Edice komentáře u knih

Uf, uf, přemýšlím co napsat. Na tuhle knížku jsem se těšila a očekávala jsem, že si u ní i odpočnu. Odpočatá se po ní cítím a těsně po dočtení jsem se cítila i tak nějak zvláštně šťastná. Asi proto, že mi Kit s Danim tak nějak přirostli k srdci.
Někteří lidé píší, že kniha neměla žádný děj. To jaksi nejsem schopná posoudit, protože mě bavila, takže jsem nad něčím takovým neměla tendence vést filozofické rozpravy sama se sebou.
Některým se nelíbilo, že nebylo jasně napsáno, co se to tomu Danielovi v minulosti vlastně stalo. Já tedy také byla napnutá jak guma od gatí, když jsem čekala na chvíli, kdy nám to prozradí. Autor nám však tyto události jen letmo naznačil. A dle mého taky dobře. Příběh je celý takový neskutečně jemný a proto náznaky něčeho, očividně tak zlého, byly naprosto dostačující. Mně to stačilo. Dokázala jsem si to domyslet sama. Každý z nás si určitě dokázal něco domyslet. ;)
Daniel mi připomínal postřelenou srnu - křehkou, vyplašenou, zraněnou a přesto přese všechno plnou něžných citů. V okamžicích, kdy úplně zatuhl a probrat ho málem nedokázal ani Kit, se mi před očima vybavila právě ta srna, na kterou k tomu všemu ještě někdo svítí obřím reflektorem.
Naštěstí tu byl Kit, který mi vždy připomínal pohlazení teplou dlaní a vyléčil tu zraněnou srnu. Ten kluk je prostě boží! Asi jsem se do něj zabouchla stejně, jako se do něj zamiloval Daniel. Vážně bych jej chtěla někdy poznat. :)

Já si prostě Muffina užila! A nedám ho z ruky! To by se mi po klucích až moc stýskalo... Navíc si dneska musím ještě aspoň párkrát znovu přečíst epilog, protože ten mi udělal radost snad nejvíce. Fakt mě potěšilo, když jsem viděla, jaký v něm Daniel je, že ta vyplašená srna je pryč. A že jsou s Kitem oba šťastní. :)

.... Kdo by to byl řekl, že někdy budu tak šťastná, protože jsou šťastné literární postavy... Asi to bude tím, že autor dokázal, abych o nich nesmýšlela jen jako o literárních postavách. A za to si Muffin a čaj, tedy Daniel a Kit ode mě zaslouží plný počet hvězd. :)

18 25.06.2018

Na této knize jsem zbožňovala... špatně, chci říct: Na této knize ZBOŽŇUJI tolik věcí, ale vystihnu jen jednu z nich, jinak by se tento komentář snadno mohl stát nekonečným. A tou jednou věcí je ona uvěřitelnost, kterou je kniha napsaná. Myslím tím uvěřitelné chování, uvěřitelné myšlenkové pochody i uvěřitelná mluva všech členů příběhu. A to je věc, kterou já dokážu sakra ocenit a věřím, že i mnoho dalších lidí. ;) V knize se objeví nějaké to klišé. Ale to vůbec nevadí! Proč? Protože je podané takovým krásným, především svým způsobem, že si toho možná někteří ani nevšimli a já za něj děkuji. Tato kniha byla snad první v mém životě, kde jsem na vlastní kůži vyzkoušela jaké to je, když vás podvědomě stále volá k sobě a vy ji musíte číst nebo nad ní alespoň neustále přemýšlet. A když mi kamarádka ve vlaku, řekla ať si při čtení téhle knížky otřu slinu z koutku a já to opravdu udělala, věděla jsem, že to stálo opravdu za to! A za to děkuji. :)

17 15.03.2017

Bacha, možná můj koment bude zavánět mírnými spoilery!

Druhý díl mě bavil, ale dokázal mě i rozčarovat. Akce střídá klidnější pasáže v skoro až přesném intervalu, takže jsem si s úsměvem na rtech brzy dokázala říct "a teď se to podělá, drahá Ilan" a ono se skutečně vždy něco stalo. :)

V tomto díle jsem ale měla problém vyznat se v některých scénách nebo popisech, které mi přišly krapet neohrabaně napsané, což se mi normálně nestává. A u některých scén jsem si říkala, že to snad ani není fyzicky možné (naposled, když se polomrtvý kapitán snažil vyškrábat ven z hořícího dolu). A někdy mi kniha přišla zmatená (když se Ilain snažila vypařit z palatulu a zachránit zadek pětadvacítce na Otortenu, tak názvy měst lítaly na všechny strany, až to vypadalo, že je Ilain snad ve 3 městech naráz). A někdy mi to přišlo až moc o šťastné náhodě. Proto si tentokrát nechávám jednu hvězdu v kapse.

Ale ty zbylé čtyři sem s chutí plácnu, protože v žádném případě nepopírám, že jsem se při čtení bavila, že k téhle knížce čichám stejně jako k prvnímu dílu, že miluju svět, který nám paní Stehlíková po částech předkládá, a že Duvalské pohoří bude mému srdci vždycky blíž než nížiny s těmi jejich udělátky... A kdybych měla vypsat všechno, co mám na téhle sérii tak ráda, bude to chtít otevřít soubor ve wordu. ;)

A teď jsem ráda, že jsem Faju četla tak dlouho, protože čekání na Nastereu bude o to kratší. ^^

11 16.09.2019

„Not broken, just scratched.“

Jsem ráda, že první knihou, kterou jsem četla po maturitě, je právě Začít znovu. Bylo to přesně to, co jsem po několika měsících literárního sucha potřebovala - velmi příjemné získání chuti zase číst.
Opatrně se vyvíjející vztah mezi Allie a Kadenem mě bavil. Stejně tak mě bavili jejich přátelé, se kterými snad už brzy budu pokračovat v dalším díle, který by měl letos vyjít. Doporučený playlist na začátku knihy byl taky fajn ozvláštněním. Když byl některý ze songů nebo interpretů v příběhu zmíněn, pustila jsem si ho a nakonec to dopadlo tak, že jsem většinu knihy přečetla závislá na Fourth Of July od Fall Out Boy a udělala si z téhle písně takovou pomyslnou hymnu téhle knížky. Takže ano, slyšela jsem tu písničku možná i 100x za sebou a je mi to fuk.

Neveselá minulost, veselý konec? Proč ne.
Kaden mi na konci přišel sladký až příliš a tak mi částečně chybělo jeho kyselé já z počátku knížky. Jakoby se snažil vynahradit svůj kreténismus ne jen Allie, ale i nám ostatním. Nevadí. Stejně ho žeru.

Suma sumárum, je to za 4 *. Bylo to fajn, bylo to víc než fajn. Knížku doporučuji už z důvodu, že jsem se u ní zasmála a rozhodně ne jednou. Doufám, že si v budoucnu dám repete.

„Nejsi rozbitý, jen trochu poškrábaný.“

11 22.06.2019

!POZOR: Spoiler v posledním odstavci tohoto komentáře!

Na prvotinu to je dobrý výkon, řekla bych. Rozhodně je to jedno z těch lepších děl, která od začínajících autorů dostávám k přečtení a po dlouhé době jsem v něčem takovém viděla i potenciál. Při čtení jsem se i celkem bavila, i když to pro mě tentokrát ještě nebylo stoprocentní. Ale věřím, že když autor bude v psaní pokračovat, pilovat své spisovatelské schopnosti a dolaďovat nedostatky, že bychom si od něj v budoucnu mohli přečíst moc pěkné literární kousky.

Snad od úplného začátku četby jsem se nemohla zbavit pocitu, jak se kniha podobá těm starým a dnes již klasickým fantasy příběhům. Napovídal mi k tomu i nám všem velmi dobře známý příběhový vzorec dobra a zla, kdy láska musí zvítězit nad zlobou a nenávistí, hrdina v podobě "nesmrtelného" geroje s tragickou minulostí, který se nyní vrhá, doprovázen svými dvěma věrnými druhy o nichž se toho vlastně moc nedozvíme, do šíleně nebezpečného podniku ve vidině, že zachrání svou životní lásku. Prostě taková zlatá klasika. Na jednu stranu se dá prohlásit, jak strašně neoriginální tenhle koncept dnes je. No na stranu druhou, proč sakra ne? Proč si občas nepřipomenout staré dobré časy, když to bude příjemné vzpomínání? To autor sice nezvládl na sto procent, ale rozhodně nám nepředložil ani vyložený patos. Jak jsem psala výše, ten potenciál tam je.

Většina příběhu je vyprávěna popisnou formou. Dialogů se příliš nedočkáme a když ano, neprojeví se jako zrovna silná část knihy. Často (ne vždy) působí toporně, nepřirozeně a vyjadřování jednotlivých postav není ustálené, což jim na uvěřitelnosti příliš nepřidává. Myslím, že je to jedna z věcí, na které by autor do budoucna měl zapracovat.
Já osobně jsem fanoušek živých dialogů, již méně fandím zdlouhavým popisům okolí. A tahle kniha je na popisné části opravdu bohatá. Nicméně autor má krásnou slovní zásobu a umí jí využít. Libuje si v detailních popisech krajiny, místností, měst i otrockých kolonií a mě se to v jeho podání prostě strašně líbilo. Dle mého je právě tohle autorova nejsilnější stránka. Nicméně pro vyvážený zážitek ze čtení bude potřeba dopilovat i ty dialogy, aby nepůsobily zbytečně plytce.

Chvíle, kdy kniha pokulhávala, byly i ty, kdy nám autor dávkuje lore a to velmi nerovnoměrně, protože ho na nás vybalí v poměrně hutném popisném celku, po kterém zase přichází odmlka ve formě popisů prostředí, toho, kam hrdinové směřují, co se jim honí v hlavě a v neposlední řadě i rozvleklého filosofování hlavního hrdiny. Navíc se informace napříč knihou rozdrobeně opakují, což mě přivádí k mému prohlášení, že kniha by snesla nějaké to proškrtání, které by jí mohlo přidat na tempu a ubrat na "váze" (nevím, zda kniha vyšla jen jako e-kniha).

Co mi pak ještě nepřišlo úplně šťastně zvládnuté bylo dávkování násilí a utrpení hrdinů. Spousta násilných scén působila v knize jako pěst na oko, a teď nemyslím jejich množství, ale způsob jakým nám byly předkládány. Příliš se v nich tlačilo na pilu. Chápu, že autor se snažil vylíčit utrpení hrdinů co nejprocítěněji, ale až příliš často jim toho nakládal nad rámec uvěřitelnosti, čímž z nich dělal právě ty nesmrtelné geroje, co přežijí všechny nesnáze světa a ještě u toho jen tak mimochodem dají někomu přes držku. Jonovi by jeho odolnost vůči zraněním a fyzickému vyčerpání mohl závidět i samotný Superman. Tenhle fakt ale bohužel ničí čtenářovu schopnost se o hrdinu bát a skutečně prožívat jeho osud společně s ním. Protože kdo by se bál o někoho nesmrtelného?

A teď ode mě ještě něco na závěr - takové to "co se jinam nevešlo". Část ke konci knihy, kdy uprchlíci přebíhají hory z Taaru a nahání je tlupa chortojů byla skvělá. Tam jsem se opravdu cítila napjatá. To byla fakt jízda! Krátce na to mě ale zase zchladilo, když zraněný Kass, kterého chortoj slušně zřídil v boji, zůstal úplně na pána na hlídce s dalšími povstalci. Jako u toho Jona a Nar-tese bych to ještě přešla, ale Kass s rozpáraným hrudníkem, unavený bojem a útěkem z Taaru zůstane na hlídce? To se mi moc nezdá. Tím poukazuji na ty knižní části à la gerojská epopej. :D
Ilustrace na konci knihy byla čuprózním překvápkem, i když v černobílé formě ve čtečce jsem si ji nemohla pořádně vychutnat. Jsem dost hleděla, jak jsou ty chlupatý mrchy obrovský. No potkat bych je nechtěla.
Jo a celou dobu jsem si myslela, že půjde o sérii (tady na databázi je kniha uvedená jako 1. díl série). Takže mě docela překvapil uzavřený konec. Což je fajn pro případ, kdybych se k možnému pokračování už nedostala. Tak či onak, konec byl napsaný uspokojivě a líbil se mi. :)

9 16.10.2020

Jsem neskutečně ráda, že se mi do rukou dostalo toto kvalitní české dystopické sci-fi a ještě radši, že jsem si ho mohla jak se patří vychutnat. V knize je neustále nějaký tahoun, který láká ke čtení. Žádné nudné zdlouhavé pasáže o ničem zde opravdu nečekejte. Děj odbývá svižným, čtivým tempem. První díl série jsem si každým coulem užila a nedočkavě vyhlížím ten druhý.

9 02.06.2017

Mohu se prohlásit za hrdého vlastníka celé série. Oba předešlé díly jsem si neskutečně užívala. Při zjištění, že vyšel i třetí díl jsem se rozhodla si ho bezpodmínečně zakoupit hned, jak to bude možné. A mohu upřímně říct (napsat), že mě JSK nezklamala ani tentokrát. Opět jsem se dočkala milého, jemného a hlubokého vyprávění z pohledu kočky. Vždy se mi líbilo, jak je v knize poukázáno, že i kočka má svůj cíl, že se o něco snaží a uvědomuje si, co dělá. Navíc je to příjemné čtení, které je přínosné i pro mě samou. Na konci této knihy nám Jeska dokonce nechala jedno překvapení, které mě velice potěšilo. :)
Jednoduše, když šáhnu po Dalajlamově kočce, pak vždy vím, že mě čeká čtivé, milé, hravé, krásné dobrodružství v úžasném prostředí, do kterého se mohu přenést. Často jsem se (jako v každém díle série) cítila jako bych sama stála vedle Jeho svatosti nebo se s Jeskou válela v šantě kočičí a to je báječné! Knihu doporučuji opravdu všem. ;)

9 30.05.2016

X měsíců jsem se vozila na židličce na kolečkách okolo stolku v knihovně, kde na hromádce knih ležela i tahle Skvrna. A pořád jsem si říkala, co s touhle knížkou všichni pořád mají? Ne, že bych o ní kdy slyšela někoho mluvit. Ale zdála se mi známá natolik, že jsem dokonce věděla, že její autorka toho napsala víc.

Tak či onak mi to včera nedalo a vzala jsem ji do ruky. Pak jsem ji otevřela. Pak jsem přečetla uhoněnou první větu. Usmála jsem se a přečetla tu větu znovu, jestli mě náhodou nešálí zrak. A pak jsem najednou byla v půlce a uvědomila si, krom toho, že tohle vůbec není můj obvyklý žánr, že tahle knížka mě baví a postupně tvoří nějakou atmosféru a že prostředí, ve kterém ji čtu (prosluněná knihovna s fajnovou knihovnicí za stolem a rádiem hrajícím veselé hitovky) je pro ni naprosto nevhodné. Tak jsem ji zaklapla se slovy, že si ji beru domů jako rukojmí.

Jsem posera. Fakt děsnej posera. Takže, když jsem knížku v noci doma dočítala, měla jsem nepříjemný pocit. Říkala jsem si, že prosluněná knihovna a denní světlo vlastně nejsou tak špatná varianta. Nakonec jsem se pochlapila a povídku dorazila až do konce. Sláva mi!... Jsem si jistá, že s většinou lidí tenhle krátký příběh ani nehnul, heh.

A co jsem cítila na konci téhle útlé knížečky? Jedno nepodstatné "meh". Konec mi přišel takový... prázdný. Vím, že to byla jen povídka a ty často naschvál končí obdobně. Takové to, aby měl čtenář pocit, že tam toho mohlo být víc a že chce víc. Jo, jasně, cítila jsem to taky. Ale ještě předtím pocitem stepovalo ono "meh".

Povídka se mi líbila. Jsem ráda, že po tolika měsících, kdy jsme se s knížkou v knihovně navzájem poměřovaly kradmými pohledy, jsme to konečně dotáhly do zdárného konce. Možná si od autorky přečtu něco dalšího. A možná zůstanu jen u téhle osvěžující jednohubky.... Mám totiž ráda útlé knihy... a velká písmenka.

8 02.08.2019

„Sním o überničem.“

Okey, máme tu vážné téma... A já se jak pitomá tlemila od ucha k uchu sotva po otočení první stránky. Jsem si jistá, že jsem nebyla sama, kdo tak někdy reagoval na Leonardovy smutné avšak dobře mířené poznámky. Ale nebojte se, někde u 60. stránky jsem s hrůzou zjistila, že se o mě pokouší deprese (ještě, aby ne, když jsem si k takové knížce pustila film, ze kterého se vyklubala depresivní tragédie podle skutečných událostí) a hlavou mi probleskla modlitba, ať už mám tohle čtení (nejlépe bez psychické újmy) za sebou. Na druhý den už jsem naštěstí byla cajk a za vyloženě pohodové melodie random rockových písniček jsem knihu bez problému dorazila do konce.

„Baví v dnešní době přemýšlení ještě někoho dalšího, nebo jsem totální úchyl?“

Mám tady nějaká skromná upozornění a doporučení:
Citliví lidé se sklony k hlubokým depresím - raději si přečtěte knížku, jako je třeba Muffin a čaj, ze které dostanete cukrovku a bude Vám hej, ať Vás Leonard náhodou předčasně neinspiruje k neveselým aktivitám.
Vy ostatní, kteří se pustíte do Leonarda - přečtěte si nejdříve Hamleta, ať má ten kluk radost aspoň z něčeho.

No a teď už bych se mohla pořádně začít věnovat hodnocení samotné knihy.
Je vyprávěna z pohledu Leonarda a proložena značným množstvím jeho poznámek pod čarou, které ne jen že text ozvláštňují, ale i perfektně fungují např. jako výpady do minulosti nebo trefné zajímavosti, bez kterých by kniha mohla fungovat, ale o hodně bychom přišli.
Příběh je podaný čtivým způsobem, kdy mě bavily ve své podstatě i nudné pasáže o náboženství (to téma mě nebaví, ale ta knížka rozhodně jo - takže žádnou paniku, je to dobrý). Děj nám postupně graduje s tím, jak se hrdina blíží k rozbalení svého posledního dárku ve slušivém žužovém obalu. Takže když už pro nic jiného, tak knihu dočtete proto, že prostě chcete/potřebujete vědět koho a jestli vůbec Leonard tou magickou P-38 odpráskne.

Už fakt nevím, co bych tu ze sebe ještě vydojila za řeči. Ta knížka je prostě dobrá. Jo vlastně! Dopisy z budoucnosti - dobrý nápad. A nezapomeňte na ty veselý songy! ;P

„Vsadím se, že kdyby Hamlet přistihl tátova vraha, jak si leští tágo, jen by se tomu zasmál.“

8 29.06.2019

,,Vy lidé. Vy všechno zničíte."

Já... Já tak nějak ani nevím co napsat. Teď, na konci po dočtení toho příběhu o věrnosti přátelství, o válce, o malém chlapci a jeho lišákovi, o dvou a přece jednom.
V mnoha momentech četby mě vyprávění nějakým způsobem zasáhlo. Byla... Jsem si toho plně vědoma a to mě fascinuje. Znovu a znovu si dokážu vybavit pocity prožívané při čtení. A to je úžasné!
Pro mě se ten příběh stal srdeční záležitostí ještě dřív, než jsem si to vůbec mohla uvědomit. Vím to. Protože tolik citu na mě doposud nedýchlo z žádné jiné knihy jako z této. Jsem vděčná, že jsem si ji mohla přečíst a v budoucnu se k ní vracet.

Příběh je podán milou, přívětivou formou, ale né přehnaně. Vyprávění nepůsobí lacině a příliš dětsky. Celek mi připadá opravdu vyvážený, schopný zapůsobit na těch pravých místech... Jak to jen napsat, abych byla spokojená - Já si jednoduše zamilovala i samotnou formu textu! Někomu může připadat obyčejný, ale mně ne. Pro mě je každá popsaná stránka té knížky kouzelná.

A i když to má být původně kniha pro děti a mládež, tak si myslím, že více zasáhne dospělé. V některých pasážích se mezi řádky skrývala až hmatatelná hrůza počínající války, která v tichosti provázela skoro celý příběh. A vlastně to byl právě stín války odehrávající se na pozadí vyprávění, ale i plně do něj zasahující, který mě občas úplně vykolejil a nechal slepě zírat na popsané stránky.

Kniha je obohacena o několik, na první pohled jednoduše vypadajících, kreseb, které hrají na jemnější notu a poukazují na stále dětskou tvář příběhu. Mně osobně někdy přišly až ironické, díky svému dětskému vzezření v kombinaci s dospěle vyhlížejícím obsahem textu. Jindy mi připadaly ve stejné kombinaci posmutnělé a já si, i díky vžití se do příběhu, přišla unavená, jakoby snad strhaná.
Prostě další příval pocitů, které se na mě již tak valily ze všech stran. :)

Co napsat na závěr?
Kniha dýchá citem na každé stránce, v každém obrázku, na řádcích i mimo ně. Je jen na Vás kolik toho citu objevíte.
Před Paxem jsem četla Malého prince a před ním Alchymistu. A s upřímným srdcem mohu sdělit, že právě Pax se mi nejvíce zapsal do srdíčka. Princ pro mě byl milou, dojemnou pohádkou. Alchymistovi jsem dokonce musela snížit hodnocení, protože už pro mě nedosahuje jeho plné výše.
A Pax? Ten mi toho dal skutečně nejvíc a stal se příběhem, který mohu nepokrytě milovat.

8 21.01.2018

Panečku to byla jízda! Až pomalu nevím, jak se k ní vyjádřit. Jednoznačně mě kniha potěšila. A jednoznačně to bylo nad má očekávání. Ať už se jednalo o slohový styl autorky a její neskutečně kreativní hru se slovíčky nebo o samotný propracovaností nadupaný příběh, tak i o šikovný překlad. Moje první setkání se světem z pera nadané spisovatelky Leigh Bardugo bylo opravdu bravurním zážitkem, který jsem si rozhodně vychutnala.

Nevím jak ostatní, ale já si zamilovala každičkou ze šesti vran. Od nevypočitatelného Krkavce a jeho Mory přes smrtelně krásnou Grišu a nebojácného Fjerdana až po dvojici ostrostřelce a kupčíkova syna. Nepokrytě přiznávám, že se mi pod kůži neochvějně dostal každičký jeden z nich.

S každou vránou jste se mohli dostatečně seznámit, protože co kapitola, to vyprávění příběhu z pohledu jedné z nich. Všechny se nám tu poctivě vystřídaly (kromě Wylana, ale ten o svůj prostor rozhodně nebyl ochuzen). Díky tomuto chytrému rozdělení, které bylo napsáno, tak dobře, že se nestalo rušivým prvkem, jste se mohli dřív nebo později sžít s každým členem výpravy do Ledového paláce. A i když je Kaz hlavní postavou, tak vůbec nevadilo, že vše nebylo jen z jeho pohledu. Ba naopak, střídáním postav dostal příběh na dynamičnosti. Už jen proto, že když se nám vrány rozdělily, tak v tom nejnapínavějším momentu nás kniha přenesla z jedné na druhou a jednoduše nezbývalo nic jiného než napjatě číst dál a za všechny se na střídačku třeba modlit.

Po celou dobu pro mě příběh neztratil na tempu a ani jednou nezaškobrtnul. Jak jsem knihu jednou otevřela, zavírala jsem ji jen těžko a to s velkými nevolemi. Prostě jsem musela vědět, jak to bude dál! Rozhodně se mi nechtělo opouštět tu partu troufalých děcek z Barrelu na jejich cestě za splněním nesplnitelného.

Knihu jsem si užívala plnými doušky kdykoliv to jen šlo. Čtení mi kazilo jen jediné. A to neskutečný příval překlepů, zkomonělin jmen i celých slov. Na to, jak je kniha graficky a samozřejmě i obsahově vyvedená, tak tohle je pro ni nepěkná podpásovka. Toho kdo za tímhle mořem rušivých elementů stojí, bych prostě přetáhla přes... co já vím... přes prsty! Ale jelikož kniha za tuhle lajdácky odvedenou práci nemůže, tak jí kvůli tomuto určitě hodnocení neztrhnu.

Když to vezmu kolem a kolem, tak Šest vran s klidným (vlastně spíše zatraceně nabuzeným) srdcem mohu doporučit všem, kteří se nad knihou při pohledu na ni alespoň na chvíli pozastaví. Myslím si, že nebudete litovat pokud zapadnete mezi její stránky a křídla šesti vran. ;)

8 21.10.2017

Po přečtení této knihy mi všechno ostatní přišlo až příliš růžové. Jakýkoliv problém až příliš zanedbatelný. Já jsem si přišla neúplná, jako bych něco postrádala. Jakékoliv další čtivo skončilo odhozené v koutě, protože se s tímto počinem nemohlo rovnat. A jak už to u mě bývá, tuhle recenzi nedokončím, protože opět upadám do hlubokého uvažování, vzpomínání, vybavování si a opětovného přehrávání si celého příběhu.

8 12.01.2017

Komiksy čtu spíše výjimečně, jen když mě některý kousek skutečně zaujme. A tohle karmínové dílko mě zaujalo. A já si ho docela užila. Bylo to lepší, než jsem čekala a než se mi na počátku zdálo. Holky mi rychle přirostly k srdci a Alana jednoduše žeru.
Svět BDSM je nám představován sympatickým způsobem, velmi vkusně. Člověk se u čtení vůbec nemusí ošívat nebo upadat do rozpaků. Tedy alespoň mě se to nedělo. Řekla bych, že je tomu spíše naopak. Kresba je totiž oku lahodící a tak se Vám může velice jednoduše stát, že zůstanete k jedné jediné stránce přišpendlení X minut a budete si užívat veškerou tu záplavu odstínů rudé, odlesků latexu, zrzavých kštic, kterých tu vystupuje požehnaně, spletitých smyček všemožných úvazů a především mistrně vyvedených výrazů tváří.
Výrazy obličeje, to je to, co bych chtěla vyzdvihnout především. Byla jsem autorovou schopností zachytit nekonečné množství rozličných výrazů každé postavy naprosto uchvácená. Teda ještě pořád jsem. A taky žeru Alana, samozřejmě.
Takže jo, bylo to dobrý. Byla to zábava. A já chci další díl. A Vy si ho taky běžte nějak obstarat. Vaše oči si smlsnou. ;)

7 28.10.2019

Film se mi prakticky vyhnul a i tak jsem o něm nikdy nesmýšlela nijak pozitivně. O to více mě těší, jak moc jsem si knihu užila. Postavy i s jejich dialogy mě bavily. Např. takový král Petr, rozený lovec žen mě opravdu dostal. Za mě to byla show na Karlštejně. Určitě se k ní v budoucnu ráda vrátím.

7 12.03.2019

Kniha se četla poměrně dobře už od začátku. Až na to, že nejdřív jsem si říkalo, že to jde a půjde, že i kdyby nic jinýho tak se to čte dobře. Ale pak mi stočtyřka přirostla k srdci a už to frčelo. A nakonec... On to přece jen byl vydařenej den.

7 03.01.2019

Tak jako Pán touhy, tohle byla nádherná kniha. Spisovatelka si mě začíná opravdu získávat... vlastně si mě již získala. :) Ač bych svůj názor na knihu mohla vyjádřit dvěma slovi jako u Pána touhy - Nádherná kniha, tak bych se tu ráda trochu rozepsala. Jsem ráda, že příběhy na sebe zatím docela úzce navazují nebou jsou různě navzájem provázané. A tak se setkávám s postavami z předešlých knih a velice mě to těší. Opravdu mě potěšila např. Simonova přítomnost i v tomto příběhu. Bez Simona by to nebylo ono. :D Myslím, že k tomuto silnému příběhu nemusím již víc dodávat, protože každý kdo si ho přečte ví o čem mluvím. :´)

Nakonec už jen dodám... Nádherná kniha. Nádherná ve všech ohledech.

7 04.10.2016

Viděla jsem film. Přečetla si knížku. A teď si jdu pustit ten film.
Znovu.

Příběh se mi líbil, i když jsem věděla, jak skončí. Co se mi nelíbilo, byla často nešikovně zvolená forma češtiny. Tím myslím, že mě neskutečně iritovalo např. neustálé používání výrazu "mně" místo "mi". Věčné "jseš" mi občas dopomohlo k mrzutému tikání v oku. A o více či méně povedených překlepech se ani nezmiňuji - ty už jsou dnes v knihách tak časté, že kdybych se nad nimi měla pokaždé veřejně rozčilovat, můžu si to rovnou hodit... Stejně to dělám (ještěže vázání pevných smyček nikdy nebyl můj obor).

Suma sumárum i přes více či méně zpatlanou stylistiku textu se to četlo snadno a lehce, takže jsem knížku zvládla během 3 dnů i ve svém momentálním stavu ochoření. Navíc jsem si mohla "tématicky" měřit teplotu. Wau. Moc hezký bonus. Lepší jak 5D kino.

A za to všechno Maddy uděluji 3*! (Mezi námi děvčaty, min. jednu hvězdu jsem vyhodila z okna za tu neohrabanou češtinu... ^^)

6 14.09.2019

Nebylo to něco, co bych hltala anebo pravidelně vyhledávala, ale několikrát jsem byla porůznu překvapená a uznávám, že mě kniha vlastně i bavila.

6 10.09.2018

Tuhle mangu jsem si opravdu užila. Je první, do které jsem se opravdu zažrala. Když už jsem ji nedržela otevřenou v rukách, tak na mě neustále dotíral pocit, že musím jít a otevřít ji.
Kresba i příběh mi sedly a stránkami jsem se tudíž probírala jako po másle. Hlavního hrdinu jsem prostě žrala a Ritě jsem nefandila o nic míň.
Manga pro mě byla příjemnějším zážitkem než ní inspirovaný film. Nadšeně se k ní budu v budoucnu vracet. :)

6 11.03.2018

Celá kniha mi přišla neskutečně miloučká a konec dojemný. :)

6 30.11.2017