Edera komentáře u knih

Kniha je plná citací a názorů mého oblíbeného postmoderního, surrealistického, někdy obtížně stravitelného, každopádně naprosto jedinečného režiséra. Mám ráda jeho dílo, i když v některých filmech občas nechápu, co tím chtěl básník říci. :) Vše mu odpouštím, i to je na něm zajímavé a jen tak na okraj, mezi námi děvčaty, to byl v mládí i pěknej chlap! No nic, trochu jsem se zasnila. Pojďme raději k věci, popojedem.
Kniha je členěná na kapitoly, mohu-li to tak nazvat, jeho výroky jsou řazené podle tématu. Je tady například úsek, který se nazývá Kuriozity, monstra a kouzlo nepochopitelného nebo Démoni, andělé a výklad snů. Lidé, co znají jeho dílo, to jistě naláká. Vyjadřuje se zde například ve všech kapitolách k natočeným filmům ( snad v každé kapitole je Sloní muž a ostatní), problém je v tom, že by tentýž výrok mohl být mnohdy v libovolné části této knihy. Souhlasím s níže uvedeným komentářem od m4xp4yn3, že třídění je poněkud zmatené, nepůsobí konzistentně a jako celek úplně nefunguje. Kniha je z krátkých výroků složená, až na krátký úvod a konec „Lynch očima druhých.“
V knize je plno geniálních výroků a bohužel i pár těch řekněme méně vypovídajících, které bych tam osobně nedávala, protože v různých rozhovorech říkal i mnohem zajímavější věci. Pro Lynchova fanouška je to i tak vítané čtivo s řadou pěkných postřehů či minipříhodiček s bezva pointou. Trochu knize nadržuji a dávám jí 4 hvězdičky, co nadělám, pořád je to Lynch bez ohledu na zpracování.

Běžně to nedělám a dělat nebudu, tady ovšem prostě musím uvést pár D.L. citací. Myslím, že speciálně k této publikaci toto gesto patří:
„Doma je tam, kde se může stát spousta hrozných věcí.“

„Každý můj film má svou logiku, ale záleží především na tom, s jakou přijdete vy sami.“

„Děsivé mohou být i úplně nepatrné detaily. Stačí jeden takový vidět a to, co se z něj dozvíte, může být děsivější než smrt. Děs může spočívat v tom, jak s tou informací naloží vaše mysl.“

„Často se stává, že si v klidu někde užíváte a najednou někdo řekne něco, co tam náhle vnese hrůzu… Celá situace se změní. Myslíte si, že se věci mají nějak, ale v tu chvíli se něco stane a vy se s tím musíte nějak poprat. Takové situace mám moc rád.“

10 21.02.2020

Začátek komentáře vyzrazuje zápletku díla (bez prozrazení konce):
Nepříliš vnímavý, osamocený, společensky neobratný Ferdinand, kterému schází sociální dovednosti, úředník a ve volném čase sběratel motýlů, vyhraje v loterii velkou částku peněz. Finance mu sice umožní dát výpověď v neoblíbeném zaměstnání a mít více volného času, ovšem správného přístupu k životu není schopný ani díky novým možnostem, které se mu otevřou. Pořídí si vilu na odlehlém místě. Unese umělecky založenou dívku Mirandu, pocházející z vyšší společenské vrstvy a tuto studentku malířství pak drží ve sklepení, v němž své platonické lásce předem zařídil obývací místnost. Mirandu obdivoval už dlouho, špehoval jí, vymýšlel plán, jak jí získat a věří, že ačkoli jí bude držet v zajetí, mohl by časem vzbudit její zájem a mohli by se pak spolu "mít hezky." Domnívá se, že časem si její lásku získá, jen až ho dívka lépe pozná. Přitom to však svým závadným, psychopatickým jednáním sám znemožňuje. Sám je svým způsobem vězněm, vězněm vlastní povahy a omezených schopností.
Citlivá Miranda má zcela jiné vzdělání, vnímání světa a oproti poněkud zakřiknutému podivínskému vězniteli je i značně sebevědomá, vědomá si své atraktivity, lepší morálky a nejenom intelektuální převahy. Snaží se uniknout za každou cenu, nejdříve s ním zkouší vyjednávat, aby jí pustil na svobodu, pokouší se ho ovládat, dát mu náhled na své chování a snaží se ho přesvědčit nejdříve otevřeně, pak prostřednictvím lstí a manipulací, aby se dostala ze zajetí. Není jen pasivním, bezbranným vězněm. I když má bohatý vnitřní život, je nyní v obdobné situaci jako věznitel. Izolovaná od okolí, vydaná osudu na pospas.
!!! KONEC SPOILERU !!!

Kniha nám dává nahlédnout do uvažování dvou zcela odlišných lidí, rozdílných světů a věrohodně popisuje dva různé pohledy na život. Kontrast obou postav a bezvadně popsaná psychologie hrdinů dělá z knihy unikátní dílo.
Sběratel je beletrií, psychothrillerem, trochu detektivkou až hororem, má v sobě prvky gotického příběhu i jistou, byť neobvyklou romantickou linku. Tím dokáže oslovit širokou čtenářskou obec. Zároveň je mnohovrstevnatému dílu přisuzován filozofický i sociologický přesah, takže je určený i pro intelektuálně náročnější čtenáře, pro které jsou v románu ukryté další vrstvy, jako je například alegorická výpověď o hodnotách společnosti. Takto mluví M. Hilský v doslovu knihy o prolínání vysoké a pokleslé literatury.
Závisí tedy na každém, co v příběhu objeví a co všechno si z něho vybere.
Je dobře, že vznikají díla, která nejsou jen komerční, zábavnou kratochvílí bez prostoru k zamyšlení. Ať už bude čtenářem kdokoliv, pro každého bude v tomto literárním světě místo.
(Knihu jsem četla už před deseti až patnácti lety, zapomenout na to nejpodstatnější z ní nelze).

10 14.02.2020

Tato Bible (překlad 21.století) se mi oproti jiným lépe četla a zdála se mi přehlednější než ty "klasické".
Vzhledem k tomu, že nejsem věřící člověk, Bibli otevřu jen občas a něco si v ní vyhledám. I ateistům může hodně nabídnout a její znalost patří samozřejmě k všeobecnému vzdělání. Zatím jsem četla poctivě stránku po stránce jenom do konce Starého zákona. Snad jí někdy dočtu celou. Ráda bych. Každopádně... je to výzva.

Originální. Zvláštní. Zajímavá. Magická kniha. Je v ní dostatek světla, aby člověk nespadl do úplné temnoty. Zároveň je Anděl popsaný jedinečným jazykem, přitom se mi zdá, že je ze všech T. delších textů nejsrozumitelnější. Čtenář románu není jen konzument, musí se s autorem naladit na jednu vlnu, přemýšlet o přečteném, nechat se unést jeho atmosférou a trochu spolupracovat. Anděla, což je drsný a přesto interesantní literární výlet po starém Smíchově 90.let, doplňují ve starším vydání z roku 2000 fotografie Michala Cihláře, v novějším vydání jsou pak fotky přetvořeny do černobílých ilustrací. Fiktivního hrdinu zde zastupuje samotný autor Jáchym Topol, s nímž se spisovatel v některých aspektech nejspíš ztotožňuje. Dostala jsem se díky němu do jiného světa, než ve kterém se obvykle pohybuju. Díky tomu všemu zůstane kniha nesmazatelně vepsaná do mého čtenářského srdce.

A sakra. Teď asi nadzvednu ze židle četné fanoušky Zaklínače, protože lhát sobě ani druhým nebudu. Za mě spíše průměrné počtení. Omluvou mi může být to, že nejsem fanouškem fantasy a do díla mi nalákala popularita a zvěsti o tom, že tohle je podle mnohých fakt skvělá záležitost. No, přečetla jsem. Seznámila se s kultem. Nahlédla do jiného literárního světa a na ukázku mi Krev elfů, první díl ze ságy, stačil.
Ne že by byl Zaklínač úplně marný, ale takové haló bych kolem něho nedělala. No jo, no. Co nadělám?

9 05.10.2020

Tuto útlou knížečku, svým malým formátem až sympaticky půvabnou, zvládnete přečíst během podvečera. Tomu dávám velký plus, ne vždy je chuť na obsáhlejší text.
Hororová povídka je psána s nadhledem a napětí jí také neschází. Kupodivu jde nadlehčená i napjatější atmosféra dobře dohromady.
Hlavní postavou je vychytralá žebračka, pak prostitutka, která nakonec profesně povýšila na věštkyni. Svými manipulacemi, řečičkami a podvůdky už od dětství oblbuje obyčejné lidi. S prosbou o pomoc se na ní obrátí unavená a vystrašená Susan, bydlící v divném, starobylém domě s ještě divnějším nevlastním synem, které se v domě objevila krvavá stopa na zdi.
Pointa nabízí několik variant a je to poměrně hravá, zajímavá záležitost, u které se dá i trochu přemýšlet.
Hodnotím jako lepší průměr.
Skvrna NENÍ určená pro čtenáře, kteří se rádi silně bojí a kteří milují drsnější příběhy. Já, která se při čtení nemusím vyděsit k smrti, jsem byla s umírněnou dávkou tajemna spokojená.

9 27.02.2020

Přesně, souhlas s předchozím komentářem. Knížka čtená opakovaně a otevírána stále dokolečka, alespoň v určitém životním období. Knihu jsem podědila, takže je už těžce ušmudlaná, zažloutlá od míst, kterých se prsty často dotýkaly, občas je něco tužkou podtrženo, hřbet jí chybí... S knihou se prostě žilo a pracovalo. Texty jsou fantastické, černobílé fotky úžasné, k tomu podrobná diskografie a chronologický přehled, to vše vytváří dokonalej celek. Národ Psích vojáků je vkusně udělaná knížka. Povedla se prostě na jedničku.
Pochmurnější texty střídají ty optimistické, všechny se zvláštní, sugestivní poetikou.

Vybírám namátkou třeba tento úryvek:
... Jsem jenom dvůr
odsouzenec k bytí
který život zná
a neví, co je žití...

Texty talentovaných autorů, Filipa a Jáchyma Topolových, včetně těch anonymních, které se dají číst opakovaně:
Jsem tady, nevím jak dlouho
musím umřít, nevím kdy
putuji a nevím kam –
při tom všem je mi docela dobře,
i když sám nevím proč.

Den vychvaluj až navečer,
ženu až bude po smrti,
meč po bitvě,
led až když po něm přejdeš řeku,
svět nevychvaluj dřív, než vystřízlivíš.

Hřeb drží podkovu
a bez podkovy se neobejde kůň,
bez koně muž,
bez muže hrad,
bez hradu zem.
--------------------------
No není to skvělé? :)

9 27.02.2020

Text má v sobě nesporné kouzlo undergroundu, jeho specifického vidění světa a nevšedního přístupu k životu. Underground byl zajímavej, Filip Topol byl jako spousta umělců z tohohle prostředí pozoruhodnej. O tom žádná.
Co se týká této konkrétní novely, tak atmosféru má, nicméně jak sám Topol v "Domluvě" píše, chtěl jednoduše podat svědectví o životě několika mladíků. Tenký deník předčasně vyspělejšího, 13 letého kluka, asi osloví jen některé čtenáře.
Jeho sloh je autentický, svérázný, odpovídající náctiletému věku.
Dávám 4 hvězdy, protože tohoto hudebníka mám celkem v oblibě. Jsem ráda, že nám dal do svého mladičkého světa nahlédnout, i když tam mohlo být víc ... dramatičtějších linek?, nevím jak to přesně vyjádřit, něco tomu prostě scházelo. Ale jak jsem psala výše, svůj půvab to i přes veškeré moje výhrady má.

9 25.02.2020

Z mého úhlu pohledu chytrá, pozoruhodná, nezvyklá i těžká kniha. Moje výhrady? Půl roku jsem s tenkou knihou zápolila, dávala si přestávky a poddávala se nechuti jí konečně dočíst. Přišla mi místy složitá, se zvláštní formou vyprávění. Není v ní nic milého, k čemu bych se ráda vracela. Těšila jsem se, až jí dočtu, protože myšlenky někdy chladně proplouvaly mimo mě. Spíše než erotický román o lásce k čínskému muži a mileneckém vztahu bez budoucnosti, jsem knihu vnímala jako rodinné drama, pojednávající o složitém vztahu všech zúčastněných k sobě navzájem. Problematický vztah matky a dětí se pak promítá i do jejich zařazení a chování ve společnosti. Samozřejmě má silnější až skvělé momenty, kvůli kterým se nedivím, že kniha dostala několik uznání.
Pro ukázku uvádím jeden z úryvků, který mě fakt dostal: Nikdy si neříkáme v rodině dobrý den, šťastný nový rok. Nikdy si neděkujeme. Nikdy necítíme potřebu si něco říkat. Všechno je němé a vzdálené. Kamenná rodina, která zkameněla do takové hloubky, že se k ní nikdo nedostane. Každý den se navzájem pokoušíme zabít. Nejenže spolu nemluvíme, ale ani se na sebe nedíváme. Dívat se znamená být na někoho nebo na něco zvědavý, tedy klesnout. Nikdo, na koho se díváme, za ten pohled nestojí. Dívat se na někoho je pro nás potupa. Slovo rozhovor je vykázáno z našeho slovníku. Myslím, že právě tohle slovo nejlépe vyjadřuje hanbu a pýchu. Každé společenství, ať rodinné či jiné, je nám odporné, ponižující. Spojuje nás základní pouto hanby, že musíme žít. A v něm jsme zakořeněni v našem společném příběhu, protože všichni tři jsme děti oné poctivé ženy, naší matky, my patříme k téhle společnosti, která matku dohnala k zoufalství. Pro to, co udělali naší tak laskavé, důvěřivé matce, nenávidíme život, nenávidíme se navzájem.

9 28.01.2020

Jedna z nejoblíbenějších knih, kterou jsem kdy četla. Exotické Japonsko mi ožívalo před očima, jako bych tam právě byla. Dozvěděla jsem se něco více o gejšách a jejich způsobu života, takže gejši už pro mě nejsou jen ty tajemný holky v kimonu a bílým make-upem, které tancují, zpívají, konverzují a vybraným mužům poskytují i něco navíc.
Příběh měl navíc dramatický spád, romantická linka úžasná, k tomu intriky, boje o postavení. Nechyběla ani špetka tragičtějších událostí a méně šťastných osudů, jako například příběhová linka neatraktivní sestry. Tím se mi zdál příběh uvěřitelný, i když nevím, jak moc čerpal ze skutečného života. A po všech životních překážkách konec jako z červené knihovny, protože Sajuri byla prostě výjimečným vzhledem, talentem, inteligencí, šikovností shůry dáno a takové ženské pak mají z pekla štěstí, ať je válka nebo jakákoli jiná nepřízeň osudu, která obyčejnější lidi zlomí.
Doporučuju. U mě bude mít už napořád čestné místo v knihovně.

9 23.01.2020

Třetí, patrně závěrečná část o šumavských samotářích a jejich osudech, tentokrát hlavně z pohledu autora Palána.
Možná je méně výživná, stručná, pořád je přitom ovšem zajímavá a tak by neměla chybět ve sbírce jako poslední střípek knižní skládačky.
(Úspěch předchozích knih pramení možná i z toho, že ukazuje ostatním lidem, jak inspirující je životní změna, kterou se samotáři rozhodli udělat): ..."Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale stačí vědět, že je to možné. Menší změna, pro nás neméně důležitá. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě."
Knihy to jsou svým způsobem exotické ve své jedinečnosti a specificky moudré. Učí nás vidět, vnímat svět jinak, rozumět, odhodlat se k něčemu, vzpomenout si, že cesta do přírody nemusí vést jen po hlavních turistických stezkách, vrací nás zpět k přírodě, nemateriálním věcem, duchovnu, který má každý postavený někde jinde a jak píše autor, odhodlat se třeba ke změně něčeho, co nám už dlouho nevyhovuje a nemusí to být jen prostor, který někde a s někým obýváme. Někdy člověk potřebuje popostrčit. Oprostit se od přebytečného, zbytečného, rozptylujícího, nevyhovujícího nebo toho, co ho dusí.
Podobné knížky v dnešním komerčním světě nevychází, je vidět, že mít hodnoty jinde než většinová společnost a nestydět se za to, už je v dnešní době cizorodé, mile nápadné a svým způsobem i atraktivní. Je to jeden z tisíce způsobů života, který můžeme vést. Konkrétně poustevničení bylo vždycky okrajovou záležitostí. Když to ovšem člověku vyhovuje a žije tak smířený se světem a svými "drobnými" radostmi, proč ne?
Kéž by se každému podařilo najít si své místo, kde si řekne: takhle chci žít, tady je mi nejlépe, tohle je nejlepší z možností, které se mi nabízí. Ne každému se to totiž podaří.
Samozřejmě i pro ty, co nic měnit nechtějí, je poslední knížka pozoruhodná. Třeba už jen tím, že pro zajímavost ukazují nevšední bytí nevšedních lidí, s kterými se my ve městě asi hned tak nepotkáme.

Emma byla jako literární postava skvělá! Mám raději, když jsou v knížkách autentické postavy z masa a kostí a ne jen ty příkladné, morální figury, co se nikdy nemýlí. Jestli si tady mnozí stěžují na to, že je Emma jenom štvala, tak já naopak nad její osobností a přehmaty vrněla spokojeností. K srdci mi přirostou postavy, které jsou opravdové. A jako takové musí mít i vady. Postava je takto napsaná úmyslně, jako kritika společnosti a hlavně bohatých dam, které neměly na starosti nic jiného než navštěvovat jiné paničky, znuděně drbat a montovat se druhým do života bez ohledu na to, jakou paseku tím způsobí. Někdy jim dopady svého povrchního chování ani nedošly.
Právě taková je naše románová Emma. Rozmazlenej a díky svému věku naivní fraceček, myslí to svým vměšováním se lidem do života sice dobře, nedělá to ze škodolibosti, chce být užitečná, ale jak byla hýčkaná, má o sobě zpočátku příliš vysoké mínění. Někdy jsem skoro také skřípala zuby, proč se těm lidem tak cpe do života a manipuluje s nimi, vnucuje svojí vůli, i když to myslela pro jejich dobro, protože není v kůži těch druhých a tudíž je nikdy nemůže zcela pochopit. Může se snažit do nich vcítit a dát jim zdrženlivou radu, jak to vidí ona, ale tohle už bylo příliš. Zároveň jsem jí chápala. Kdo v jejím věku nedělal chyby z nedostatku zkušeností?
Jako celek to byl skvělej příběh ze života o zaopatřené dívce s dobrým společenským postavením. I o tom, jak to chodilo ve vysoké společnosti u těch, co se narodili se stříbrnou lžičkou v puse a neuměli se svým darem správně zacházet, je třeba psát.
Tím, že Austenová sama byla z vyšších kruhů, ale zase ne tak bohatá, aby ji to mohlo zajistit vhodného manžela, viděla svůj svět z odstupu. Možná měla na osud i trochu pifku a tak se jí o těch nešvarech chtělo psát, sarkasticky, vtipně a nezahořkle, s dobrými konci.
Nelíbilo se mi akorát velké množství postav, kterými se to v románu jen hemží a i z toho důvodu jsem před lety román nedočetla a musela k němu dozrát.

8 02.02.2020

Vydařená knížka (lehký způsob vyprávění) a přitom je zároveň tak těžká (tématem). Působivej text o pokusech na lidech v koncentračním táboře Osvětim. Jedno z těch nezapomenutelných čtení o válečných hrůzách, které doporučuju všem, co ještě nečetli a váhají.
Spoiler: Hlavní hrdinka V. Fischerová zemřela ve věku úctyhodných 94 let. Navzdory gynekologickým pokusům se stala matkou a vdala se. Slovenské, rodné město Lučenec jí udělilo čestné občanství. Mengele v tomto případě neuspěl a tomu dávám veliký palec nahoru.

8 26.01.2020

V roce 2014 měl Bohuslav Reynek výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Knihu jsem si tam po prohlídce obrazů zakoupila a nyní jí po úklidu domácí knihovny znovuobjevila. :)
Obsahuje úvodní slovo k zahájení výstavy v Pekingu, která je proložena fotografiemi umělce v jeho domově. Následuje ukázka jeho díla, především výtvarné umění (linoryt, suchá jehla), místy prokládané jeho verši nebo básněmi v próze. Kniha je pěkná, s hedvábnou vazbou, navíc ještě ukrytá v tuhém, vkusném pouzdře, ale to víte, vidět umění na vlastní oči je nenahraditelné a hlavně vytváří jiný, podstatně silnější dojem. Kniha má menší formát, některé obrazy v ní jsou příliš tmavé a detaily v nich schází.

7 01.02.2020

Malé ženy jsem četla ještě jako náctiletá. Byla to velice milá, romantická kniha. Viděla jsem i filmové zpracování a chystám se jít i na to nejnovější. Přes všechen půvab ve mně hlubší vzpomínku nebo dojem kniha nezanechala a pokaždé jsem měla dojem, že je to vyprávění sice sladké, líbivé, ale i trochu strojené, naivní a také navzdory všem těm láskám, přátelstvím k sestrám i k jiným lidem a báječným rodinným hodnotám trošičku povrchní. Jsem jediná čtenářka, s tímto dvojstranným, protikladným pocitem?
Knihu nezatracuji ani přehnaně nechválím. Vlastně nevím, co si mám o ní myslet, abych této klasice neukřivdila.
(Je pravda, že román má různé zkrácené i převyprávěné verze, takže je těžké sáhnout hned na první dobrou po originálu. V knize, kterou jsem četla, to bohužel nebylo uvedeno a tak musí mnohdy čtenář dohledávat podrobnosti k určitému vydání na internetu.)

7 31.01.2020

Tuhle knížku povídek jsem si kdysi zakoupila ještě s komínkem dalších na doporučení jedné velice uznávané současné české spisovatelky, kterou jsem měla tu čest poznat během jednoho z kurzů tvůrčího psaní. Protože na doporučení lidí až nezdravě dám, zvláště u těch, u kterých se domnívám, že víc než ti ostatní rozumí literatuře (nebo s kterými se domnívám, že mám v něčem podobný vkus nebo sklony), začetla jsem se nedočkavě a zvědavě. Jak to tak bývá, některé z žánrově rozmanitých povídek mi oslovily víc, některé míň. Byly zajímavé, většinou nevšední (způsobem podání, zvláštním hrdinou, neobvyklou situací nebo prostředím, v kterém se postava ocitla, nevšední svým pohledem na svět), některým k úplnosti snad ještě něco scházelo. (Pokud mi dobře slouží paměť, je to asi deset let zpátky). Všechny jsem ovšem dosud nepřečetla a vrhla se na další doporučované tituly. Takže tady mám ještě rest.
Vždycky, když se přehrabuju v knihovně, vzpomenu si na učitelku psaní a přemýšlím, z jakých důvodů nám studentům tyto povídky asi tak doporučovala. A protože každá z knížek, kterou si vybereme a přečteme, odráží i naší osobnost, vzdělání nebo zážitky, které nás zavedly až k výběru tohoto textu, hledám a snad i nalézám v textu její stopy, způsob uvažování, toho, čeho si všímá a co asi chtěla předat dál, dalším lidem, generacím. Asi netřeba podotýkat, že spisovatelé jsou inspirativní a hodně zajímavé osobnosti. Tahle knížka pro mě není nedůležitá (osobní vztah k ní), ale vzhledem k tomu, že jsem ji dosud celou nedočetla a dala přednost jiným výzvám, domnívám se, že 3 udělené hvězdičky budou adekvátní.

Kniha plná opravdu nádherných a vysoce kvalitních fotografií na křídovém papíře, plná kultovních filmů pro pamětníky, tentokrát natočených v letech 1939 - 1945. Je tam slušný přehled toho známějšího, co bylo v daných letech natočeno.
Textu je v celé knižní sérii Barrandov I až III pomálu, zato tolik mile nostalgických velkoformátových fotografií, že jsem skoro vážně přemýšlela o tom, že si snad knihu koupím dvakrát a dva tři skvosty nechám zarámovat. (Ne, nakonec jsem to neudělala):). Jediné, co bych této fotografické publikaci vytkla jsou trochu paradoxně právě některé fotky, respektive výběr toho, co daly v nakladatelství otisknout, asi z důvodu nedostatku práv. Např. hlavní herečka, která v určitém filmu skoro nezmizí z plátna a je pro děj klíčová, je v knize pouze na jedné fotce a ostatní obrázky patří vedlejším postavám. Naštěstí to není pravidlem a kniha rozhodně potěší vždy, když jí otevřu.
Mám ráda prvorepublikovou éru i pohodu dobráckých, ač umělecky méně hodnotných, většinou zidealizovaných filmů z válečných dob, kdy film poskytoval jeden z mála potěšení, kterým lidem zbyl a pomáhal jim na okamžik zapomenout na tragickou realitu. A musím říct, že ač nyní žijeme v neválečných časech, třeba takového Kristiána si nikdy nenechám v TV ujít. (A v těch kinech tehdy, to musel být tuplem jedinečný zážitek!)

6 18.09.2020

Chtěla jsem si přečíst něco od Danielle Steelové, jen tak pro představu poznat proslulou autorku romantických románků pro ženy. Ruku jsem měla šťastnou, dostala jsem se k historickému příběhu, kde navíc nedominuje láska dvou lidí. Místo toho v textu převládají peripetie jedné urozené dámy a její snaha dostat zpátky své dobré místo na slunci, což mi příjde jako zajímavější, dramatičtější námět než jen zaláskovaná story.
Přečetla jsem si vcelku milou pohádku o krásné a jinými superlativy obdařené Angelice. Je dcerou vévody, která po smrti otce kvůli proradným bratrům přichází o své postavení, domov, přepychové venkovské panství a musí se postarat o sebe bez dosavadních četných výhod. Nejdříve se stává ctnostnou, hrdou a skromnou chůvou a pak se vrhá do kariéry nesmírně laskavé bordelmamá, kde podle anotace v knize ochraňuje ženy (?) v luxusním nevěstinci, zbohatne díky svému podnikání, a hádejte jak to s ní a jejími zlými bratry skončí.
No, děj zní strašně, je to jednoduchá knížka, svůj účel však splnila. Je to knížka akorát tak pro čtenářku, která zůstane doma s chřipkou, horečkou a nemá kapacitu číst něco temného nebo něco hlubokomyslného rozebírat. Je to typická červená knihovna, při níž se dá na chvilku zapomenout na svět.
Vévodkyně se přečíst dala, i když má všechny nešvary ženského čtiva. Například to, co se v jiných knihách řekne mezi řádky, tady se poví polopatě a pro jistotu opakuje stále dokola alespoň na 15 stranách. Takže když se na začátku knihy poznamená, že Angelika přišla o všechno, tak se tento poznatek opakuje minimálně v dalších 3 kapitolách.
Přes výhrady a mírnou ironii musím napsat, že autorka příjemně překvapila a pro některou ženu v určitém rozpoložení (chřipka, potřeba všechno v sobě vypnout), to je dobrá volba. Vlastně se mi zamlouvalo i motivující věnování na začátku knihy. „Mým milovaným dětem. Vždy bojujte za to, o čem jste přesvědčeni, že je správné. Usilujte o spravedlnost a vše, co si zasluhujete. Zbytek vykoná Bůh a osud.“ (No, i když v kontextu toho, že se jedná o věnování ke knize pojednávající o placených společnicích, nevím, jestli je tento zápis na vhodném místě). :)

6 05.02.2020

Neprávem pozapomenutá kniha "Fosca", zfilmovaná pod názvem "Vášeň lásky", je tematicky trochu podobná knize od S. Zweiga "Netrpělivost srdce". Jsou tu některé paralely, urputná, neduživá a neatraktivní žena si vynucuje lásku. Je něčím podobná a něčím není, zakončená jinou pointou, ač též osudovou. Objekt ženiny posedlé lásky, mladý důstojník, má díky ní tragický život.
Tarchettiho román se mi dokonce líbil ještě více než Zweigův, jde více do hloubky a některé scény jsou přesvědčivé, horečnaté a dostanou se hluboko pod kůži. Špičková záležitost, kterou si zkusím pořídit v antikvariátu. Rozhodně doporučuju, pokud na knížku někde narazíte, určitě do ní alespoň nahlédněte. Není to kniha jen o lásce, je to kniha o vztazích jako takových, o manipulaci s něčími emocemi a vypovídá toho hodně o některých lidských osobnostech a tipech.
(Škoda, že se kniha už asi u nás nevydá, autor není momentálně v kurzu. Přitom by stačila atraktivní, líbivá obálka a trocha té reklamy, aby si našla cestu k širšímu publiku. Zub času je na tom sice po stylistické stránce trochu znát, ale koneckonců, to už tak u starších knih bývá, ne? Samozřejmě by to vylepšil novější, zmodernizovaný překlad, i když mě se líbila i tato verze).

6 27.01.2020

Bláznovy zápisky patří do souboru šesti povídek (vydaných pod názvem Petrohradské povídky), já ovšem četla tuto česko-ruskou verzi, která obsahovala jen dva prozaické texty.
Hlavní hrdina, bezejmenný úředníček, si do deníku v průběhu několika měsíců zapisuje své zážitky a myšlenkové pochody. Gogol si zde důmyslně hraje s datováním, nejdříve si hrdina zapisuje dny klasickou formou (začíná 3. říjnem, postupně však úředník přestává být orientovaný časem, místem a má čím dál tím větší chaos v myšlení, takže se dostáváme třeba do 86.březence, pak do datumu, který si vůbec nepamatuje až po různé potřeštěnosti. Poslední záznam je z části dokonce napsaný vzhůru nohama).
Téma je vážné, ale Gogol je samej vtípek, strefuje se do kde koho a baví se různými způsoby. Zlehka žertuje třeba i na úkor svých literárních kolegů. Jeho pomatený hrdina si například napíše kýčovité veršíky a pak uznale říká, že tyto skvosty jistě složil samotný Puškin! Satiricky zde popisuje absurdní úvahy a chování postupně stále víc zmateného člověka, okrajově pak i společenské poměry. Hrdina jako choromyslný člověk, upadající postupně do větších a větších hlubin šílenství, svou bizarností u čtenáře sice vykouzlí úsměv na rtech, některé jeho skutky jsou skutečně legrační a nejde se při nich neusmát, nejsou však směšné, na to je téma příliš závažné. Během čtení jsem se neubránila zasmání nad některými stále ztřeštěnějšími nápady toho blázínka, ale koncem povídky už nadhled přestal působit a při posledním zápisu, kdy je trýzněný hrdina už v ústavu pro choromyslné, volá matku, že už déle nevydrží mučení tělesnými tresty, bití, kterému nerozumí, jimiž tehdy zřízenci „léčili nemocné“, mi zmrznul úsměv na rtech a dostavila se tíha bezvýchodné reality. Je to fraška, která formou vyprávění jen zčásti nadlehčí tragické téma a neskončí jen pobavením. Zároveň jsem měla pocit mírného provinění, jako bych se smála na něčí účet.
V souvislosti s tím, že Gogol byl sám kdysi zaměstnaný na úřadech, po nepochopení a nedocenění jeho díla u něho samotného propukla deprese a závažná duševní choroba (zemřel již ve 42 letech), jsem měla pocit, že jsou jeho satirické komedie, nadhled (a možná i přehnaná částečná sebeironie ?) až obdivuhodné. Jen je škoda, že jako zakladatel kritického realismu, za něhož je v ruské literatuře považován, se za svého života dostatečného uznání nedočkal.
P.S. A pokud někdo ze čtenářů tvrdí, že údajně není originální, bude to nejpíš tím, že sám ovlivnil klasickou literaturu (vždycky žasnu, když je klasik, z kterého si brali inspiraci ti ostatní, co přišli po něm, označený skoro až za nepůvodního plagiátora). :-)

5 15.01.2021