně nejsou životopisy, ale jen přehled cen a dokonalých citátů, které celebrita řekla nebo z druhé ruky různé druhy trapasů, skandálů apod. Jenže tahle kniha není literatura faktu ani životopis – je to jen román, beletrie. Opět se vrátím ke Gejše, protože u ní mě fascinuje, že Gejša je u českých čtenářů opěvována a pokud si přečtete její hodnocení tady na této stránce, uvidíte, že to jsou (téměř) plné počty hvězd a samé kladné komentáře. Přitom ta opravdová gejša Mineko Iwasaki, která sloužila jako inspirace k postavě Sajuri, knihu neměla ráda a Japonci byli uražení kvůli vyzrazení tradic a světa gejš, který si zakládal na své tajemnosti a kráse. Jenže je také hodně důležité podotknout, že oba autoři v úvodu napsali, že kniha se nedá považovat za realitu. Navíc – existují literatury faktu. Sama M. Iwasaki napsala autobiografii, a co jsem tak četl, kniha o Vile Tugendhat má (jestli už není náhodou vydána) existovat taky, takže pokud někdo chce vědět o skutečných osudech, může sáhnout tam a na tyto romány se nemusí ani podívat.

Teď už konečně pouze ke Skleněnému pokoji a ději samotnému. Začátek se mi zdál zmatečný a tolik mě nenadchl. Autor má svůj originální styl psaní, na který jsem si musel zvyknout. Píše tak trochu z místa na místo a chvíli neposedí, což mi právě zpočátku vadilo a co jsem byl schopný ocenit až po přečtení, kdy mi došlo, že skutečně vypíchl důležité informace. Hlavní postavy jsou skvěle popsané, popis domu, doby a vztahů taky. Když jsem se do příběhu doopravdy dostal, moc mě zaujal. Kniha je ke konci smutná a nevím, jestli jde o knihu, která by se dala číst pořád dokola, protože se podle mě vytratí ono kouzlo. Autor umí skvěle schovávat informace a později je vrátit na světlo. Dá čtenáři jen kousek, rozepíše ho až dál a to se mi líbí. Ke Skleněnému pokoji jsem se dostal jen kvůli čtenářské výzvě, ale autor mě zaujal, takže bych si od něj v budoucnosti rád přečetl i některé další knížky. Jediné, co mi vadilo při čtení, byla nadmíra sexuálních scének a různého fantazírování, to mi tam úplně nesedělo. Jinak – jak asi podle hodnocení vidíte – já jsem spokojený. Myslím, že na knihu jen tak nezapomenu a utkne mi v hlavě. Popisy doby a prostředí jsou skvělé. Konec je smutný a nostalgický, hlavní postavy mi nebyly lhostejné a naopak mi přirostly k srdci. Líbí se mi, že ačkoliv je Skleněný pokoj jen dům, chová se jako taková vedlejší postava – vše se děje kolem ní, všichni o ní mluví, ač se děje cokoliv, Skleněný pokoj tam (téměř) vždycky je. (Jak už jsem napsal výše, autor si dal opravdovou práci při psaní této knihy a za to si zaslouží jisté ocenění. Já za sebe knihu doporučuju všema deseti, protože příběh je kouzelný a přiměl mě hledat si skutečné informace o vile Tugendhat a dokonce ji i navštívit, což je na knihu psanou Angličanem s dějem v Čechách úspěch. ;)

8 12.08.2018

Taková zdařilá jednohubka. :) Rozhodně nedosahuje kvality například Zelené míle nebo Dallasu 63, ale neurazí a naopak zaujme napětím a zvraty. I když jde o útlou knížečku, stejně mě pan King překvapil nápadem a provedením. Sice původně psáno pod pseudonymem (z jiné knížky vím, že ho používal, aby si ověřil, jestli dokáže prodávat knížky i pod jiným jménem), ale Kingův klasický styl psaní a vyprávění příběhu jsem z toho dokázal poznat. Hlavní hrdina žije zdánlivě obyčejný život se svojí manželkou a svojí dcerou, jenže to se mu překazí a on se musí s novým údělem naučit žít. Líbilo se mi, jak děj postupně postupoval, a zápletka gradovala. A nazvat některé kapitoly podle váhy, kterou postava momentálně váží, je dobrý nápad. ;) Konec se dá v průběhu docela snadno odhadnout, ale i tak to ničemu neubere. Nenašel jsem žádné místo, kde bych se nudil nebo si přál, aby byla kniha u konce, proto dávám pět hvězdiček, ačkoliv si myslím, že na Kinga to je trochu slabší odvar. Líbí se mi hlavní myšlenka a jistá dávka tajemna, paniky a strachu je skvělá. Příběh jako takový se podle mě nedá zapomenout, protože nápady autora skloubené se stylem psaní to nedovolí.

7 04.08.2018

Nádherná kniha, kterou bych hodnotil jako jednu z nejlepších, které jsem za letošní rok přečetl. Začátek se mi zdál trochu zmatečný a tolik mě nezaujal, ale to se v půlce zlomilo a od té doby jsem byl příběhem autora pohlcen a nebyl schopný knihu pustit z ruky. Prostředí Barcelony je dokonalé a se způsobem, jakým autor vyprávěl příběh, neokoukané. Tajemná atmosféra linoucí se celou knihou je to, co za sebe hodnotím jako to nejlepší, protože vím, jak musí být složité vytvořit jí dostatek, aby se dokázala po kouskách rozložit přes celou knihu a nenechala ani místo, kdy by si čtenář mohl říct, že „tady se nic neděje“. Hlavní postavy a jejich propletené příběhy jsou perfektně zpracované a přirostou k srdci. Chovají se lidsky, mají své chyby, bolístky na duši, milují, nenávidí, zatajují – téměř vše, co lze napadnout a do toho je to podáno velice uvěřitelně. Nic v této knize není takové, jaké se na první pohled zdá. Zaujalo mě, jak autor vkládal čtenáři drobné informace o postavách a jejich vztazích mezi sebou, které vyplouvaly na povrch až během čtení. Nikde nenechal skoro žádné indicie a hádám, že by nikdo zpočátku nedokázal odhadnout, jak se nakonec všechno odehrálo. Nejprve mi to přišlo přemrštěné – v knize se prolíná hned několik žánrů najednou a to kdekoho může rušit, protože z detektivky se příběh dostane rovnou do romantiky, z té do čehosi, co mi připomínalo horor, a pak zase zpátky, ale všechno to dává smysl a nakonec do sebe perfektně zapadne. Tohle je jedna z knih, která nejde odložit, ale čím víc se čtenář blíží ke konci, tím více toho lituje, protože se od ní těžko odchází.

17 31.07.2018

Začnu jedním slovem, kterým prakticky shrnu vše, co napíšu níž: nelíbilo. Prvotina autorky – Snaž se nedýchat, mě moc bavila, zaujal mě styl psaní a děj. Sice byl předvídatelný a vrah byl zřejmý skoro od prvních stránek, stejně to bylo kvalitní čtení, které jsem nesetřásl z hlavy a pamatuji si ho pořád. Proto jsem se vrhl do druhé knihy od autorky. Anotace této knihy mi dokonce připadá lepší než u výše jmenované. To je ale asi tak všechno. Ono, srovnávat tyto dvě knihy moc dobře nejde, protože obě jsou úplně jiné. Detektivka vs. ?rodinný román? – rozhodně ne thriller. Nechápu označení, není tam žádné děsivé a napínavé místo, všechno to tak nějak plyne v jedné poměrně nudné přímce. Ani tu čtivost, kterou jsem vyčetl z komentářů, jsem tam nenašel. Prokousat se knihou bylo po druhé půlce, kdy jsem pochopil, že se děj nikam neposouvá, docela dlouhé a otravné. Hlavní postavy – dvojčata, jsou vykresleny dobře, líbily se mi jejich vlastnosti a odlišnosti. Pohledy z minulosti byly fajn, retrospektiva mi nijak nevadí, ale připadalo mi, že to bylo příliš překombinované. Dohromady čtyři pohledy, do toho ještě v –er/ -ich formě, to je trochu příliš. Moc se mi líbilo prvních padesát stránek, pak to nějak šlo dolů. Vývoj? Poměrně žádný. Některé věty, klidně i kapitoly, bych klidně vyškrtal, protože mi ve výsledku připadaly zbytečné. A to tajemství na konci? To bylo všechno? Dobře, asi to nešlo nijak předvídat a docela mě překvapilo, ale no, na to bylo potřeba těch 384 stránek? Na thrillerové označení a popisky na obálce to rozhodně nestačilo. Byl to zkrátka román. Docela průměrný román, ale rozhodně ne thriller. V celé knize se nic moc neděje, děj je předvídatelný (až na to tajemství) a nijak originální. Příběhů na podobné téma jsem přečetl až dost. A vtipný je, že den poté, co jsem dočetl, si už skoro nepamatuji, o čem to bylo. Nezaujalo mě to a myslím si, že by se mi ani nic nestalo, kdybych tuto knihu úplně vynechal, protože jsem o nic moc nepřišel. Kdo rád čte rodinné tragédie, ve kterých figurují sourozenecké vztahy (které jsou – přiznávám – napsané dobře), pak by se to mohlo kdekomu líbit. Dávám dvě hvězdičky, protože mě kniha opravdu zklamala a krom popsání vztahů nemůžu nic moc vyzdvihnout.

4 26.07.2018

Hadrový panák pro mě byl příjemné překvapení, takže druhý díl pro mě byl povinnost. Pokud knihy srovnám (tomu se nelze ubránit) vyjdou mi z toho obě tak nastejno, proto hodnotím stejným počtem hvězdiček. U Hadrového panáka se mi líbil průběh děje, konec a především silné postavy detektivů, které se – alespoň podle mého – liší od ostatních detektivek. Taky mají své kostlivce ve skříni, ale jiné a o něco originálnější. U prvního dílu jsem kritizoval styl psaní, který byl občas chaotický a nedotažený, navíc se tam policejní tým choval divně a jejich myšlenkové pochody vůbec nešlo pochopit. U Loutkaře je to tak nějak naopak. Autor psal lépe, kdyby šlo o hodnocení jen psaní, pak bych zvýšil o dvě hvězdičky nejméně, vyšetřovatelé byli uspořádanější a jejich chování mi dávalo celkem i smysl. Jenže se mi nelíbil průběh děje a vrah. Konec byl fajn, ale opět otevřený, takže hádám, že do roka se tu objeví další nový přírůstek autora D. Colea. Co tak říct? Vraždy jsou sice originální, to ano, ale to, kdo za nimi stojí, bylo dost prapodivné a okopčené snad z poloviny ostatních knih tohoto žánru. Těchto vrahů mám prostě načteno dost, proto mě to docela rozčilovalo. Pak taky ta brutalita a asi i chuť autora zaujmout, proto se všude prolévaly hektolitry krve, oběti byly zabity tím nejhorším možným způsobem a mně to tam občas přišlo trochu příliš, někdy to zkrátka nebylo nutné. Jinak, tohle není tak úplně kritika, spíš moje přecitlivělé já, kterému to nedělalo dobře. Je to detektivka/thriller, takže se dá čekat, že se v tom něco podobného objeví, jen by to tam mohlo mít větší smysl a třeba opodstatnění, protože mně to nějak vymizelo z kontextu. Asociální detektivka Baxterová byla skvělá, ale na Wolfa nemá, ten mi tam chyběl a spolu byli oba báječní. (Tak třeba příště ;)). Další hlavní postavy byly spíš nevýrazné a takové nijaké, nedokázal jsem si k nim vytvořit nějaký vztah, proto se mi tak zamlouvala Baxterová, která to tam celé převážně vedla a byla v tom, co dělala, dobrá. Nápad je opět skvělý, ale něco mu chybělo do konce. Bylo to takové…no zkrátka jako při hodnocení minulého dílu – super, ale na pět mi to tam zkrátka nesedí. (Na to mám přečtené jiné klenoty ;)). Na můj názor si za to mohl ještě autor na pár večerů sednout a něco dovysvětlit anebo dát vrahům lepší motiv atp., pak by to možná bylo i za pět. :) Jinak se mi série jako celek moc líbí a další díl série si pořídím, což hodnotím kladně. Vlastně, i kdyby vyšel teď (což se nestane) měl bych chuť si ho ihned koupit, což se u mě příliš často u sérií nestává. Líbí se mi, jak se všechny postavy vyvíjí. Na začátku prvního dílu to bylo celé úplně jiné než na konci druhého, což je něco, na co u mě zasáhl autor přímo do černého. Nechci spoilerovat nebo cokoliv z děje vyzradit, ale zaujalo mě, že se autor nebojí hlavní postavy dostat až na kraj možností a klidně je i odstaví z jednoho dílu, aby nechal ty další zářit. Takže TEĎ za čtyři – příště už snad nebude nic, co bych vytknul. ;)

2 19.07.2018

Knihu 1984 mi doporučují už několik let skoro všichni moji známí, proto jsem byl rád, když se mi dostala pod ruku. Je poměrně krátká, ale obsáhlá a dost mrazivá, pokud se na ni podívám jako na celek. V těch necelých tři sta stránkách se toho stačilo vejít dost na to, abych na obsah nikdy nezapomněl, protože byl znepokojující a děsivý zároveň. Pět hvězdiček nedávám ani tak za děj ani za styl psaní, protože upřímně, obojí mě nenadchlo natolik, abych hodnotil pěti. Nechci, abyste mě pochopili špatně, děj byl skvělý a promyšlený, ale sám o sobě nezaujal a styl psaní byl někdy – alespoň na mě – trochu složitý. Co mě nadchlo už od začátku, byla ponurá až depresivní atmosféra, která dýchá mezi řádky a tím dělá z příběhu, který by mě asi jinak ani tolik nebavil, to pravé, co mě přikovalo ke čtení. Vím totiž, jak moc je těžké docílit té pravé atmosféry při psaní a autor to dokázal na jedničku. Přesně tím vhodil do děje, přiblížil nás k postavě a popisoval vše tak, že se to přímo zobrazovalo před očima, takže mi nevadilo, jak autor píše a že je děj v jistém smyslu dost předvídatelný. Knih jsem přečetl za letošek dost, ale žádná se mi nedokázala vrýt do hlavy jako právě tahle. Začátek je děsivý, konec ještě děsivější, pointa knihy šílená. Celou dobu jsem pořád myslel na Severní Koreu a říkal si, jak moc se to tam od tohohle příběhu odlišuje, proto je tolik mrazivá. Kniha si zaslouží pozornost a souhlasím s názory mnoha komentujících, že by si ji měl každý za život přečíst a něco si z ní odnést.

10 16.07.2018

Liane Moriarty je jedna z mála autorek, která má opravdu styl a odlišuje se jím od ostatních. Troufnu se říct, že kdyby se mi pod ruku dostal pouhý jeden její odstavec, bylo by ihned lehké uhádnout, kdo ho napsal. Už od začátku je jasné, jak to skončí, ale i tak čtete dál, protože autorka píše tak čtivě, zábavně a mile, že od toho nejde pryč. Zápletka není nikterak náročná, postav je tam málo na zapamatování a dějové linie nejsou tak složité. I tak perfektní dílo, kterému dávám pět hvězdiček, a to jsem na knihy, které jsou předvídatelné, jako pes a hvězdy pak nemilosrdně strhávám. Postava Alice je tradičně ztřeštěná a s ní i další postavy. Líbily se mi pohledy babičky a její sestry Elisabeth, které vyprávěly své příběhy a obohatily tím příběh. Myšlenka, jaké to asi musí být – ztratit vzpomínky, je šílená až dost. Kniha je (na její styl) poněkud delší, ale i tak tam nebylo žádné místo, ze kterého by sršela nuda. Prázdná místa tam zkrátka nebyla. Konec – ač předvídatelný – je pěkný a uzavřený. Knížky od Liane Moriarty jsou vždycky milé, jednoduché a poměrně nenáročné. Hodí se mezi nějakými drsnějšími knížkami vložit občas nějakou v podobném žánru. Teď na léto je to úplně perfektní. :)

11 11.07.2018

Na začátek by mě docela zajímalo, podle jakého případu se autorka nechala inspirovat. Připadá mi, že kdyby šlo o něco tak velkého (nebo aspoň podobného) jako v této knize, pak bychom o tom určitě věděli a slyšeli. I první díl byl inspirován skutečným případem, proto mi v doslovu docela chybí, že v doslovu není alespoň nastíněno, o co šlo v realitě. Ale to je jen takový detail :). S hlavní hrdinkou jsem měl v předešlém díle docela problémy, protože se mi nelíbil její charakter, někdy mi připadala, jako by postrádala empatii a její komunikace s ostatními často dost vázla. Nevzpomínám si na stránku, ale při jednom rozhovoru se tam s ní někdo bavil o ženě, která měla být deportována a Nora na to jen: „Viděla Aminu?“ Pokud srovnám s prvním dílem, připadá mi, že se autorka posunula dopředu. Děj byl srozumitelnější a bylo vidět, že si autorka dala práci s hledáním informací, působilo to profesionálně a po většinu četby jsem byl spokojený. Kniha je psána opravdu čtivě a svižně, není vůbec obtížné ji rychle přelouskat a dostat se na konec. Nikde jsem se nenudil. Je psaná hodně stručnými větami, nic není úplně do detailu popsáno a rychle se posouvá z místa na místo. (Jsem rád, že autorka už nepopisuje pití čajů apod. jako v prvním díle.) Knihy psané ve stylu této jsou dobré na dovolenou, nebo pokud člověk nemá zrovna náladu číst něco delšího: rychle zaujmou, nenudí a nejsou nijak složité. Když jsem došel na konec a dozvěděl se o Amině, jak to s ní tedy dopadlo, překvapila mě předvídatelnost. Na to, kolik odboček se tam objevilo, jsem čekal něco trochu složitějšího a zamotanějšího. Na začátku knihy jsem měl v plánu hodnotit knihu pěti hvězdičkami, v půlce se to změnilo na čtyři, ale kvůli konci dávám tři. Konec to u mě zkazil. Jde o to, že konec byl useknutý a zrychlený. Kapitoly většinou měly něco okolo osmi – deseti stránek, ale na konci už měly stránky třeba jen tři nebo i méně. Připadá mi, že autorka už to chtěla mít rychle za sebou, takže si to zkrátila. Šlo se ještě aspoň trochu rozepsat o případu, něco dovysvětlit. A pak taky – to nesouvisí teď s koncem – za tu reklamu na Spotify dostala autorka zaplaceno nebo to tam psala sama od sebe, protože chtěla? Nevím, ale popisovat ve dvou odstavcích, jak si vybírá písničku na Spotify a co vůbec Spotify umí, no, to je asi na jiné vyprávění. :) Kniha se mi líbila, nebýt konce, doporučím ji. Fanoušky si určitě najde. :) Začátek – lepší než první díl, konec – horší než první díl. Jestli ale autorka napíše i třetí díl, určitě si ho pořídím, protože občas jsou takové oddechové knihy potřeba. :)

1 06.07.2018

Vzpomínám si, že loni se o filmovém zpracování této knihy mluvilo skoro všude, co tak vím, vyhrála i několik Oskarů a kvůli tomu jsem si chtěl knihu přečíst. (Protože má samozřejmě před filmem přednost. ;)) Nevěděl jsem, co od toho čekat, anotace mi řekla dost na to, abych si sice udělal představu, ale ta ve výsledku byla úplně něco jiného, než co jsem nakonec četl. Líbí se mi, že příběh je nenáročný: pár postav, místo po celou dobu zůstává prakticky stejné, jediné, co bylo trochu těžší, bylo domyslet si z kontextu italská slovíčka, ale naštěstí jich tam nebylo mnoho. O hlavních postavách se čtenář dozvídá všechno potřebné během čtení, líbí se mi tedy, že na začátku o nich hned nedostanete soupis i s vlastnostmi atp., jak už jsem několikrát zahlédl, ale postupně máte šanci okusit, jací jsou, bez zdlouhavých a otravných popisů. Elio mi byl sympatický tím, že mu bylo jedno, jak se odlišuje, byl sám sebou, ale zato Oliver mě štval od začátku a i po dočtení nevím, co si o něm mám myslet, protože na mě působil snobsky a nesympaticky. Moc mě zaujalo, že se autor snažil popsat čistou a nevinnou lásku a to, jak Elia začala postupně měnit, když toužil po Oliverovi. Bylo to hezky a citlivě popsané, ale připadá mi, že některé „scénky“ či „výstupky“ to docela kazily a příběh se pak zdál spíš nechutný.* (V některých částech.) Průběh děje je poměrně předvídatelný, což mě docela překvapilo. Na knize se mi nejvíce líbil začátek, který je napsán nádherně. V komentářích jsem se dočetl, že konec je vyzdvihován skoro až do nebes, ale i k němu mám výtky. Kapitola (teď nevím jaká), kdy Elio rozmlouvá s otcem, je dokonalá a moudrá a patrně si ji přečtu ještě několikrát, ale poté mě nezaujal. Chci říct, chápu, o co se autor snažil: uzavřít příběh, odpovědět čtenáři na otázky, posunout se v čase, jasně, ale takové natahované konce jsou přesně ten důvod, proč se takové literatuře vyhýbám. Takové konce jsou – podle mě – v každém druhém filmu a každé třetí knize. (Třeba Jojo Moyes ho používá skoro pořád.) Ne, že by byl nerealistický, ale pro mě by bylo lepší, kdyby kniha skončila – a to ač je krátká – o pár stránek dřív. Fakt moc nevím, jak moc je film vystavěn na knize, hudba třeba mohla udělat dost, ale já upřímně zatím nevidím důvod, proč by tato romantická kniha byla jakkoliv jiná. Otevřenost hlavních hrdinů je plus, který beru na vědomí, ale jinak…? Kniha má tu sílu chytit někoho za srdce, je správně lyrická a upřímná, docela i čtivá, popsání přírody, vztahů mezi lidmi, léta – nechce se mi za to dávat méně, než čtyři hvězdičky, protože i když postavám asi nikdy rozumět nebudu, stejně tam byla místa, která byla opravdu moc hezká. Určitě si své čtenáře a fanoušky už našla, jen já mezi ty skalní asi nepatřím. Jsem rád, že jsem si tuhle knihu přečetl a – jak jsem už napsal – ty moudra otce ke konci si asi nechám zarámovat. 
*A ještě, to s tou broskví…bylo to nutné…?

7 01.07.2018

Začíst se do Hry o trůny jsem už chtěl asi před rokem a dlouze jsem si plánoval, že tak udělám a čas na to přišel až teď. Četba mi trvala měsíc, ale myslím si, že tahle kniha nejde rychle „přelouskat“, protože pak pochopitelně utečou důležité detaily a čtenář se pak ztratí, což se stane poměrně lehce vzhledem k rozsáhlým rodokmenům a jiným detailům, na kterých je snad celý příběh vystavěn. Kniha je opravdu čtivá a postupně graduje, začátek je zdlouhavější, ale mně se asi – pokud mám zhodnotit celou knihu – líbil nejvíce. To, jak autor popisoval děj, postavy, jejich chování, postavení, cokoliv, bylo zkrátka jedinečné a skvělé. Nápad je opravdu úžasný a propracovaný a každá kapitola má v průběhu smysl, ač se to na první přečtení nezdá. Sice nejsem fanoušek fantasy a historických románů, ale tohle mě dostalo. Skvělé metafory, přirovnání, chování postav, jejich logika - všechno. Sice je docela těžké se ve spoustě postav zorientovat, ale to je možná tak to jediné, co mi čtení stěžovalo. Ty hlavní jsou popsány živě, mají svůj pohled a vy o nich víte pomalu vše a snadno se jim dostanete „do hlavy“. Líbí se mi taky jejich vývoj, každá postava je na konci úplně jiná než na začátku. Některé jsem v průběhu začal nenávidět, jiné jsem si zamiloval a u některých jsem pořád na vážkách a hádám, že názor si na ně udělám při čtení dalších dílů. Jako celek je kniha úžasná a rozhodně ji doporučuju k přečtení. Existovala sice místa, kdy jsem se poměrně nudil, ale ta byla vyvážena dalšími, kdy jsem zase nemohl knihu pustit z ruky. Konec je úžasný a navnadí na další díly, ke kterým se snad brzy dostanu. Rozhodně doporučuju, protože se mi už dlouho do ruky nedostala kniha, která by měla svoji charakteristickou atmosféru a příběh, který z hlavy asi jen tak nedostanu. :)

8 27.06.2018

Takže tak: První půlka knihy se mi nelíbila, byla zdlouhavá a poměrně nudná. Chyběl ten švih, který mě zaujal v prvním díle, a který se tady ukázal až někdy ke konci. Katniss bych rád korunoval jako jednu z nejméně sympatických knižních hrdinek. Její mentalita je mi tak cizí a myšlenkové pochody tak nereálné a střelené, že mi z ní bylo občas do smíchu. Především tím myslím celou tu krizi ve výběru Peeta x Hurikán. Ono je jedno, že se kraje hroutí a ona i celá její rodina mají šanci zemřít, pořád bude myslet na to, kdo z nich jí je milejší a to mě tam neskutečně vadilo a otravovalo. Hlavně to tam bylo jako pěst na oko. Jinak nápad je dobrý (jestli jsem to nenapsal k prvnímu dílu, tak to píšu sem), jen možná trochu špatně promyšlený a zrealizovaný. Určitě bych víc času věnoval aréně a bojích v ní. To je ta dobrá stránka: aréna je daleko lepší než v prvním díle. Zajímavější, drsnější a napínavější. Jen krátká a poměrně zrychlená, přitom by o trochu delší popisy neuškodily. Kdyby – jak už tu omílám pořád dokola – byla Katniss více vyspělá, kdyby všechny protesty byly buď zestručněny, nebo dávaly větší smysl, přidal bych hvězdičku. Konec je otevřený a ihned nutí pro otevření třetího a posledního dílu, což se u mě v nejbližší době ale nestane. Zajímá mě, jak příběh dopadne a s kým tedy Katniss skončí, když to hraje tak výraznou roli, patrně i důležitější než cokoliv jiného. Fanoušek série asi nikdy nebudu, ale čtení nelituju. Zaujme, nemusí se u ní přemýšlet a na YA literaturu, kde hledat pro mě zajímavé knížky je jako hledat jehlu v kupce sena, mě docela baví a doporučil bych ji dál. Doufám ale, že mě třetí díl někdy v budoucnu nezklame a nezkazí mi celkový dojem.

1 23.06.2018

Kniha se nese v posmutnělém a melancholickém duchu (podobně jako kniha, kterou jsem před týdnem dočetl: Zvláštní, ale pravdivé), ale v tomto případě mi tolik nesedla, protože otevřela spoustu témat a ne všechny úplně dokončila, což mě na knihách vždy mrzí asi nejvíc. Potenciál obrovský, provedený horší. Začátek je dost zmatečný a zdlouhavý a ani druhá půlka to pro mě nevytáhla. Na začátku mě taky mrzelo, že se úplně vystřihlo celé vyšetřování a zůstala z toho snad jedna malá kapitolka, kde se sepsalo, co policisté řekli a jak členové rodiny reagovali. Líbí se mi nápad detektivky (nebo spíš románu, tohle není detektivka), kdy se autor zaměřuje hlavně na rodinu a surové emoce, zmatek… a líbilo se mi, jak autor nastínil, jak moc to rodinu rozdělilo, co se jim honilo v hlavě, ale nezaujal mě způsob, jakým to autor sepsal. Nemluvím o stylu psaní, ale o přeskakování z místa na místo: jednou matka, jednou otec, jednou syn a z událostí, které nastínil, mohl vytěžit daleko víc. Na matku se pak nějak v půlce knihy skoro zapomnělo a ukázala se zase až na konci, přitom její linie mi připadala asi nejzajímavější*. Taky bych některé kapitoly krátil, protože byly zdlouhavé a ve výsledku příběh vůbec nerozvinuly. Pak mám problém zodpovědět otázku: Co se autor snažil říct? O kom vlastně kniha byla? Pokud o únosu Caitlin, tak proč o té postavě skoro nic nevím? (Krom toho, že ráda běhá…) Jaký měla život, než došlo k únosu? A co únosce? Hlavním aktérem v příběhu byl Sean, o němž sice vím první poslední, ale jak to souvisí s Caitlin? V komentářích jsem si všiml, že čtenáři vyzdvihují popisy přírody, ale já si jich tolik nevšiml. Ta horská atmosféra ze mě ze čtení nedosáhla, nemůžu si pomoct. Ten příběh se mohl odehrát kdekoliv. Další problém mám s určením žánru: na začátku detektivka, uprostřed melancholický román, na konci thriller? Kniha jako by byla složená ze třech různých, které se ve finále spojily v jednu. Konec mi připadal zvláštní a nesedl mi. Hlavně mi připadalo nelogické, jak se přišlo k únosci… Jen tak..? Proč má tedy kniha přes čtyři sta stránek? Nemyslím si, že je kniha ztrátou času, ale myslím, že bych se obešel i bez ní. Jak jsem již napsal, potenciál obrovský, provedení horší. Příběh na mě nezapůsobil a domnívám si, že za pár týdnů si na něj už nevzpomenu.

*SPOILER:
Teď myslím to, jak se pokusila o sebevraždu a v knize z toho zůstala jen kapitolka bez jejího vyjádření a čehokoliv dalšího. Pak se na to jaksi zapomnělo?

4 26.05.2018

Začátek byl trochu vleklý a dost neuvěřitelný, trochu mysteriózní (což se dovysvětlilo během čtení), takže jsem měl několikrát chuť knihu zavřít, dát na poličku a nevracet se k ní. Kniha je velmi čtivá, autor umí psát, ale opravdu dlouhé kapitoly mě mnohdy od čtení odrazovaly. Kniha má ale výhodu, že umí chytit a nepustit, přitom děj není napínavý (většina tedy), postavy se střídají jako na běžícím pásu a no, zpočátku se zdá, že kniha není vůbec ničím originální a nevybočuje z řady. Hlavních postav v knize se opravdu vyskytuje dost, střídají se jejich pohledy mezi sebou, ale toto je kniha, u které mohu říct, že kdyby to takhle autor nenapsal, nemělo by to své kouzlo. Všechny postavy jsou přímo či nepřímo zasaženy tragédií, která zapříčinila smrt Ronnieho, což tvoří takový řetěz: smutná matka, smutný otec, smutný bratr a tak dále. Smutek každého se projevuje úplně jinak a je popsaný dost uvěřitelně a reálně. Není to úplně veselá kniha, melancholie skoro na každé stránce, ale je surová a na konci vše dá smysl, ale na zvednutí nálady neposlouží a to ač je myšlenka sebelepší. Tím, že je skvěle popsán smutek a truchlení, jsou postavy opravdové, vůbec ne ploché a přitom každá z nich má spoustu špatných stránek a konají špatná rozhodnutí. Napsat knihu o tom, jak postavy truchlí i po letech, aniž by se autor nějak neopakoval a nezpůsobil, že čtenář ztratí zájem, je opravdu složité, ač se to na první pohled nezdá. Spousta postav může za to, že se děj tolik nehýbe a vlastně se vše stane během několika dní a nechybí ani pár kapitol s retrospektivou, kdy se čtenář dozví o tragické smrti. Během čtení jsem si myslel, že mě už kniha nemůže ničím představit a počítal jsem, že ji ohodnotím 3, max. 4 hvězdičkami. Jenže to by konec nemohl být tak surový a smutný. Nevím, kdy naposledy u mě autor docílil pocitu opravdu fandit postavám a přát jim lepší zítřky. Dočetl jsem se, že se chystá filmové zpracování a myslím, že by se mohlo i podařit. Knihu – ač mě nenapadlo, že to takhle napíšu – určitě doporučuju, ale do dnů, kdy máte tolik radosti na rozdávání, že vás ani kniha plná smutku nemůže rozhodit. ;)

11 20.05.2018

Autorova předchozí kniha Marťan mě nezaujala a – bohužel – to je první kniha, kterou jsem nedočetl, protože jsem se nedokázal přenést přes chemické/fyzikální popisy, které se vlekly knihou. Přitom se mi líbilo, jak autor dokázal psát, hlavní postava mi byla sympatická, ale chemii a fyzice nerozumím vůbec, takže to pro mě bylo těžký jak na čtení, tak na pochopení. Na čtení Artemis jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že tahle kniha je podstatně kratší, takže by nemuselo být tak těžké ji přelouskat. Navíc, Měsíc pro mě je daleko zajímavější než Mars. ;) :) Postava Jazz mi trochu připomínala Marka, oba takoví trochu tvrdohlaví a i když jim jde o život, dokáží se smát a trousit vtípky. Jinak mi ale postava Jazz příliš nesedla a docela mi trvalo, než jsem si ji oblíbil. Ať si klidně pašuje, ať krade, jasně, je to typická antihrdinka, což je teď docela v módě. Jenže jestli nás má knihou provázet Jazz, která zásadně nikoho neposlouchá, a nechová se zrovna logicky, pak je to trošku těžší. S tím se pojí moje další – a asi i poslední – zápor knihy, což je používání sprostých slov a dvojsmyslů, kterých tam je požehnaně a nějak netuším, jaký tam měly smysl. Na mě to působilo kýčovitě a jako by se autor snažil až moc. Jako aby to nebylo tak vleklé, tak sem nacpu dvojsmysl. Já nevím, třeba se to někomu líbí a může připadat vtipné, ale mně tohle u sci-fi vadí. Hlavně pokud je to krátké sci-fi a dvojsmysly jsou skoro všude. Ale dál: kniha je ohledně čtivosti pravý opak Marťana. (Alespoň pro mě.) Přečetl jsem ji rychle a vím, že za to může to, že autor osekal chemické/fyzikální popisy na minimum, což mi vyhovovalo. Už mi to nepřipadalo jako žádná příručka na život ve vesmíru a víc mi to připomínalo knihu. :) Děj se mi zdá jako dobrý námět na film, proto bych se nedivil, kdyby se brzo Artemis objevil na filmových plátnech. (Pokud se o tom už neuvažuje nebo nenatáčí…:D) Možná, jestli někdy filmové zpracování bude existovat, zvednu hvězdičku, až uvidím všechnu tu parádu. :)

5 13.05.2018

Temné hlubiny jsou pro mě zatím asi ten nejlepší díl z celé série. Po druhém, který mě poměrně zklamal, jsem si dal před tímto dlouhou pauzu a v té době jsem se i zařekl, že knížky od auta nechci nikdy dál číst. Kniha je opět velmi čtivá a i přesto, že kniha je velká, se čte strašně rychle. (Možná kvůli velkému písmu jak pro prvňáky? :)) Autor je přímý, používá poměrně krátké (jak jsem si všiml) a docela neosobní věty a ihned přejde na věc a bez komentářů okolo, což mě u detektivek naprosto vyhovuje. V tomto dílu jde o starý případ s hutnou atmosférou, která mi trochu připomínala knihu Do vody od P. Hawkinsové. Jak jsem napsal, autor je sice neosobní, ale hysterických postav v knize je požehnaně, na konci knihy bylo spojení: „praštil/a rukou do stolu,“ použit snad v každé druhé větě. :) U tohoto případu hysterii chápu, zvláště když pravda vychází po letech na povrch, ale někdy to bylo trochu moc vyhrocené a do toho chování chladné Eriky, která se vůči hysterii od prazvláštních postav nedokázala správně obrnit a reagovala na to vždy ještě divněji. S postavou Eriky bojuju už od prvního dílu a pořád jsem jí ještě nepřišel na chuť. Stačil jsem si oblíbit zbytek jejích kolegů, ale ji samotnou zkrátka ne. Jak jsem již napsal, je chladná a mně velmi nesympatická. Její ztrátu manžela chápu a jak jsem si všiml, každý detektiv v každé knize má nějaké osobní bolístky, tak už to zkrátka je, někdy mě napadá, proč někdo nepřišel s „dokonalým“ detektivem, kterého nic netíží. Jsem rád, že ačkoliv kvůli ztrátě trpí, zůstává silná a nesahá po alkoholu nebo po jiných sebedestruktivních metodách (viz jiné detektivky.) Tohle je třetí přečtená kniha a nevím, kolik jich autor zamýšlí a kolik bude mít série celkem dílů (v angličtině nedávno vyšel šestý díl), ale zatím nevidím s postavami takřka žádný vývoj. S Erikou se sice začalo něco nepatrně rýsovat, ale s její povahou si nějak nemyslím, že by se díky tomu nějak posunula. Temné hlubiny jsou nejlepší, protože jsem nedokázal plně odhadnout konec. (Celou dobu jsem podezříval jiné lidi.) Přitom dost dával smysl a divím se, že jsem na takovou variantu ani nepomyslel. Podezřelých postav se vyrojí dost a všechny jsou příšerné a nechutné a díky nim vím, že se ke knize nevrátím, protože mi z nich bylo zle. (Čtenáři jistě chápou, koho tím myslím.) V komentářích u čtvrtého dílu jsem se dočetl, že tam je vrah opět znám už v půlce, což mě docela odrazuje, protože přesně kvůli tomu se mi druhý díl Noční lovec nelíbil. Dávám čtyři hvězdičky, protože si myslím, že Bryndza se vyvíjí, ale postavy zatím ne. Pro mě autor nepatří mezi špičky svého žánru, jak ho v komentářích nazývají, rozhodně existují lepší spisovatelé detektivek, proto se k němu vracím vždy pravidelně jednou za půl roku, když trochu zapomenu na předchozí díl. Sice píše čtivě, ale na konci mě vždycky přestane vším bavit. (Za což samozřejmě neviním jeho.) Temné hlubiny nicméně doporučuju, ale spíše než drsnou detektivku jako takový detektivní román pro odlehčení. A takových knih je nejspíš potřeba taky. :)

4 08.05.2018