DoDidDone komentáře u knih

Na Černooké Zuzany, které doteď (i když nejdřív jsem měl opačný názor – podle toho taky vypadá můj původní komentář) hodnotím jako jeden z nejlepších thrilleru, které jsem přečetl, to rozhodně nemá (což jsem ani nečekal vzhledem k tomu, že tahle kniha vyšla v originále o tři roky dřív), ale bavila mě. Autorčin styl psaní bych poznal na míle daleko, což je něco, co ne každý autor má v malíku. Její tradiční popisy Texaské divočiny + zvláštní postavy, které jsou obvykle podezíravé, nikomu nevěří a často jsou zapojený do „zakázaných“ aktivit spojených s nadpřirozenem (tady to byly tarotové karty, v knize Papíroví duchové to bylo zas povídání s duchy) jsou na jedničku. Líbí se mi, že autorka umí být velmi osobní a vždycky dokáže čtenáři, že vztah hlavní postavy k jiné je opravdu hluboký a pokud té jiné (vedlejší) postavě kdokoliv ublíží, hlavní postava bude neskutečně trpět a hodně ji to zasáhne. Je spousta autorů (ať už jakéhokoliv žánru), od kterých vazbám mezi postavami nevěřím nebo mi jsou ukradené – s tímhle JH nemá problém. Navíc, tohle není klasická detektivka, jsou v ní často flashbacky, vzpomínky, hodně vysvětlování a popisů, a proto mě knihy od autorky baví (ale na druhou stranu chápu, proč jsou knihy „v modré“ – někdo ty popisy v detektivkách nemá rád). Všechno se vždycky dovysvětlí a dává to smysl, konce obvykle nejsou překombinované. Děj v této knize hezky plynul, kniha je čtivá, ale myslím si, že kdyby autorka pár vět nebo i odstavců odškrtala, nic by se nestalo. (Je poznat, že tohle je jedna z jejích prvních knih, takže se s hlavní postavou dostanete až na záchod nebo do sprchy a musíte řešit, jak musí uklízet binec.) Mně kniha bavila, rozzuzlení bylo hezké a epilog se tradičně povedl. Doufám, že brzy autorka napíše další knihu – už jen kvůli obálce. :P

8 29.12.2018

Nemyslím si, že by příběh byl nějak reálný, a pokud ano, pak by to byla hodně velká náhoda + lidi by asi byli o sto procent radostnější a milejší než teď, ale to mi v této knize vůbec nevadilo. Předně je potřeba říct, že nejsem cílová skupina autorky, a přesto jsem přečetl skoro všechny knížky, které u nás vyšly. Já osobně nesnáším přeslazené romanťárny a snažím se jim vyhýbat, jak jen to jde, protože mám pocit, že od strany deset je jasné, co se bude dít a některé scény mi připadají strašně přetažené za vlasy, ale jsou dvě autorky, které píšou romantické knihy, a které mi nevadí a po kterých sáhnu obvykle, když mám dost thrillerů a chci nějaké odlehčení: první je Liane Moriarty a ta druhá právě Jojo Moyes. Je fakt, že tahle kniha je sice nereálná a na konci docela přeslazená (aspoň na můj názor), ale já ji stačil přelouskat za dva dny a celou dobu mě bavila. Cesta do Skotska byla super napsaná a postavy hezky vymyšlené. Není to nejoblíbenější kniha, ale splnila má očekávání, zabavila mě, a proto hodnotím pěti hvězdičkami. (Stojím si ale za názorem, že číst několik knih od autorky okamžitě po sobě, znechutí se mi. Proto s nimi raději opatrně.)

6 26.12.2018

Mně se povídka tolik nelíbila. :/ Sice pointa (jestli jsem ji pochopil dobře, u tohohle autora nikdy nevím :D) je fajn, ale jinak mě příběh nezaujal. Sice je to kratičká povídka, ale já zastávám názoru, že mohla být o dost stručnější. Někdy se fakt vlekla a já už po prvních deseti stránkách pokukoval po konci. Myslím, že některé věty a odstavce byly vcelku zbytečné. A znovu k příběhu – čekal jsem úplně něco jiného. Doufal jsem ve spánkové poruchy typu spánkových paralýz, lucidního snění apod., se kterými se dá – podle mě – dobře pracovat a lze do nich narvat prakticky cokoliv, ale spánková paralýza tam byla vlastě jen okrajově. To, co jsem dostal, nebyla žádná mizérie, ale ani žádný zázrak. Nápad je dobrý – to jo, provedení tolik ne. Děj se táhnul v jedné přímce, pak najednou hrozně zrychlil a skončil. Možná, že jestli mě někdy napadne knihu otevřít znovu, najdu tam nějaké další detaily a spojím si souvislosti, změním názor, ale pro zatím je to pro mě průměr. Myslím si, že autor umí líp.

2 21.12.2018

Tak jo – před půl rokem (cca) jsem sem psal první komentář a za tu dobu jsem hodně objevil a i se naučil, takže bych rád Tajemství zhodnotil znovu. Pořád trvám na tom, co jsem napsal: že se kniha stylizuje jako něco, co není, že neustálé citování velikánů je otravné, že postrádá jakousi pokoru a že se opakuje. I tak si ale myslím, že to je jedna z nejdůležitějších knih mého života, protože mě obohatila jako zatím žádná jiná. (Protože jaká kniha vám nabízí kompletní změnu života?) Donutila mě hledat si něco o „Zákonu přitažlivosti“ a když jsem se do tématu opravdu obul a nacházel nové a nové informace, jsem plný otázek. Ne na „Zákon přitažlivosti“, ale na autorku (respektive autory).

Kniha se neustále opakuje. Pořád vtlouká do hlavy samé: věř, věř, věř – což je super, proti tomu nic, ale nechápu (a teď už budu čerpat z informací, které jsem dohledal), proč třeba nenapsala, jak se zbavit přirozených bloků, které většina lidí má. Že možný důvod, proč se naše přání neplní, i když si věříme, jak chceme, spočívá v tom, že si ho podvědomě ničíme, protože máme naučené jisté „pravdy“ z mládí, které v nás jsou hluboce zakořeněné? (Př.: „Peníze kazí charakter.“ „Musíš málo jíst, abys zhubla.“…) A ono se těchto bloků (což už není „ZP“ ale psychologie) zbavit úplně snadno nedá. Proto občas přitahujeme věci, které nechceme. To je první a asi hlavní věc. Místo plácání stránek, které jsou stejně jen jakoby okopírované, by se něco takového šiklo, protože by to mohlo daleko lépe pomoci.

Druhá věc, která mě zaráží, je kapitola lásky. Podle autorky (autorů) se dá láska přitáhnout lehce, ale NIKDY nelze přitáhnout NĚKOHO konkrétního. A to z jednoho prostého důvodu: každý člověk je svobodný a nezamiluje se do někoho jiného jen proto, že si dotyčný představoval pohádkový – ať žijí šťastně až do smrti - románek. Takhle to nefunguje. Takže ne – nelze přitáhnout vše. Vesmír se netočí tak úplně podle nás, jak nás kniha nutí myslet si.

Nebudu tu rozepisovat další věci, které v „Tajemství“ chybí, protože to by byl opravdu dlouhý komentář (beztak je dlouhý už teď), takže abych to shrnul: „Zákon přitažlivosti“ je super nástroj, díky němuž se může člověku od základů změnit život, ale je poněkud komplexnější a vyžaduje více času. Tahle kniha je super jako takový začátečnický kurz. Já nejsem žádný znalec a o „ZP“ vím jen trochu, protože jsem si o něm hledal informace, protože mi kniha připadala moc jednoduchá (je jednoduchá) ale tenhle komentář jsem psal hlavně pro ty, kteří od knihy očekávali něco, co nedostali. Doporučuju si najít americké články o „ZP“, ty totiž naučí víc než tahle celá kniha. :)

6 20.12.2018

Takhle zpracované povídky oceňovaného autora jsou pro mě vždycky příjemné překvapení a před Vánocemi, kdy se mi nechce otevírat nic dlouhého, ale zároveň mám chuť na čtení, jsou perfektní. A ono i na jiné účely. Sice to je teprve druhá povídka, kterou jsem dočetl (pro upřesnění: první byla Birthday Girl), ale mám v plánu si obstarat i ty ostatní. Miluju ilustrace – v knihách se (a to je škoda) skoro už neobjevují, přitom perfektně obohatí příběh. Je sice pravda, že mé hodnocení se hodně odvíjí od právě nádherných kresbiček a celkového vzhledu knihy, protože nevím, jestli by pro mě byl příběh tak poutavý, kdyby tam nebyly, ale tak co, no?

Povídka (vlastně: povídky) se mi tolik zpočátku nelíbila a moje první reakce, když jsem dočetl, byla: WTF?!! Měl jsem v plánu dát tak dvě – tři hvězdičky, protože jsem byl v šoku z toho, že něco takového se vůbec vydalo do takového vydání s ilustracemi. Ale ono to není tak jednoduché, a to je důvod, proč mám tyhle povídky (nebo jednohubky) rád. Po přemýšlení nad obsahem jsem si vyvodil závěr (nevím, jestli to tak autor skutečně myslel…) a jestli se v něm nemýlím, pak je autor génius. A to je důvod, proč dávám vyšší hodnocení, než jsem původně chtěl: kniha ve mně něco vyvolala, donutila mě přemýšlet nad obsahem, nad pointou, což dokazuje, že mi nebyla vůbec lhostejná. Navíc: autor využívá drobných (opravdu DROBNÝCH!) detailů, což je taková moje slabost, co se povídek týče. WOW (nebo WTF…) konce jsou pro mě asi ty nejlepší.

Nedávám plný počet z toho důvodu, že si myslím, že mohla být stylisticky napsána o něco lépe… Nevím, jestli to je překladem, ale některé věty se nedaly skoro číst a výrazy, které by se jednoduše daly nahradit jinými, aby se kvalita zlepšila, mě tloukly do očí.

Jinak – já jsem spokojený. Dostal jsem, co jsem chtěl. :)

2 20.12.2018

Nevím, jestli to je tím, že už mám za sebou tolik detektivek a thrillerů, že můj mozek potřeboval restart a začal znovu od knih pro děti, ale z ničeho nic mě napadlo začít se sérií s Harry Potterem. Když jsem byl malý, tahle mánie se mi úplně vyhnula, protože jsem nechtěl číst něco, co čtou a milují všichni, proto jsem už z toho principu HP nesnášel a vyhýbal se mu, jak jen to šlo. Nakonec – nebylo to tak špatné. Nebylo to vlastně vůbec špatné – moc mě to bavilo. Prvních asi padesát stránek mi dávalo problém zvyknout si na styl psaní autorky, ale pak už to šlo samo. Zaujal mě autorčin důmyslně vymyšlený svět, postavy i jejich příběhy, nová slova, příšery – všechno to dávalo smysl. I to, jak autorka postupně odkrývala tajemství a vrstvy příběhu bylo dobře udělané. Hádám, že v příštích dílech se hlavní postavy rozvinou ještě dál. První díl je hodně krátký, spíš ho beru jako takové seznámení se vším, ale to nedávám nikomu a ničemu za zlé. Je to příjemná kniha pro odreagování, na další díly si rád někdy udělám čas. Za mě jasných plných pět hvězdiček – kdybych byl tak o osm let mladší, z Harryho Pottera bych byl nadšený. Teď už chápu, co na tom všichni tak milují! ;)

10 18.12.2018

Chtěl jsem detektivku, která bude fakt dobrá, která mě chytí a nepustí, u který se budu bát, u který nebudu vědět, kdo je vrah už na straně padesát, u který nebudu řešit omílaná klišé, kterých je v podobných knih plno, u který budu muset dost přemýšlet a která mě bude bavit. A tak se mi na doporučení známých dostala pod ruku tahle… Nebo takhle, samozřejmě mi první doporučovali jako první Šifru mistra Leonarda, ale jelikož je to až druhý díl a můj chorobný smysl pro pořádek by nejspíš nesnesl začít sérii takhle nepřesně, sáhl jsem po prvním dílu.

A hned na začátek: neznám sérii, která by už byla od prvního dílu takhle kvalitní a propracovaná. Nějaké vroubky jsem tam sice našel (myslím si, že bez „antihmoty“ a neustálého vyděšení, úleků, vytřeštěných očí apod. by to bylo lepší), ale ty byly opravdu minimální a nemohly se srovnávat s tím, co autor připravil. Symbolika, náboženství vs. věda a tajemná atmosféra Vatikánu přímo vybízí k detektivnímu příběhu. Začátek byl silný, měl jsem trochu strach, aby si to autor náhodou někde v průběhu nepokazil a díl nespadl (protože to jsem taky už zažil), ale to se nestalo. Hluchá místa v knize neexistovala, napětí se stupňovalo, některé scény a popisy byly fakt strašidelné a hnusné (což se od detektivky/thrilleru taky čeká žejo…) Vyšetřovatelská dvojka Langdona a Vittorie mi byla sympatická, dobře se spolu doplňovali a byli – jak to říct? – profesionální v tom, jak se chovali a jednali. Navíc byli strašně uvěřitelní: autor jim vdechl charakter bez dlouhých popisů a seznamování. Celá kniha jede ve stylu: akce, vysvětlení, akce. Autor je opravdový profík a vymyslet něco takového muselo stát hodně práce. Sice to bylo nereálné (nejspíš…), ale jak jsem k několika dalším detektivkám připsal, nevadí mi, když taková detektivka je, když si to autor umí vysvětlit a popsat.

A ke konci: pro toho, kdo je na detektivky zvyklý, to zas takové překvapení nebude, ale co mě osobně překvapilo, je to, že mi připadá strašně smutný, na což u detektivek nejsem zvyklý. Na druhý díl, který je všemi vyzdvihován, se těším. Jsem rád, že jsem načal sérii, která vypadá velmi nadějně a stojí za přečtení.

9 13.12.2018

Nenapadlo by mě, že přečtu takovou bichli s dost malým písmem, miliony zápletek a spoustou složitých jmen za týden. :D Myslím, že to už o kvalitě říká své. ;) :) Nemůžu říct, že by mě první díl bavil více než ten druhý, podle mého názoru se drží v takové jedné velice nadprůměrné a dost čtivé linii. Druhý díl se ale četl o něco jednodušeji, protože jsem většinu postav znal a dokázal je k někomu lépe přiřadit, to v prvním díle bylo obtížnější. (A není čemu se divit, v jaké další knížce najdete v jedné knize tolik postav a ještě s rodokmeny a jménem dlouhým jak dálnice? Navíc autor nerad nic opakuje a zdůrazňuje, takže je potřeba věnovat čtení fakt pozornost a soustředění.)

K sérii jsem se dostal náhodou – ostatní chválili seriál, který jsem ale já vidět nechtěl, protože moje přecitlivělé já by tolik krve a vraždění asi nezvládlo, takže jsem se rozhodl pro knížky. Teď nevím, jestli se náhodou nebudu opakovat z komentáře u prvního dílu, ale: autor je opravdu perfektní vypravěč, to, jak umí popisovat události, okolí, chování postav, je strašně věrohodné. Navíc, pokud v knize nějakou postavu nenávidíte, pak ji opravdu NENÁVIDÍTE :D. A stejně tak to platí i naopak. V peru autora se navíc často vytrácí smysl pro spravedlnost, takže je dost možné, že oblíbenec bude HODNĚ trpět, což zážitek ze čtení akorát umocní. Pro mě je série dobrá ve chvílích, kdy mě ostatní knížky trochu unavují, a já potřebuju sáhnout po některé, o které vím, že mě bude bavit a zaujme mě. Autor nezklamal a věřím, že ani nezklame. (Jestli mi teda nevyvraždí v příštích dílech všechny oblíbence…)

10 02.12.2018

Teď dávám čtyři hvězdičky, ale je dost možné, že v příštích týdnech/ měsících, až se mi knížka pořádně rozleží v hlavě, to změním. Autor si mě získal jeho předešlou knihou Ta přede mnou, kterou doteď hodnotím jako jeden z nejlepších thrillerů roku 2017. Líbil se mi styl psaní, atmosféra, spád a taky především nápad. To všechno ve Věř mi zůstává, ale přesto chápu, proč je (zatím) hodnocení knihy v modrých barvách a s dost nízkým hodnocením. Myslím, že tahle kniha není úplně pro každého a může čtenáře v některých místech dost naštvat.

Začátek je pro mě lepší než druhá polovina – postava mi byla (relativně) sympatická, děj se držel hezky v jedné linii, všechno dávalo smysl, ale pak se to zamotalo do tisíce uzlů, hlavní postava začala být otravná (a někdy trapná) a děj začal kolísat a kdyby nebyla kniha dobře napsaná a stránky neubíhaly samy, asi bych v půlce ztratil zájem. Konec je dobrý a mně se líbí, protože celá kniha se točí ohledně jednoho tématu a na konci to hezky vyplyne na povrch, ale zároveň to hodí celých asi sto padesát předešlých stránek přes palubu a některá místa autor vůbec nedovysvětlil a já mám pořád dardu otázek, co teda v tom případě znamená tohle a proč hlavní postava udělala tohle, když to bylo celou dobu jinak…?

Ale to lepší: stránky utíkají samy. Autor je skvělý k udržování napětí a tajemství, která vmete čtenáři na posledních stránkách knihy, kdy to nikdo už ani nečeká. Líbí se mi, že Věř mi a Ta přede mnou jsou úplně jiné knihy a to jak stylem, tak postavami a průběhem děje. Nápad obou knih je perfektní. Tato kniha je o herectví a některé kapitoly a úryvky jsou psány ve stylu scénáře a na to se hezky kouká. :D Za mě je to dobrá kniha, i když to tak podle komentáře moc nevypadá.

Knihu bych nedoporučoval, pokud:
- nemáte rádi, když hlavní postava dělá spoustu špatných rozhodnutí (i když to dá na konci smysl) a není zrovna dobrý příklad.
- nemáte rádi, když se v knize vyskytují VELICE časté citace z jiné knihy a jedna z postav je jí posedlá do nezdravé míry
- nemáte rádi, když autor manipuluje se čtenářem a všechno stokrát otočí.

8 23.11.2018

Po této knížce jsem pokukoval strašně dlouho a jsem rád, že jsem ji konečně přečetl – dostal jsem přesně to, co jsem chtěl, a bylo mi jasné, že investovat do původního vydání skoro strašlivou kupu peněz se vyrovná čtenářským zážitkem, který King naservíruje. Nejsem fanda takhle dlouhých knížek, protože i když jsou tyhle knížky zpravidla perfektní, stejnak od začátku pokukuju po konci a těším se, až bichli dočtu a budu se moct kochat z poličky. Nebyla to výjimka – to ne, ale překvapilo mě, jak jednoduché (a bezbolestné) je dostat se na konec. Je to opravdu skvělá kniha.

Nejlépe hodnotím atmosféru, kterou King podal tak, že chytí už na samém začátku. Líbí se mi ta stísněnost a frustrace. Sice se děj točí okolo týdnu (či tak nějak), stejnak se městečko obrátí úplně vzhůru nohama. Postav v knize je požehnaně, ale nikdy jsem se v nich neztratil a to je – když si vzpomenu, že některé kapitoly jsem doslova přelítl očima skoro bez dalšího zamyšlení – skvělý počin a věřím, že pozornější čtenář najde souvislostí víc. Další, co hodnotím jako to skvělé na této knize, je, že King přinutí čtenáře něco cítit, ukáže mu dobré postavy, a pak ho přinutí nenávidět ty, kteří těm dobrým ubližují. (A že mě některý fakt štvaly!!!) Někdy bylo čtení tak těžké a emočně náročné, že jsem si myslel, že nedočtu, protože to bylo moc. Bylo to věrohodné a o to mrazivější. Pořád jsem si myslel, že horší to být nemůže, ale King mě přesvědčoval o opaku. A tahle emociální horská dráha, kdy v jedné kapitole uvidíte to nejhorší z lidské povahy a v další naopak to, jak si lidé na úplném konci sil umí pomáhat a držet pospolu, je sice pro čtenáře haluz, ale svědčí o Kingových spisovatelských schopnostech.

Ale jednu výtku stejnak mám a tou je – někteří čtenáři níže se se mnou shodují – konec, který mně připadal trochu nedomyšlený a nějak mi do celé propracované knihy nepasoval a pořád přemýšlím, o co Kingovi vlastně šlo a co si tím sledoval. Ale i tak, to je jedna věc, kterou rád odpustím.

Do seriálu se pouštět nebudu, protože je prý stejnak hrozný. :D Kniha je senzační a hodnotím plnými pěti hvězdičkami. Není to – kvůli násilnostem a tak podobně – nejlepší knížka, kterou jsem kdy přečetl, ale i tak ji řadím mezi ty nejlepší, protože hádám, že tenhle děj jen tak nezapomenu. A sice jsem u spousty knih psal, že „po této potřebuju něco klidnějšího“, tak u této to platí dvojnásob.

15 14.11.2018

Nádherná knížka! :) Na začátku jsem ji chtěl zavřít s tím, že tohle mě nemůže ničím překvapit a já se budu nudit, ale nakonec se z ní vyklubala knížka, kterou bych si nejradši přečetl znovu. Tenhle deník autora o jeho zážitcích v Římě je fakt skvělý. Nejde tu o děj a zápletku (protože tady žádná snad ani není), ale o popisy a úvahy autora, které jsou (jak všichni, kdo četli „Jsou světla, která nevidíme“ ví) dokonalé. Anthony Doerr dokázal popsat atmosféru Říma a všech ročních období tak, že si skoro připadáte, jako byste tam byli s ním a celou jeho rodinou. Do toho je to velmi citlivé a čtivé. Je mi jasné, že proto, že kniha nemá zápletku a je plná popisů a emocí atp., každému nesedne. Jde o knížku, která se nejlíp čte s prázdnou hlavou, kdy potřebujete „vypnout“ a na chvíli nepřemýšlet. Za mě splnila účel a s čistým svědomím dávám pět hvězd. :)

2 30.10.2018

Třetí díl Sama sebou úspěšně uzavírá celou sérii o Louise Clarkové. Nechci se v komentáři opakovat (protože své názory, co se hl. postavy a zápletek týče, jsem napsal v komentářích předchozích knížek), proto to asi zestručním, jak nejlépe to půjde: první polovina se pro mě přespříliš táhla, děj jakoby stál na místě, skoro se vytratila přímá řeč (což se vždycky projeví na čtivosti) a zkrátka se mi nelíbilo, o čem první polovina pojednávala – připadalo mi to ohrané a neoriginální a za to hvězda dolů. Tolik se mi nechtělo knihu ani dočítat, protože se mi nejdřív fakt nelíbila a nudila mě k smrti. Jenže pak se to rozjelo a mně konečně začalo připadat, že čtu knihu od Jojo Moyesové :D. Tahle nepatří k jejím skvostům a nejlépe napsaným knihám, (Vedle například Stříbrné zátoky bych Sama sebou nepostavil ani náhodou :D), ale neurazí. Já četl hlavně z povinnosti, protože jsem chtěl uzavřít příběh Louisy Clarkové a ve finále toho nelituju, ačkoliv si myslím, že některé kapitoly mohly být zestručněné a autorka mohla dát novým postavám více prostoru, protože byly dost zajímavé a vlastně se příběhem jen mihly.

Extrémně zestručněno: Je to příjemné čtení, které si své věrné fanoušky, kteří nebudou brblat nad první půlkou, najde. :D Pro fanoušky Louisy Clarkové určitě povinnost. Konec se vyvedl! :)

4 25.10.2018

S čistým svědomím dávám pět hvězdiček. :) Nenapadlo mě, že mi hlavní postavy tolik přirostou k srdci a budou mi po dočtení série dokonce i chybět. :D Trojice Hodgese, Holly a Jeroma byla senzační a pro mě byla trilogie skvělá především kvůli nim. Stephen King umí brilantně popisovat postavy a vdechnout do nich život. (Hádám, že proto jsou jeho knihy tak populární. Zastávám názor, že hlavní postava je klíčem k dobrému příběhu.) Připadají reálné a ze všech detektivů (vyšetřovatelů… nebo whatever…) nejosobitější a během čtení jsem se (když to zrovna nebylo napínavý jak kšandy) zajímal i o ně. (A moc takových například není – detektivy, které jsem si doopravdy zamiloval, bych dokázal spočítat na prstech jedný ruky. Harry Hole, Michael Blomkvist a Elisabeth Salanderová, pak Fin Macleod z Ostrova Lewis – dál nic.) (Jinak ne že by mi ostatní detektivové vadili nebo tak, jen pro mě nejsou tolik zajímaví a něčím splývají do davu a já si knižní série například Martina Servaze nebo Eriky Fosterové pořizuju kvůli zápletkám/stylu psaní – což nevidím jako nic špatného.)

!MÍRNÉ SPOILERY!
King v trilogii sice píše detektivku, ale ta se chová úplně jinak. Od začátku znáte vraha, od začátku jde tedy jen o to ho nějak chytit/zastavit/… A napsat takhle detektivku, aby byla zajímavá, je obtížné. King se nevyvaruje nechutným scénkám a popisům, ale nestojí na nich. Navíc jsou všechny tři nápady všech třech knih originální a neotřelé. Klidně mu odpustím i to, že tato kniha Konec hlídky by vedle žánru thriller mohla mít sci-fi nebo fantasy nebo co já vím. Kniha byla skvělá a nápad mě dostal. (Samotná manipulace skrz hry podle mě není zas tak zcestná.) Průběh knihy je znepokojující a strašidelný. Jediné, co bych vytknul je, že staví vraha do pozice takového superčlověka, což tolik nemusím, protože vrah může být sice sebevětší monstrum, ale pořád to je člověk a jeho možnosti jsou značně omezené. Pokud se chtěl pustit do takového astrálního cestování (či jak se tomu říká), pak si asi měl s knihou udělat více času a lépe to dovysvětlit. (Všichni víme, jak dlouhé knížky King píše :D). Jinak nemám, co vytknout – nakonec i tohle mu odpouštím, protože nápad, atmosféra a konec to u mě vytáhly.

Všechny tři knihy jsou čtivé a všechny mě bavily (možná Pan Mercedes o něco méně…), takže je doporučuju. Co se Kinga a jeho knih týče – jsem zatím takový nováček, co má za sebou šest jeho knih, ale musím říct, že mě dost baví a s každou novou knihou mě překvapí něčím novým, co jsem v žádné knize předtím neviděl. Před první knihou jsem se mu vyhýbal obloukem, protože pro mě byl moc komerční a všemi vyzdvihovaný, ale chápu, proč tomu tak je. ;)

7 19.10.2018

Vždy se dlouho rozmýšlím, jestli mám dát novému autorovi píšícímu thriller/detektivku šanci. S krimi příběhy se v posledních letech roztrhl pytel a takové knihy jsou teď všude a dost často se opakují (proto s nimi mám občas problém). Thrillerů/detektivek mám načteno dost – vlastně víc než polovinu ze všech knih, které jsem přečetl – a z toho důvodu už mě ty nové často nepřekvapí, protože buď: dokážu určit, kdo je vrah, protože autor použil vzorec, který jsem viděl už někde jinde, nebo je vrah podobný někomu jinému (motiv, způsoby vražd,…), detektiv, který ničím nepřekvapí (obvykle chlastá, nemá rodinu, je problematický, pracuje jen sám na sebe,… - určitě víte, co myslím :)) a mohl bych pokračovat. Šelma mě zaujala anotací – vyšetřovatel mi přišel originální (jak se ukázalo – byl originální :D) a vrahem, který se (zdánlivě) liší od těch, na které jsem zvyklý z jiných knih.
Budu psát hodnocení stylem plusy/minusy – dělám to poprvé a jen proto, že chci Šelmu srovnat s ostatními knihami stejného žánru a udělat hodnocení trochu přehlednější.

+ Čtivost
+ Popisy prostředí/lidských vlastností
+ Originální vyšetřovatel
+ Přehlednost postav
+ Tajemná a někdy až strašidelná atmosféra
(Ta by měla být myslím u všech thrillerů/detektivek, ale ne všem se to podaří.)
+ Krátké kapitoly
+ Žádné zbytečné odbočky od hlavní linky
+ Suprová obálka :D

- Reklama snad úplně všude
(Upřímně, kniha není TAK přelomová, aby si ji zasloužila.)
- Důležitá místa někdy příliš zestručněná
- Některá místa zůstala nevysvětlená (?) (Jestli bude pokračování, pak hádám, že se k nim vrátí…
- Trochu přehnaný/urychlený konec
- SPOILER: Vyšetřovatel OPĚT za blbce, nikdo mu nevěří, všichni jsou proti němu a chtějí se ho co nejdříve zbavit – snad každá druhá detektivka to takhle má nastavené a je to trochu otravné.
- SPOILER: Nesmrtelný a všudypřítomný vrah?

Dávám plný počet, takže mínusy odpouštím. Kniha se mi líbila, zaujala mě, autor má obrovský potenciál, a pokud budou existovat další díly, určitě si je zakoupím, protože mě zajímá, co se bude dít dál. Nejde o špičku z tohoto žánru (to fakt ne), ale o takovou lepší třídu. :) Příjemné překvapení! :)

7 13.10.2018

Před touto knihou jsem přečetl dvě knihy o psaní. Ta první byl spíš autorův pohled na literaturu (takže takové skoro nic, co se psaní týče) a ta druhá byl souhrn toho, co mají bestsellery společného (a když je bestseller třeba 50 odstínů šedi, pak je to taky docela zvláštní). Kingovu verzi hodnotím jako tu nejlepší, protože mi připadala nejosobitější a předala mi toho asi nejvíc. Moc se mi líbilo prvních cca sto stránek, kde popisoval svůj život, své kořeny a co zažil jako mladý a ještě neobjevený spisovatel. Byla to první autobiografie, která mě upřímně bavila. Byla psána jako příběh a ne jako typické – narodil jsem se tady a tady, studoval jsem tam a tam a takhle jsem se dostal k psaní a tohle jsou mé úspěchy. King ze sebe udělal postavu a ze svého mládí příběh. Těch sto stránek je jen takové letem světem, a pokud někdo čeká detailní autobiografii, nedostane ji. (Zato se dozvíte, kde všude padal, jakou měl zkušenost se škumpou a jak ho málem vyhodili ze školy. – to za to stojí, ne? :D)

V druhé části přichází na scénu samotné psaní a Stephenův pohled na řemeslo. King mě v mnoha místech překvapil (komu by vadily příslovce?!!) a myslím, že to je dobře. Některé kapitoly mi připadaly jako živý kurz psaní a zaujal mě jeho neotřelý pohled a způsob vysvětlování – odteď se aspoň na Kingovy knihy budu dívat jinak. Konečně – a to na konci – ukázal, jak opravuje a přepisuje texty, což bylo něco, co jsem v předchozích knihách moc chtěl a žádná mi to nedala. Tady se King věnoval i tomu, proč přepsal tuhle větu a zkrátil tohle a tohle zas nechal. Za to obrovské plus, protože podle mě nejde předložit někomu látku bez toho, aniž byste mu nedali příklad.

Samozřejmě – opakoval se, a pokud byste skutečně sepsali, co kniha naučí ohledně psaní, pak by šlo jen o pár styčných bodů, které opakoval a rozvíjel, ale který autor by dobrovolně řekl světu jeho kouzla? ;) Některé jeho rady se mi tolik nezdály, nebo jsem jim aspoň tolik nevěřil. (Třeba právě ty příslovce…) King učí psát jako King a to je v pořádku. Jak jsem napsal na začátku – ze všech knížek o psaní tuhle hodnotím jako nejlepší a začínajícím spisovatelům či Kingovým skalním fanouškům, kteří se o něm chtějí něco přiučit, doporučuju! ;)

8 06.10.2018

Předně bych rád napsal, že ze všech knih, které jsem od Jojo Moyes přečetl, jsem nečekal, že k nějaké bude existovat pokračování. Příběhy byly vždycky uzavřené a dobře zakončené. (Pokud bych bral v potaz knihu, u které bych viděl potencionální pokračování, asi bych pokukoval po Krasojezdkyni a to jen proto, že konec sice řekne, co se stane, ale jistota taková být nemusí. :)) Po přečtení Než jsem tě poznala jsem nějak nepochopil tolik popularity, kterou kniha odnesla. (A teď mě neukamenujte :D) Příběh byl napsán na jedničku, ale chybělo tam něco, z čeho bych nemohl spát a pořád chtěl číst. (Zdravím G, Flynnovou a S. Kinga. ;) :D). Ale to, co mi chybělo v prvním díle, ten druhý vynahradil a pokud se podívám zpětně a zhodnotím obě knihy, Život po tobě u mě vede. :)

A důvod spočívá v tom, že mě zaujalo téma a příběh navíc začíná akcí – znám hlavní hrdinku, znám hlavní postavy, bolesti z minulého dílu, proto jsem byl o další seznamování ochuzen a tolik mi to nevadilo. Prvních padesát stránek mi připadalo opravdu úžasně napsaných. Pak to trochu pokleslo, ale ke konci se vše vrátilo do původních kolejí. Líbí se mi, jak autorka popisovala depresi a truchlení po důležité osobě. Bylo to moc hezky napsané. Od skupinové terapie po Sama a chození do práce ve skřítkovské uniformě. Lily jsem chtěl původně korunovat jako tu nejméně sympatickou a nejvíce otravnou teen postavu, ale nakonec se taky dala snést. :)

Co se mi líbí na obou knihách (a snad bude i na té třetí), je, že se dotýkají důležitých témat a nutí člověka přemýšlet, co by dělal, kdyby byl v kůži dané postavy. Život po tobě mi dal spoustu dobrých citátů a úvah a za to dávám pět hvězdiček. V této knize jsem se s hlavní postavou více shodnul a lépe ji chápal. Série má pro mě stoupající tendenci a baví mě čím dál víc, ale i tak doufám, že autorka třetím dílem skončí a Jojo se opět vrhne na nové postavy a zápletky. :)

7 29.09.2018

U pana Cobena mi připadá úsměvné, že prvních padesát stránek se vždy ukrutně nudím, kniha mě nebaví, postavy mi připadají protivné a já se v nich vždycky nemůžu vyznat, ale právě po těch cca padesáti stránkách se od knížky nemůžu odtrhnout a mám chuť si ji brát všude. :D
(Tahle samozřejmě nebyla výjimkou. ;))

Připadá mi, že v Nenech to být Harlan Coben vyšel ze své pomyslné linie. Já mám jeho styl psaní rád a každá jeho kniha mě bavila, nenašel jsem žádnou horší (nejméně jsem hodnotil čtyřmi hvězdičkami), ale buďme upřímní – někdy se dost opakuje a po přečtení několika knížek je docela lehké určit, jakým směrem se věci budou ubírat a kdo se nakonec ukáže ve svých pravých barvách. Jak jsem řekl – já mu to nezazlívám. Jen mě výsledek zase až tolik nepřekvapil. Čím ale vychází ze své linie (když už jsem to načal), je hlavní hrdina Dumas. Ze všech jeho knižních podivínů mi on byl zpočátku nejméně příjemný. Jeho způsoby, jednání s ostatními a ten postoj „všechno mi vždycky vyjde“, mě pomalu přiváděly k šílenství. Naštěstí kolem sebe měl např. Ellen, která mě vytahovala z čtenářských nesnází. :) Dále mi připadal – tak trochu – na okraji všeho a všech. Ve starém rodinném domu plném mindráků a nepříjemných vzpomínek. (Většina hrdinů žije "bezproblémový" život v pěkném domku a super povoláním...) A jinak – i styl psaní je trochu jiný. Objevuje se i –du forma. Já jí sice fanda nejsem, protože jsem ještě nikdy nečetl žádnou knihu, kde by mi pořádně sedla. Pokaždé mi připadá, že tam je jen navíc a s -er/-ich formou by autor napsal čtivější knihu. Jenže tady to bylo fajn a pomohlo to příběhu. :) Další, čím autor vyšel ze své řady, je způsob začleňování hrdinů do děje a pak taky řešení případu ze středoškolských let. Pro autora je retrospektiva blízká, ale – co jsem si po šesti knihách všiml – nikdy nešla až do období puberty.

Původně jsem chtěl hvězdičku odebrat – na mě to bylo možná příliš přehnané a přemrštěné vším možným, ale konec, zase ten konec, to vytáhl na pět. Coben prostě umí. Ačkoliv jsem tušil, stejnak mě to tradičně zničilo. Konec láme srdce na milion kousíčků, ale – jako vždycky u autorových knih – skvěle dovypráví příběh a vyplní šedivá místa, kdy čtenář tápe a netuší, co tím autor myslí.

3 24.09.2018

Druhý díl série se mi líbil daleko víc než Pan Mercedes. Sice jsem od anotace a drsné obálky se sekyrou čekal něco trochu jiného, ale tohle mě i tak moc bavilo. Autor mě dostal už během první kapitoly a celou dobu jsem byl napnutý a užíval si čtení každé stránky. Příběh byl moc dobře vymyšlený – tahle posedlost příběhy/knihami je dokonalý nápad. Retrospektiva, která se objevuje v první části, je skvěle sepsaná a rozvíjí příběh. (Ne jak v některých knihách, kde je jen na zaplnění stránek…) Líbily se mi všechny postavy – kladné i záporné, což je s obdivem. Vrahovi jsem sice nefandil, ale bavily mě jeho hlody a přehnané lpění na knižní sérii. (Byl to vrah, jehož pohled se dal snést. Nebyl plný takového toho už poněkud nudného klišé psychopata, kterému všechno projde, se všemi si hraje jako s loutkami, nechává po sobě viditelné stopy, aby zmátl policii… však jistě víte, co tím myslím.) Není to tolik detektivka a možná ani ne thriller, do stránky 200 to je spíš román s detektivní zápletkou, ale to mi nevadí, protože S. King je perfektní vypravěč a i ze zdánlivě nudné omáčky on dokáže vytvořit něco velmi čtivého. Vrah je známý už od začátku a ono i to, co se bude v průběhu dít, může čtenář docela lehko předpovědět, ale úplný konec pro mě byl překvapením. Příběh hezky vygradoval, linie se propojily a posledních sto stránek bylo opravdu napínavých. Dopadlo to podle mého přesně tak, jak mělo. Epilog mě navnadil na čtení třetího dílu a doufám, že i ten mě zaujme.

8 21.09.2018

Tak jo – přidávám se k většině, dávám pět hvězdiček a sdílím nadšení s ostatními. :D :) Během prvních padesáti stránek mi bylo jasné, že tohle je jiná Jojo Moyesová. Hlavní hrdinka Louisa byla osobitější, živější a originálnější. Její povahové vlastnosti a výstřední vkus z ní udělaly hrdinku, která vystupuje z řady, což jsem u autorčiných předchozích knih nenašel. (Poznámka: A na tom nevidím nic špatného, když autorka umí psát čtivě – jen její postavy často splývají dohromady.) Její rodina, vztah se sestrou, s Patrickem, příběh obohacovaly, protože onen nápad – a teď se nikdo nezlobte – není příliš originální a sám jsem před čtením Než jsem tě poznala, viděl několik filmů s podobnou tématikou. Jelikož je kniha takový bestseller a všichni ji milují a obdivují, od začátku jsem věděl, jak příběh dopadne, protože mi to už několik známých stačilo říct. To byl ostatně důvod, proč jsem četbu tak dlouho odkládal. Jenže – znepříjemnilo mi to nějak čtení? Vůbec ne. Kniha mě bavila od začátku do konce. Na druhou stranu, z knihy jsem nadšený, o tom žádná, ale pro mě tohle špička autorčiny tvorby není. Stříbrná zátoka a Krasojezdkyně mě bavily více. Mám docela strach pouštět se do pokračování série a to nejen proto, že hodnocení je v modré barvě, ale především proto, že příběh mi po dočtení připadá uzavřený a nějak nevím, o čem by autorka chtěla psát dál. Mám trochu pocit, že pokračování přišlo jen proto, jak moc se stal první díl oblíbený.

Příběh je těžký na strávení, protože je těžké představit si žít jako Will – jeho vidění světa plně chápu a nedivím se mu. Než jsem tě poznala není jen milostný román, nutí člověka přemýšlet a podívat se na situaci z různých úhlů pohledu a pochopit hlavní postavy. Je to jedna z knih, kde nemůžete úplně říct, kdo udělal něco špatně – všichni se totiž chovali lidsky. Ale právě tenhle způsob psaní, kdy nevíte, na čí stranu se postavit dřív, je to, za co autorku při psaní této knihy obdivuju a za co jí dávám pět hvězdiček.

7 15.09.2018

S čistým svědomím plný počet hvězd. :) Nebýt povinné četby, asi bych se ke knížce nedostal, což by byla škoda. Knihy, které musím mít načtené, beru jako takovou nutnost a nikdy od nich nečekám, že mě budou opravdu bavit a já si čtení budu užívat bez pocitů – „támhleta knížka by byla určitě lepší než tohle, ale co se dá dělat.“ Existují ale i světlé výjimky a tahle kniha patří mezi ně. Je krátká, jednoduchá a přitom opravdu hezky napsána. Zápletka není složitá, děj se lehko převypráví a určí se, co se kde odehrává podle náhodné ukázky, bez problémů se najdou styčné body a není tam ani tolik složitých postav, které by rozbor knihy stěžovaly. Navíc skvěle – i na krátkém počtu stránek – popisuje dobu v Americe v první polovině minulého století. Mě zaujal už samý začátek, který mi připadal nostalgický a popisy přírody mi seděly (což se často nestává). Atmosféra je senzační. Líbilo se mi, jak příběh postupoval a i jak vyústil. Pak že autor neměl potřebu hned na začátek vysvětlit osudy hrdinů – vlastně o nich čtenář celou dobu nic neví, což je dělá na můj názor opravdovějšími. A konec? Nečekal jsem, že bude tolik silný. Příjemné překvapení.

10 14.09.2018